Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 405/11 #1Usnesení ÚS ze dne 06.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
žaloba/na určení
důkazní břemeno
Společná domácnost
dědic
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.405.11.1
Datum podání10.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 115, § 475 odst.1, § 474

99/1963 Sb., § 213 odst.4, § 80 písm.c, § 120, § 132, § 118a odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 405/11 ze dne 6. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) L. K. a 2) J. K., zastoupených JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Praha 5, Ke Klimentce 2186/15, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 13. 5. 2009, čj. 18 Co 81/2008 - 360, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2010, čj. 21 Cdo 118/2010 - 405, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v dědickém řízení. U Okresního soudu v Pardubicích podali, dne 4. 8. 2006, žalobu na určení, že žalovaná E. N. není dědičkou po zůstaviteli R. K., zemřelém dne XX. XX. XXXX (stěžovatelé jsou jeho rodiči), s odůvodněním, že v době jeho smrti již zůstavitel a žalovaná nevedli společnou domácnost. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 12. 2007, čj. 25 C 85/2006 - 178, kterým byl jejich návrh zamítnut. Nejvyšší soud ČR jejich dovolání odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelé uvedli, že ústavní stížnost směřuje proti poslednímu rozhodnutí ve věci, i když jejich námitky primárně směřují proti postupu krajského soudu. Obecné soudy tak zasáhly do jejich ústavně zaručených práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, porušením zásady dvojinstančnosti řízení. V této souvislosti poukázali na judikaturu Ústavního soudu, podle níž jsou soudy povinny interpretovat jednotlivá ustanovení občanského soudního řádu v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 257/98, I. ÚS 336/99). Stěžovatelé dále vedli polemiku s právním názorem odvolacího i dovolacího soudu, podle kterého vůle opustit společnou domácnost musí být nejen projevena, ale i realizována.

Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 13. 5. 2009, čj. 18 Co 81/2008 - 360, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, kterým byl zamítnut jejich návrh na určení, že žalovaná E. N. není dědičkou po zůstaviteli R. K. I když se odvolací soud plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu, doplnil, k návrhu stěžovatelů, odvolací řízení výslechem jimi navržených svědků. Poté dospěl k závěru, že dědická nezpůsobilost žalované nebyla zjištěna. Stěžovatelé neprokázali, že by se žalovaná dopustila úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, protože podezření ze spáchání těchto trestných činů bylo orgány činnými v trestním řízení odloženo.

K dalšímu argumentu stěžovatelů, že žalovaná není dědičkou, neboť se zůstavitelem nežila ve společné domácnosti, odvolací soud konstatoval, že ve společné domácnosti žili, což potvrdili i sami stěžovatelé v protokolu o předběžném šetření ve věci dědictví, sepsaného soudní komisařkou dne 15. 11. 2004. Tam všichni účastníci dědického řízení, včetně stěžovatelů, shodně prohlásili, že žalovaná se zůstavitelem žili ve společné domácnosti od roku 1995 až do jeho smrti a společně uhrazovali své potřeby. Teprve později začali stěžovatelé dědické právo žalované zpochybňovat a podali zmíněnou žalobu. Za této situace přešlo důkazní břemeno ze žalované, která prokázala vedení společné domácnosti se zůstavitelem, na stěžovatele, kteří tvrdili, že zmíněné vedení společné domácnosti bylo již dříve ukončeno. Stěžovatelům se však nepodařilo prokázat, že v průběhu jednoho roku před smrtí zůstavitele, nebo přinejmenším v době jeho smrti, žalovaná a zůstavitel společnou domácnost již nevedli. Svůj závěr opřel odvolací soud jednak o skutečnost, že stěžovatelé ještě dne 15. listopadu 2004 tvrdili, že žalovaná se zůstavitelem žila ve společné domácnosti až do jeho smrti, jednak o zjištění, že žalovaná se zůstavitelem byli od 1. 10. do 8. 10. 2004 (tedy pouhých osm dní před jeho smrtí), na dovolené na Djerbě.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že z hlediska interpretace a aplikace ustanovení § 115 a § 475 odst. 1 ObčZ je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou. Rovněž posouzení otázky trvalosti povahy soužití žalované se zůstavitelem je v souladu s judikaturou, podle níž právní následky jednání směřujícího k opuštění společné domácnosti nastávají v době, kdy je vůle trvale opustit společnou domácnost nejen projevena, ale též realizována.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou sporu, kterým se zabývaly všechny instance obecných soudů České republiky, bylo prokázání skutečnosti, zda žalovaná a zůstavitel spolu vedli rok před smrtí zůstavitele společnou domácnost a zda se žalovaná dopustila úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, čímž by byla dána ze zákona její dědická nezpůsobilost.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud tedy není další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).

Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních normách. Po přezkumu ústavnosti řízení i napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud z provedených důkazů vyvodil, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě odůvodnil a které jsou v souladu s obecným právem a judikaturou obecných soudů pro danou oblast. Odvolací soud napravil vadu řízení soudu prvního stupně a poučil stěžovatele podle § 118a odst. 3 OSŘ o možnosti navržení dalších důkazů, i když soud prvního stupně zamítl jejich žalobu v podstatě proto, že neunesli důkazní břemeno. Poté odvolací soud sám provedl důkaz výslechem všech tří stěžovateli navržených svědků, a to stále k témuž předmětu jako v řízení před soudem prvního stupně, tj. k prokázání skutečnosti, zda žalovaná a zůstavitel spolu vedli před smrtí zůstavitele společnou domácnost. Ke změně předmětu řízení v řízení odvolacím, oproti řízení před soudem prvního stupně, tedy nedošlo. Jednalo se pouze o napravení vady předchozího řízení a s tím související doplnění dokazování, zcela v souladu s ustanovením § 213 odst. 4 OSŘ. V provádění a hodnocení důkazů svědeckými výpověďmi Ústavní soud žádné závady, které by měly ústavněprávní přesah, neshledal. Pokud tedy obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud tak neshledal nic, co by zkoumanou věc posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru