Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4005/14 #1Usnesení ÚS ze dne 13.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Pracovní poměr
zaměstnavatel
Pracovní kázeň
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.4005.14.1
Datum podání22.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 55 odst.1 písm.b

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 4005/14 ze dne 13. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Mavel, a. s., se sídlem v Benešově, Jana Nohy 1237, zastoupené JUDr. Radkou Konečnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2014 č. j. 21 Cdo 2394/2014-325 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2013 č. j. 23 Co 411/2013-289, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. prosince 2014, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení ústavně zaručených práv, konkrétně práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, práva podnikat a vyvíjet podnikatelskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny, postulátu vtěleného do čl. 4 odst. 1 Listiny, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, dále čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), který stanoví, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, a který obsahuje ústavně normativní výraz demokratického právního státu založeného na principu právní jistoty a zásadu předvídatelnosti práva, a čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá povinnost poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům.

2. Okresní soud v Benešově na základě žaloby podané žalobkyní Ing. Evou Kočovou proti stěžovatelce o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru rozsudkem ze dne 27. února 2013 č. j. 8 C 269/2012-216 rozhodl, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27. března 2012 je neplatné (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 19 670 Kč. Okresní soud dovodil, že žalovaná své pracovní povinnosti porušila, a to závažným způsobem. Toto porušení však nedosáhlo zvlášť hrubého způsobu, když se jednalo o jednorázové porušení pracovních povinností, kdy si žalobkyně dostatečně neověřila všechny podstatné skutečnosti a jednala s přesvědčením, že plní řádně své pracovní povinnosti v zájmu stěžovatelky, a nebylo tak na místě použít nejpřísnější sankci zákoníku práce.

3. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Krajský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 6 776 Kč (výrok II.). Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.) (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč (výrok II.).

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala nesprávnost posouzení intenzity porušení pracovních povinností, jehož se žalobkyně dopustila. Dále zpochybnila provedené důkazní řízení, když obecné soudy podle jejího názoru nesprávně hodnotily provedené důkazy a opomenuly zohlednění důkazů označených stěžovatelkou. Stěžovatelka má za to, že nebyla řádně poučena o tom, že ke klasifikaci jednání žalobkyně jako zvlášť hrubého porušení pracovní kázně je zapotřebí vést podrobné dokazování k výši škody vzniklé stěžovatelce v důsledku jejího jednání a soudy podle jejího tvrzení důkazy předložené stěžovatelkou ignorovaly. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas i s tím, že její důkazní návrh na provedení znaleckého posudku k přesnému vyčíslení škody byl soudem prvního stupně zamítnut.

5. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002, N 126/28 SbNU 85). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a stěžovatelce v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vysvětlily, z jakého důvodu v posuzovaném případě dovodily, že žalobkyně jednala v domnění, že jejím jednáním nejenže vznik žádné škody na majetku stěžovatelky nehrozí, ale že naopak vstřícnost k subjektu, se kterým žalovaná při své činnosti spolupracovala, je v zájmu zachování budoucích dobrých obchodních vztahů a tedy i v zájmu stěžovatelky. Soud prvního stupně pak na str. 11 v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že návrh stěžovatelky na zadání znaleckého posudku ke stanovení výše náhrady škody zamítl, neboť tento důkaz považoval za nadbytečný za situace, kdy otázka vzniklé škody je pouze jedním z hledisek, ke kterým soud při důvodnosti okamžitého zrušení pracovního poměru přihlíží.

9. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 329/04 ze dne 3. 3. 2005, N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a libovůli přitom nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.

10. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. I když čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, stížnosti č. 27618/95 a 27619/95). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se pak může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu.

11. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.

12. V kontextu s konkrétními okolnostmi daného případu, za situace, kdy stěžovatelka byla v průběhu řízení zastoupena advokátem, nelze než dovodit, že stěžovatelce se porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem nezdařilo doložit. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2015

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru