Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4009/14 #1Usnesení ÚS ze dne 15.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na bezplatnou pomoc obhájce, tlumočníka
právo na soudní a jinou právní ochran... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
Obhajoba
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.4009.14.1
Datum podání22.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 33 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 4009/14 ze dne 15. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem v Praze, Wenzigova 1004/14, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2014 sp. zn. 9 To 376/2014 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. srpna 2014 sp. zn. 2 T 14/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností stěžovatel navrhl s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů.

2. Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 18. 8. 2014 sp. zn. 2 T 14/2013 rozhodl, že odsouzenému stěžovateli se v trestní věci vedené u tohoto soudu nepřiznává nárok na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou odměnu. Městský soud v Praze jako stížnostní soud usnesením ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. 9 To 376/2014 stížnost podanou stěžovatelem proti výše uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 jako nedůvodnou zamítl.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že se domáhal přiznání nároku na bezplatnou obhajobu ve smyslu ust. § 33 odst. 2, odst. 4 tr. řádu. Svoji žádost prý řádně odůvodnil zejména svým zhoršeným zdravotním stavem a poměry osobními i výdělkovými. Návrhu soud nevyhověl, a stěžovatel proto podal proti uvedenému usnesení soudu prvého stupně stížnost. Městský soud v Praze stížnost jako nedůvodnou zamítl, přičemž vyslovil názor, že u stěžovatele neexistují objektivní překážky, pro které by nebyl schopen dosahovat přiměřených příjmů a ani zdravotní stav mu nezabraňuje ve výkonu pracovní činnosti. Současně soud uvedl, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit k rukám matky jeho nezletilých dětí J. R. dlužné výživné. Stížnostní soud tedy, ačkoliv věděl o povinnosti stěžovatele zaplatit dlužné výživné, které má i v případě výkonu rozhodnutí vždy prioritní povahu, přesto stížnost zamítl.

4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud ve své judikatuře neustále zdůrazňuje princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není soudem obecným soudům nadřízen a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v soudním řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva jeho účastníků, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Ve věci rozhodující soudy se stěžovatelovou žádostí dostatečně zabývaly a svá rozhodnutí logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva.

7. Ústavní soud se problematikou nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu (nebo obhajobu za sníženou odměnu) v minulosti ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod platí, že obviněný má právo se obhajovat osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, má právo na to, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují. Podle čl. 40 odst. 3 věty třetí Listiny základních práv a svobod zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Případy práva na bezplatnou pomoc tak definuje nikoli Listina, nýbrž až zákon, na který čl. 40 odst. 3 Listiny odkazuje, což je konkrétně § 33 odst. 2 až 5 trestního řádu, jehož výklad náleží v mezích ústavních kautel trestního řízení zásadně obecným soudům.

8. Podle ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Pravidlem tedy je, že obviněný je povinen náklady za poskytnutí právní pomoci uhradit. Zároveň však zákonodárce, v rámci prostoru daného mu Listinou, určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude obviněnému poskytnuta bezplatně. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tedy otázka interpretace ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu a jeho následná aplikace na stěžovatelovu osobní a majetkovou situaci. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež se této problematiky týká, přitom vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 343/02 ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 841/06 ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 916/09 ze dne 21. 1. 2010 nebo sp. zn. I. ÚS 4618/12 ze dne 13. 12. 2012).

9. V souvislosti s otázkou nároku na bezplatnou obhajobu Ústavní soud opakovaně připomíná, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, náleží zásadně soudům obecným, které vždy posuzují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry stěžovatele. Ústavní soud tuto pravomoc obecných soudů respektuje a přísluší mu tak jen zhodnocení, zda soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují zvláště závažné excesy z ústavního rámce, mající za následek porušení ústavně zaručených práv, které by bylo zapotřebí korigovat.

10. Ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu je dle ustálené judikatury interpretováno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je však celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Dle Ústavního soudu přitom platí, že pokud obecné soudy spíše než na stav současný položí důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze jim z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout, a nejedná se o exces ani libovůli (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 4618/12 ze dne 13. 12. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3723/12 ze dne 11. 4. 2013).

11. Ve vztahu k okolnostem konkrétního případu Ústavní soud shledal, že obecné soudy se otázkou stěžovatelových majetkových poměrů a zdravotního stavu řádně zabývaly a své závěry podložily konkrétními zjištěními. Městský soud v Praze zjištěné skutečnosti shrnul tak, že u stěžovatele neexistují objektivní překážky, pro které by nebyl schopen dosahovat přiměřených příjmů, a jeho zdravotní stav mu nezabraňuje ve výkonu pracovní činnosti. Ve svém rozhodnutí uvedl, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a které okolnosti považovaly za rozhodující pro posouzení věci, rozvedl základní důvody, z nichž při svém rozhodování vycházel a své závěry akceptovatelným způsobem odůvodnil.

12. Soud se zabýval i námitkou stěžovatele, že v jiném řízení mu byl nárok na bezplatnou obhajobu přiznán. Správně přitom (s odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 624/2006) konstatoval, že tato skutečnost sama o sobě nezakládá nárok na automatické vyhovění žádosti. Soudu, který rozhodoval o stejném druhu žádosti později, nepřísluší hodnotit způsob posouzení předložených dokladů jiným soudem dříve. Nadto při rozhodování o osvobození od soudních poplatků v občanskoprávním řízení se přihlíží k částečně odlišným okolnostem, např. k výši soudního poplatku, povaze uplatněného nároku, výdajům spojeným s řízením a podobně. Logický je též závěr soudu druhého stupně, že přiznání bezplatné obhajoby nelze odůvodnit nutností platit další povinné částky v důsledku soudních rozhodnutí (dlužné výživné nezletilým dětem).

13. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru