Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 400/03Usnesení ÚS ze dne 05.10.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Předběžné opatření
vlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.400.03
Datum podání24.07.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 400/03 ze dne 5. 10. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené Mgr. M. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2003, čj. 10 Co 248/2003 - 28, a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. 2. 2003, čj. 15 C 61/2003 - 17, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti, a je tedy způsobilá dalšího projednávání, uvedla, že podala proti L. K. (svému manželovi), žalobu na zdržení se užívání nemovitosti. Současně podala návrh na vydání předběžného opatření. Okresní soud její návrh na vydání předběžného opatření zamítl. K odvolání stěžovatelky krajský soud toto usnesení okresního soudu potvrdil. Obě usnesení označila stěžovatelka za nepřezkoumatelná, protože jejich závěry nemají oporu v obsahu spisu a jsou spekulativní. Stěžovatelka v nich spatřuje projev svévole a odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 394/01 a sp. zn. I. ÚS 612/01. Podle stěžovatelky došlo k porušení jejího základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), protože rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna. Tím, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o odlišné skutečnosti než soud prvního stupně, odepřel stěžovatelce možnost bránit se jeho závěru opravným prostředkem. Obecné soudy také zasáhly do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit a pokojně užívat majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.

Krajský soud uvedl, že sledování existence předpokladů zatímní úpravy není prvkem libovůle, ale postupem odpovídajícím zákonu. Stěžovatelka předloženými listinami potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků neprokázala. Podle krajského soudu nedošlo k žádnému porušení základních práv stěžovatelky, zaručených Listinou.

Okresní soud své usnesení považuje za odůvodněné a přezkoumatelné. Uvedl, že ve věci bylo již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem ze dne 31. 7. 2003, čj. 15 C 61/2003 - 17, který žalobě vyhověl. Rozsudek nabyl právní moci dne 21. 8. 2003.

Ze spisového materiálu obecných soudů bylo zjištěno, že stěžovatelka podala dne 21. 2. 2003 u okresního soudu žalobu na zdržení se užívání nemovitosti, spolu s návrhem na nařízení předběžného opatření. Okresní soud usnesením ze dne 25. 2. 2003, čj. 15 C 61/2003 - 17, návrh na vydání předběžného opatření zamítl, protože naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků nebyla stěžovatelkou osvědčena. Doklady, jimiž stěžovatelka prokazovala obavu z napadení žalovaným, dokazují, že k napadení došlo nikoli v předmětné nemovitosti, ale ve společném bytě účastníků.

Krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu usnesením ze dne 15. 4. 2003, čj. 10 Co 248/2003 - 28. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelka osvědčila vlastnictví k předmětné nemovitosti i napjatost vztahu účastníků. Nelze ovšem přehlédnout dobu trvání manželství, za níž se vytvořily mnohé majetkové vztahy. V domě je patrně velké množství věcí tvořících společné jmění stěžovatelky a žalovaného, jejího manžela. Stěžovatelka netvrdila, že by užíváním vznikaly na nemovitosti nebo jiném majetku škody, kterým by bylo nutno bezprostřední úpravou poměrů účastníků zabránit. Okolnosti případu neprokázaly existenci naléhavé potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků.

Okresní soud rozsudkem ze dne 31. 7. 2003, čj. 15 C 61/2003 - 17, vyhověl žalobě stěžovatelky a žalovanému uložil povinnost zdržet se užívání označené nemovitosti. Rozsudek nabyl právní moci dne 21. 8. 2003.

Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).

V této souvislosti Ústavní soud připomíná nález sp. zn. II. ÚS 221/98 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 16, str. 171], kde konstatoval, že smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy ČR). Ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Podobně se Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. III. ÚS 349/01 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 25, str. 379].

S přihlédnutím k výše uvedenému a konkrétním okolnostem projednávaného případu Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná. Obecné soudy, při posuzování jejího návrhu na vydání předběžného opatření, přihlížely k její ochraně a rovněž respektovaly (ve výše uvedeném smyslu) i práva žalovaného. Návrhem stěžovatelky se dostatečně zabývaly. Jejich interpretaci právních předpisů na případ dopadajících a jejich procesní postup nelze označit za ústavně nekonformní. Obecné soudy se v projednávaném případě nedopustily žádné svévole, jak tvrdí stěžovatelka. Postup soudů a jejich odůvodnění napadených rozhodnutí reflektuje zvláštní povahu řízení o předběžném opatření, ve kterém jsou principy platné pro samotné (již zahájené) nalézací civilní řízení mírně modifikovány. Přirozeně je nezbytné brát ohled na to, že rozhodnutí o předběžném opatření, jak vyhovující [viz nález sp. zn. II. ÚS 221/98], tak zamítavé jsou způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod. Při rozhodování o předběžném opatření obecné soudy odůvodnily, proč návrhu nemohly vyhovět. Právě vzhledem k tomu, že se jedná o mírně modifikovaný proces (viz výše), v rozhodování v "plném" procesu žalobě stěžovatelky již vyhovět mohly a uložily žalovanému povinnost zdržet se vstupu a užívání nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2004

JUDr. Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru