Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4021/14 #1Usnesení ÚS ze dne 05.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkvýživné/pro dítě
trestný čin/stupeň nebezpečnosti pro společnost
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.4021.14.1
Datum podání23.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 40/2009 Sb.; trestní zákoník ; § 196/1

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 196 odst.1, § 12 odst.2, § 197


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 4021/14 ze dne 5. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1068/2014-29 ze dne 1. října 2014 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 106/2014 ze dne 13. května 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku. Městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil výše uvedeným rozsudkem pro nesprávné časové vymezení skutku a ve věci rozhodl sám. Stěžovatele opět shledal vinným přečinem zanedbání povinné výživy, za což ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Městský soud výkon tohoto trestu podmíněně odložil, stanovil zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále soud stěžovateli uložil přiměřené omezení uhradit dlužné výživné.

2. Městský soud v průběhu řízení zjistil, že stěžovatel od prosince 2011 do dubna 2013 řádně nepřispíval na výživu své nezletilé dcery, ač tak činit mohl a tato povinnost mu byla stanovena rozsudkem opatrovnického soudu. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem v tom, že stěžovatel výživné neuhradil nikoliv proto, že by toho nebyl schopen, ale protože je hradit nechtěl a ze zásady odmítal. Z dokazování vyplynulo, že stěžovatel má schopnosti a zdroje k placení výživného, které však před státními orgány skrývá. Stěžovatel je dostatečně kvalifikován k tomu, aby dosahoval nadprůměrných příjmů, jak se mu to dařilo v minulosti. Dále městský soud odmítl, že by v případě stěžovatele postačilo soukromoprávní vymáhání výživného, mimo jiné proto, že stěžovatel jako inteligentní a schopný muž úmyslně výživné nehradí v rámci svého boje proti svým dcerám a jejich matce. To městský soud vyhodnotil jako společensky škodlivé. Tento rozsudek stěžovatel napadl dovoláním.

3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl výše uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněné. Zabýval se zejména námitkou subsidiarity trestní represe. S ohledem na skutkový stav zjištěný nižšími soudy se ztotožnil s právním hodnocením, že negativní postoj stěžovatele vůči placení výživného, vůči dceři a její matce, a úmyslné jednání stěžovatele naplňují požadavek společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Závěrem Nejvyšší soud stručně uvedl, že tvrzená pohledávka vůči matce nemá vliv na (ne)plnění vyživovací povinnosti. Tento vliv nemá ani exekuční vymáhání výživného, neboť jen potvrzuje nechuť stěžovatele výživné hradit. Za takového stavu nelze hovořit o dobrovolném jednání. Exekučně vymožené výživné tak má vliv toliko na povinnost hradit dlužné výživné.

4. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího a městského soudu, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

5. Stěžovatel poukazuje na to, že ve věci nebyl naplněn požadavek společenské škodlivosti podle § 12 odst. 2 trestního zákona, jeho jednání tak vůbec nebylo trestným činem. Dále také nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, neboť matka dcery stěžovatele disponuje jeho penězi, ze kterých hradí výživu a potřeby dcery. Stěžovatel tak výživné uhradil předem, a to je dceři poskytováno prostřednictvím matky. S touto námitkou se odvolací soud nevypořádal vůbec a Nejvyšší soud se s ní vypořádal nepřiměřeně stručně. Stěžovatel poukázal na to, že prvotním cílem trestního zákona a zákona o rodině je hrazení výživného. Kromě výše uvedeného způsobu toho mohlo být dosaženo i tak, že výživné uhradí Česká republika, vůči které má stěžovatel pohledávky a která má zaplacení zcela ve své moci. Za stávajícího stavu tak stěžovatel výživné zaplatil jednou (penězi, které má k dispozici matka jeho dcery), podruhé (exekučně postiženými pohledávkami stěžovatele vůči České republice) a má ho na základě rozsudku městského soud zaplatit i potřetí. Stěžovatel Ústavnímu soudu také zaslal řadu příloh, které měly prokázat jeho tvrzení o existujících pohledávkách vůči České republice a absenci ohrožení výživy a výchovy dcery stěžovatele jednáním, za něž byl stěžovatel odsouzen.

6. Dále stěžovatel poukázal na to, že soudy nerespektovaly závazné rozhodnutí o osobním stavu stěžovatele - stavu hmotné nouze. Nezabývaly se ani možným omylem stěžovatele, který měl za to, že svou povinnost splnil a výživné uhradil. Pokud by soud tento omyl konstatoval a stěžovatele zprostit obžaloby, mělo by to stejný preventivní účinek jako odsouzení. Protože je podle stěžovatele většina otců za neplacení výživného nadměrně a diskriminačně kriminalizována, navrhl zrušení § 196 trestního zákoníku.

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

10. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení, že jeho jednání nebylo z hlediska požadavku subsidiarity trestní represe trestným činem. Výživné navíc zaplatil již předem. Pokud soudy dospěly k závěru, že výživné nezaplatil, nezabývaly se tím, zda nejednal v omylu vylučujícím protiprávnost jednání. Stejně tak se soudy nezabývaly tím, že výživné v současné době nemůže z důvodu nemajetnosti hradit.

11. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami, podle nichž se soudy dostatečně nezabývaly tím, že stěžovatel výživné již uhradil a že soudy nerespektovaly rozhodnutí o osobním stavu stěžovatele. Nejvyšší soud uvedl, že peněžní obnos, ze kterého výživu dcery stěžovatele hradí její matka, má možný význam z hlediska vzájemného vypořádání mezi ní a stěžovatelem, nemá však vliv na vyživovací povinnost stěžovatele vůči dceři. Ústavní soud na této úvaze žádnou vadu neshledal. Pokud měl stěžovatel vyživovací povinnost vůči své dceři, nemohl se jí bez dalšího zprostit poukazem na to, že ji za něj z jeho peněz plní matka dcery, neboť ta plnila svou vlastní vyživovací povinnost. Stěžovateli tak lze přisvědčit toliko v tom, že městský soud tuto jeho námitku nevypořádal. Zároveň však platí, že Ústavní soud zásadně hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, nikoliv jeho jednotlivé části zvlášť (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2778/14 ze dne 30. 9. 2014). Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud výše uvedené pochybení městského soudu napravil, k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo. K námitce, že trestní soudy nerespektovaly závazné rozhodnutí o osobním stavu stěžovatele (v tomto případě potvrzení vydané orgánem pomoci v hmotné nouzi o dávce, která je stěžovateli poskytována), lze jen stručně uvést, že nejde o předběžnou otázku vymezenou v § 9 odst. 2 trestního řádu, tedy otázku týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních.

12. Stěžovatel též poukázal na to, že je výživné hrazeno prostřednictvím exekuce přikázáním pohledávek, které má vůči státu. Sám stěžovatel je tak hradit nemohl a výživné měla dceři vyplatit Česká republika prostřednictvím exekutora. V této souvislosti lze stěžovatele odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu a jeho další rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. 6 Tdo 1006/2013 ze dne 28. 11. 2013), která srozumitelným a logickým způsobem vysvětlují, že exekuční vymáhání nesplaceného výživného nezpůsobuje zánik trestní odpovědnosti stěžovatele podle § 197 trestního zákoníku, neboť již došlo k porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem a nejsou splněny podmínky účinné lítosti.

13. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v tvrzení, že se soudy nedostatečně zabývaly tím, zda může výživné hradit. Městský soud svou úvahu o schopnostech stěžovatele uplatnit se na trhu práce založil na konkrétních skutečnostech, které srozumitelným způsobem hodnotil. Na základě toho dospěl k závěru, že stěžovatel má se svým vysokoškolským vzděláním možnost získat práci, účelově se jí ovšem vyhýbá a výživné nechce hradit z principu. Ústavní soud zásadně není povolán k přehodnocování důkazů provedených trestním soudem [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že městský soud postupoval v rozporu s ústavními procesními principy, případně že by jeho skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.

14. Dále se Ústavní soud zabýval tvrzením, že se soudy nezabývaly jeho možným omylem ve vztahu ke splnění vyživovací povinnosti. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se obecné soudy podrobně zabývaly otázkou zavinění stěžovatele. Stěžovatel je podle jejich zjištění slušně situovaný, intelektuálně schopný muž, který vyživovací povinnost neplní z důvodu nesvého negativního postoje vůči dcerám a jejich matce. Obecné soudy svá zjištění řádně vysvětlily a dostatečně vyložily, proč dospěly k závěru o úmyslném jednání stěžovatele. Stěžovatel má pravdu v tom, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu se úvaha o možném právním omylu stěžovatele ve vztahu k povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat dceru neobjevuje. To lze ovšem přisuzovat tomu, že tuto námitku ve svém dovolání neuplatnil. Napadená rozhodnutí jsou založena na uceleném argumentačním systému, který logicky a rozumně podporuje správnost jejich závěrů. [srov. nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247)]. Nebyl tak důvod, aby se Nejvyšší soud výslovně vypořádal s námitkou, kterou mu stěžovatel nepředložil.

15. K námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku lze uvést, že tato aplikační zásada se uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má soukromoprávní základ, pokud bylo možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin (srov. nález sp. zn. III. ÚS 934/13 ze dne 20. 2. 2014 či nález sp. zn. I. ÚS 3113/13 ze dne 29. 4. 2014). Jestliže obecné soudy neaplikují zásadu subsidiarity trestní represe, ačkoliv skutkové okolnosti svědčí o tom, že k tomu byly splněny podmínky, je porušen ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege obsažený v čl. 39 Listiny [obdobně nález sp. zn. III. ÚS 2523/10 ze dne 10. 2. 2011 (N 16/60 SbNU 171)].

16. V nyní posuzované věci však Ústavní soud žádné důvody ke zrušení napadených rozhodnutí nezjistil. Obecné soudy posoudily deliktní jednání stěžovatele jako natolik společensky škodlivé, že zasluhuje vyvození trestní odpovědnosti. Jejich úvaha byla založena mimo jiné na výše uvedených zjištěních o stěžovateli a jeho negativním vztahu k dcerám a jejich matce. Stejně tak soudy ve své úvaze zohlednily skutečnost, že stěžovatel výživné dobrovolně nehradí, přestože ví, že tak činit má a povinnost hradit výživné mu byla uložena i civilním soudem (z toho důvodu je výživné exekučně vymáháno). Těmto závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

17. V této souvislosti stěžovatel poukázal i na to, že své dceři nehrazením výživného nezpůsobil žádnou újmu. Ústavnímu soudu zároveň předložil i fotodokumentaci, která měla prokázat nadprůměrné životní podmínky dcery. K tomu lze stěžovatele odkázat výše zmíněnou úvahu Nejvyššího soudu, proč nejsou splněny podmínky § 197 trestního zákoníku, který dopad na poškozenou dceru zohledňuje.

18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na zrušení § 196 odst. 1 trestního zákoníku.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru