Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 401/98Nález ÚS ze dne 13.01.1999K trestnému činu křivého obvinění

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 3/13 SbNU 11
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.401.98
Datum podání17.09.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 174 odst.1

141/1961 Sb., § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 401/98 ze dne 13. 1. 1999

N 3/13 SbNU 11

K trestnému činu křivého obvinění

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 13. ledna 1999 v senátě ve věci

ústavní stížnosti stěžovatele ing. J. V., zastoupeného

JUDr. P. B., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro

Prahu 7 ze dne 3. 6.1998, sp. zn. 1 T 118/95, a proti usnesení

Městského soudu v Praze ze dne 29. 7.1998, sp. zn. 6 To 336/98,

takto:

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 6.1998,

sp. zn. 1 T 118/95, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne

29. 7.1998, sp. zn. 6 To 336/98, se zrušují.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 1. 1998, sp.

zn. 1 T 118/95, byl stěžovatel uznán vinným tím, že ve dnech 7.,

24. a 25. července 1994 před policejním orgánem Prahy 7 uvedl, že

poškozená I. V. mu z jeho bytu ve dnech 27. května, 10., 6.-12.

a 15. června 1994 postupně odcizila šperky, peníze, elektroniku,

látky a další věci v celkové hodnotě cca 185.000 Kč, v důsledku

čehož byla u I. V. provedena domovní prohlídka, obvodním státním

zastupitelstvím byl vydán předběžný souhlas s jejím zadržením,

"přičemž ke krádeži věcí nedošlo". Protože prý tedy jiného lživě

obvinil z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání,

spáchal trestný čin křivého obvinění podle ustanovení § 174

odst. 1 trestního zákona a byl za to odsouzen k trestu odnětí

svobody v trvání 7 měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu

v trvání 1 roku.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 3.1998, sp. zn.

6 To 109/98, byl citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7

zrušen a věc byla soudu I. stupně vrácena k novému projednání

a rozhodnutí. V odůvodnění tohoto usnesení soud především uvedl,

že provedené dokazování bylo nedostatečné, neboť je nutné ještě

"prověřit i osobu I. V., zejména vyžádáním výpisu z rejstříku

trestů, zprávy o její pověsti a pracovní hodnocení, aby bylo

"najisto postaveno", o jakou osobu se jedná. K požadavku

stěžovatele na výslech svědků G., K. a S., kteří měli dosvědčit,

že údajně odcizené věci stěžovatel skutečně vlastnil, Městský soud

v Praze uvedl, že se s ním neztotožňuje, neboť rozhodující je to,

zda věci byly I. V. odcizeny.

V záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 byl

stěžovatel opět uznán vinným tím, že ve dnech 7., 24. a 25.

července 1994 před policejním orgánem Prahy 7 uvedl, že I. V. mu

z jeho bytu v Praze 7, Schnirchova ulice č. 18, ve dnech 27.

května, 10., 6.-12. a 15. června 1994 postupně odcizila šperky,

peníze, elektroniku, látky a další věci v celkové hodnotě cca

185.000 Kč, v důsledku čehož byla u I. V. provedena domovní

prohlídka, obvodním státním zastupitelstvím byl vydán předběžný

souhlas s jejím zadržením, přičemž ke krádeži věcí nedošlo.

Protože tedy stěžovatel jiného lživě obvinil z trestného činu

v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, spáchal trestný čin

křivého obvinění podle ustanovení § 174 odst. 1 trestního zákona

a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců,

podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání 1 roku.

V odůvodnění tohoto rozsudku Obvodní soud pro Prahu 7 v prvé

řadě uvedl, že se stěžovatel s poškozenou I. V. seznámil během

svého pobytu v lázních v únoru roku 1994 a jejich vztah přerostl

ve vztah milenecký. Před ukončením lázeňského pobytu se dohodli,

že uzavřou sňatek a I. V. stěžovatele opakovaně navštěvovala

v jeho bytě. Později však stěžovatel I. V. obvinil z toho, že mu

odcizila výše označené věci. V jeho výpovědích prý však byly

zjištěny závažné rozpory: v přípravném řízení např. uváděl, že mu

byly ukradeny 4 bankovky v hodnotě 4.000 Kč a muselo se tedy

jednat o bankovky tisícikorunové, v další výpovědi však tvrdil, že

se jednalo o bankovky pětisetkorunové, kdy čtyři tyto bankovky

nalezl v kabelce I. V. Stěžovatel údajně původně uváděl přesná

data, kdy se měly jednotlivé věci ztrácet a kdy na jejich ztrátu

přišel, avšak "později u hlavního líčení uvedl, že původně se

ztratily pouze šperky a že zbytek věcí se ztratil až při poslední

návštěvě V., poslední den"; u hlavního líčení stěžovatel poprvé

hovořil o komplicovi I. V., "zjevně poté, co si uvědomil, že by V.

samotná nemohla takové množství odnést". Soud dále zpochybnil

skutečnost, že stěžovatel oznámil odcizení předmětných věcí

nikoliv okamžitě po tomto zjištění, nýbrž až později.

Stěžovatelovu obhajobu, že nejprve chtěl situaci řešit jinými

způsoby, považoval soud za účelovou. Tvrzení stěžovatele, že celou

záležitost ihned hlásil na linku 158, prý bylo vyvráceno záznamy

v příslušných knihách tísňového volání. Za nevěrohodnou označil

soud také výpověď stěžovatele o tom, že trestný čin telefonicky

oznámil na služebnu Policie ČR v Praze 7 a že mu tam bylo sděleno,

že má případ ohlásit osobně "až v pondělí, tedy za dva dny".

Rozpor ve výpovědích stěžovatele prý spočíval i v tom, že původně

tvrdil, že věci má po své zesnulé matce, později však prohlásil,

že je dostal jako dar ještě za jejího života.

Rovněž svědci (H., P., MUDr. Č.) prý nepotvrdili

stěžovatelovu obhajobu. Svědek H. pouze uvedl, že stěžovatel při

koupi obkladů zjistil, že mu chyběly peníze, což jej udivilo. H.

mu proto půjčil 2.000 Kč. Nepamatuje si však, že by byl stěžovatel

z jeho bytu volal policii. Svědkyně P. sice potvrdila, že zesnulá

matka stěžovatele jí ukazovala několik šperků, které prý však

stěžovateli měly "úplně" připadnout až po její smrti. MUDr. Č.

dosvědčil, že stěžovateli skutečně u něj v bytě vrátil částku

4.000 Kč, u hlavního líčení si však již nevzpomněl, zda se jednalo

o staré nebo nové bankovky a v jaké byly hodnotě.

Za důkazy, svědčící proti stěžovateli, obvodní soud označil

především svědecké výpovědi I. V. a její matky O. V., které spolu

navzájem korespondují a "zcela logicky" vysvětlují postup jejich

jednání a "soud nemá důvod těmto svědkyním nevěřit". Stěžovatel

prý byl usvědčen i některými listinnými důkazy: usnesením

o odložení podání stěžovatele proti I. V. (č.l. 27), návrhem

k provedení domovní prohlídky, příkazem k jejímu provedení

a protokolem o jejím provedení (č.l. 34, 35 a 36), protokolem

o výslechu stěžovatele atd. Z dědického spisu po zesnulé matce

stěžovatele údajně nevyplývá, že by stěžovatel předmětné věci

(šperky, látky) zdědil. Pokud by je nabyl za života matky darem,

musely by prý podléhat darovací dani, což však nebylo prokázáno.

Z těchto důvodů soud uvedl, že "má vůbec pochybnosti o tom, zda

obžalovaný předměty uvedené jako odcizené vlastnil".

Nedůvodnou prý byla stěžovatelova námitka o podjatosti

policistů Prahy 7, neboť jejich jediným pochybením bylo to, že

oznámení o trestném činu bylo klasifikováno jako zápis o výslechu

svědka - poškozeného (namísto protokolu o trestním oznámení)

a nebylo provedeno ohledání místa činu (bytu stěžovatele) jako

neodkladný a neopakovatelný úkon. Jinak prý policisté postupovali

v souladu s trestním řádem.

K subjektivní stránce trestného činu Obvodní soud pro

Prahu 7 uvedl, že byla rovněž naplněna, a poukázal zejména na

výpověď svědkyně O. V., podle níž jí stěžovatel volal, že pokud

I. V. věci vrátí a vrátí se sama do Prahy, nebude celou věc hlásit

policii, v opačném případě že si to "s nimi vyřídí". Stěžovateli

tedy prý muselo být jasné, že pokud podá podnět k trestnímu

stíhání nebo oznámí trestný čin, bude se situace "odvíjet" podle

trestního řádu a pokud označil V. jako osobu, která mu věci

odcizila - přestože u ní žádná z těchto věcí nebyla nalezena

a nebylo ani zjištěno, zda tyto věci existovaly - bude proti ní

zahájeno trestní stíhání. Následkem jeho jednání měla I. V.

ostudu, byla u ní provedena domovní prohlídka, byla opakovaně

držena na místním oddělení policie k podání vysvětlení "a tyto

úkony musely mít na ni nepochybně jako na osobu, která se dosud

nesetkala s orgány činnými v trestním řízení velice negativní

vliv" a poškodily ji. K osobě poškozené obvodní soud na základě

doplněného dokazování uvedl, že v minulosti nebyla trestně ani

přestupkově stíhána a že podané reference na ni jsou pozitivní.

Obvodní soud pro Prahu 7 se neztotožnil ani s námitkou

stěžovatele, odvolávající se na judikát Nejvyššího soudu ČR č.

44/65, neboť souzená věc je údajně skutkově odlišná: stěžovatel

jednal uváženě a vědomě, poskytoval policistům konkrétní údaje

a podrobnosti, mající za cíl dokázat konkrétní osobě konkrétní

trestnou činnost, přičemž je "existence všech jím udaných věcí

v tom množství, jak uvádí, včetně šperků, nanejvýš pochybná".

Stěžovatel poškozenou obvinil z vynášení věcí v nočních hodinách

a za jeho nepřítomnosti, přičemž k tomu by prý bylo zapotřebí

"mnohem větší síly, než jakou při své drobné postavě disponuje

poškozená". I. V. údajně v Praze neměla žádné známé, takže jí

v tom nemohl ani nikdo pomoci.

K návrhům stěžovatele na výslech dalších svědků (G., Š., S.)

soud uvedl, že je hodnotí jako ryze účelové, neboť tito svědci

mohli a měli být navrženi stěžovatelem již v přípravném řízení,

nejpozději však u prvního hlavního líčení, zatímco stěžovatel

navrhl jejich výslech až před (původním) odvolacím líčením.

Ostatně "důkazní hodnota výpovědí těchto svědků by nepřinesla

žádné rozhodující okolnosti pro změnu výroku o vině". Mimoto

písemné prohlášení svědka Š., připojené ke spisu, údajně zcela

nekoresponduje s výpovědí stěžovatele u hlavního líčení, a je

proto nevěrohodné. Svědkyně S. spolu se stěžovatelem nahlédla do

příslušného soudního spisu a její výpověď by proto měla sníženou

důkazní hodnotu.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 1998, sp. zn.

6 To 336/98, bylo odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku

Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 6.1998 zamítnuto.

V odůvodnění usnesení Městský soud v Praze uvedl, že Obvodní soud

pro Prahu 7 po zrušení původního rozsudku doplnil dokazování

a provedené důkazy znovu zhodnotil. Zejména se podrobně vypořádal

s obhajobou stěžovatele a přesvědčivým způsobem vysvětlil, ze

kterých důkazů při svém rozhodování o vině vycházel a proč jeho

obhajobě neuvěřil. Značné pochyby prý vzbuzuje především ta

skutečnost, že ztrátu věcí stěžovatel nehlásil ihned, nýbrž až

poté, co se s poškozenou rozešel.

V záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7

a usnesení Městského soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní

stížností. V ní zejména uvedl, že napadenými rozhodnutími byly

porušeny články 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. právo na

spravedlivý proces, a poukázal i na článek 90 Ústavy . Zmíněnou

protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že řízení před obecnými

soudy nebylo úplné a trpělo podstatnými vadami, dokazování bylo

jednostranné a zejména nebylo prokázáno, že měl stěžovatel

v souvislosti s odcizením jeho věcí z bytu úmysl kohokoliv obvinit

křivě. Obvodní soud neprovedl výslech svědků G., Š. a S., jejichž

výpovědi prý mohly podpořit stěžovatelovo tvrzení o vlastnictví

věcí, a dostatečným způsobem nebylo vysvětleno, proč k těmto

výslechům nedošlo. Soudy prý hodnotily provedené důkazy

v neprospěch stěžovatele. Domovní prohlídka v bytě poškozené byla

provedena až 16 dnů po nahlášení krádeží, některé úkony nebyly

provedeny vůbec (zejména ohledání místa činu). Bez dalšího

dokazování prý zůstala informace o poskytnutí zálohy za snubní

prstýnky a o tom, že složená záloha 4.000 Kč na ně byla vyzvednuta

matkou poškozené bez vědomí stěžovatele a byla mu vrácena "až po

mnoha opakovaných urgencích".

Stěžovatel konstatoval, že trestný čin křivého obvinění podle

ustanovení § 174 odst. 1 trestního zákona je úmyslným trestným

činem. V této souvislosti se odvolává na právní názor Nejvyššího

soudu ČR (č. 44/65 Sbírky rozhodnutí), podle něhož vyslovení

pouhého podezření ze strany obviněného, že mu konkrétní osoba

odcizila peníze, nelze považovat za vědomě lživé a křivé obvinění.

Stěžovatel prý pouze učinil trestní oznámení a vyslovil podezření

o možném pachateli krádeže. Konkrétně namítl, že protokoly s ním

sepsané v červnu a červenci 1994 měly charakter oznámení

o podezření ze spáchání trestného činu, byť policejní orgán použil

nesprávně protokol o výslechu svědka-poškozeného. V řízení prý

nebylo prokázáno, že by měl v úmyslu kohokoli křivě obvinit

a proti I. V. vyslovoval podezření proto, že byl přesvědčen, že

věci skutečně odcizila.

Proto stěžovatel navrhl, aby v záhlaví uvedená rozhodnutí

obecných soudů byla zrušena. Stěžovatel trvá na ústním jednání

před Ústavním soudem.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání

projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Obvodní

soud pro Prahu 7 a Městský soud v Praze a vedlejší účastníci

řízení - Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 7 a Městské

státní zastupitelství v Praze.

Obvodní soud pro Prahu 7 pouze odkázal na odůvodnění

rozsudku, který v souzené věci vydal.

Rovněž Městský soud v Praze toliko odkázal na odůvodnění

usnesení, jež v dané věci vydal, a na obsah příslušného soudního

spisu.

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 7 považuje ústavní

stížnost za nedůvodnou, neboť "celé řízení proběhlo v souladu

s trestním zákonem a trestním řádem".

Městské státní zastupitelství v Praze uvedlo, že se

ztotožňuje se závěry obecných soudů v této věci. Hodnocení důkazů

spadá plně do kompetence soudu a v tomto případě prý byl plně

respektován trestní řád. Práva stěžovatele proto porušena nebyla.

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 7 a Městský soud

v Praze napadenými rozhodnutími porušily jeho základní práva

zakotvená v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2

Listiny a dovolává se i čl. 90 Ústavy.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny každý se může domáhat stanoveným

způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve

stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 37 odst. 3

Listiny všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Podle čl. 38

odst. 2 Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána

veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl

vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Veřejnost může být vyloučena

jen v případech stanovených zákonem.

Podle čl. 90 Ústavy ČR jsou soudy povolány především k tomu,

aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochrany právům. Jen

soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může

uplatňovat státní moc jen v případech a v mezích stanovených

zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména

respektuje skutečnost - kterou již vyslovil v řadě svých

rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu

proto v zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení"

dokazování, před nimi prováděné. Na straně druhé však Ústavnímu

soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla

porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená

v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10

Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako

celek spravedlivé. Zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje

dokazování, provedené obecnými soudy, je však prolomena tehdy,

jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu

s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné

interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov.

nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů

a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, Praha, 1995, str. 257).

Na základě těchto principů postupoval Ústavní soud

i v souzené věci.

Podle ustanovení § 174 odst. 1 trestního zákona "kdo jiného

lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní

stíhání, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta". Z textu

samého je zřejmé, že subjektivní stránka skutkové podstaty tohoto

trestného činu je konstruována jako dolosní, což znamená, že

stěžovatel v souzené věci musel chtít jiného lživě obvinit

z trestného činu nebo si musel být alespoň vědom toho, že jiného

lživě obviňuje z trestného činu, a byl s tím srozuměn a současně

muset chtít nebo být alespoň srozuměn s tím, že v důsledku jeho

obvinění může být tato osoba trestně stíhána. Přitom "lživě

obvinit znamená vědomě objektivně nepravdivě informovat

o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být

trestný čin spáchán a kdo je pachatelem" (srov. Rizman/Šámal,

Trestní zákon - komentář, C. H. Beck, Praha, 3. vyd., 1998, str.

845). V souzené věci tedy za uvedený trestný čin mohl být

stěžovatel po právu odsouzen pouze tehdy, pokud by se - mimo jiné

- prokázal jeho úmysl obvinit poškozenou I. V. lživě.

Z napadených rozhodnutí obecných soudů a z příslušného

soudního spisu vyplývá, že za důkazy, svědčící proti stěžovateli,

byly považovány zejména (1.) určité nesrovnalosti ve výpovědích

stěžovatele, (2.) svědecké výpovědi poškozené I. V. a její matky

O. V. a (3.) některé listinné důkazy.

Vycházeje z toho však Ústavní soud dovozuje - aniž by

jednotlivé důkazy z hlediska jejich věrohodnosti prověřoval - že

v současné důkazní situaci stěží mohou - ať již jednotlivě nebo ve

svém souhrnu - tvořit spolehlivý základ pro soudní rozsudek.

Určité nesrovnalosti ve výpovědích stěžovatele totiž lze

částečně vysvětlit a zejména nejsou zásadního rázu, neboť z nich

přímo nevyplývá stěžovatelův úmysl poškozenou obvinit lživě (např.

údajný rozpor v tvrzení, zda stěžovatel předmětné věci dostal

ještě za života své matky nebo až po její smrti; o tvrzení - podle

názoru obvodního soudu účelové - že stěžovatel ztrátu věcí oznámil

až později po jejím zjištění, neboť prý chtěl situaci nejprve

řešit jednáním a dohodou apod.).

Nesporně závažnějšími důkazy proti stěžovateli jsou svědecké

výpovědi poškozené I. V. a její matky O. V. Ani z nich samotných

však nelze jednoznačně dovodit závěr o vině stěžovatele, neboť

jejich podstatou je pouze tvrzení, že poškozená I. V. předmětné

věci neodcizila. I když Ústavní soud nemíní hodnotit pravdivost

těchto důkazů, je přesvědčen, že ani z nich přímo nevyplývá, že

stěžovatel měl v úmyslu - ve smyslu citovaného ustanovení § 174

odst. 1 trestního zákona - poškozenou obvinit z trestného činu

lživě.

Konečně ani listiny, na něž se v odůvodnění napadeného

rozsudku Obvodní soud pro Prahu 7 odvolává, nepředstavují důkaz

o tom, že by se stěžovatel dopustil trestného činu, za který byl

odsouzen. Těmito "listinnými doklady" jsou totiž materiály,

z nichž v podstatě vyplývá, že trestní oznámení proti poškozené

bylo odloženo a jaké byly v dané věci provedeny vyšetřovací úkony.

Za těchto okolností Ústavní soud dospívá k závěru - jak již

uvedl - že provedené důkazy nemohou ani samostatně ani ve vzájemné

spojitosti vést k názoru - nevyvolávajícímu závažné pochyby - že

se stěžovatel skutečně dopustil trestného činu křivého obvinění

podle ustanovení § 174 odst. 1 trestního zákona. To je dáno

zejména s ohledem na to, že jde o trestný čin úmyslný, přičemž

úmysl se musí vztahovat na všechny znaky dané skutkové podstaty,

tedy i na lživost křivého obvinění. V této souvislosti se Ústavní

soud ztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu z 15. 7.1965,

sp. zn. 4 Tz 40/65 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č.

44/1965), z něhož vyplývá, že "vyslovení pouhého podezření ze

strany obviněného, že mu konkrétní osoba odcizila peníze, nelze

považovat za vědomě lživé, a tedy křivé obvinění." V souzené věci

sice stěžovatel skutečně o poškozené vypovídal, že mu předmětné

věci odcizila, leč ze samotné skutečnosti, že se toto obvinění

neprokázalo, nelze spolehlivě usuzovat na úmysl stěžovatele

poškozenou obvinit lživě.

Nelze rovněž nevidět, že za stavu, kdy důkazní situace nebyla

zcela jednoznačná, Obvodní soud pro Prahu 7 nepřipustil některé

důkazní návrhy, předložené stěžovatelem (výslech svědků

G., Š. a S.), jež nebyly se zřetelem ke všem okolnostem

nevýznamné. Obvodní soud k těmto návrhům uvedl, že je hodnotí jako

ryze účelové, neboť by prý jejich důkazní hodnota "nepřinesla

žádné rozhodující okolnosti pro změnu výroku o vině". Faktem však

je, že těmito výpověďmi chtěl stěžovatel především prokázat, že

údajně odcizené věci byly v jeho vlastnictví. Obvodní soud však

tyto důkazy neprovedl, byť v odůvodnění napadeného rozsudku

zásadně zpochybnil, zda stěžovatel údajně odcizené věci skutečně

vlastnil. Je tedy nepochybné, že se touto otázkou přece jen

zabýval a zřejmě ji i v kontextu celé věci reflektoval.

Se zřetelem ke všem těmto důvodům Ústavní soud shledal, že

v souzené věci jsou právní závěry obecných soudů v extrémním

nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V tomto směru se

odvolává na svou ustálenou judikaturu, která je citována na jiném

místě tohoto nálezu.

Proto Ústavní soud dovozuje, že rozsudkem Obvodního soudu pro

Prahu 7 ze dne 3. 6.1998, sp. zn. 1 T 118/95, a usnesením

Městského soudu v Praze ze dne 29. 7.1998, sp. zn. 6 To 336/98,

byly porušeny čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

a čl. 90 Ústavy.

Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval tvrzeným

porušením čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť by to bylo

nadbytečné.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek

Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 6. 1998, sp. zn. 1

T 118/95, a usnesení Městskéhosoudu v Praze ze dne 29. 7. 1998,

sp. zn. 6 To 336/98, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. ledna 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru