Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4054/14 #1Usnesení ÚS ze dne 24.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Frýdek-Místek
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
právo na soudní... více
Věcný rejstříkDokazování
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.4054.14.1
Datum podání30.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

110/2006 Sb., § 2

89/2012 Sb., § 913, § 915


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 4054/14 ze dne 24. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Ch., zastoupeného Mgr. Jiřím Janíkem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Lidická 613, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 2014, č. j. 14 Co 262/2014-582 a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. ledna 2014, č. j. 0 Nc 819/2009-517, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv, výslovně do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) ve spojení s čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva).

2. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 1. 2014, č. j. 0 Nc 819/2009-517 bylo v řízení ve věci péče o nezletilou K. K. (dceru stěžovatele) rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen platit na její výživu počínaje dnem 1. 7. 2007 částku 1.500 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 3. 2013 částku 2.000 Kč měsíčně. Dlužné výživné za dobu od 1. 7. 2007 do 31. 1. 2014 ve výši 28.500 Kč, jakož i částky dospělé do doručení tohoto rozsudku stěžovateli, byl zavázán uhradit do 3 dnů od doručení tohoto rozsudku. Dalšími výroky bylo řízení o úpravu styku otce s nezl. K. zastaveno a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 9. 2014, č. j. 14 Co 262/2014-582 uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že dlužné výživné činí za dobu od 1. 7. 2007 do 30. 9. 2014 částku 40.500 Kč.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že shledává porušení svých základních práv v tom, že mu byla podle jeho názoru uložena vyživovací povinnost ve výši, kterou objektivně není schopen plnit a současně takovouto výši vyživovací povinnosti nelze "v tuto chvíli" po něm ani spravedlivě požadovat, když prý celodenně pečuje o svou matku a nemá tak možnost zajistit si příjem. Sám údajně žádný příjem nemá a je zcela odkázán na výživu, kterou mu poskytuje jeho nejbližší rodina.

5. Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vyčítá, že "nejenže nejsou stručná a jasná, ale nejsou ani přesvědčivá". Rovněž - dle názoru stěžovatele - "došlo v napadeném rozhodnutí, konkrétně v jeho odůvodnění, k nepřípustnému opisování skutkových přednesů účastníků". Soud se, podle stěžovatele, "v rámci rozhodování o stanovení výše vyživovací povinnosti mohl v zásadě vydat dvojí cestou. Za prvé mohl stanovit výši vyživovací povinnosti na základě jeho příjmové fakticity." Tu však stěžovatel obsáhle zdůrazňuje, že již dlouhodobě nedosahuje žádných příjmů. V roce 1997 prý přestal podnikat, když se dostal se svým podnikáním do dluhů a nevlastní žádných hodnotnějších movitých věcí ani nemovitostí, vyjma pozemku, na kterém však váznou exekuce.

6. Ani v rámci trestního řízení o dlužné výživné, na které soud prvního stupně mj. také odkazuje, prý trestní soud nedospěl k žádnému závěru, pokud jde o výši vyživovací povinnosti, neboť ještě předtím, než proběhlo řádné dokazování, došlo k zániku trestnosti, když stěžovatel částku uvedenou v obžalobě jako dlužné výživné uhradil. Soud prvého stupně prý též nezohlednil skutečnost, že v rámci trestního řízení sice uhradil v obžalobě tvrzené dlužné výživné, ale tuto částku si musel vypůjčit od svého syna. Pokud soud svoji domněnku, že stěžovatel je schopen hradit výživné ve stanovené výši, staví také na tvrzení, že jeho dcera nabyla v minulosti na základě kupní smlouvy nemovitosti, ač ještě studovala, tak k tomuto je dle stěžovatele nutno uvést, že se soud již nezabýval otázkou, za kolik a z jakých prostředků byly tyto nemovitosti pořízeny. Soud tak svůj závěr o údajné nadstandardní životní úrovni stěžovatele neopřel o řádně provedené dokazování. Na základě uvedeného je dle názoru stěžovatele zřejmé, že výši vyživovací povinnosti podle výdělkové fakticity stanovit nelze, neboť stěžovatel nemá ani žádných příjmů, ani žádného hodnotnějšího majetku.

7. Za druhé tak mohl soud stanovit výši vyživovací povinnosti stěžovatele dle příjmové potenciality, tj. na základě potencionálních příjmů otce, kterých by mohl dosahovat. Krajský soud zhodnotil provedené důkazy v tomto směru dle přesvědčení stěžovatele zcela neopodstatněně tak, že uvedl následující: "Pakliže otec dlouhodobě nepracuje a fakticky přitom péči o nemocnou matku nevykonává, je podle názoru odvolacího soudu nutno přikročit k uplatnění tzv. výdělečné potenciality otce, který tím, že se neregistruje u pracovního úřadu jako uchazeč o zaměstnání, se připravuje o možnost získat zaměstnání honorované alespoň minimální mzdou, tj. výdělkem v čisté podobě kolem 7.000,- Kč měsíčně." S tímto závěrem stěžovatel také nesouhlasí.

8. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla zrušena. Zároveň požádal, aby mu bylo Ústavním soudem přiznáno právo na náhradu nákladů právního zastoupení.

9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak již mnohokrát konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu dodržování ústavněprávních principů, tj. zda v řízení - rozhodnutím v něm vydaným - nebyly dotčeny ústavního pořádkem chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

11. Podstatou ústavní stížnosti je pouhá polemika stěžovatele se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů ohledně stanovení výše výživného. Přestože se stěžovatel snaží dát svojí argumentaci ústavněprávní rozměr, nejedná se o nic jiného než o vyjádření nesouhlasu s tím, k jakým závěrům obecné soudy ve vztahu k němu dospěly. S ohledem na výše uvedené není Ústavní soud oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů ohledně stanovení výše výživného, k jehož placení byl v rámci soudního uvážení civilních soudů zavázán. Napadená rozhodnutí obsahují srozumitelná, dostatečná a logická odůvodnění, v nichž se obecné soudy zabývaly všemi relevantními informacemi a tvrzeními a učinily ústavně přijatelné skutkové i právní závěry.

12. Soud prvního stupně v podrobném odůvodnění svého rozsudku mj. uvedl, že stěžovatel měl dostatečný příjem, aby mohl ve stanovené výši hradit výživné, jak po jistou dobu i skutečně činil. Následně se změnila situace jak na straně nezletilé K., u které postupně došlo k navýšení jejich přirozených potřeb, tak i na straně matky nezletilé, které přibyly dvě další vyživovací povinnosti. Došlo však ke změně poměrů i na straně otce, kterému ubyly dvě vyživovací povinnosti, které měl na starší děti spolu se svou manželkou. Stěžovatel tak spolu s manželkou mají v současné době vyživovací povinnost již pouze ke zletilému J., který studuje Janáčkovou konzervatoř v Ostravě. Soud proto nově upravil výživné k nezletilé K. na částku 2.000 Kč měsíčně. Přihlédl přitom k životní úrovni stěžovatele a jeho rodiny, kdy z provedeného dokazování vyplynulo, že nebydlí a nezdržuje se v místě svého trvalého bydliště na ulici X. v Ostravě, kde by dle svého tvrzení měl pečovat o svou nemocnou matku, která se rovněž v předmětném bydlišti nezdržuje, byt je prázdný a neobydlený. Je tak pravděpodobné, že stěžovatel se i se svojí matkou zdržuje u své manželky v rodinném domě v R., kde o matku otce pečuje rodina. Soud rovněž uvedl, že stěžovatel si se svojí manželkou jako spoludlužník vzal hypoteční úvěr, a to na nemovitosti manželky ve výši 1.400.000 Kč, který se zavázali otec a jeho manželka splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 8.496 Kč. O nadstandardní životní úrovni této rodiny pak svědčí i skutečnost, že zletilá dcera otce R. nabyla v době, kdy studovala v denním studiu a rodiče k ní měli vyživovací povinnost, na základě kupní smlouvy výše uvedené nemovitosti v R. Soud byl proto názoru, že za dané situace je otec vzhledem ke své životní úrovni, finančním možnostem, schopnostem a s ohledem na svou další vyživovací povinnost schopen platit výživné alespoň ve stanovené výši.

13. Ústavní soud konstatuje, že neshledává důvodu tyto závěry přehodnocovat. Stanovené výživné ve výši 1.500 Kč, resp. 2.000 Kč pro nezletilé dítě se rozhodně nejeví jako likvidační a námitky stěžovatele, který je v produktivním středním věku a není zdravotně handicapován, jsou nepřípadné.

14. Ústavní soud znovu z obecného hlediska uzavírá, že by bylo absurdní - nehledě na v zásadě bagatelní podstatu věci - aby perfekcionisticky přezkoumával každé rozhodnutí o výživném, které se některému z rodičů nelíbí, když Nejvyšší soud, jehož úkolem je mnohem spíše sjednocovat judikaturu, se těmito věcmi zabývat nemusí. Z hlediska ochrany ústavnosti by muselo dojít ke skutečně extrémnímu pochybení obecného soudu, např. naprosto nesmyslnému a nelogickému odůvodnění nebo zjevné svévoli v rozhodování o výši výživného, aby bylo možno o ingerenci Ústavního soudu do této oblasti vůbec uvažovat. Ve zkoumaném případě k ničemu takovému nedošlo. Soudy v řádném řízení rozhodly na podkladě shromážděných důkazů o výživném, stanoveném ve výši 1.500 Kč, resp. 2.000 Kč na nezletilé dítě a svůj závěr dostatečně přesvědčivě odůvodnily. Ačkoliv si lze představit také rozhodnutí poněkud jiné, případně trochu odlišné odůvodnění, kladoucí akcenty na jiná zjištění, ke kterým ve věci došlo, na ústavně přijatelném závěru, ke kterému obecné soudy dospěly, by to nemohlo ve prospěch stěžovatele nic podstatného změnit.

15. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

16. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedeného důvodu je rovněž bezpředmětná žádost stěžovatele na přiznání náhrady nákladů právního zastoupení (srov. § 83 citovaného zákona).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru