Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 401/06Nález ÚS ze dne 26.10.2006Moderační pravomoc soudu týkající se náhrady nákladů řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkNáklady řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 196/43 SbNU 207
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.401.06
Datum vyhlášení21.11.2006
Datum podání29.06.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 401/06 ze dne 26. 10. 2006

N 196/43 SbNU 207

Moderační pravomoc soudu týkající se náhrady nákladů řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 26. října 2006 sp. zn. I. ÚS 401/06 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. R. proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2006 č. j. 11 Co 49/2006-340 týkajícím se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a nákladů odvolacího řízení.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2006 č. j. 11 Co 49/2006-340 se ve výroku I. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody.

Žalobou se manželka stěžovatele Ing. M. R. (vedlejší účastnice) domáhala zvýšení výživného manželky za dobu od 2. 10. 2001 z částky 3 000 Kč na částku 18 000 Kč měsíčně. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 6. 2002 č. j. 112 C 229/2001-97 bylo žalobě vyhověno. K odvolání stěžovatele byl uvedený rozsudek Krajským soudem v Ostravě usnesením ze dne 20. 12. 2002 č. j. 11 Co 646/2002-155 zrušen a věc byla okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení.

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 8. 2005 č. j. 112 C 229/2001-287 bylo žalobě vyhověno a rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na zvýšeném výživném částku 252 856 Kč a náklady řízení ve výši 115 727,50 Kč. K odvolání stěžovatele byl uvedený rozsudek změněn rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2006 č. j. 11 Co 49/2006 tak, že se žaloba na zvýšení výživného v celém rozsahu zamítá. Zároveň bylo rozhodnuto, že se stěžovateli nepřiznává náhrada nákladů řízení ani před soudem prvního stupně, ani náhrada nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatel uvedl, že krajský soud odůvodnil aplikaci § 150 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") jen tím, že mezi příjmy stěžovatele a žalobkyně je nepoměr a že nepřiznání nákladů řízení stěžovateli nepřivodí takovou újmu, jakou by jejich přiznání způsobilo žalobkyni. Protože však soud - jak sám uvedl - nezkoumal majetkové a sociální poměry účastníků, neměl k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. žádné vodítko. Své rozhodnutí navíc v rozporu s principy občanského soudního řízení řádně a přesvědčivě nezdůvodnil, takže je nepřezkoumatelné a protiústavní.

Krajský soud dále - podle stěžovatele - zcela opominul skutečnost, že sám žalobu zamítl proto, že by zvýšení výživného bylo v rozporu s dobrými mravy. Jeho rozhodnutím je tak zasaženo do stěžovatelova základního práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a do základního práva na rovnost účastníků řízení, zaručeného čl. 37 Listiny.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené výroky Krajského soudu v Ostravě zrušil.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 112 C 229/2001 vedený u Okresního soudu v Karviné. Zjistil, že dne 2. 10. 2001 podala Ing. M. R. návrh na zvýšení výživného manželky, které jí bylo přiznáno napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 19. 5. 2000 č. j. 112 C 356/99-63 ve znění rozsudku téhož soudu ze dne 21. 6. 2001 č. j. 112 C 356/99-247 ve výši 3 000 Kč měsíčně. Žalobu odůvodnila tím, že jak na straně její, tak na straně odpůrce (stěžovatele) došlo ke změně poměrů. Požadovala zvýšení výživného na částku 18 000 Kč měsíčně. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 27. 6. 2002 č. j. 112 C 229/2001-97 stanovil stěžovateli výživné na manželku ve výši 18 000 Kč měsíčně. Dále byla stěžovateli stanovena povinnost uhradit dlužné výživné za dobu od 2. 10. 2001 do 30. 6. 2002, náklady řízení žalobkyně a soudní poplatek.

V mezidobí bylo manželství stěžovatele se žalobkyní rozvedeno a rozsudek nabyl právní moci dne 9. 2. 2005. Nezletilá dcera byla svěřena do výchovy matce.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 12. 2002 č. j. 11 Co 646/2002-155 rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově pak rozsudkem ze dne 11. 8. 2005 č. j. 112 C 229/2001-287 rozhodl výrokem I., že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na zvýšeném výživném za dobu od 2. 10. 2001 do 8. 2. 2005 částku 252 856 Kč. Výrokem II. zastavil řízení o zvýšení výživného za dobu od 9. 2. 2005 nadále. Výrokem III. stanovil stěžovateli povinnost uhradit náklady řízení žalobkyně ve výši 115 727,50 Kč a výrokem IV. stanovil stěžovateli povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 4 780 Kč.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 20. 4. 2006 č. j. 11 Co 49/2006-340 rozsudek okresního soudu (vyjma výroku II.) změnil tak, že žalobu na zvýšení výživného v celém rozsahu zamítl. Nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení a nepřiznal mu ani náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudek odůvodnil tak, že zvýšení výživného by bylo v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně se domáhala zvýšení výživného 9 týdnů poté, co jí bylo pravomocně výživné stanoveno, a toto výživné stěžovatel řádně platí. Žalobkyně je v té době zaměstnaná, má k dispozici svůj příjem i výživné od stěžovatele, a přesto neplatí výživné na nezletilou dceru, která je ve výchově stěžovatele. Chování žalobkyně mravné nebylo, neboť na jedné straně využívá toho, že jí soud v opatrovnickém řízení nestanovil výživné, a přestože došlo ke změně poměrů na její straně (stala se osobou s příjmem, ze kterého měla vyživovací povinnost k nezletilé), na výživu nezletilé po dva roky nepřispěla nic, na druhé straně využívá možnosti podat žalobu na zvýšení výživného ve svůj prospěch. Rovněž korespondenci žalobkyně s finančním úřadem (č. l. 85-86) považuje soud za chování v rozporu a dobrými mravy; nesdílí názor žalobkyně, že plnila svou oznamovací povinnost, neboť jednala ve snaze znevěrohodnit výslech stěžovatele. Soud rovněž musel přihlédnout ke znaleckému posudku PhDr. J. V. (č. l. 131 až 145; zejména str. 138, 139, 142, 143) a jeho závěru o tom, jak žalobkyně narušovala citový vztah dcery k otci a že používala velmi nevhodné výrazy ve snaze poškodit stěžovatele v očích nezletilé. Veškeré toto chování považuje soud za chování, které postrádá základní pravidla slušnosti a jeví se nespravedlivé, aby s ohledem na ně byla dána povinnost stěžovatele platit požadované zvýšené výživné. Návrh na zvýšení výživného proto odvolací soud považoval za nedůvodný.

Krajský soud - pokud jde o náklady řízení - uvedl, že byť byl stěžovatel v řízení úspěšný, a proto by mu příslušelo právo na náhradu nákladů v řízení, aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. a stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal. Vycházel přitom zejména z nepoměru mezi příjmy obou účastníků. Má za to, že nepřiznání náhrady nákladů nepřivodí žalovanému takovou újmu, jakou by přiznání náhrady nákladů řízení způsobilo žalobkyni. Stejnými důvody se odvolací soud řídil i ve vztahu k nákladům odvolacího řízení.

III.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu Krajský soud v Ostravě. Uvedl, že přiznání nákladů by bylo vůči žalobkyni nepřiměřeně tvrdé, a to pro významný rozdíl ve výši příjmů obou účastníků. Výše těchto příjmů byla krajskému soudu známa, neboť zprávy zaměstnavatelů o příjmech byly ve spise. S přihlédnutím "k nadstandardním důvodům tvrzeným v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. § 96 odst. 2 zákona o rodině a skutečnosti, že úhrada nákladů svého zastoupení nepřivodí žalovanému takovou újmu, jakou by jejich přiznání přivodilo žalobkyni", krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Vyjádření krajského soudu bylo zasláno k případné replice stěžovateli (právnímu zástupci). Ten namítl, že se krajský soud ke stížnostním důvodům vůbec nevyjádřil. Skutečnost, že tomuto soudu postačovalo k odůvodnění výroku o nepřiznání nákladů jen to, že mezi účastníky je nepoměr v příjmech, ústavní stížnost plně odůvodňuje.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2006 č. j. 11 Co 49/2006-340 napadla ústavní stížností také vedlejší účastnice Ing. M. R. Ústavní soud, který vede tuto stížnost pod sp. zn. III. ÚS 537/06, její návrh usnesením ze dne 5. 10. 2006 sp. zn. III. ÚS 537/06 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno) odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, ztotožniv se s názorem krajského soudu, že by zvýšení výživného bylo v rozporu s dobrými mravy.

IV.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, a to stěžovatel v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2006 a účastník řízení podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 8. 2006, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání upuštěno.

.

V.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zaujal stanovisko, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do něhož Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení však nabývá ústavněprávní dimenzi v případě, kdy úvahy soudu vybočují z pravidel upravujících toto řízení v důsledku libovůle (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98). I přes široký prostor k úvaze, který občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace ustanovení § 150 o. s. ř.), zůstává i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 323/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 131).

Zásady upínající se k čl. 36 odst. 1 Listiny vyžadují, aby byl výrok o nákladech celkově souladný s průběhem řízení, a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, dostatečně odůvodněna (tak nález sp. zn. II. ÚS 153/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 127). Pokud obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci, je to v zásadě nutno označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny.

Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 o. s. ř., zakládající diskreční oprávněnísoudu, nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení.

Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdysoud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu než žalovanému. To platí tím spíše v souzené věci, kdy soud žalobě nevyhověl proto, že požadavek žalobkyně na zvýšení výživného manželky je v rozporu s dobrými mravy. Výrok krajského soudu o nákladech řízení postrádá logiku, jestliže soud na jedné straně nevyhoví žalobě proto, že chování žalobkyně považuje za chování, které postrádá základní pravidla slušnosti, a jeví se mu nespravedlivé, aby s ohledem na toto chování byla dána povinnost stěžovatele platit požadované zvýšené výživné, leč na straně druhé žalovanému náhradu nákladů řízení nepřizná. Zásadní ústavněprávní deficit napadeného rozhodnutí je v absenci relevantního odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení. Důvody uvedené v napadeném rozhodnutí skutkovou podstatu ustanovení § 150 o. s. ř. zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a z hlediska ochrany ústavnosti jsou zjevně nepřijatelné.

Proto Ústavnísoud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ze všech uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru