Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4002/14 #1Usnesení ÚS ze dne 30.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední po... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
satisfakce/zadostiučinění
odškodnění
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.4002.14.1
Datum podání22.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 10 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 4002/14 ze dne 30. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Langmaiera, zastoupeného JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3858/2013-178 ze dne 21. října 2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 228/2013-154 ze dne 27. června 2013, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 232/2010-125 ze dne 31. ledna 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), domáhal na České republice přiměřeného zadostiučinění ve výši 300 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu (dále jen "nezákonné trestní stíhání"). Stěžovatel byl v letech 2002 až 2006 členem zastupitelstva a starostou malé obce S., od roku 2006 pak pouze členem zastupitelstva. Trestní stíhání bylo zahájeno v listopadu 2006 pro trestné činy porušování povinností při správě cizího majetku, zneužití pravomoci veřejného činitele, zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění a podvodu. V červnu 2008 stěžovatele zprostil obžaloby Okresní soud v Karlových Varech, který dospěl k závěru, že stíhané skutky nejsou trestným činem (pro nesplnění některého ze znaků objektivní či subjektivní stránky trestného činu). Krajský soud v Plzni toto rozhodnutí v září 2009 potvrdil. Na výzvu stěžovatele k poskytnutí přiměřeného zadostiučinění se Ministerstvo spravedlnosti za nezákonné trestní stíhání omluvilo a uvedlo, že tato omluva je dostatečným zadostiučiněním. Obvodní soud na základě tohoto skutkového stavu dospěl k závěru, že stěžovateli náleží odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 15 000 Kč za každý rok neoprávněného trestního stíhání. Žalobci tak přiznal celkem 45 000 Kč, ve zbylé částce 255 000 Kč žalobu zamítl.

2. Stěžovatel proti rozsudku obvodního soudu podal odvolání. Na jeho základě Městský soud v Praze změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovateli náleží dalších 105 000 Kč (výrok II.), ve zbývající částce 150 000 Kč městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.). Zároveň soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Základní výše zadostiučinění by podle městského soudu měla činit 30 000 Kč, tedy dvojnásobek částky, která je poskytována jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení. Kromě tří let trestního stíhání městský soud zohlednil další dva roky, po které měly následky stíhání trvat.

3. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání. Nejvyšší soud dovolání vyhověl a rozsudek městského soudu zrušil ve výroku I. a III. Podle jeho názoru není namístě paušalizující přístup při určování výše přiměřeného zadostiučinění. Mezi objektivní kritéria, která má soud zohlednit patří zejména povaha trestní věci, délka trestního řízení, následky způsobené v osobnostní oblasti poškozené osoby, okolnosti, za kterých k újmě došlo. Zároveň by výše zadostiučinění měla odpovídat zadostiučinění přiznaným v obdobných případech. Ve vztahu k projednávané věci soud konstatoval, že pro věc může být rozhodná pouze délka trestního řízení, nikoliv již doba po něm. Soud se dále ztotožnil s dovoláním stěžovatele v tom, že výši zadostiučinění v projednávané věci není možné odvozovat od násobků zadostiučinění, které běžně slouží k náhradě újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Okolnosti rozhodné pro výši zadostiučinění musí být v řízení tvrzeny a prokázány, stanovení výše zadostiučinění je pak otázkou právního hodnocení soudu, které nesmí být toliko mechanické a paušalizované. Vzhledem k tomu, že před nalézacím a odvolacím soudem k rozsahu újmy neprobíhalo dokazování, soudy mohly rozhodné skutečnosti hodnotit pouze omezeně. Nejvyšší soud proto shledal postup městského soudu nesprávným, přiznané zadostiučinění v konečném důsledku nepřiměřeně nízkým, věc proto vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

4. Městský soud v dalším řízení konstatoval, že úlohou odvolacího soudu je hodnocení rozhodnutí soudu nalézacího, ve věci tak může dokazování pouze doplnit, nikoliv je provést celé namísto obvodního soudu. Z toho důvodu městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

5. Obvodní soud ve věci doplnil dokazování ve vztahu k újmě způsobené stěžovateli, a to především výslechem známého stěžovatele, otce stěžovatele a manželky stěžovatele. Výslech dalších svědků zamítl pro nadbytečnost. Soud vzal do úvahy, že žalovaná Česká republika stěžovateli již zaplatila celkem 150 000 Kč na základě předchozích rozsudků ve věci. Tuto částku soud považoval za zadostiučinění přiměřené újmě stěžovatele, rozsudkem č. j. 15 C 232/2010-125 tak žalobu ve zbylé části 150 000 Kč zamítl. Zároveň rozhodl o nákladech řízení a o tom, že je žalovaná povinna se stěžovateli omluvit.

6. Stěžovatel proti tomuto rozsudku obvodního soudu podal odvolání. Městský soud rozsudkem č. j. 20 Co 228/2013-154 odvolání odmítl v té části, v níž stěžovatel brojil proti povinnosti žalované zaslat mu písemnou omluvu. Ve výroku o věci samé soud rozsudek potvrdil, změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení. Soud se především neztotožnil s tím, že by z předchozího rozsudku Nejvyššího soudu ve věci vyplývalo, že zadostiučinění ve výši 150 000 Kč je nepřiměřeně nízké. Tento závěr Nejvyššího soudu je dle městského soudu třeba hodnotit v závislosti na zjištěném skutkovém stavu, kterým se Nejvyšší soud blíže nezabýval. Výsledná výše zadostiučinění je tak závislá na hodnocení objektivních kritérií ve vztahu k dostatečně zjištěnému skutkovému stavu. Podle městského soudu byl skutkový stav po vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu zjištěn dostatečně. Stěžovateli v trestní věci hrozil nejvýše trest odnětí svobody na tři roky. Trestná činnost, která byla stěžovateli kladena za vinu, souvisela s jeho činností starosty (konkrétně šlo o pochybení při sjednávání smluv s nesprávně stanovenou odměnou, neprovedení opatření k vyhlášení nových voleb, nevedení průkazného účetnictví a neoprávněné získání odměny při skončení funkčního období). Na obviněné z hospodářské kriminality veřejnost pohlíží shovívavěji než na obviněné z kriminality obecné. Okolnost, že byl stěžovatel obviněn jako veřejný činitel, nemá na povahu trestní věci zásadní vliv (může však mít vliv na následky trestního stíhání do osobnostních práv žalobce). U osob vykonávajících veřejnou funkci, které jsou pod veřejnou kontrolou, je navíc třeba vyžadovat vyšší míru odolnosti vůči stresovým faktorům, jakým je i trestní stíhání. Výroky státního zástupce pro média nevybočily z mezí pouhého konstatování skutečnosti. Trestním stíháním došlo k narušení manželského souladu, později se však manželství stěžovatele opět upevnilo. Z hlediska pracovního uplatnění stěžovatel neměl zásadní potíže. Nejvíce tak utrpěla pověst stěžovatele v místě bydliště, což však městský soud vzal při hodnocení věci do úvahy již ve svém předchozím rozhodnutí. Stejně tak zohlednil i medializaci stíhání stěžovatele. Vzhledem k tomu, že přiznané zadostiučinění svou výší odpovídalo srovnatelným případům, městský soud závěry odvoláním napadeného rozsudku obvodního soudu potvrdil.

7. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 30 Cdo 3858/2013-178 dovolání z části zamítl a ve zbylé části je odmítl. Nejvyššího soud se se stěžovatelem neztotožnil především v tom, že by z jeho předchozího rozsudku ve věci (viz výše odst. 3) plynulo, že přiznané zadostiučinění není dostatečné. Předchozí závěr o nepřiměřeně nízkém zadostiučinění vycházel z tehdy zjištěného skutkového stavu, Nejvyšší soud tak nemohl předvídat, jaké další skutečnosti soudy v průběhu dalšího řízení zjistí a jak tyto skutečnosti ovlivní hodnocení věci. Dovolací námitky v tomto ohledu nemohou založit přípustnost dovolání. Přípustným však soud shledal dovolání v té části, v níž vyvstala otázka, zda a jak lze při posuzování újmy vzniklé trestním stíháním přihlížet k tomu, že poškozený je osoba veřejně činná. V tomto ohledu soud uvedl, že veřejně činné osoby jsou povinny snést vyšší míru kritiky než osoby jiné, což však bez dalšího nelze vztáhnout na případy trestního stíhání. Není důvod se domnívat, že by veřejně činné osoby snášely trestní stíhání lépe, než osoby jiné. Zároveň však neplatí, že by veřejně činným osobám bez dalšího vznikla vyšší újma, ta záleží na konkrétních skutkových okolnostech. Ty však soudy hodnotily a Nejvyšší soud neshledal, že by přiznané zadostiučinění bylo zjevně nepřiměřené.

8. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti výše uvedeným rozsudkům obvodního, městského a Nejvyššího soudu, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

9. Podle stěžovatele byly v řízení před obecnými soudy porušeny základní principy soudního řízení, zejména pak jsou napadená rozhodnutí obecná, nepřezkoumatelná a závěry odvolacího soudu jsou překvapivé. Provedené důkazy byly hodnoceny nesprávně a některé byly připuštěny po koncentraci řízení. Soudy nesprávně vyhodnotily vystoupení státního zástupce v celostátních médiích, která neodpovídala jeho pozici v trestním řízení. Odvolací osud navíc hodnotil tato vystoupení jako nestranná, přestože nalézací soud je hodnotil jako zaujatá. V řízení navíc nebyl dodržen závazný názor Nejvyššího soudu, že přiznané zadostiučinění je nepřiměřeně nízké, a sám Nejvyšší soud se v druhém rozhodnutí ve věci od tohoto názoru bezdůvodně odchýlil. V důsledku těchto pochybení přiznané zadostiučinění zjevně neodpovídá způsobené újmě a není v souladu s obecně sdílenou představou spravedlnosti.

10. Pochybení soudů při hodnocení vzniklé újmy stěžovatel blíže spatřoval v tom, že jako starosta malé obce je znám nejen obyvatelům této obce, ale též řadě dalších lidí z celého regionu. Jeho trestní stíhání bylo rozsáhle medializováno, mimo jiné v pořadu České televize Večerník z Čech ze dne 6. 11. 2007. V něm se k věci vyjádřil státní zástupce v tom smyslu, že se s trestnou činností v takovém rozsahu ještě nikdy nesetkal. Trestní stíhání stěžovatele poškodilo tak, že následky trvají do současnosti. V pracovním i společenském životě se stěžovatel setkává s řadou neznámých lidí, kteří si názor utvořili na základě nepříznivého mediálního obrazu (to se projevuje například i ve volném čase při sportu). Trestní stíhání stěžovateli omezilo jeho pracovní uplatnění, způsobilo mu újmu na zdraví (problémy se spánkem) a nepříznivě ovlivnilo i rodinný život, neboť hrozilo, že nezletilý syn a manželka na rodičovské dovolené zůstanou bez jediného živitele.

11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.

12. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

14. V projednávané věci jde o nárok jednotlivce na kompenzaci nemajetkové újmy na soukromém a rodinném životě způsobené nezákonným trestním stíháním. Tyto nároky spadají pod základní právo každého na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života zaručené čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

15. Ústavní soud v této souvislosti již dříve vyslovil, že ústavní či zákonné předpisy nedávají žádnou exaktní metodu, jak určit výši kompenzace. Zákon č. 82/1998 Sb. v § 31a odst. 2 a 3 toliko vymezuje určitá kritéria, jež musí být při úvaze příslušných orgánů o výši zadostiučinění zohledněna. Posouzení těchto kritérií je tedy primárně otázkou výkladu a užití podústavního práva, k němuž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li žadatel spokojen s přiznanou částkou [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551)].

16. Prostý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, případně s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, ústavní stížnost do ústavní roviny posunout zásadně nemůže. Rozhodnutí obecných soudů však musí dostát ústavněprávním požadavkům. Zejména musí nezbytně zohlednit požadavek ochrany základních práv účastníků řízení, přičemž výklad všech základních práv musí být prováděn v hranicích vymezených lidskou důstojností, kterou je zapotřebí respektovat a chránit. Stejně tak je nezbytné, aby rozhodnutí soudu o přiznání zadostiučinění v určité výši bylo s ohledem na požadavek vyloučení svévole přezkoumatelné, a tedy aby v něm byla dostatečným způsobem vyložena kritéria, jakými se při jejím určení soud řídil. Za relevantní kritérium přezkumu, na jehož základě může Ústavní soud zasáhnout do hodnocení obecných soudů, lze nakonec považovat i to, zda zadostiučinění přiznané v určité výši je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu vůbec způsobilé plnit svou kompenzační funkci. Jinými slovy, zda příslušné závěry o jeho výši nelze považovat za "extrémní" v tom smyslu, že se zcela vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3016/11 ze dne 31. 5. 2012 (N 116/65 SbNU 535) a v něm citovanou judikaturu].

17. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v odlišném náhledu na hodnocení důkazů o míře zásahu do jeho rodinného a soukromého života nezákonným trestním stíháním, zejména pak vystoupení státního zástupce v televizním zpravodajství. Zásah do práv stěžovatele byl dle jeho mínění natolik významný, že přiznané zadostiučinění ve výši 150 000 Kč jej vůbec nemůže odškodnit. Další námitky směřují proti postupu obecných soudů, které se zejména měly odchýlit od původního závazného názoru Nejvyššího soudu, podle něhož je zadostiučinění ve výši 150 000 nepřiměřeně nízké.

18. Hodnocením vystoupení státního zástupce ve zpravodajském pořadu Večerník z Čech se zabýval jak obvodní soud, tak soud městský. Obvodní soud dospěl k závěru, že "státní zástupce je ze své profese ‚zaujatý' a musí být přesvědčen o vině pachatele. V televizní reportáži nijak nevybočil z obvyklých informativních rozhovorů pro média." Městský soud jednání státního zástupce hodnotil obdobně, neboť uvedl, že "prohlášení státního zástupce ... nevybočilo z mezí pouhého konstatování faktu (že dotyčný státní zástupce ještě osobně neřešil případ, kdy by byl takový rozsah /trestné/ činnosti) a nelze je interpretovat jako výraz nemístné zaujatosti proti obviněnému." Nelze tak souhlasit s námitkou, že se městský soud překvapivě odchýlil od hodnocení obvodního soudu.

19. K námitkám proti vlastnímu hodnocení vystoupení státního zástupce Ústavní soud nad rámec výše uvedených obecných východisek zdůrazňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy České republiky) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s požadavky hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů [srov. již nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Mohl by tak učinit pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že se obecné soudy při hodnocení důkazů dopustily svévole, či že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry obecného soudu na straně druhé.

20. V této souvislosti je třeba připomenout, že zveřejnění informace o tom, že se určitá osoba dopustila trestného činu nebo že v tomto směru existuje důvodné podezření, má vždy potenciál zasáhnout do jejího práva na ochranu osobnosti, a to zejména pokud jde o její právo na osobní čest, dobrou pověst a ochranu jména. Takové tvrzení se může velkou měrou nepříznivě promítnout do všech sfér života, včetně toho, jak je tato osoba vnímána v okruhu svých nejbližších, tedy ze strany rodiny a přátel, nebo v pracovních či jiných vztazích. Vysloví-li navíc závěr o vině určité osoby představitel státu, u něhož lze s ohledem na jeho postavení usuzovat na znalost relevantních informací o případu a tím i pravdivost jeho sdělení, jeho výrok bude mít mnohem větší potenciál zasáhnout do práv dotčené osoby. Zároveň však platí, že ochrana osobnosti a presumpce neviny obecně nebrání informování o trestním řízení nebo o okolnostech, které mohou opodstatňovat závěr o tom, že se někdo dopustil trestného činu. Plynou z ní ovšem určité meze, pokud jde o způsob, jakým má k takovémuto projevu dojít. Jednou z těchto mezí je i požadavek, aby vždy bylo zřejmé, že žádný prezentovaný názor, byť sebevíce odůvodněný a skutkově podložený, ještě s jistotou neznamená, že se stíhaná osoba trestného činu skutečně dopustila, a že s konečnou platností může o vině rozhodnout jen soud. Není přitom nezbytné, aby tyto skutečnosti byly obsaženy v každém projevu výslovně. Postačí, pokud vyplynou z jeho celkového vyznění či kontextu daného projevu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 577/13 ze dne 23. 6. 2015, odst. 29, 32 a 34-35).

21. V projednávané věci obecné soudy po vyhodnocení projevu státního zástupce dospěly k závěru, že ten pouze nezaujatě informoval o rozsahu trestné činnosti, která byla stěžovateli kladena za vinu. Nešlo tak o exces, který by zásadně zesiloval zásah do práv stěžovatele. Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy při tomto hodnocení dopustily svévole, či zásadně vadného hodnocení důkazů (to ostatně netvrdí ani stěžovatel). Vzhledem k tomu, že obecné soudy svůj závěr dostatečně odůvodnily a jejich hodnocení obstojí i z hledisek výše citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 577/13, nemůže Ústavní soud z výše uvedených důvodů tyto závěry přehodnocovat. Pro posouzení věci je zároveň významné, že soudy při hodnocení výše přiměřeného zadostiučinění vzaly medializaci trestního stíhání stěžovatele do úvahy, přihlédly ke všem nepříznivým následkům vyvolaným trestním stíháním a zvážily jeho dopady do osobního života a pracovního uplatnění stěžovatele (srov. požadavky nálezu sp. zn. I. ÚS 2551/13 ze dne 29. 4. 2014). I v tomto ohledu napadená rozhodnutí dostačují z hlediska provedených důkazů a vyvozených právních závěrů výše vymezeným požadavkům na hodnocení důkazů a zohlednění všech relevantních okolností.

22. Ústavní soud se dále zabýval námitkou, že přiznané zadostiučinění zjevně neodpovídá způsobené újmě a není v souladu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že výše přiznaného přiměřeného zadostiučinění musí vzhledem ke konkrétním okolnostem případu být způsobilá plnit svou kompenzační funkci. K tomu musí být přiznané zadostiučinění spravedlivé; za spravedlivé přitom lze považovat takové zadostiučinění, které umožní napravit důsledky nesprávného či nezákonného jednání veřejné moci a poškozený se tak přestane za poškozeného považovat (srov. nález sp. zn. I. ÚS 4227/12 ze dne 12. 5. 2014 a tam citovanou judikaturu Nejvyššího soudu). V projednávané věci se soudy dostatečně vypořádaly s argumentací stěžovatele a výši přiznaného zadostiučinění odůvodnily i srovnáním s rozhodnutími v jiných případech. S ohledem na jejich hodnocení konkrétních okolností a zjištěnou intenzitu zásahu do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal, že by částka 150 000 Kč z původně požadovaných 300 000 Kč nemohla stěžovateli kompenzovat újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním a tím se zcela vymykala smyslu a účelu úpravy zákona č. 82/1998 Sb.

23. Pochybení Ústavní soud neshledal ani ve vztahu k tvrzenému nedodržení závazného právního názoru Nejvyššího soudu. Jak městský soud, tak i Nejvyšší soud ve svých nových rozsudcích ve věci srozumitelným a logickým způsobem vysvětlily, že závěr o přiměřenosti přiznaného zadostiučinění je podmíněn zjištěným skutkovým stavem. Vzhledem k tomu, že obvodní a městský soud ve svých původních rozhodnutích vůbec nezjišťovaly míru zásahu do práv žalobce a tím vzniklou újmu (srov. výše rekapitulaci v odst. 1-3), nemůže se původní názor Nejvyššího soudu uplatnit na zcela nový skutkový stav. Stěžovatel tento náhled sice zpochybňuje, nad rámec obecného nesouhlasu však neuvádí, v čem konkrétně má být nesprávný (či neústavní). Ústavní soud předloženému odůvodnění nemá z ústavních hledisek co vytknout.

24. K námitkám procesní povahy (připuštění důkazů po koncentraci řízení, překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu) může Ústavní soud pouze uvést, že stěžovatel doslovně opakuje svou argumentaci z řízení o dovolání (což ostatně činí v převážné části ústavní stížnosti), se kterou se Nejvyšší soud dostatečným způsobem vypořádal a vysvětlil, proč nešlo o připuštění důkazů po koncentraci řízení. Na toto vysvětlení Nejvyššího soudu tak lze pro stručnost odkázat. K překvapivosti hodnocení důkazů ze strany městského soudu se Ústavní soud již výše vyjádřil.

25. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2015

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru