Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4019/13 #1Usnesení ÚS ze dne 26.03.2014Právo na nedotknutelnost osoby a soukromí – povinnost účinného vyšetřování

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Most
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
Věcný rejstříkDokazování
Promlčení
trestní stíhání/zahájení
orgán činný v trestním řízení
procesní postup
Policie České republiky
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.4019.13.1
Datum podání31.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 7 odst.1, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1, #0 čl. 32 odst.1, #0 čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 159a, § 158


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 4019/13 ze dne 26. 3. 2014

Právo na nedotknutelnost osoby a soukromí – povinnost účinného vyšetřování

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ondřeje Cakla, zastoupeného Mgr. Michalem Mazlem, advokátem, se sídlem Vinohradská 37, Praha 2, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Mostě č. j. 2 ZN 1448/2013-13 ze dne 30. 10. 2013, za účasti Okresního státního zastupitelství v Mostě, jako účastníka řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces, nedotknutelnost osoby a na svobodu a osobní bezpečnost. Přitom odkázal na čl. 7 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Dne 17. 11. 2008 byl stěžovatel napaden na demonstraci krajně pravicové, později rozpuštěné, Dělnické strany v Litvínově - Janově účastníky této demonstrace. Skupina tří maskovaných a dvou nemaskovaných osob jej napadla, povalila na zem a kopala do něj. Útok byl veden přímo před policejním autem s dvěma policisty a za přítomnosti řady svědků. Útok trval necelých deset vteřin, po kterých se stěžovateli podařilo uniknout. Při útěku ještě stěžovatele zasáhly, či se pokusily zasáhnout další osoby a jedna maskovaná osoba na něj křičela: "Chcípni, zmrde!" Útočníci zničili také videokameru stěžovatele, se kterou pořizoval záznam uvedené demonstrace.

3. Po napadení stěžovatel nevyhledal lékařské vyšetření. Dle jeho sdělení měl poraněné zápěstí a dlaň, naraženou kostrč a několik modřin po těle a na hlavě. V pracovní neschopnosti nebyl.

4. Policisté z auta, kteří byli svědky stěžovatelova napadení, později v průběhu trestního řízení vypověděli, že s ohledem na velkou rychlost útoku nestačili zasáhnout. Nestačili ani zadržet útočníky, kteří utekli zpět do davu demonstrantů.

5. Stěžovatel je lidskoprávní aktivista a v době útoku se živil jako novinář a analytik na volné noze a úzce spolupracoval s neziskovou organizací Tolerance a občanská společnost. Dlouhodobě se věnuje monitorování veřejných aktivit krajní pravice. Pro výkon svého povolání realizuje pravidelně terénní výzkum, který spočívá v navštěvování demonstrací krajní pravice a jejich zaznamenávání na videokameru.

6. Ohledně svého napadení podal stěžovatel 6. 5. 2009 trestní oznámení. V průběhu následujících měsíců, dle svého názoru, ztotožnil všechny útočníky a poskytl jejich jména policejnímu orgánu, kterému předal též detailní videozáznam svého napadení.

7. Dne 4. 9. 2009 bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin výtržnictví proti jednomu z nemaskovaných útočníků. Dne 5. 11. 2011 Okresní soud v Mostě obviněného zprostil obžaloby, neboť dle názoru soudu nebylo prokázáno, že uvedený skutek spáchal obviněný.

8. Tento rozsudek byl zrušen odvolacím soudem dne 20. 12. 2011. Okresní soud v Mostě však opět obžalovaného zprostil obžaloby rozsudkem ze dne 14. 11. 2012. I když i proti tomuto rozsudku podali státní zástupce i stěžovatel odvolání, Krajský soud v Ústí nad Labem dne 5. 3. 2013 trestní stíhání obžalovaného zastavil, neboť bylo promlčeno. Poslední úkon přerušující běh tříleté promlčecí doby bylo podání obžaloby, která byla obžalovanému doručena dne 26. 1. 2010.

9. Stíhání druhého z nemaskovaných útočníků bylo zahájeno dne 23. 11. 2009. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 5. 1. 2011 byl obviněný uznán vinným trestného činu výtržnictví, neboť "dne 17. 11. 2008 kolem 15.30 hodin v Litvínově-Hamru... společně s ..., jehož trestní stíhání je vedeno samostatně, a s dalšími dosud neustanovenými osobami, při pochodu radikálů a stoupenců Dělnické strany, fyzicky napadal [stěžovatele], který prostřednictvím videokamery zaznamenával zmíněný pochod, a to tak, že po jeho povalení na zem dosud neustanovenou osobou, do tohoto opakovaně kopal, aniž by mu přivodil zranění, které by si vyžádalo léčení". Pachatel byl soudem ztotožněn podle videozáznamu. Odvolání obžalovaného bylo zamítnuto Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 19. 3. 2013.

10. Dne 27. února 2013 poté, co stěžovatel zjistil, že přesto, že opakovaně označoval další podezřelé v průběhu výše zmíněných trestních řízení, nebyly zahájeny úkony vedoucí k objasnění jejich participace na stěžovatelovu napadení, podal trestní oznámení na další podezřelé, včetně osoby, která dle jeho názoru byla hlavním útočníkem. Tuto osobu jmenoval poprvé při podání vysvětlení u policejního orgánu dne 18. 1. 2010.

11. Usnesením policejního orgánu Policie ČR, KŘP Ústeckého kraje, SKPV, ÚO Most, 1. OOK ze dne 30. 7. 2013 č. j. KRPU-48281-30/TČ-2013-040871, byla trestní věc odložena, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání dle § 160 trestního řádu, konkrétně ustanovit pachatele. V průběhu šetření policejní orgán vyslechl tři stěžovatelem jmenované podezřelé a stěžovatele a zjistil skutečnosti o četnosti výskytu obuvi, kterou měl jeden z útočníků. Všichni tři podezřelí vypověděli, že s útokem nemají nic společného. Prodejce obuvi se vyjádřil, že jde o velice prodávaný typ v řádu tisíců kusů. Totožnost dalšího podezřelého, kterého stěžovatel označil jménem, se policejnímu orgánu nepodařilo ustanovit. Jako možný alternativní důvod odložení věci policejní orgán uvedl promlčení s odkazem na rozhodnutí krajského soudu (viz bod 8 výše).

12. Proti uvedenému usnesení stěžovatel podal stížnost, kde namítal, že policejní orgán nezajistil další důkazy. U maskovaných osob, a zejména u osoby, která na něj křičela (viz bod 2 výše), namítal, že měli být vyslechnuti policisté specializující se na extremismus, kteří by mohli podezřelé identifikovat i přes maskování.

13. Napadeným usnesením okresního státního zástupce v Mostě byla stížnost stěžovatele zamítnuta. Státní zástupce odkázal na stanovisko policejního orgánu ke stěžovatelově stížnosti, se kterým se plně ztotožnil. V něm policejní orgán mimo jiné uvedl, že totožnosti útočníků nelze jednoznačně určit ani z provedených výpovědí ani podle jejich obuvi. Výslech policistů ke zjištění totožnosti maskovaných osob, včetně osoby odpovědné za verbální útok na stěžovatele, považoval za neproveditelné. Možnou analýzu hlasu za nehospodárnou. Další důkazy navržené stěžovatelem (důkazy o tom, že podezřelé osoby byly na demonstraci) za neupotřebitelné, neboť sama účast na demonstraci by neprokazovala, že šlo o útočníky na stěžovatele.

II. Argumentace stran

14. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení, které potvrdilo odložení trestní věci, porušilo jeho práva na nedotknutelnost osoby a soukromí, na svobodu a osobní bezpečnost a na spravedlivý proces. Výslovně se domáhá přezkoumání pouze té části řízení, které bylo vedeno Policií ČR, KŘP Ústeckého kraje, SKPV, ÚO Most, 1. OOK pod sp. zn. KRPU-48281-30/TČ-2013-040871-VA a v rámci kterého bylo vydáno napadené rozhodnutí.

15. Stěžovatel se domnívá, že byl napaden z důvodu své politické příslušnosti, resp. demokratických politických názorů a především aktivní ochrany lidských práv, které se věnuje od roku 1993. Stal se tak obětí trestné činnosti z nenávisti, tedy takové trestné činnosti, která je motivovaná předsudkem útočníka vůči napadenému. Přitom mu nebyla poskytnuta dostatečná ochrana, která napadeným lidem z důvodu jejich politického demokratického přesvědčení náleží, a která je v souladu s principem bránící se demokracie dlouhodobě prosazovaným Ústavním soudem.

16. Stěžovatel má za to, že motivace všech útočníků byla jednoznačně politická. Jako aktivní ochránce lidských práv je znám většině příznivců krajní pravice. Jako následek činnosti stěžovatele a sdružení Tolerance a občanská společnost, pro které stěžovatel pracuje jako analytik a kameraman, byla v minulosti odsouzena či odhalena totožnost řady militantních radikálů.

17. Povinností orgánů státu je před takovými násilnými útoky jednotlivce ochránit zvlášť za situace, kdy současně dochází k zásahu do osobnostních práv a současně je tento zásah realizován diskriminačně z důvodu politického přesvědčení napadeného. Povinnost chránit a efektivně objasňovat trestnou činnost z nenávisti byla judikována Evropským soudem pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Angelova a Iliev proti Bulharsku ze dne 26. 7. 2007 č. 55523/00 a Šečić proti Chorvatsku ze dne 31. 5. 2007 č. 40116/02.

18. V napadeném usnesení státní zástupce zcela formalisticky vypořádal stížnost stěžovatele, odmítl provést důkazy, které byly navrženy řádně a včas a fakticky znemožnil objasnit, kdo a z jakých důvodů stěžovatele napadl. Takovým přístupem se státní zástupce, jehož úlohou je přispívat k objasnění trestné činnosti, podílí na porušení práva stěžovatele na bezpečí a osobní nedotknutelnost.

19. Je stěžovatelovým právem domáhat se toho, aby stát, prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení objasnil útok na jeho osobu, život a zdraví. Na úrovni trestního řízení je tato zásada provedena, kromě jiného, i zásadou oficiality trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny z úřední povinnosti postupovat tak, aby zjistily okolnosti spáchání trestného činu, vyhledaly pachatele, postavily jej před soud a odsoudily jej. K tomu v případě stěžovatele nedošlo. Orgány činné v trestním řízení na základě vlastních poznatků fakticky neučinily téměř nic, nebo tak učinily až v momentě, kdy důkazní hodnota jednotlivých důkazních prostředků byla nenávratně ztracena. Orgány činné v trestním řízení zcela pomíjely informace stěžovatele, kterými označoval podezřelé již v úvodních fázích trestního řízení, tedy tehdy, kdy by bývalo snadnější zajistit dostatek důkazních prostředků prokazující jejich účast na stěžovatelově napadení. Přesto, že je důkazní situace v současné době obtížnější, není nemožné dosáhnout poznání o tom, kdo stěžovatele napadl, a to dle důkazních návrhů, které byly stěžovatelem detailně označeny.

20. Pokud stěžovatel žádal, aby osoba odpovědná za slovní útok na něj byla ztotožněna s využitím poznatků policejních specialistů, reagoval tak na skutečnost, že Česká republika má policejní specialisty, kteří jsou schopni identifikovat jednotlivé aktéry krajní pravice. Není přitom rozhodné, aby policejní experti, jejichž svědectví stěžovatel navrhnul, byli přímo na místě v Janově, ale postačí, aby byli schopni ztotožnit podezřelé dle svých poznatků a osobní expertízy. Podle stěžovatele byly veškeré důkazy, které navrhl, negovány a považovány za nadbytečné či finančně náročné. Pokud orgány činné v trestním řízení disponují prostředky, které mohou vést k prokázání trestné činnosti podezřelých (analýza hlasu, forenzní biomechanika), jsou podle stěžovatele povinny je využít.

21. Stěžovatel rovněž namítá, že prošetřování nebylo dostatečně rychlé. Stěžovatel byl napaden v listopadu 2008 a teprve v říjnu 2013 byla jeho věc pravomocně skončena. V takovém případě nejde o včasné skončení věci, neboť bez zavinění stěžovatele došlo k promlčení trestního stíhání jednoho z obviněných. Stěžovatel konstatuje, že podezřelé označil jmény již v lednu 2010 během svého podání vysvětlení a pak následně během jednotlivých hlavních líčení, přesto žádný ze zúčastněných orgánů činných v trestním řízení se jeho svědectvím nezabýval.

22. Stěžovatel dále poukazuje na to, že byl napaden v bezprostřední blízkosti policejního vozu, ve kterém v době jeho napadení byli dva policisté, kteří aktivně nepřispěchali stěžovateli na pomoc. Následně selhala ochrana stěžovatele jako fyzické osoby v tom smyslu, že policisté, ačkoli byli sami svědkem napadení člověka, neučinili žádné kroky, které by mohly vést k objasnění toho, zda se stal trestný čin a kdo jej spáchal.

23. Okresní státní zastupitelství v Mostě ve svém vyjádření, s nímž byl stěžovatel seznámen, rekapitulovalo proběhlá trestní řízení týkající se útoku na stěžovatele a vyjádřilo názor o nedůvodnosti ústavní stížnosti.

III. Hodnocení Ústavního soudu

A. Úvod

24. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vyšetřování útoku proti němu bylo neúčinné a došlo v něm k několika pochybením, což mělo za následek, že stát nedostatečně ochránil jeho právo na nedotknutelnost osoby. Své námitky formuloval zejména na poli práva na spravedlivý proces.

25. Ústavní soud předně konstatuje, že pokud jde o stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, toto právo vůbec nebylo v té části trestního řízení, proti které brojí stěžovatel touto ústavní stížností, dotčeno. V této části totiž nebylo zahájeno trestní stíhání žádné osoby. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu v tzv. fázi prověřování dle § 158 až 159b trestního řádu nelze ve vztahu k osobám, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny, resp. článku 6 odst. 1 věta první Úmluvy (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, body 9-10).

26. Námitky formulované stěžovatelem o neúčinném vyšetřování jsou však relevantní do té míry, do které právo na účinnou trestněprávní ochranu, včetně účinného vyšetřování, může vyplývat přímo z dotčených substantivních práv.

27. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.; bod 61), uvedl, že "[n]ení na volné úvaze státu, zda a jakým způsobem bude postihovat zločinnost. Ústavní soud setrvává na doktríně, že trestní řízení představuje toliko vztah mezi pachatelem a státem, tedy že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena. Nelze však zároveň pominout, že je jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv včetně práv zaručených Úmluvou, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva. Selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat typicky porušení čl. 2 odst. 1, čl. 3 či čl. 8 Úmluvy". Ústavní soud v tomto nálezu přebírá judikaturu ESLP, ze které vyplývá, že povinnost účinné trestněprávní ochrany se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných čl. 2, 3 a 4 Úmluvy a výjimečně také u čl. 8 Úmluvy. Ústavní soud musí tedy v prvé řadě posoudit, jakou povahu měl útok na stěžovatele a jaké konkrétní základní právo stěžovatele je dotčeno.

28. Ústavní soud je toho názoru, že daný útok na stěžovatele nelze kvalifikovat jako nelidské zacházení, na které by se aplikoval čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. Útok na stěžovatele trval necelých deset vteřin. Zranění stěžovatele byla lehká a ani nepovažoval za nutné vyhledat lékařské vyšetření. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by byl podroben nelidskému zacházení.

29. Jednání útočníků vůči stěžovateli však bezpochyby představovalo zásah do jeho fyzické integrity. To zakládá zásah do nedotknutelnosti osoby chráněné čl. 7 odst. 1 Listiny [viz například nález sp. zn. II. ÚS 2379/08 ze dne 9. 7. 2009 (N 157/54 SbNU 33), bod 11]. Obdobně, jak vyplývá z ustálené judikatury ESLP, zásah do fyzické integrity, byť i malý, představuje zásah do práva na ochranu soukromí podle čl. 8 Úmluvy (rozsudek X. a Y. proti Nizozemsku ze dne 26. 3. 1985 č. 8978/80, § 22; Benderskiy proti Ukrajině ze dne 15. 11. 2007 č. 22750/02, § 59; Storck proti Německu ze dne 16. 6. 2005 č. 61603/00, § 168).

B. Povinnost trestního postihu zásahu do práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí

30. Ústavní soud dosud svůj přístup k nutnosti poskytnutí trestněprávní ochrany před zásahy do fyzické integrity osob neformuloval. Považuje proto za vhodné se v tomto ohledu inspirovat judikaturou ESLP, podobně jako tak učinilo plénum Ústavního soudu ve výše zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.; bod 61). Navíc je nutno připomenout, že Úmluva je pro Českou republiku závazná, je součástí ústavního pořádku a představuje tak minimální, nepodkročitelný standard ochrany lidských práv. Autoritativním interpretem Úmluvy je ESLP (viz čl. 32 odst. 1 Úmluvy) a je tedy povinností i Ústavního soudu k této interpretaci přihlížet [srovnej nález sp. zn. I. ÚS 310/05 ze dne 15. 11. 2006 (N 211/43 SbNU 357)].

31. U čl. 8 Úmluvy ESLP vyžaduje trestněprávní ochranu výjimečně. Je tomu zpravidla v případech déletrvajících útoků jako je domácí násilí (rozhodnutí M.T. a S.T. proti Slovensku ze dne 29. 5. 2012 č. 59968/09, § 58 a 64), závažných zásahů sexuálního podtextu, jako je pohlavní zneužívání (rozsudek ESLP X. a Y. proti Nizozemsku ze dne 26. 3. 1985 č. 8978/80), či obecně v případech s kontextem sexuálního obtěžování mladistvých (K. U. proti Finsku ze dne 2. 12. 2008 č. 2872/02, § 49: povinnost trestního postihu osoby, která umístila na internet inzerát sexuální povahy o dvanáctiletém chlapci).

32. Ústavnímu soudu jsou známy pouze tři rozsudky ESLP, kde tento vyžadoval trestní postih v situaci jednorázového fyzického útoku na stěžovatele. Ve věci Sandra Janković proti Chorvatsku (rozsudek ze dne 5. 3. 2009 č. 38478/05, § 47) se jednalo o údajné fyzické a verbální napadení stěžovatelky třemi osobami, sestávající z tahání za vlasy, ruce a oblečení a shození z prvního patra ze schodů. Pro ESLP byl podstatný kontext, ve kterém k útoku došlo, šlo totiž o snahu stěžovatelky dostat se do bytu, k jehož užívání byla oprávněna soudním rozhodnutím, které bylo vykonáno pouhý den předem za asistence soudních vykonavatelů. Útočníci jí rovněž hrozili zabitím, pokud se ještě někdy vrátí. Stěžovatelka vyhledala lékařskou pomoc potvrzující zranění lokte a kostrče.

33. Ve věci Remetin proti Chorvatsku (rozsudek ze dne 11. 12. 2012 č. 29525/10, § 91) se jednalo o napadení třináctiletého chlapce dospělým mužem, který jej údajně chytil za tričko, kopal jej a uhodil do zadní části hlavy. Stěžovatel vyhledal lékařskou pomoc, kterou byly potvrzeny odřeniny na tváři a v okolí pánve a sleziny. ESLP považoval za podstatný kontext případu, ve kterém šlo o útok dospělého na malého chlapce před jeho vrstevníky na dětském hřišti. Zdůraznil, že s ohledem na věk spadal stěžovatel mezi "zranitelné osoby, které mají nárok na ochranu státu".

34. Nakonec ve věci M. S. proti Chorvatsku (rozsudek ze dne 25. 4. 2013 č. 36337/10, § 75) šlo o útok na stěžovatelku v kontextu sporu mezi sousedy, přičemž útočník ji měl kopat a bít po celém těle. Jako následek utrpěla mnohočetná zranění, hematomy a odřeniny na ruce, boku a holeni. Měla oteklou ruku a kotník a bolavý krk. Lékařskou pomoc vyhledala ihned po útoku a její zranění byla potvrzena i pozdějšími lékařskými zprávami.

35. Nejnovější judikatura velkého senátu ESLP ovšem naznačuje zdrženlivější přístup k požadavkům na trestněprávní ochranu obětem zásahů do čl. 8 Úmluvy. Ve věci Söderman proti Švédsku, která se týkala pokusu tajného videonahrávání nahé čtrnáctileté dívky, velký senát ESLP rozhodl, že tato událost nutně nevyžadovala trestní postih (rozsudek ze dne 12. 11. 2013 č. 5786/08, § 108). ESLP také obecně konstatoval, že povinnost trestního postihu na poli čl. 8 Úmluvy se vztahuje pouze k závažným zásahům do tohoto práva a v případě méně závažných zásahů mezi jednotlivci může postačovat možnost domáhat se nápravy v rámci občanského práva (§ 83-85).

36. V případě, že Úmluva vyžaduje kriminalizaci jednání spadajícího do působnosti čl. 8 Úmluvy, vyžaduje poté také, aby příslušné předpisy trestního práva byly řádně implementovány v praxi a odpovědné orgány v konkrétních případech jednaly v souladu se zákonnými postupy a s náležitou péčí. Jinak by totiž trestněprávní ochrana byla teoretická a iluzorní a nebyla by účinná v praxi (viz Remetin proti Chorvatsku, rozsudek ze dne 11. 12. 2012 č. 29525/10, § 96). Úmluva však v těchto případech nutně nevyžaduje trestní stíhání vedené státem. Tato otázka je však pro českou praxi nevýznamná, neboť v České republice není legislativně umožněna soukromá nebo subsidiární obžaloba. Účinná implementace českých trestních předpisů je tak možná pouze skrze odpovídající aktivitu orgánů činných v trestním řízení.

37. V nyní posuzované stížnosti stěžovatel namítá nedostatky v postupu orgánů činných v trestním řízení, které šetřily útok na jeho osobu. Ústavní soud musí tedy nejprve rozhodnout, zda vůbec dané jednání proti stěžovateli si vyžadovalo trestněprávní postih či zda by pro efektivní ochranu stěžovatelových práv postačovala možnost domáhat se nápravy proti útočníkům v civilním řízení. Pouze v prvním případě bude Ústavní soud oprávněn zkoumat, zda trestněprávní předpisy byly i účinně implementovány v konkrétním případě stěžovatele.

38. Ústavní soud nechce v žádném případě snižovat závažnost útoku proti stěžovateli. Nelze však přehlédnout, že tento trval pouze necelých deset vteřin. Zranění stěžovatele byla lehká a ten ani nepovažoval za nutné vyhledat lékařské ošetření. Samotný rozsah a důsledky útoku tedy dle názoru Ústavního soudu nedosahují intenzity incidentů, u nichž ESLP zpravidla vyžaduje trestní postih. Nicméně tento útok je třeba zasadit do kontextu.

39. Šlo o útok provedený v rámci demonstrace pravicových radikálů, které stěžovatel dlouhodobě monitoruje. Na jedné straně šlo tedy již samo o sobě o neklidné prostředí a stěžovatel svou činností dobrovolně podstupoval určitou míru rizika a kontext případu nelze srovnat s výše zmíněnými chorvatskými případy, kde ESLP požadoval trestní postih u relativně méně závažných zásahů do fyzické integrity srovnatelných s napadením stěžovatele. Ve věci Sandra Janković bylo pro ESLP podstatné, že útok proběhl před bytem stěžovatelky, když se poklidně vracela do bytu, k jehož užívání měla soudem potvrzený právní nárok. Ve věci Remetin zase šlo o napadení malého chlapce dospělým z důvodů domnělých sporů mezi dětmi na dětském hřišti a ve věci M. S. proti Chorvatsku šlo také o spor v rámci domu, kde stěžovatelka bydlela.

40. Na druhou stranu však Ústavní soud považuje jednání pachatelů vůči stěžovateli za vysoce společensky nebezpečné. Přitom se plně ztotožňuje s názorem Krajského soudu v Ústí nad Labem vyjádřeným v jeho rozhodnutí č. j. 7 To 265/2012-187 ze dne 19. 3. 2013 (viz bod 9 výše), že demonstrace byla akcí radikálů z následně zakázané Dělnické strany a jiných extremistů, tudíž shromáždění nikoli poklidné a monitorování takových aktivit ve veřejném prostoru ze strany stěžovatele je nejen občansky odvážné, ale i žádoucí. Ústavní soud vnímá útok jako snahu zastrašit stěžovatele, který provádí zmíněnou žádoucí činnost, a odradit jej od dalšího monitorování nezákonných aktivit pravicových radikálů.

41. Zásadní je také pro Ústavní soud skutečnost, že útok byl proveden maskovanými osobami. Pro stěžovatele jako soukromou osobu je krajně složité bez jakékoliv asistence státu zjistit totožnost těchto osob s takovou přesností, která by obstála před civilním soudem v případě jeho občanskoprávní žaloby proti útočníkům. Využitelnost alternativní možnosti účinné ochrany před podobnými zásahy do stěžovatelových práv skrze občanskoprávní žalobu je tedy značně snížena. Ústavní soud tedy nemůže v daném případě možnosti poskytované občanským právem považovat za prostředek nápravy, kterým by stěžovatel mohl účinně ochránit své práva. Proto se domnívá, že ve specifické situaci stěžovatele i takto relativně mírný zásah do fyzické integrity si vyžadoval trestní postih. Pokud by tato povinnost neexistovala, stěžovatelovo základní právo vyplývající z čl. 7 odst. 1 Listiny na ochranu před zásahy do nedotknutelnosti jeho osoby by se ocitlo v tomto konkrétním případě bez možnosti účinné ochrany.

C. Povinnost účinného trestního šetření

42. Mají-li být předpisy trestního práva prostředkem, který účinně ochrání před zásahy do práv obětí na osobní nedotknutelnost, je třeba, aby bylo dodržování těchto předpisů náležitě vynucováno (viz, mutatis mutandis, usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, bod 17). Ústavní soud již několikrát ve své judikatuře konstatoval, že "procesní iniciativa v trestních věcech je ve výlučné pravomoci státu a orgánů jeho veřejné žaloby. Z toho vyplývá, že je jen věcí orgánů veřejné žaloby, zda zahájí jakékoliv trestní řízení" (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 264/06 ze dne 19. 2. 2007, či usnesení sp. zn. I. ÚS 4492/12 ze dne 3. 2. 2014, bod 11). Pokud tedy jednotlivec sám nemá žádnou možnost vynutit dodržování norem trestního práva, jak tomu bývá ve státech, kde existuje možnost podání soukromé nebo subsidiární obžaloby, je logicky vyžadována náležitá péče ze strany orgánů činných v trestním řízení, aby ochrana poskytovaná trestním právem byla účinná v praxi, jak vyžaduje Úmluva a judikatura ESLP.

43. Úkolem Ústavního soudu je pak posoudit, zda jednání orgánů činných v trestním řízení bylo dostatečně pečlivé a zda tedy ochrana poskytovaná státem před zásahy stěžovatele do jeho práv chráněných čl. 7 Listiny a čl. 8 Úmluvy byla dostatečně účinná (obdobně viz rozhodnutí ESLP ve věci M.T. a S.T. proti Slovensku ze dne 29. 5. 2012 č. 59968/09, § 84-85). Ústavní soud musí nejdříve stanovit, jaká je v daném případě ústavně požadovaná míra pečlivosti.

44. V rámci čl. 8 Úmluvy ESLP dosud nerozpracoval celou doktrínu účinného vyšetřování, jako učinil u práv chráněných čl. 2, 3 a 4 Úmluvy (blíže viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 368). Zde musí Ústavní soud poznamenat, že poukazy stěžovatele na dvě rozhodnutí ESLP nejsou příliš přiléhavé, neboť v nich se jednalo buď o zásah do práv chráněných čl. 2 Úmluvy (Angelova a Iliev proti Bulharsku), nebo čl. 3 Úmluvy (Šečić proti Chorvatsku) a navíc mělo jít o trestné činy z důvodů rasových pohnutek. Z judikatury ESLP lze však dovodit, že na rozdíl od čl. 2, 3 a 4 Úmluvy, kdy v zásadě "jakékoliv nedostatky ve vyšetřování, které podrývají jeho schopnost zjistit okolnosti případu nebo odpovědné osoby povedou k rozporu s požadovanou mírou efektivnosti" vyšetřování (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Nachova a další proti Bulharsku ze dne 6. 7. 2005 č. 43577/98, § 113), jsou v čl. 8 Úmluvy požadavky na činnost odpovědných orgánů nižší.

45. Ve věci Remetin ESLP vyslovil, že jeho úkolem je přezkoumat, zda činnost vnitrostátních orgánů odpovědných za implementaci trestněprávních předpisů byla "vadná do té míry, že představovala porušení pozitivních závazků státu pod čl. 8" (§ 96, obdobně viz M.S. proti Chorvatsku, § 78). Kdy je tato míra naplněna však ESLP blíže nevysvětlil. Podrobněji se soustředil až na fázi řízení před soudem po podání obžaloby, kde shledal nedostatky v průtazích a nevyslechnutí očitých svědků (§ 100-101). Porušení Úmluvy shledal z důvodu, že pochybení odpovědných orgánů vedly až nakonec k tomu, že trestný čin byl promlčen a nemohl být projednán u soudu (§ 107). Obdobně skutečnost, že z procesních důvodů nebyl namítaný trestný čin projednán před soudem, ESLP považoval za zásadní pro shledání porušení čl. 8 Úmluvy ve věci M.S. proti Chorvatsku, § 82. V jiných případech však ESLP určitý konkrétnější test představil. Ve věci M.C. proti Bulharsku ESLP uvedl, že jeho úkolem je pouze přezkoumat, zda ve vyšetřování nebyly "zásadní chyby" a nezabývá se "izolovanými opomenutími" (rozsudek ze dne 4. 12. 2003 č. 39272/98, § 167-168 ve spojení s rozsudkem velkého senátu ve věci Söderman proti Švédsku ze dne 12. 11. 2013 č. 5786/08, § 90-91).

46. Ústavní soud dospěl k tomu, že obdobný test je namístě aplikovat i v nyní projednávaném případě. Přitom bere ohled na výše zmíněnou relativní nezávažnost útoku na stěžovatele ve srovnání s jednáním, které by zasáhlo do jeho práv pod čl. 2 nebo čl. 3 Úmluvy. Je nutno brát ohled na skutečnost, že policejní zdroje nejsou neomezené a i policie musí při svém jednání prioritizovat a nemůže každé oznámení o údajném spáchání jakéhokoliv trestného činu podrobit stejně pečlivému šetření. Z pohledu účinné ochrany ústavních práv je i ospravedlnitelné, pokud orgány činné v trestním řízení se budou mnohem podrobněji zabývat podezřením ze spáchání například trestného činu vraždy nebo těžkého ublížení na zdraví, čili zásahů spadajících do působnosti čl. 2 a 3 Úmluvy.

47. Tímto Ústavní soud nechce v žádném případě naznačit, že by se snad orgány činné v trestním řízení neměly méně závažnou kriminalitou zabývat. Ústavní soud, zde pouze vymezuje rozsah svého přezkumu, zda činnost orgánů činných v trestním řízení byla v souladu s ústavně zakotvenými právy obětí trestných činů. V nyní projednávaném případě je tedy úkolem Ústavního soudu posoudit, zda v postupu orgánů činných v trestním řízení došlo k zásadním chybám, které měly za následek, že útok na stěžovatele nemohl být vůbec projednán trestním soudem.

D. Aplikace výše uvedených principů na nyní projednávaný případ

48. Ústavní soud zohlednil, že v nyní projednávané věci byl jeden útočník pravomocně odsouzen. Nelze tedy říci, že by útok na stěžovatele nebyl vůbec projednán soudem. S ohledem na výše uvedenou judikaturu ESLP však lze mít vážné námitky nad způsobem vedení trestního řízení před Okresním soudem v Mostě v případě druhého obžalovaného, neboť okresnímu soudu trvalo téměř dva roky, než vynesl první rozsudek a poté téměř rok, než vynesl druhý rozsudek (viz výše body 7-8). Lze se tedy legitimně ptát, zda okresní soud svými průtahy nezavinil promlčení trestního stíhání. Toto řízení však stěžovatel nečiní předmětem této ústavní stížnosti a proto se jím Ústavní soud dále zabývat nebude.

49. Předmětem ústavní stížnosti stěžovatel činí výlučně tu část jednání orgánů činných v trestním řízení, která se týká neúspěšnosti identifikace maskovaných útočníků.

50. Ústavní soud uznává, že orgány činné v trestním řízení se mohly zabývat ztotožněním maskovaných pachatelů pečlivěji. Na druhou stranu je nutno reflektovat, že podezřelé osoby vyslechly a provedly úkony vedoucí k tomu, zda by bylo možno pachatele identifikovat podle obuvi. Na další návrhy stěžovatele vyjádřené v jeho stížnosti ke státnímu zástupci tento s odkazem na vyjádření policejního orgánu, relevantně odpověděl. Ústavní soud uznává zvláštní složitost identifikace maskovaných útočníků za situace, kdy se demonstrace účastnily stovky osob, často i maskovaných, neboť v době demonstrace ještě nebyla účinná novela zákona o právu shromažďovacím č. 274/2008 Sb., která zahalování při demonstraci zakázala. Ústavní soud si zde všímá, že v zásadě ani stěžovatel žádné důkazy, které by byly schopny jednoznačně identifikovat útočníky, nenabízí. Lze souhlasit s názorem státního zastupitelství, že důkazy navrhované stěžovatelem, které by prokazovaly přítomnost podezřelých osob na demonstraci, nejsou podstatné, neboť tím by vůbec nebylo prokázáno, že šlo právě o útočníky. Výjimkou může být výslech osob, které znají osobu, kterou stěžovatel považuje za odpovědnou za verbální útok. Tento podezřelý je však mimo přezkum v nyní projednávaném případě, při němž Ústavní soud zkoumá pouze účinnost ochrany stěžovatele před útokem na jeho fyzickou integritu. Proto jsou relevantní pouze ty okolnosti, které se týkají přímo stěžovatelova fyzického napadení.

51. V situaci, kdy Ústavní soud neshledává žádné podstatné důkazní prostředky, jejichž provedení by bylo opomenuto, nelze učinit závěr, že by v postupu orgánů činných v trestním řízení, v té jeho části, která je předmětem této ústavní stížnosti, došlo k tak zásadním chybám, které by měly za následek, že došlo k porušení stěžovatelových práv vyplývajících z čl. 7 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy.

52. Ústavní soud také neopomenul skutečnost, že jednoho z podezřelých, kterého stěžovatel považuje za hlavního útočníka, označil jmenovitě již v lednu 2010, jak vyplývá z příslušného protokolu o výslechu svědka ze dne 18. 1. 2010. Tato osoba však byla následně vyslechnuta až po opakovaném trestním oznámení stěžovatele v roce 2013. Z trestních spisů není jasné, proč na toto vyjádření stěžovatele policejní orgán nereagoval již v roce 2010. Nicméně Ústavní soud nemohl opomenout skutečnost, že tato osoba byla vyslechnuta již na podzim roku 2009. Je tedy možné, že policejní orgán usoudil, že její další vyslechnutí by nebylo účelné, jako i případné další možné kroky ke zjištění, zda se skutečně jedná o maskovanou osobu, která napadla stěžovatele. I když Ústavní soud považuje námitku stěžovatele o absenci důvodů, proč na jmenovité označení podezřelého nebylo reagováno, za relevantní, toto pochybení policejního orgánu však nelze označit za tak zásadní chybu, aby založila porušení stěžovatelova práva vyplývajícího z čl. 7 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy.

53. K námitkám stěžovatele týkajících se policistů, kteří byli svědky jeho napadení a údajně mu neposkytli pomoc a útočníky nezadrželi, Ústavní soud podotýká, že toto své jednání v průběhu trestního řízení vysvětlili. Je skutečně otázkou, do jaké míry byli schopni útočníky, kteří se ihned vmísili zpět do davu, vůbec sledovat. Navíc se lze ptát, zda dva policisté by vůbec byli schopni zajistit útočníky, kteří byli součástí davu čítajícího stovky osob. Svým zásahem by mohli vyvolat velký konflikt s celým davem demonstrantů, na který policie v daném místě nemusela být takticky připravena. Rovněž by tím mohli být odvedeni od jiných úkolů, které na daném místě měli plnit.

54. Lze také dodat, že pokud se stěžovatel domnívá, že mu policisté před napadením nepomohli, nejde o otázku přímo související s účinností vyšetřování, která je předmětem nynějšího posuzování Ústavního soudu. Jde o otázku povinnosti policie bránit osoby před trestnými činy. K ochraně tohoto práva však stěžovatel měl využít jiné prostředky než stížnost k státnímu zástupci proti rozhodnutí o odložení věci. Nelze akceptovat, aby Ústavní soud otázku adekvátnosti jednání policistů posuzoval v první instanci.

55. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru