Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 402/98Nález ÚS ze dne 22.02.2000Soudní rehabilitace v tzv. přezkumném řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Diskriminace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 27/17 SbNU 201
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.402.98
Datum vyhlášení22.02.2000
Datum podání18.09.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 4 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 23, § 1, § 14 odst.1, § 15 odst.3, § 24 odst.1

58/1969 Sb., § 5, § 6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 402/98 ze dne 22. 2. 2000

N 27/17 SbNU 201

Soudní rehabilitace v tzv. přezkumném řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci stěžovatele M. F.,

zastoupeného JUDr. P. B., advokátem, o ústavní stížnosti proti

rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 76/96, ze dne 18. 6.

1998, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 9. 1998,

doplněnou podáním doručeným dne 25. 11. 1998, napadl stěžovatel

rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 76/96, ze dne 18. 6.

1998.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozsudkem Okresního

soudu v Chebu, sp. zn. 11 C 78/94, ze dne 20. 11. 1994, byla

zamítnuta jeho žaloba proti České republice - Ministerstvu

spravedlnosti o zaplacení částky 44 065 Kč s 3% úrokem od 12.

11.1993 do zaplacení. Krajský soud v Plzni rozsudkem, sp. zn. 11

Co 61/96, ze dne 21. 9. 1995, rozhodl o odvolání stěžovatele tak,

že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V podané žalobě se

stěžovatel domáhal náhrady podle § 23 odst. 3 zákona č. 119/1990

Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

"zákon o soudní rehabilitaci"), neboť byl rozsudkem Okresního

soudu v Chebu, sp. zn. 2 T 22/74, ze dne 20. 2. 1974, odsouzen pro

trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona,

útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1, písm. a) a § 156

odst. 2 trestního zákona a hanobení národa, rasy a přesvědčení

podle § 198 odst. 1 písm. b) trestního zákona k úhrnnému trestu

odnětí svobody v trvání 16 měsíců nepodmíněně. Usnesením Okresního

soudu v Chebu, sp. zn. 2 Rt 1173/91, ze dne 13. 12. 1991, které

nabylo právní moci dne 23. 3. 1993, bylo rozhodnuto, že se podle

§ 14 odst. 1 písm. d) a f) zákona o soudní rehabilitaci výše

uvedený rozsudek zrušuje v celém rozsahu, jakož i všechna další

rozhodnutí na zmíněný rozsudek navazující. Usnesením téhož soudu,

sp. zn. 2 Rt 1173/91, ze dne 19. 5. 1993, bylo rozhodnuto, že

z důvodu účasti stěžovatele na amnestii prezidenta republiky ze

dne 1. 1. 1990 se trestní stíhání zastavuje. Stěžovatel se poté

domáhal finanční náhrady za neprávem vykonaný trest odnětí svobody

se započtením vazby od 24. 12. 1973 do 24. 4. 1975, kdy byl po

odpykání celého trestu propuštěn.

Okresní soud v Chebu svým rozsudkem žalobu zamítl

s odůvodněním, že podle § 23 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci

se odškodnění v plném rozsahu poskytuje jen tehdy, bylo-li

odsuzující soudní rozhodnutí zcela zrušeno podle oddílu druhého

nebo pátého cit. zákona, nebo takovéto rozhodnutí bylo zcela

zrušeno podle oddílu třetího a poškozený byl zproštěn obžaloby.

Dojde-li jen k částečné změně odsuzujícího soudního rozhodnutí,

poskytne se odškodnění jen se zřetelem k rozdílu mezi tresty

vykonanými na základě původního rozsudku a stanovenými přiměřenými

tresty nebo tresty nově uloženými. V daném případě bylo sice

odsuzující soudní rozhodnutí zcela zrušeno podle oddílu třetího

zákona o soudní rehabilitaci, ale poškozený nebyl obžaloby

zproštěn, a to ani zčásti. Vzhledem k tomu, že v případě M.

F. skončilo trestní stíhání zastavením na základě amnestie

prezidenta republiky a v trestním stíhání nebylo na jeho žádost

pokračováno, nelze podle závěru soudu odškodnění přiznat. Krajský

soud v Plzni jako soud odvolací ve svém rozsudku poukázal na to,

že vyhovění žalobě brání nejen ustanovení § 23 odst. 3 zákona

o soudní rehabilitaci, ale i ustanovení § 5 odst. 2 a § 6 odst.

3, písm. b) zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu

způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním

postupem. Krajský soud však k této otázce připustil ve svém

rozsudku dovolání, neboť podle jeho názoru "uvedené právní

posouzení věci nedovoluje plně postihnout účel a smysl zákona

o soudních rehabilitacích tak, jak je vyjádřen v jeho § 1. Je tomu

tak proto, že nebýt amnestie prezidenta republiky a na ni

navazujícího usnesení o zastavení trestního stíhání, bylo možno

očekávat vydání rozsudku ve svém výsledku mírnějšího a pro žalobce

příznivějšího, ve srovnání s rozsudkem Okresního soudu v Chebu,

sp. zn. 2 T 22/74, ze dne 20. 2. 1974." O podaném dovolání rozhodl

Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem tak, že dovolání zamítl, a to

ze stejných důvodů, jako soudy nižších stupňů.

Stěžovatel nesouhlasí s argumentací soudů, že se měl domáhat

pokračování v řízení a uložení tzv. zbytkového trestu. Podle jeho

názoru v případě pokračování v řízení by byl okresní soud vázán

§ 227 trestního řádu a mohl by pouze rozhodnout o vině, avšak

nemohl by uložit trest. V tomto případě by tedy v civilním řízení

soud neměl zbytkový trest, k němuž by mohl přihlédnout.

Navrhovatel je přesvědčen, že po něm nelze spravedlivě požadovat,

aby se domáhal nepříznivějšího výsledku řízení jen za účelem, aby

nebyl zbaven nároku na odškodnění, čímž by zcela bezdůvodně došlo

ke zhoršení jeho situace vůči jiným rehabilitovaným osobám.

Ustanovení § 1 zákona o soudní rehabilitaci vyjadřuje nejen právo

na odstranění nezákonných rozhodnutí, ale upravuje i právo na

přiměřené hmotné odškodnění. Stěžovatel v této souvislosti

poukazuje na nový zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při

výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem

(z. č. 82/1998 Sb.), když přiznává nárok na náhradu škody (§ 10)

tomu, na němž byl zcela nebo zčásti vykonán trest, jestliže

v pozdějším řízení bylo rozhodnutí jako nezákonné zrušeno. Tedy

váže nárok na náhradu škody jen na skutečnost, že musí být původní

rozhodnutí jako nezákonné zrušeno. Tato nová právní úprava podle

stěžovatele odpovídá Ústavě ČR a Úmluvě o ochraně lidských práv

a základních svobod.

Stěžovatel má za to, že postupem soudů došlo k porušení jeho

práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"), podle něhož má každý nárok na náhradu škody

způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu. Podle názoru

stěžovatele v případě kolize podmínek o nároku stěžovatele je

nezbytné rozhodovat v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož

platí, že při používání ustanovení o mezích základních práv

a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Podstatu

a smysl odškodnění za nezákonné omezení osobní svobody spatřuje

stěžovatel v tom, že se mu dostane skutečné a spravedlivé

odškodnění.

K obsahu ústavní stížnosti se písemně vyjádřil Nejvyšší soud

ČR, Krajský soud v Plzni, Okresní soud v Chebu a Ministerstvo

spravedlnosti ČR.

Nejvyšší soud ČR uvedl, že soud při posuzování případu musel

vycházet z ustanovení § 23 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci,

podle něhož se odškodnění poskytuje jen tehdy, bylo-li odsuzující

soudní rozhodnutí zcela zrušeno podle oddílu druhého nebo pátého

cit. zákona, nebo takové rozhodnutí bylo zcela zrušeno podle

oddílu třetího a poškozený byl zproštěn obžaloby. Dojde-li jen

k částečné změně odsuzujícího rozhodnutí, poskytne se odškodnění

jen se zřetelem k rozdílu mezi tresty vykonanými na základě

původního rozsudku a stanovenými přiměřenými tresty nebo tresty

nově uloženými. V případě stěžovatele došlo ke zrušení

odsuzujícího rozhodnutí podle § 14 odst. 1 písm. d) a f) zákona

o soudní rehabilitaci. Podle § 15 téhož zákona po právní moci

zrušovacího rozhodnutí měl soud pokračovat v řízení na základě

původní obžaloby. K tomu však nedošlo v důsledku amnestie

prezidenta republiky, když trestní stíhání bylo zastaveno. Podle

názoru soudu měl stěžovatel využít možnosti dané § 15 odst. 3

zákona o soudní rehabilitaci, a tím, že této možnosti nevyužil

a nepožádal, aby v trestním řízení bylo pokračováno, vyloučil

možnost, aby, byly-li by pro to shledány předpoklady, byl obžaloby

zproštěn, čímž by byl naplněn jeden z předpokladů odškodnění podle

zákona o mimosoudní rehabilitaci. Krajský soud v Plzni pouze

odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Okresní soud v Chebu uvedl

ve svém vyjádření, že stěžovatel v zákonné patnáctidenní lhůtě

nepodal návrh na pokračování v trestním řízení a zbavil se tak

možnosti, pokud by k tomu byly shledány předpoklady, aby byl

obžaloby zproštěn, čímž by byl naplněn zákonný předpoklad pro

odškodnění. Česká republika prostřednictvím Ministerstva

spravedlnosti k ústavní stížnosti uvedla, že podle § 9 odst. 1

zákona č. 58/1969 Sb., ve spojení s ustanovením § 24 odst. 1

zákona o soudní rehabilitaci Ministerstvo spravedlnosti předběžně

projednávalo stěžovatelem uplatňované nároky a tyto by mohlo

mimosoudně uspokojit pouze v případě, že by jejich základ a rozsah

bylo možno učinit nesporným. K takovému závěru však ministerstvo

dospět nemohlo, když při posuzování možnosti odškodnění není

nejvýznamnějším kritériem fakt, že původní odsuzující rozhodnutí

bylo zrušeno, významný je výsledek řízení navazujícího na zrušené

rozhodnutí. Ministerstvo spravedlnosti je názoru, že za porušení

práva na spravedlivý proces či práva na odškodnění za škodu

způsobenou nezákonným rozhodnutím, není možno pokládat stav, kdy

ten, jehož trestní stíhání bylo zastaveno, protože v řízení nelze

pokračovat z důvodu účasti obžalovaného na amnestii prezidenta

republiky, nevyužije svého práva prohlásit, že na projednání věci

trvá, ačkoliv o tomto právu byl řádně poučen. Ze shodného právního

názoru vycházely i soudy všech stupňů, které ve věci rozhodovaly,

a je tudíž zřejmé, že nemohly žalobě vyhovět. Tolik stanovisko

Ministerstva spravedlnosti.

II.

Ústavní soud po přezkoumání formálních náležitostí ústavní

stížnosti shledal, že nic nebrání jejímu projednání ve věci samé.

Po zhodnocení argumentů stěžovatele, rozhodnutí obecných soudů

a vyjádření účastníků řízení pak dospěl k závěru, že ústavní

stížnost nelze považovat za důvodnou, a to především z níže

uvedených důvodů.

Účel a smysl zákona o soudní rehabilitaci je vyjádřen v jeho

ustanovení § 1. Tímto deklarovaným účelem zákona je zrušit

odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které tehdy v rozporu

s principy demokratické společnosti respektující občanská

politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené

v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon

označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob

takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na

úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání

represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou

rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných

nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony

vědomě nebo hrubě porušovaly.

Již z uvedeného ustanovení je zřejmé, že zákon počítá

i s hmotným odškodněním neprávem odsouzených osob. K tomu však

stanovil podmínky, od nichž ani Ústavní soud při svém rozhodování

nemůže odhlédnout. V případech zrušení odsuzujícího rozsudku podle

oddílu třetího je hmotné odškodnění takto rehabilitované soby

vázáno na zproštění obžaloby nebo uložení tzv. zbytkového trestu

(§ 23 zákona). V daném případě však po zrušení odsuzujícího

rozsudku podle § 14 odst. 1 zákona bylo trestní stíhání

stěžovatele zastaveno z důvodu jeho účasti na amnestii prezidenta

republiky ze dne 1. 1. 1990 v čl. V. písm. a), a to usnesením

Okresního soudu v Chebu, č. j. 2 R 1173/91 - 17, ze dne 19. 5.

1993. Zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou

nezákonným rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním

postupem, který byl platný v době uplatňování nároku stěžovatele

před obecnými soudy, vyloučil z práva na náhradu škody způsobené

rozhodnutím o vazbě nebo rozhodnutím o trestu (§ 5 a § 6) osoby,

proti nimž bylo pozdější trestní stíhání zastaveno jen proto, že

mu byla udělena milost nebo že po právní moci původního rozsudku

byla udělena amnestie vztahující se na čin, za nějž byl původní

trest uložen.

Zákon o soudní rehabilitaci však problematiku

rehabilitovaných osob, jejichž trestní stíhání na základě původní

obžaloby bylo zastaveno, řeší. Podle ustanovení § 15 odst. 1 cit.

zákona soud po právní moci rozhodnutí podle § 14 odst. 1 pokračuje

v řízení na základě původní obžaloby, přičemž při hlavním líčení

se ustanovení § 11 užije obdobně. Podle odst. 3 téhož ustanovení

"došlo-li po zrušení vadného rozhodnutí k zastavení nebo přerušení

trestního stíhání, může odsouzený nebo jeho zákonný zástupce do

15 dnů ode dne, kdy mu bylo rozhodnutí oznámeno, požádat, aby se

v řízení pokračovalo. Pro další řízení pak platí přiměřeně § 227

trestního řádu". Jak však bylo v řízení před obecnými soudy

prokázáno, stěžovatel této možnosti nevyužil a o pokračování

v trestním řízení nepožádal. V odůvodnění ústavní stížnosti pak

poukázal na skutečnost, že v pokračujícím trestním řízení by

s ohledem na ustanovení § 227 trestního řádu soud mohl pouze

vyslovit vinu či nevinu, nemohl by však stěžovateli uložit trest

a v řízení o odškodnění by potom soud nemohl přiznat odškodnění

s ohledem na uložený "zbytkový" trest (§ 23 odst. 3 zákona

o soudní rehabilitaci). Tímto postupem, pokud by nebyl obžaloby

v celém rozsahu zproštěn, by se stěžovatel podle svého přesvědčení

dostal do obdobné situace, v jaké se ocitá nyní. I když se

argumentace stěžovatele k této otázce může zdát logickou, nelze,

než ji s ohledem na již výše zmiňovaný účel zákona o soudní

rehabilitaci odmítnout.

Koncepce zákona o soudní rehabilitaci je taková, že některá

odsuzující soudní rozhodnutí pro činy, které byly v době od 25.

2. 1948 do 1. 1. 1990 považovány za trestné především

z politických a ideologických důvodů, byla zrušena podle oddílu

druhého přímo ze zákona, tedy bez návrhu dotčené osoby (§ 2 cit.

zákona), jiná odsuzující soudní rozhodnutí mohla být podle oddílu

třetího zrušena pouze na návrh odsouzeného nebo dalších osob

v zákoně vyjmenovaných (§ 4 cit. zákona) a z důvodů taxativně

stanovených v § 14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. V prvém

případě stát přímo rehabilitoval osoby, které se dopustily

trestných činů, které, jak se uvádí v úvodním ustanovení cit.

zákona, "zákon označoval za trestné v rozporu s principy

demokratické společnosti respektující občanská politická práva

a svobody" (§ 1 odst. 1 zákona) nebo "byly československými

trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním

právem" (§ 1 odst. 2 zákona). V druhém případě stát umožnil

rehabilitaci i dalším osobám, které byly odsouzeny za trestné

činy, které nebyly sice považovány za trestné v rozporu

s mezinárodním právem, ale při vyšetřování, v průběhu trestního

řízení a při potrestání pachatele došlo k takovým závažným

pochybením, že konečné rozhodnutí o nich lze považovat za

nezákonné. V těchto případech zákon o soudní rehabilitaci umožnil

poškozeným osobám rehabilitaci v tzv. přezkumném řízení, které je

upraveno v ustanovení § 4 až 6 tohoto zákona, a dále v oddílu

čtvrtém, který upravuje řízení před soudem. Zásadním ustanovením,

které upravuje postup při rehabilitaci těchto osob, je právě

ustanovení § 15, podle něhož po právní moci rozhodnutí o zrušení

odsuzujícího rozsudku soud pokračuje v řízení na podkladě původní

obžaloby. Důvod, proč zákonodárce zvolil tento způsob

rehabilitace, je ten, že teprve v dalším řízení lze posoudit míru

trestnosti spáchaného skutku a určit tak rozsah případných nároků

na hmotné odškodnění. V daném případě Okresní soud v Chebu jak ve

svém zrušujícím usnesení z 13. 12. 1991, tak i 19. 5. 1993

v usnesení o účasti stěžovatele na amnestii charakterizoval

skutek, který byl předmětem trestního řízení z let 1973 - 1974

tak, že stěžovatel 24. 12. 1973 v nočních hodinách v podnapilém

stavu na ulici a pak ve svém bytě "se rval s manželkou a když byl

upozorněn nájemníky domu, ve svém jednání neustal, takže muselo

být proti němu zakročeno hlídkou VB", jejíž členy pak urážel

a hanobil. V důsledku toho kvalifikoval soud jeho chování jako

souběh trestného činu výtržnictví, útoku na veřejného činitele

a hanobení národa, rasy a přesvědčení.

Závěrem proto nelze než konstatovat, že stěžovatel nesplnil

zákonné podmínky pro poskytnutí odškodnění za vykonaný trest

odnětí svobody. V zákonem stanovené patnáctidenní lhůtě nevyužil

svého práva požádat o pokračování v trestním řízení a tímto svým

opomenutím se tak připravil o možnost prokázat před soudem míru

své viny za spáchání žalovaných skutků a dosáhnout případně

úplného nebo částečného zproštění obžaloby (když uložení

přiměřeného nebo nového trestu je vyloučeno vzhledem k ustanovení

§ 227 trestního řádu). Ústavní soud zvážil též celkovou koncepci

zákona o soudní rehabilitaci, nedospěl však k názoru

o protiústavnosti jeho ustanovení, obsaženého v § 15 odst. 3.

Proto mu nezbylo než se přiklonit ke stanovisku obecných soudů.

V postupu obecných soudů ani v napadeném rozhodnutí neshledal

Ústavní soud porušení stěžovatelem namítaných základních práv

a svobod, zaručených Ústavou, ústavními zákony nebo mezinárodními

smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR, a proto ústavní stížnost jako

nedůvodnou podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů, zcela zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 22. února 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru