Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4015/13 #1Usnesení ÚS ze dne 13.03.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
Nemoc z povolání
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.4015.13.1
Datum podání30.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 127 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 4015/13 ze dne 13. 3. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Pántlíka, zastoupeného JUDr. Miroslavem Valou, advokátem se sídlem v Bruntále, Jesenická 5, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 16 Co 161/2011-211 za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 12. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení článku 36 odst. l Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel poté, co rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, v ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud nechal vypracovat s ohledem na protichůdnost závěrů vyplývajících ze dvou znaleckých posudků ohledně stěžovatelovy nemoci z povolání posudek třetí, přičemž jeho vypracováním pověřil zdravotní ústav zaměřený na posuzování chorob z povolání. Přes jednoznačné závěry tohoto revizního posudku vzal odvolací soud za rozhodující pro posouzení věci tvrzení znalkyně, jejíž závěry byly se závěry znaleckého posudku institutu v rozporu. Stěžovatel si v ústavní stížnosti klade otázku, jaký smysl má zadání vypracování revizního znaleckého posudku, když jeho závěry nebyly odvolacím soudem vzaty v úvahu. Stěžovatel se domnívá, že v případě, kdy soud přistoupí k vypracování revizního znaleckého posudku, ze kterého vyplyne jiný odborný závěr, než z posudku předchozího, je povinností soudu při hodnocení důkazů vzít v úvahu právě závěr revizního znaleckého posudku, zvláště pak, když při výslechu znalců tito setrvají na svých písemných závěrech. Stěžovatel má za to, že je proto na místě požádat Ústavní soud o podrobnější výklad k hodnocení závěrů revizních posudků z hlediska dikce § 127 odst. 2 o. s. ř. v souvislosti s § 132 o. s. ř.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 4 C 51/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, č. j. 4 C 51/2008-141 zamítl žalobu stěžovatele, aby mu žalovaný DIAMO, státní podnik se sídlem ve Stráži pod Ralskem na odškodnění nemoci z povolání zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2009 částku 656 358 Kč s úrokem z prodlení. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 10. 2013, č. j. 21 Cdo 3621/2012-271, jako nepřípustné odmítl.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Ostravě nedošlo.

Pokud jde o důkazní řízení, resp. proces zjišťování skutkového stavu, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu.

Jedná se mimo jiné o případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález III. ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III. ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II. ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další). O takové pochybení se mělo jednat dle názoru stěžovatele v jeho věci, kdy skutková zjištění odvolacího soudu ohledně skutečnosti, zda stěžovatel trpí kromě nemoci z povolání i dalšími nemocemi, pro které není schopen práce v dole, nekorespondovala se závěry odvolacím soudem zadaného znaleckého posudku.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů - znaleckých posudků provedených obecnými soudy. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na ustálenou judikaturu, podle které není obecný soud oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy.

Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, stěžovateli bylo pozastaveno vyplácení náhrady mzdy z titulu nemoci z povolání v červenci roku 2007 z důvodu podstatné změny poměrů, ke které mělo dojít na základě znaleckého posudku MUDr. Kotasové, podle kterého je rozhodující příčinou neschopnosti stěžovatele vykonávat práci v horníka v podzemí hlubinného dolu nikoli nemoc z povolání, nýbrž další obecná onemocnění.

Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasil a nechal si vypracovat znalecký posudek Doc. MUDr. Evženem Hrnčířem, CSc., ze kterého vyplynulo, že stěžovatel není ze zdravotního hlediska nezpůsobilý k výkonu práce horníka pro svá obecná onemocnění. Současně znalec uvedl, že znalkyně MUDr. Kotasová ve svém znaleckém posudku nadhodnotila význam obecných onemocnění stěžovatele z hlediska pracovních omezení, která mu způsobují.

Vzhledem k odlišným závěrům znaleckých posudků odvolací soud nechal v rámci odvolacího řízení vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví - posudkového lékařství Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. Protože znalecký ústav dospěl k závěru, že stěžovatele vyřazuje z výkonu práce v dole toliko nemoc z povolání, a ztotožnil se tedy se stanoviskem Doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., přistoupil odvolací soud ke konfrontaci znalců. Po zhodnocení znaleckých posudků a provedených výsleších znalců odvolací soud dovodil, že poměry stěžovatele se od roku 1990, kdy onemocněl nemocí z povolání, ve srovnání s rokem 2007 změnily, neboť stěžovatel onemocněl dalšími nemocemi obecné povahy, které nemají souvislost s nemocí z povolání. I kdyby tedy stěžovatel netrpěl nemocí z povolání, nemohl by podle názoru odvolacího soudu pro obecná onemocnění - především pro chronicko-obstrukční plicní nemoc (dále jen "CHOPN") a Raynaudův syndrom dolních končetin - po 1. 7. 2007 nadále pracovat v dole. Za těchto okolností není dle odvolacího soudu dána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vzniklou škodou - ztrátou na výdělku - jako jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při nemoci z povolání.

Pokud stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým soud prvního stupně provedené důkazy vyhodnotil, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.

Odvolací soud měl v nyní projednávané věci k dispozici tři znalecké posudky, z nichž dva svědčily ve prospěch stěžovatele. Odvolací soud však přisvědčil závěrům znalkyně MUDr. Kotasové, která má také atestaci v oboru tuberkulóza a respirační choroby, a která soudu "přesvědčivě vysvětlila, z jakých důvodů žalobci CHOPN zabraňuje pracovat v dole..." Odvolací soud uvěřil MUDr. Kotasové, že by se po zařazení stěžovatele do důlní práce v nebezpečí fibrogenního prachu CHOPN zhoršovala. Tento závěr dle odvolacího soudu v podstatě sdílí i Institut postgraduálního vzdělávaní ve zdravotnictví, který pouze argumentuje tím, že stěžovateli práci v dole CHOPN v popsaném stádiu nebrání, musí být ale pod dohledem odborného lékaře. Odvolací soud připomíná i závěry Doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc., který konstatuje, že pro osobu trpící chronickou bronchitidou není vhodná práce vykonávaná v prostředí, kde jsou překračovány limity koncentrace dráždivých látek v pracovním ovzduší, kde je nadlimitní prašnost, nebo kde je možnost kontaktu se zdrojem závažné respirační infekce. Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na směrnici Ministerstva zdravotnictví č. 49/67, podle které osoby postižené poruchami plicní ventilace nemohou být z preventivních důvodů zařazeny k důlní práci. Odvolací soud taktéž upozornil na skutečnost, že stěžovatel trpí řadou dalších onemocnění, u některých z nich se znalci shodli, že práci v dole nevylučují, u jiných je schopnost stěžovatele co do práce v dole sporná. Odvolací soud se po posouzení výše uvedených skutečností, kdy provedl při jednání soudu dne 2. 4. 2012 taktéž konfrontaci znalců MUDr. Kotasové a MUDr. Boháče, vedoucího katedry posudkového lékařství institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel není schopen práce v dole z důvodu nemoci z povolání, i z důvodu jiných nemocí, zejména CHOPN.

Takto odůvodněný závěr obecného soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť jak je z výše uvedeného zřejmé, odvolací soud přesvědčivě a podrobně zdůvodnil, z jakých důvodů upřednostnil závěry vyplývající ze znaleckého posudku MUDr. Kotasové, byť byly v rozporu se závěry dalších dvou znaleckých posudků. Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí krajského soudu nemá povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Je tedy i z hlediska ústavního plně přijatelné.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru