Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4053/14 #1Usnesení ÚS ze dne 09.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Frýdek-Místek
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
Věcný rejstříkPodjatost
policista
obžalovaný
soud/přísedící
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.4053.14.1
Datum podání30.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 30 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 4053/14 ze dne 9. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Handlíře, zastoupeného Mgr. Jiřím Kubalou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, J. V. Sládka 35, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. října 2014, č. j. 5 To 348/2014-138, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 82 odst. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.

2. Dne 29. 5. 2014 vznesl obhájce stěžovatele, obžalovaného v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 33/2014, námitku podjatosti proti přísedícím Ing. Pavlovi Tilečkovi a Bc. Ivo Dlouhému. Okresní soud ve Frýdku-Místku dne 29. 5. 2014 zamítnul tuto námitku usnesením č. j. 4 T 33/2014-81. Stěžovatel podal proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku stížnost a Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 10. 2014, č. j. 5 To 348/2014-138 toto usnesení z formálních důvodů zrušil, leč nově rozhodl věcně stejně, tedy tak, že přísedící nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů daného trestního řízení.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že spor v této věci spočívá v zásadě v tom, jak nahlížet na přísedící jako na laický prvek v rozhodování soudu, a jaké nároky klást na posuzování jejich objektivní nestrannosti. Stěžovatel tvrdí, že přísedící Ing. Tileček a Bc. Dlouhý rozhodně nejsou pro svoji dřívější profesní kariéru v policii právními laiky, a nemají tak legitimitu laických soudců. Laická participace na soudním rozhodování přitom poskytuje justici velmi silný legitimizační a demokratizační prvek. Bc. Dlouhý je navíc radním města Brušperk. Rozhodnutí obecných soudů jsou podle stěžovatele nesprávně vystavěna mimo jiné na tvrzení, že při stěžovatelem předložené argumentaci by nebyla možná jakákoliv prostupnost mezi jednotlivými právnickými profesemi. Stěžovatel ale prý nic takového při své argumentaci netvrdil a ani tvrdit nechtěl. Veškeré námitky se týkaly konkrétních přísedících a jejich nedostatků pohledem nároků na jejich objektivní nestrannost a na laický prvek v systému trestní justice. Stěžovatel uvedl, že nevidí žádný rozdíl mezi bývalým a aktivním policistou. Jde podle něj totiž především o to, aby člověk nebyl v zajetí stereotypů; sami soudci jsou dle stěžovatele například po přečtení spisu často nakloněni k rozhodnutí kauzy, aniž by vůbec potřebovali ústní a veřejné jednání. Skutečnost, že přísedící nezná policejní postupy, spis a nemá jasno v právních otázkách a rozhoduje na základě toho, co vidí v jednání před soudem, ale může být pozitivum, nikoliv negativum. Trestní spis skutečnost vždy určitým způsobem deformuje a profesionálové mají tendenci si myslet, že pravda je v něm, zatímco laici ji hledají při jednání v soudní síni, což je podle stěžovatele správné a žádoucí.

4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud připomíná, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy, ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.

6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutími, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na vyloučení přísedících. Poté, co se Ústavní soud s předmětnými rozhodnutími seznámil, zjistil, že obecné soudy se celou věcí dostatečně zabývaly a svá rozhodnutí logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Zejména stížnostní soud, tedy Krajský soud v Ostravě, podrobně objasnil, proč není možné stěžovatelovým návrhům vyhovět a přiměřeně reagoval na jeho námitky.

7. Ústavní soud připomíná svoji rozsáhlou ustálenou judikaturu (a taktéž judikaturu Evropského soudu pro lidská práva), dle které nestrannost soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, jako předpoklad vyloučení jejich podjatosti, je třeba posuzovat jak z hlediska subjektivního, tak z hlediska objektivního. Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti ve vztahu k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, či jejich obhájcům a dalším vyjmenovaným osobám, nebo k projednávané věci. Objektivní kritérium svědčí o tom, že tyto úřední osoby skýtají dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti. Pochyby o nestrannosti uvedených osob z objektivního hlediska může vyvolat například složení senátu nebo sukcese funkcí, z čehož však vyplývá, že k jejich vyloučení nestačí pouhé pocity jich samotných, či účastníků řízení. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě se bere v úvahu též stanovisko obviněného, které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, ale to, zda lze tyto obavy považovat za objektivně opodstatněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je navíc nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Pullar proti Spojenému království ze dne 10. 6. 1996, rozsudek ve věci Piersack z roku 1982, rozsudek ve věci De Cubber z roku 1984, dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2670/09 ze dne 23. 2. 2010).

8. K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout. Takový stav však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.

9. Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti je spíše polemikou s pojetím přísedících jako laického prvku v rámci justice a koncentruje se v zásadě do názoru, že jejich objektivní nestrannost je narušena jakoukoli dřívější angažovaností v orgánech veřejné moci a jistou úrovní znalosti práva. Z pouhé skutečnosti, že přísedící v dané trestní věci jsou bývalí policisté, nelze a priori dovodit podjatost jejich rozhodování, neboť takto namítaný důvod podjatosti je natolik obecný a neurčitý, že nemůže vést sám o sobě k vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení. To se týká také jejich politické angažovanosti. Stěžovatelem předestřené obavy tedy nelze považovat za objektivně odůvodněné. Nebylo zjištěno, že by přísedící měli nějaký poměr k projednávané věci, rozhodování ve věci se jich nijak osobně nedotýká a nic nesvědčí ani o tom, že by měli jakýkoli zájem na výsledku trestního stíhání. Ve věci již rovněž rozhodoval Nejvyšší soud, a to na základě návrhu některých obviněných na odnětí a přikázání věci, přičemž nezjistil žádné konkrétní skutečnosti, které by svědčily pro závěr, že u místně i věcně příslušného soudu nelze ve věci zajistit dodržení základních zásad trestního řízení.

10. V daném případě nelze také přehlédnout, že stěžovatel napadá jen dílčí rozhodnutí v jeho trestní věci, ve které řízení dále probíhá. Ústavní soud proto odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor a opravovat jejich skutečná nebo domnělá pochybení. Nelze se obracet přímo na Ústavní soud při každém úkonu nebo postupu orgánu veřejné moci, který je subjektivně pociťován jako procesně vadný. Není možné, aby Ústavní soud v trestním řízení suploval roli dozorujícího státního zástupce, nebo roli stížnostního obecného soudu. Stěžovatel má v rámci probíhajícího, neukončeného řízení otevřeny veškeré procesní možnosti a opravné prostředky; případná pochybení - která mohou zasahovat i do ústavní roviny - nutno napravit obvyklým a zákonem předvídaným postupem, především samotnými obecnými soudy. Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, lze proto případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v trestním řízení, ale i soudním přezkumem. Z tohoto důvodu Ústavní soud považuje svoji ingerenci do takového rozhodování, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce, za přinejmenším předčasné.

11. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že stejně rozhodl v související věci stěžovatele Petra Budinského, zastoupeného stejným advokátem, v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 4052/14.

12. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru