Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 400/97Nález ÚS ze dne 04.03.1998Trvalé odmítnutí vojenské služby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a tres... více
Věcný rejstříkinterpretace
Ne bis in idem
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 29/10 SbNU 189
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.400.97
Datum podání23.10.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.5, čl. 4 odst.4

209/1992 Sb./Sb.m.s., #7 čl. 4 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 272d, § 35 odst.2

141/1961 Sb., § 12 odst.1, § 11 odst.1 písm.f, § 160, § 12 odst.11


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 400/97 ze dne 4. 3. 1998

N 29/10 SbNU 189

Trvalé odmítnutí vojenské služby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti P. K.

proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 9.

1997, sp. zn. 2 Tzn 65/97, takto:

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 9.

1997, sp. zn. 2 Tzn 65/97, se zrušuje.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 7. 7.

1992, sp. zn. 1 T 150/92, byl stěžovatel uznán vinným trestným

činem vyhýbání se výkonu civilní služby podle ustanovení § 272d

odst. 3 trestního zákona, neboť v době od 21. 11. 1991 v Lipnici

nad Sázavou v léčebně dlouhodobě nemocných Okresní nemocnice

Havlíčkův Brod nadále odmítá vykonávat civilní službu, do níž byl

povolán rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru

v Havlíčkově Brodě ze dne 2. 10. 1990, č.j. 50/86/90, s nástupem

od 1. 11. 1990, z důvodu svého náboženského přesvědčení, které mu

prý brání podle platné právní úpravy takovou službu vykonávat a po

celou dobu se proto zdržuje mimo místo výkonu služby. Za to byl

odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 9.

1992, sp. zn. 4 To 255/92, bylo odvolání stěžovatele zamítnuto.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala ministryně

spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch

stěžovatele. V ní zejména uvedla, že stěžovatel byl původně

rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. 11. 1991,

sp. zn. 1 T 259/91, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu

v Hradci Králové ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 To 2/92, uznán

vinným, že dne 15. 8. 1991 bez povolení a souhlasu příslušných

orgánů opustil místo civilní služby v OÚNZ Havlíčkův Brod, kam byl

povolán rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru

v Havlíčkově Brodě ze dne 2. 10. 1990, č.j. 50/86/90, s nástupem

od 1. 11. 1990, což bylo právně kvalifikováno jako trestný čin

vyhýbání se výkonu civilní služby podle ustanovení § 272d odst.

3 trestního zákona, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání

6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Již

u soudního jednání dne 20. 11. 1991 prý stěžovatel prohlásil, že

jeho rozhodnutí dále nevykonávat civilní službu, jež učinil dne

15. 8. 1991, je trvalé. Jeho jednání proto bylo citovaným

rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. 11. 1991

správně posouzeno jako trestný čin vyhýbání se výkonu civilní

služby podle ust. § 272d odst. 3 trestního zákona. Pokračování ve

vyhýbání se výkonu této služby však prý již nelze hodnotit jako

nový trestný čin, neboť stěžovatel pouze setrval na své již dříve

projevené vůli civilní službu nedokončit. Jde tedy o stejné

jednání i o stejný následek a tedy i o totožný a nikoliv nový

skutek. Další odsouzení stěžovatele proto znamená rozpor

s ustanovením § 11 odst. 1 písm. g) trestního řádu, což odvolací

soud nezjistil a nenapravil. Proto ministryně spravedlnosti

Nejvyššímu soudu ČR navrhla, aby podle § 268 odst. 2 trestního

řádu vyslovil, že citovaným usnesením Krajského soudu v Hradci

Králové byl porušen zákon v § 11 odst. 1 písm. g), § 2 odst. 6

a § 254 odst. 1 trestního řádu ve vztahu k § 272d odst. 3

trestního zákona a dále aby napadené rozhodnutí zrušil, a to

včetně citovaného rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě.

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR byla stížnost pro

porušení zákona zamítnuta. V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší

soud ČR uvedl, že stěžovatel se sice dopouštěl totožného jednání,

avšak toliko svojí povahou a následkem. Stěžovatel skutečně

setrval na své dříve projevené vůli civilní službu nedokončit.

Z pohledu trestněprávní teorie i praxe by se prý proto skutečně

jednalo o totožný skutek, pokud by však nedošlo k odsouzení

stěžovatele rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne

20. 11. 1991, sp. zn. 1 T 259/91. Jeho vyhlášením totiž došlo

k přerušení totožnosti skutku a k jeho ukončení. Právě k vyhlášení

rozsudku soudu prvního stupně váže trestní zákon rozdíl mezi

souběhem a recidivou (§ 35 odst. 2 trestního zákona). Z toho je

prý nutno dovodit, že "trestný čin, který je trestný" jen při

soustavném páchání (pokračující, trvající nebo hromadný), je nutno

pro potřebu soudního rozhodnutí považovat za ukončený vyhlášením

rozsudku soudu prvního stupně; pokud stejné jednání trvá i po

vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně, jde o nový trestný čin.

Proto byla stížnost pro porušení zákona zamítnuta.

Nejvyšší soud ČR dodal, že i za platnosti nové právní úpravy,

která podle § 12 odst. 11 trestního řádu váže okamžik, od něhož se

pokračující jednání považuje za nový skutek, na úkon sdělení

obvinění podle § 160 trestního řádu, by jednání stěžovatele bylo

nutno posuzovat jako dva samostatné skutky.

Citované usnesení Nejvyššího soudu ČR napadl stěžovatel

ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že jeho případ je totožný

s několika případy, které již Ústavní soud rozhodl dříve (sp. zn.

I. ÚS 184/96, IV. ÚS 81/95, IV. ÚS 82/97 a I. ÚS 322/96) a že

proto pouze odkazuje na odůvodnění obsažená v těchto nálezech.

Opakované odsouzení v případě, kdy někdo již byl jednou potrestán

za trvalé odepření "povinné služby", je v rozporu s čl. 40 odst.

5, s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina") a s čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně

lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Proto

stěžovatel navrhl, aby bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR

zrušeno.

Stěžovatel netrval na ústním jednání před Ústavním soudem

a podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, žádal, aby jeho náklady na právní zastoupení uhradil stát.

Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost

splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že tedy nic nebrání

projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Nejvyšší

soud ČR, dále Krajský soud v Hradci Králové, Okresní soud

v Havlíčkově Brodě a vedlejší účastník řízení - ministryně

spravedlnosti ČR.

Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění napadeného usnesení

a uvedl, že rozhodoval v souladu se zákonem. Poukázal na to, že

v ústavní stížnosti se toliko zdůrazňuje trvalost úmyslu

stěžovatele civilní službu nevykonat. Trestní zákon však striktně

stanoví, kde je hranice, dělící trvající jednání (resp. udržování

protiprávního stavu) na dva skutky (§ 35 odst. 2 trestního zákona,

§ 12 odst. 11 trestního řádu). Proto navrhl, aby byla ústavní

stížnost zamítnuta a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním

soudem netrvá.

Krajský soud v Hradci Králové rovněž pouze odkázal na

odůvodnění svého rozsudku, navrhl zamítnutí ústavní stížnosti

a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Okresní soud v Havlíčkově Brodě Ústavnímu soudu sdělil, že

soudce, který tento případ projednával, již v justici nepůsobí,

a proto soud nepovažuje za vhodné se k ústavní stížnosti vyjádřit.

Okresní soud na ústním jednání před Ústavním soudem netrval.

Ministryně spravedlnosti ČR ve svém vyjádření odkázala na

stanovisko uvedené ve stížnosti pro porušení zákona, a to jak co

do skutkových zjištění, tak i jejich právního hodnocení. Proto

navrhla, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno. Na ústním jednání

před Ústavním soudem netrvala.

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho

základní právo zakotvené v čl. 40 odst. 5 a čl. 4 odst. 4 Listiny

a v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Podle čl. 40 odst. 5 Listiny "nikdo nemůže být trestně stíhán

za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn

obžaloby." Na tento ústavně zaručený princip navazuje zejména

ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, podle něhož

trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm

pokračovat a musí být zastaveno, "proti tomu, proti němuž dřívější

stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo

bylo pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo

v předepsaném řízení zrušeno".

V čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě se uvádí, že "nikdo

nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím

pravomoci státu za trestný čin, za který byl již osvobozen nebo

odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto

státu".

V ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny se praví, že "při

používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být

šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být

zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena".

V souzené věci Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od své

stávající judikatury, podle níž pokračování ve vyhýbání se výkonu

civilní služby poté, co za to byl stěžovatel pravomocně odsouzen,

nelze pokládat za nový trestný čin. "Zásada ne bis in idem nalezla

své místo též v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. či omezení

základního práva podle čl. 40 odst. 5 Listiny, jak to činí § 12

odst. 11 trestního řádu. Rozhodující přitom je, že toto ustanovení

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je v České

republice podle čl. 10 Ústavy bezprostředně závazné a má přednost

před zákonem. Tak musí být i aplikováno" (srov. nález sp. zn. I.

ÚS 184/96, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7,

C. H. Beck, Praha 1997, str. 216). Dalším odsouzením stěžovatele

byl tedy porušen zákon, zejména ve vztahu k ustanovení citovaného

§ 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, které vyjadřuje pravidlo, že

nikdo nesmí být stíhán opětovně pro týž skutek. Interpretace

citovaných předpisů trestního zákona a trestního řádu, podle níž

při trvalém odmítnutí výkonu civilní služby by byly tyto osoby

opakovaně trestně stíhány, je nepřijatelná, neboť pak by bylo toto

trvalé odmítnutí ve svých důsledcích vykládáno jako odmítnutí

dočasné či krátkodobé.

Proto Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze

dne 17. 9. 1997, sp. zn. 2 Tzn 65/97, zrušil, neboť jím byla

porušena výše uvedená základní práva a svobody stěžovatele.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. března 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru