Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4023/14 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
úvěr
vina
zavinění/úmyslné
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.4023.14.1
Datum podání23.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 209 odst.1, § 209 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 4023/14 ze dne 14. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1278/2014-85 ze dne 15. října 2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 144/2014 ze dne 26. března 2014 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 153/2011 ze dne 31. října 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel byl výše uvedeným rozsudkem obvodního soudu uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, jehož se dopustil dílem ve spolupachatelství s druhým obviněným, dílem samostatně. Za tento přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Obvodní soud výkon tohoto trestu podmíněně odložil, stanovil zkušební dobu v trvání čtyř a půl roku, stanovil nad stěžovatelem dohled pracovníka Probační a mediační služby. Dále obvodní soud stěžovateli a druhému obviněnému uložil zaplatit náhradu škody poškozeným.

2. Obvodní soud v průběhu řízení zjistil, že stěžovatel z části sám, z části společně s druhým obviněným, nabízel poškozeným poskytnutí či zprostředkování úvěrů, přestože od počátku věděli, že tyto úvěry neposkytnou a nezprostředkují. Jednali tak v úmyslu obohatit se tím, že od poškozených vybírali pod různými záminkami smyšlené poplatky a první splátky přislíbených úvěrů. Získané peníze používali pro své potřeby, čímž poškozeným způsobili celkovou škodu ve výši 278 500 Kč (z toho 231 500 Kč stěžovatel s druhým obviněným společně a 47 000 Kč stěžovatel sám). Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal.

3. Městský soud odvolání stěžovatele zamítl výše uvedeným rozsudkem. V něm se ztotožnil se závěry obvodního soudu. Zdůraznil, že ze skutkových zjištění vyplynula aktivní role stěžovatele, který byl iniciátorem podvodu. Oba obvinění nabízeli zprostředkování či poskytnutí úvěrů a vybírali smyšlené poplatky za tuto službu. Když posléze k jejímu poskytnutí nedošlo, stali se pro poškozené zcela nekontaktními. Dále městský soud upozornil na to, že se stěžovatel během své trestné činnosti vydával za někoho jiného (obvykle dr. Malýka). Výpovědi všech poškozených a dalších svědků nezávisle na sobě shodně popisují jednání stěžovatele a usvědčují jej. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl výše uvedeným usnesením jako dovolání zjevně neopodstatněné. Soud uvedl, že úmyslné zavinění je u obou obviněných dáno, což plyne z okolností provázejících jejich jednání. Žádný z poškozených nedostal slíbený úvěr, nešlo tak o ojedinělý případ, na který by obvinění neměli vliv. S okruhem 23 poškozených obvinění intenzivně jednali, avšak jen do doby, kdy jim poškození zaplatili požadované poplatky. V případech, kdy se poškození později domáhali poskytnutí úvěru, je stěžovatel s druhým obviněným, utvrzovali v jejich omylu, že úvěr poskytnut bude. Když se však někteří z poškozených obrátili na údajné poskytovatele úvěru, ten buďto o úvěru nic nevěděl, byl nekontaktní či nedohledatelný. Byť oba obvinění věděli, že poškozeným úvěr poskytnut nebyl, neposkytli jim žádné přijatelné vysvětlení. Z celkové povahy posuzovaného jednání tak plyne záměr obviněných získat peníze poškozených a jejich vědomí o tom, že poskytnutí slíbeného úvěru není reálné. Obvinění tak pod falešným slibem zajištění úvěru vylákali na poškozených peněžní částky, které byly formálně označeny jako poplatky či první splátky.

5. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího, městského a obvodního soudu, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

6. Stěžovatel poukazuje na to, že ve věci nebyla bez důvodných pochybností prokázána jeho vina. Podle jeho mínění nebylo posuzované jednání vůbec trestným činem, neboť zcela chybí zavinění. Stěžovatel totiž nejednal v úmyslu se obohatit, pouze postupoval v souladu s povinnostmi finančního poradce. Že tak činil, potvrdila jedna ze svědkyň, podle níž stěžovatel zasílal jak materiály, tak finanční částky, které od klientů obdržel.

7. Dále stěžovatel zdůraznil, že v mnoha jednotlivých útocích, kterých se měl dopustit, chybí jakékoliv jeho jednání či opomenutí. Nebyla tak beze vší pochybnosti prokázána jeho vina. Některým z poškozených totiž byla slíbená služba poskytnuta, jiní zase vypověděli, že se s ním nikdy nesetkali a ani spolu nejednali. Za takového stavu stěžovatel považuje za zřejmé, že se v tomto rozsahu posuzovaného jednání nedopustil, nebo je to přinejmenším sporné. Takové pochyby však není možné bez dalšího rozptýlit konstatováním, že se prokazatelně dopustil jiných útoků, které mu jsou kladeny za vinu. Z toho důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí obvodního, městského i Nejvyššího soudu.

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.

9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

11. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení, že jeho vina nebyla prokázána bez důvodných pochybností. To shledává především v tom, že u části poškozených nebylo prokázáno jeho zapojení do posuzovaného jednání, přečinu se tak nedopustil. U další části poškozených byla slíbená služba - zprostředkování úvěru - poskytnuta, o přečin podvodu se tak vůbec nejednalo.

12. Předně je třeba uvést, že se mnohé námitky, obsažené v ústavní stížnosti, týkají nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, respektive chybného hodnocení provedených důkazů v neprospěch stěžovatele. Ústavní soud však k tomu připomíná, že ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].

13. Zároveň judikatura Ústavního soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace plynoucí z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoliv zkreslena a obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].

14. V projednávané věci Ústavní soud relevantní vady neshledal. V rámci provedeného dokazování obecné soudy vyložily, na základě kterých provedených důkazů dospěly k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily. Průběh dokazování před obecnými soudy nenese znaky svévole, stejně jako hodnocení provedených důkazů, a zjištěný skutkový stav se opírá o řádně objasněné skutečnosti. Ve vztahu ke konkrétním stěžovatelovým argumentům pak musí Ústavní soud zdůraznit, že obdobné stěžovatel uplatnil již v předchozím řízení a obecné soudy se s nimi dostatečně vypořádaly.

15. Již obvodní soud vyložil, že se stěžovatel v rámci své činnosti vydával za jiné osoby. To vyplývá nejen z výpovědi některých poškozených, kteří stěžovatele ztotožnili jako osobu, která se jim představila jako dr. Malýk, ale také z výpovědi bývalých spolupracovníků stěžovatele. Z té plyne, že stěžovatel jméno Malýk používal pro sebe i pro své spolupracovníky, případně používal i jméno svých spolupracovníků. Těm pak radil, aby své vlastní jméno nepoužívali.

16. Stěžovatel poukázal na řadu výpovědí poškozených, podle nichž ve věci nefiguroval (poškození vypověděli, že jméno stěžovatele neslyšeli, nikdy se s ním nesetkali). Zcela ovšem pomíjí tu skutečnost, že tito poškození zároveň uvedli, že telefonovali s dr. Malýkem, jednali s druhým obviněným, případně s dalšími spolupracovníky stěžovatele (kteří po nespokojených reakcích klientů sami pojali podezření, že vybrané poplatky stěžovatel nepoužívá ke slíbenému účelu). Z výslechu druhého obviněného, spolupracovníků stěžovatele a dalších osob (například majitele bezpečnostní agentury, jejíž služby si stěžovatel objednal) vyplynulo, že to byl právě stěžovatel, kdo byl hlavní postavou celého jednání. Obecné soudy tak měly k dispozici ucelený řetězec důkazů, který vypovídal o tom, že stěžovatel dílem sám a dílem společně s druhým obviněným uváděl své klienty v omyl a tohoto omylu využíval k vlastnímu obohacení. Obecné soudy také dostatečným a logickým způsobem vysvětlily svůj závěr o tom, že se stěžovatel jednání účastnil i tam, kde jej nebylo možné ztotožnit podle jeho vlastního jména.

17. Ke stejnému závěru Ústavní soud dospěl i ve vztahu k druhému okruhu námitek stěžovatele - poskytnutí slíbené služby. Poškozeným v tomto případě bylo sděleno, že jim úvěr nemůže být poskytnut, neboť pro něj nebyl nalezen investor; zaplacená vratná záloha jim vrácena nebyla. Z rozsudku obvodního soudu je zřejmé, že tuto skutečnost vzal při rozhodování v potaz. Při hodnocení výpovědi svědků, způsobu jednání s poškozenými, přerušení kontaktů mezi poškozenými a stěžovatelem po zaplacení záloh však soud dospěl k závěru, že stěžovatel tyto zálohy vylákal a použil pro vlastní účely tak jako v jiných případech. Ani v tomto závěru Ústavní soud zásah do základních práv a svobod stěžovatele neshledal.

18. Námitkou, že stěžovatel jednal v rámci svých povinností zprostředkovatele úvěrů, se dostatečně vypořádal Nejvyšší soud. Podle něj obvinění od počátku věděli, že k poskytnutí úvěrů nedojde a jejich skutečným cílem bylo získat peníze pro sebe. Na odůvodnění Nejvyššího soudu je pro stručnost možné odkázat, z ústavního hlediska mu Ústavní soud nemá co vytknout.

19. Lze tedy uzavřít, že napadenými rozsudky nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a princip presumpce neviny. Soudy svá skutková zjištění řádně vysvětlily a dostatečně vyložily, proč v jednání stěžovatele spatřují porušení trestního zákoníku. Stěžovateli tak byla vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána.

20. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Z toho důvodu se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatele na nařízení ústního jednání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru