Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4057/14 #1Nález ÚS ze dne 09.04.2015Odpovědnost státu za škodu vzniklou vynaložením nákladů na obhajobu v nezákonném trestním stíhání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
opravný prostředek - mimořádný
Dovolání
škoda/ušlý zisk
odpovědnost/orgánů veřejné moci
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 77/77 SbNU 141
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.4057.14.1
Datum vyhlášení23.04.2015
Datum podání30.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 9 odst.1, § 30, § 31

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Povinností soudů je dodržovat principy nezávislosti a nestrannosti soudnictví, základní principy řízení a rovněž na zjištěný skutkový stav aplikovat správný právní předpis a ten v souladu se základními principy řádně interpretovat. Nedodržení těchto povinností má za následek porušení práva na spravedlivý proces. Dojde-li k nesprávné interpretaci zákonných ustanovení v řízení o nároku vyplývajícím z odpovědnosti státu, poruší tím soudy rovněž právo na odškodnění za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 9. 4. 2015 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelky Jaromíry Šmédkové usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3222/2013-114 ze dne 10. 9. 2014, rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 54/2013-94 ze dne 23. 4. 2013 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 11 C 11/2011-74 ze dne 1. 10. 2012 v části, v níž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky co do částky 490 195 Kč, pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V části směřující proti napadeným rozhodnutím o části nároku stěžovatelky ve výši 350 101 Kč byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost.

Narativní část

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po České republice náhrady škody v celkové výši 840 296 Kč, jež jí měla být způsobena nezákonným trestním stíháním a rozhodnutím o vazbě, přičemž z uvedené částky měl 350 101 Kč činit ušlý zisk a 490 195 Kč náklady obhajoby, jež byly dle stěžovatelky zaplaceny v hotovosti na základě půjčky od jejího otce. Napadeným rozsudkem byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta. Podle obvodního soudu ušlý zisk stěžovatelce nevznikl, neboť již před vzetím do vazby došlo ke skončení pracovního poměru. Ohledně nákladů obhajoby obvodní soud dospěl k závěru, že pokud stěžovatelka svému otci dosud nevrátila půjčku, nevznikla jí žádná škoda. Ke stěžovatelčinu odvolání městský soud napadeným rozsudkem změnil výrok rozsudku obvodního soudu tak, že se zamítá žaloba s návrhem, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit stěžovatelce částku 840 296 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka proti tomuto rozsudku podala co do částky 490 195 Kč dovolání, jež Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Podle stěžovatelky došlo napadenými rozhodnutími k porušení jejího práva na odškodnění za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup dle čl. 36 odst. 3 Listiny.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti v části, v níž směřovala proti napadeným rozhodnutím o částce 350 101 Kč (ušlém zisku). Při tom dospěl k závěru, že tím, že stěžovatelka nepodala proti rozsudku městského soudu co do uvedené částky dovolání, nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a proto ústavní stížnost v této části odmítl jako nepřípustnou.

Následně se Ústavní soud zaměřil na vlastní posouzení věci, a to ve světle principů práva na spravedlivý proces. V této souvislosti připomněl, že obecné soudy jsou jednak povinny umožnit účastníkům řízení účinné uplatňování jejich námitek, jednak se těmito námitkami náležitě zabývat a přesvědčivě se s nimi v odůvodnění vypořádat. Povinností soudů navíc je dodržovat principy nezávislosti a nestrannosti soudnictví, základní principy řízení a rovněž na zjištěný skutkový stav aplikovat správný právní předpis a ten v souladu se základními principy řádně interpretovat.

Podle Ústavního soudu obecné soudy v projednávané věci uvedeným povinnostem nedostály. Podstatou sporu v dané věci byla otázka, zda stěžovatelce vznikla nezákonným rozhodnutím, resp. úředním postupem škoda v podobě zmenšení majetku, přičemž o nezákonnosti trestního stíhání a vzetí do vazby nebylo sporu. Stěžovatelka tvrdila, že náklady obhajoby již byly zaplaceny, tedy ke zmenšení jejího majetku (byť získaného na základě půjčky od otce) již došlo. Obecné soudy oproti tomu mechanicky převzaly judikaturní závěry, podle nichž nemůže na straně dlužníka dojít ke vzniku škody, dokud svůj dluh nesplní, aniž by byly vzaly v úvahu, že na straně aktiv se stěžovatelčin majetek již zmenšil a na straně pasiv dosud trvá její závazek vůči otci vrátit zapůjčené peněžní prostředky. Obecné soudy navíc odkazovaly na judikaturu vztahující se ke skutkově odlišným věcem a nesprávně interpretovaly ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Postupem obecných soudů co do částky 490 195 Kč bylo dle Ústavního soudu porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a právo na odškodnění za nezákonné rozhodnutí či úřední postup dle čl. 36 odst. 3 Listiny, a proto byla napadená rozhodnutí týkající se uvedené částky zrušena.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl David Uhlíř. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 4057/14 ze dne 9. 4. 2015

N 77/77 SbNU 141

Odpovědnost státu za škodu vzniklou vynaložením nákladů na obhajobu v nezákonném trestním stíhání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) - ze dne 9. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 4057/14 ve věci ústavní stížnosti Jaromíry Šmédkové, zastoupené Mgr. Vlastimilem Němcem, advokátem, se sídlem v Přerově, Wilsonova 217/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014 č. j. 30 Cdo 3222/2013-114, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2013 č. j. 35 Co 54/2013-94 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. října 2012 č. j. 11 C 11/2011-74, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na náhradu škody způsobené nezákonným trestním stíháním a nezákonným rozhodnutím o vazbě, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014 č. j. 30 Cdo 3222/2013-114, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2013 č. j. 35 Co 54/2013-94 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. října 2012 č. j. 11 C 11/2011-74, v části, kterou byla zamítnuta žaloba stěžovatelky co do částky 490 195 Kč, bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a právo stěžovatelky na náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím, garantované čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014 č. j. 30 Cdo 3222/2013-114, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2013 č. j. 35 Co 54/2013-94 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. října 2012 č. j. 11 C 11/2011-74 se v části, kterou byla zamítnuta žaloba stěžovatelky co do částky 490 195 Kč, zrušují.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdila, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejích základních ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a práva na náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím, zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, jehož se stěžovatelka účastnila jako žalobkyně.

3. Stěžovatelka se žalobou proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále také "soud prvního stupně") domáhala náhrady škody ve výši 840 296 Kč, která jí měla být způsobena nezákonným trestním stíháním a nezákonným rozhodnutím o vazbě. Do vazby byla vzata usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2000 sp. zn. 7 Nt 4326/2000, zproštěna obžaloby byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2008 č. j. 52 T 11/2002-3987. S odkazem na § 9 odst. 1 ve spojení s § 28 až 31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, požadovala náhradu ušlého zisku v podobě mzdy z pracovního poměru ve výši 350 101 Kč a náhradu nákladů obhajoby v nezákonně vedeném trestním řízení ve výši 490 195 Kč. V žalobě dodala, že náklady obhajoby byly placeny v hotovosti, kterou stěžovatelka získala na základě půjčky od svého otce.

4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 10. 2012 č. j. 11 C 11/2011-74 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Soud prvního stupně v odůvodnění ve vztahu k náhradě ušlého zisku uvedl, že k němu nedošlo v důsledku vzetí do vazby. V řízení bylo zjištěno, že pracovní poměr byl skončen před vzetím do vazby. K náhradě nákladů obhajoby dodal, že podle § 442 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, se hradí škoda skutečná a to, co poškozenému ušlo. Musí se jednat o újmu, která se projeví v majetkové sféře a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že v nyní souzené věci stěžovatelce škoda nevznikla, neboť tím, že dosud na úhradu dluhu vůči svému otci nic nezaplatila, na její straně nedošlo ke zmenšení majetku. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012 sp. zn. 28 Cdo 995/2011, podle něhož dlužník, který dosud nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť mu škoda zatím nevznikla. Existence pohledávky věřitele vůči dlužníkovi není podle tohoto rozhodnutí skutečnou škodou ani ušlým ziskem.

5. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání. V něm zejména uvedla, že soud prvního stupně nevzal v úvahu vydání peněžních prostředků získaných z půjčky od svého otce na náklady obhajoby. Tím se měla zmenšit její majetková podstata, neboť na straně pasiv dosud zůstává její závazek vrátit zapůjčenou částku.

6. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 23. 4. 2013 č. j. 35 Co 54/2013-94 byl výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba s návrhem, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit stěžovatelce částku 840 296 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud v odůvodnění zdůraznil, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o neexistenci škody na straně stěžovatelky. Dodal, že samotný závazek vůči jejímu otci vznik škody nepředstavuje.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu, avšak pouze co do částky 490 195 Kč, podala stěžovatelka dovolání. V něm namítala, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu nedopadá na nyní souzenou věc, neboť zatímco ve věci rozhodnuté zmíněným rozhodnutím žalobce nezaplatil náklady svému obhájci vůbec, stěžovatelka již náklady obhajoby zcela uhradila, na což použila zapůjčené peněžní prostředky. Dodala, že předmětná půjčka představuje samostatný vztah, který s uplatňovanou náhradou škody nijak nesouvisí.

8. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 3222/2013-114 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že samotné stěžovatelce dosud žádná škoda nevznikla, přičemž věcně legitimován k podání žaloby o náhradu škody je její otec. Závěr o neexistenci škody na straně stěžovatelky opřel o další rozhodnutí, konkrétně o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003 sp. zn. 25 Cdo 986/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006 sp. zn. 25 Cdo 1338/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2007 sp. zn. 25 Cdo 2744/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1532/2010.

II.

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích základních ústavně garantovaných práv a svobod.

10. V prvé řadě uvedla, že v nyní souzené věci byla prokázána existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. K dalším dvěma předpokladům odpovědnosti za škodu, tedy vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody, dodala, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno uhrazení nákladů obhajoby jí samotnou. Je podle ní zcela nepodstatné, že na tuto úhradu použila peněžní prostředky zapůjčené od svého otce, neboť vztah z uzavřené smlouvy o půjčce je zcela samostatný a se vztahem z titulu náhrady škody nijak nesouvisí. Rovněž nesouhlasila se závěrem obecných soudů, že na její straně nedošlo ke zmenšení majetku. Pokud uzavřela smlouvu o půjčce, mohla zapůjčené peněžní prostředky použít dle své libosti. Tím, že je však použila na zaplacení nákladů obhajoby, tak došlo ke zmenšení jejího majetku. K závěrům vyplývajícím z judikatury, na kterou odkázal Nejvyšší soud, uvedla, že je nelze vztáhnout na nyní projednávanou věc.

11. Na základě výše uvedeného stěžovatelka navrhla zrušení všech napadených rozhodnutí obecných soudů.

III.

12. Ústavní soud si v rámci přípravy vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 2 shodně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, Nejvyšší soud se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřil. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelka nemohla být se svou žalobou úspěšná, a to z důvodů, které jsou rozvedeny v napadených rozhodnutích. Dále dodal, že obecné soudy se neodchýlily od ustálené judikatury, a jejich rozhodnutí tak nemohla být pro stěžovatelku překvapivá.

13. Tato vyjádření Ústavní soud nezasílal stěžovatelce k replice, neboť by v nyní projednávané věci nepřinesla nic nového.

IV.

14. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadenými rozhodnutími, vyžádaným soudním spisem a vyjádřeními účastníků a vedlejšího účastníka dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, zčásti důvodná.

15. V řízení vedeném před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala zaplacení celkové částky ve výši 840 296 Kč, která měla sestávat z ušlého zisku ve výši 350 101 Kč a nákladů obhajoby ve výši 490 195 Kč. Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí je zřejmé, že zatímco stěžovatelka podala odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu, u dovolání tak učinila pouze co do částky 490 195 Kč. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu současně platí, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. V nyní projednávané věci je zřejmé, že stěžovatelka v části nároku co do částky 350 101 Kč nevyužila všechny prostředky k ochraně svých práv, proto je v této části její ústavní stížnost nepřípustná.

16. Ve vztahu k další části nároku v projednávané věci je nutno zdůraznit, že úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 525/02 (N 131/31 SbNU 173) soudy právního státu chránícího individuální lidská práva a svobody jsou ústavně zavázány promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zohledňovat svůj předchozí postup, dbát na vynutitelnost vydávaných rozhodnutí a neposuzovat věc jenom z hlediska izolovaného výkladu jednoho ustanovení. Důvěra v soudní rozhodování a reálná vynutitelnost práva totiž patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu.

17. Ústavní soud dále považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, a náležitě posoudit jimi tvrzené a uplatňované skutečnosti. To jednak znamená umožnit účastníkům účinné uplatňování námitek a argumentů, jednak i povinnost soudu se nejen s těmito námitkami a argumenty, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování, přesvědčivě v odůvodnění vypořádat. Vedle toho je však povinností soudu přísně dodržovat základní principy organizace soudnictví, zejména pak nezávislost a nestrannost, a základní principy řízení. V neposlední řadě je povinností soudu, aby na zjištěný skutkový stav aplikoval správný právní předpis a tento předpis v souladu se základními principy řádně interpretoval.

18. Tyto povinnosti však v projednávané věci nebyly splněny.

19. Podstatou ústavní stížnosti nebyla otázka, zda je na straně stěžovatelky splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí, nýbrž otázka, zda jí již vznikla škoda v podobě zmenšení majetku, vyjádřitelná v penězích. Stěžovatelka před obecnými soudy tvrdila, že náklady obhajoby již byly zaplaceny, přičemž k této úhradě využila prostředky zapůjčené od svého otce. Obecné soudy však pouze mechanicky převzaly závěry prezentované v judikatuře názorem, že dokud dlužník nesplní svůj dluh vůči věřiteli, nemohlo na jeho straně dojít ke vzniku škody. Nezabývaly se tak již fakticky tvrzením stěžovatelky, že existence peněžitého vztahu mezi ní a jejím otcem není pro existenci škody za účelem její náhrady státem rozhodná. Tato mechanická aplikace judikatury je proto zásadním pochybením obecných soudů, což mělo za následek zásah do základních ústavně garantovaných práv stěžovatelky, a to nejen práva na spravedlivý proces, ale zprostředkovaně také práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím.

20. Stejný závěr lze učinit i ve vztahu k judikatuře, na niž obecnésoudy ve svých rozhodnutích odkazovaly. Ústavnímu soudu nezbývá než souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že závěry prezentované v těchto judikátech nelze vztáhnout na nyní souzenou věc, neboť se zabývaly pouze primárními vztahy, které vznikly ve vztahu ke způsobené škodě, zejména vztahy mezi obhájcem a osobou, vůči níž bylo vedeno trestní řízení. V nyní souzené věci však tento vztah již řádně plným uspokojením obhájce v trestním řízení zanikl a řešena byla pouze otázka faktického zmenšení stěžovatelčina majetku. V duchu judikátů, na něž obecné soudy odkazovaly, tak v nyní souzené věci již žádný primární vztah mezi dlužníkem a věřitelem neexistuje, neboť stěžovatelka svůj dluh vůči obhájci ze své majetkové sféry řádně uhradila. Na tom nic nemění ani skutečnost, že stěžovatelka uvedené prostředky získala z titulu půjčky od svého otce, neboť tyto prostředky měla ve své dispozici a kromě zaplacení nákladů obhajoby je mohla užít zcela dle svého libovolného rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že na straně aktiv se její majetek zmenšil, avšak na straně pasiv její závazek vrátit zapůjčené peněžní prostředky zůstává i nadále. Z toho důvodu je nutno odmítnout i závěr obecných soudů, že věcná legitimace svědčí nikoliv stěžovatelce, ale jejímu otci.

21. Obecnésoudy tak v nyní souzené věci nepřihlédly k tvrzením stěžovatelky, nesprávně interpretovaly ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, a odkázaly na judikaturu vztahující se ke skutkově odlišným věcem, čímž způsobily zásah do ústavně garantovaného práva stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

V.

22. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnísoud dospěl k závěru, že v části nároku stěžovatelky co do částky 490 195 Kč bylo postupem obecných soudů porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnosti v této části dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu v této části zrušil. Ve zbývající části byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako nepřípustná.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru