Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4051/14 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkdítě
řízení/zastavení
Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
otcovství/určení
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.4051.14.1
Datum podání30.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 159a odst.5, § 104 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 4051/14 ze dne 30. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Martiny Barankové, zastoupené JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Mariánské Hory, Prostorná 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014 č. j. 30 Cdo 2553/2014-90, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. února 2014 č. j. 13 Co 90/2014-76 a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. října 2013 č. j. 80 C 147/2013-24, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. prosince 2014, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to konkrétně právo na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

2. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 10. října 2013 č. j. 80 C 147/2013-24 zastavil řízení o určení otcovství k nezl. synovi stěžovatelky proti opatrovnici Petra Baslera, zemřelého dne 3. dubna 2013, z důvodu, že v dané věci bylo již rozhodováno ve věci Okresním soudem v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 85 C 415/2004, kdy bylo rozsudkem ze dne 28. června 2007 pravomocně určeno (právní moci nabyl dne 14. srpna 2007), že Petr Basler není otcem nezletilého. K odvolání podanému stěžovatelkou Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. února 2014 č. j. 13 Co 90/2014-76 usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelkou odmítl jako nepřípustné, když překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 5 o. s. ř.) znemožňuje, aby byla znovu projednána věc, o níž bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že soudy nehájily zájem nezletilého dítěte, který podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být předním hlediskem pro rozhodování orgánů veřejné moci, přičemž dítě má na základě čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte rovněž právo znát svého rodiče, tedy biologického otce. Za situace, kdy nezletilý nemá otce zapsaného v rodném listě, měl by mít podle názoru stěžovatelky právo na to, aby mu otec byl určen. Stěžovatelka má za to, že zastavením řízení mu toto právo bylo odepřeno.

4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

6. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. Nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02, N 126/28 SbNU 85). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

7. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění pak svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňovala již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu. Rovněž ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.

8. Napadené usnesení Nejvyššího soudu mohl Ústavní soud přezkoumat toliko pro odepření spravedlnosti, neboť zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09). Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci nebylo Ústavním soudem zjištěno.

9. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.

10. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci nelze než dovodit, že stěžovatelce se porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky nezdařilo doložit. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2015

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru