Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 40/98Nález ÚS ze dne 02.03.1999K povinnosti soudu přezkoumávat souzený připad nad rámec správní žaloby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkDaň
akt/deklaratorní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 32/13 SbNU 231
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.40.98
Datum podání28.01.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 32 odst.7

99/1963 Sb., § 244 odst.1, § 244 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 40/98 ze dne 2. 3. 1999

N 32/13 SbNU 231

K povinnosti soudu přezkoumávat souzený připad nad rámec správní žaloby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě složeném ve

věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené advokátem

Mgr. J. H. Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne

3.12. 1997, sp. zn. 38 Ca 438/96, a proti rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 9.12. 1997, sp. zn. 38 Ca 439/96, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo zastaveno

řízení ve věci stěžovatelky (žalobkyně) proti žalovanému

Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu o žalobě proti rozhodnutí

žalovaného ze dne 30. 9. 1996, č.j. FŘ - 4396/1/96. Tímto

rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí

Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 14. 3. 1996, č.j.

8701/2.1/96/SVA/1104, ve znění rozhodnutí ze dne 2. 5. 1996, č.j.

22843/2.1/96/SVA/2943, o osvědčení neplatnosti rozhodnutí

Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 5. 10. 1994, č.j.

15360/1/94/SA/4125.

V odůvodnění citovaného usnesení Městský soud v Praze uvedl,

že rozhodnutí o ověření neplatnosti rozhodnutí má jen deklaratorní

charakter, protože ani nemění žádná práva a povinnosti daňových

subjektů. Poté, co je správcem daně ověřena neplatnost některého

jeho rozhodnutí, je dalším rozhodnutím znovu rozhodováno ve věci

a teprve tímto následným rozhodnutím je rozhodováno o právech

a povinnostech daňového subjektu. Podle ustanovení § 244 odst. 1

o.s.ř. soudy v rámci správního soudnictví přezkoumávají zákonnost

rozhodnutí orgánů veřejné správy, jimiž se ve smyslu ustanovení

§ 244 odst. 3 o.s.ř. rozumí rozhodnutí správních orgánů, vydaná ve

správním řízení, jakož i další rozhodnutí, která zakládají, mění

nebo ruší oprávnění a povinnosti fyzických nebo právnických osob.

Protože se prý však rozhodnutím o ověření neplatnosti rozhodnutí

práva ani povinnosti daňových subjektů nezakládají, nemění ani

neruší, nebyla v daném případě dána pravomoc soudu k přezkoumání

napadeného rozhodnutí. Proto soud řízení zastavil.

Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 12.

1997 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí

Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 24. 10. 1996, č.j.

FŘ - 7509/1/96. Tímto rozhodnutím finančního ředitelství bylo

zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu

pro Prahu 4 ze dne 31. 8. 1994, č.j. 20704, kterým jí byl na

základě dodatečného daňového přiznání k dani z příjmu fyzických

osob za rok 1993 stanoven základ daně ve výši 252.373,35 Kč

a doměřena daň ve výši 52.000,- Kč.

Podle odůvodnění napadeného rozsudku byl průběh daňového

řízení tento:

Stěžovatelka dne 9. 8. 1994 zaplatila daňový nedoplatek

za rok 1993 ve výši 51.400,- Kč z důvodu daně z příjmu fyzických

osob. Protože jí Finanční úřad pro Prahu 4 nezaslal platební

výměr, podala dne 7. 9. 1994 odvolání do rozhodnutí o stanovení

základu daně a daně z příjmu fyzických osob za rok 1993. Tomuto

odvolání Finanční úřad pro Prahu 4 rozhodnutím ze dne 5. 10.

1994, č.j. 15360/1/94/SA/4125, vyhověl a stěžovatelce byl

přeplatek na dani ve výši 51.400,- Kč vrácen. Dne 14. 3. 1996 však

Finanční úřad pro Prahu 4 vydal pod č.j. 8071/2.1/96/SVA/1104

osvědčení o neplatnosti citovaného rozhodnutí Finančního úřadu pro

Prahu 4 ze dne 5. 10. 1994 a dalším rozhodnutím ze dne 2. 5.

1996, č.j. 22843/2.1/SVA/2943 (o opravě zřejmých omylů

a nesprávností) bylo toto rozhodnutí o osvědčení neplatnosti

opraveno. O odvoláních proti těmto rozhodnutím rozhodlo Finanční

ředitelství pro hl. m. Prahu dne 30. 9. 1996 pod č.j. FŘ

- 4396/1/96 tak, že je zamítlo. Poté rozhodlo dne 24. 10. 1996 pod

č.j. FŘ - 7509/1/96 o zamítnutí odvolání stěžovatelky proti

rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 31. 8. 1994, č.j.

20704.

Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku popřel

námitku stěžovatelky, že vedle sebe stojí dvě protichůdná

rozhodnutí o téže věci, a to jednak rozhodnutí Finančního úřadu

pro Prahu 4 ze dne 5. 10. 1994 (podle něhož jí nevznikla povinnost

platit daň z příjmů fyzických osob za rok 1993), jednak v tomto

řízení napadené rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu

ze dne 24. 10. 1996, č.j. FŘ 4396/1/96, (v jehož důsledku jí

vznikla povinnost uhradit doměřenou daň za rok 1993 ve výši

52.000,- Kč). Městský soud v Praze dospěl k závěru, že tato

námitka je nedůvodná, neboť k rozhodnutí Finančního úřadu pro

Prahu 4 ze dne 5. 10. 1994 nelze přihlédnout, protože je neplatné

a jeho neplatnost byla výslovně deklarována. Proto Městský soud

v Praze žalobu zamítl.

V záhlaví uvedená rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní

stížností, v níž tvrdila, že jimi byla porušena její ústavní

práva, vyplývající z čl. 36 a z čl. 38 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"). Otázka, zda rozhodnutí Finančního

úřadu pro Prahu 4 ze dne 5. 10. 1994 o vrácení přeplatku na dani

bylo či nebylo platné, prý totiž byla sporná a v roce 1994 bylo

toto rozhodnutí pravomocné. Městský soud v Praze se prý ve svém

stížností napadeném usnesení ze dne 3. 12. 1997 podanou žalobou

z věcného hlediska vůbec nezabýval a pouze konstatoval, že

rozhodnutí o ověření neplatnosti rozhodnutí má toliko deklaratorní

charakter. Soud údajně zcela přehlédl ta ustanovení zákona č.

337/1992 Sb., z nichž jednoznačně vyplývá, že napadená rozhodnutí

správních orgánů nejsou pouze deklaratorní, neboť jimi dochází

k zásahu do práv a povinností daňových subjektů. Podle § 46 odst.

5 citovaného zákona "neodchyluje-li se vyměřená daň od daně

uvedené v daňovém přiznání nebo hlášení, nemusí správce daně

sdělovat daňovému subjektu výsledek vyměření, pokud o to daňový

subjekt výslovně nepožádá nejpozději do konce příštího zdaňovacího

období. V tomto případě se za den vyměření daně a současně za den

doručení tohoto rozhodnutí daňovému subjektu považuje poslední den

lhůty pro podání daňového přiznání nebo hlášení a bylo-li daňové

přiznání nebo hlášení podáno opožděně, den kdy došlo správci daně.

Stejně se při počítání lhůt postupuje i u dodatečného daňového

přiznání nebo hlášení." Podle ustanovení § 40 odst. 1 stejného

zákona" není-li v tomto nebo v jiném daňovém zákoně stanoveno

jinak, daň je splatná ve lhůtě pro podání daňového přiznání nebo

hlášení". Podle § 48 odst. 12 "odvolání nemá odkladný účinek,

nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak".

Stěžovatelka se proto domnívá, že rozhodnutí o osvědčení

neplatnosti pravomocného rozhodnutí o odvolání má v jejím případě

zásadní vliv na její práva a povinnosti v daňovém řízení.

S ohledem na lhůty splatnosti daně, okamžik vyměření daně

a absenci odkladného účinku odvolání v daňovém řízení totiž

stěžovatelce vznikne povinnost zaplatit daň již vydáním, resp.

právní mocí rozhodnutí, jímž se osvědčuje neplatnost rozhodnutí,

kterým bylo vyhověno odvolání stěžovatelky, nikoliv až novým

rozhodnutím ve věci. Proto stěžovatelka zastává názor, že pokud se

soud její žalobou meritorně nezabýval, bylo jí odepřeno právo na

soudní ochranu podle Listiny.

Rozhodování o této věci (sp. zn. 38 Ca 439/96) je údajně

přímo závislé na posouzení a rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn.

38 Ca 438/96. I kdyby prý totiž byla přijata argumentace Městského

soudu v Praze o tom, že rozhodnutí o osvědčení neplatnosti

rozhodnutí není rozhodnutím, které samo o sobě může být

přezkoumáno soudem a vydání usnesení o zastavení řízení tedy bylo

v souladu s o.s.ř., neměl soud v řízení pod sp. zn. 38 Ca 439/96

ponechat bez povšimnutí tvrzení a důkazy předložené stěžovatelkou,

z nichž údajně vyplývá platnost původního rozhodnutí správního

orgánu z roku 1994. Pokud je totiž původní rozhodnutí správního

orgánu platné, jsou všechna následná rozhodnutí správního orgánu

paakty a nemůže k nim být přihlíženo. Soud se však otázkou

platnosti či neplatnosti původního rozhodnutí správního orgánu

z roku 1994 vůbec nezabýval, takže i v řízení vedeném pod sp. zn.

38 Ca 439/96 prý bylo stěžovatelce odepřeno právo na soudní

ochranu.

Proto stěžovatelka navrhla, aby byla v záhlaví uvedená

rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušena.

Přípisem ze dne 15. 2. 1999 stěžovatelka svoje podání

doplnila a zdůraznila, že podle jejího názoru citované rozhodnutí

Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 5. 10. 1994 mělo všechny

náležitosti rozhodnutí podle ustanovení § 32 odst. 2 zákona

o správě daní a poplatků (zejména že jeho výrok byl určitý),

nabylo právní moci a na jeho základě bylo v daňovém řízení vydáno

rozhodnutí o vrácení přeplatku na dani. Proto se stěžovatelka

domnívá, že toto rozhodnutí bylo platné a neplatnými tedy musí

nutně být rozhodnutí následná, tj. rozhodnutí, jímž je osvědčována

neplatnost rozhodnutí původního i nové rozhodnutí ve věci samé.

Stěžovatelka dále uvedla, že podstata věci nespočívá v tom, že

původní rozhodnutí nemělo náležitosti předepsané zákonem, nýbrž

v tom, že správce daně se toto rozhodnutí snažil revidovat

"s ohledem na vývoj při posouzení rozhodované hmotně právní

otázky". Takový postup prý však je nezákonný. Proto stěžovatelka

zastává názor, že jí Městský soud v Praze neposkytl soudní

ochranu, když se otázkou spornosti předmětného rozhodnutí ze dne

5. 10. 1994 vůbec nezabýval.

Spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka i návrh na

zrušení ustanovení § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě

daní a poplatků, neboť se domnívala, že je v rozporu s čl. 37

odst. 3 Listiny, podle něhož si jsou všichni účastníci v řízení

rovni.

Usnesením I. senátu Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998, sp.

zn. I. ÚS 40/98, bylo řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení

§ 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, přerušeno a návrh na zrušení citovaného

ustanovení uvedeného zákona byl postoupen plénu Ústavního soudu

k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR.

Nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. Pl. ÚS

8/98, byl návrh na zrušení ustanovení § 32 odst. 7 zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, zamítnut.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonem stanovené formální náležitosti a že proto nic

nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastníci řízení - Městský

soud v Praze a dále Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu

a Finanční úřad pro Prahu 4.

Městský soud v Praze zastává názor, že ústavní stížnost není

důvodná, neboť osvědčením o neplatnosti rozhodnutí ze dne 5. 10.

1994 byla jeho neplatnost pouze deklarována a jediným rozhodnutím

o daňové povinnosti se tak stalo až rozhodnutí Finanční

ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 24. 10. 1996.

Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu k ústavní stížnosti

zejména uvedlo, že z ustanovení § 32 zákona o správě daní

a poplatků nelze dovodit, že by rozhodnutí o osvědčení neplatnosti

mělo konstitutivní charakter. Nejedná se totiž o rozhodnutí, jímž

se daňovému subjektu přiznávají práva či deklarují povinnosti,

nýbrž se jím pouze deklaruje, že rozhodnutí, jehož neplatnost je

osvědčována, je neplatné ex tunc z důvodu absence zákonné

náležitosti rozhodnutí.

Rozhodnutím správce daně o osvědčení neplatnosti rozhodnutí

o odvolání proti dodatečnému doměření daně z příjmů fyzických osob

se prý nezakládá povinnost daňového subjektu zaplatit daň, neboť

vznik a splatnost daňové povinnosti vyplývá ze zákona o správě

daní a poplatků. Stěžovatelka byla podle ustanovení § 40 odst. 1

tohoto zákona povinna daň ve správné výši zaplatit ve lhůtě pro

podání daňového přiznání za rok 1993, tedy k 31. 3. 1994.

Rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 438/96,

o zastavení řízení tedy neodporuje čl. 36 Listiny, neboť podle

ustanovení § 248 odst. 1 o.s.ř. soudy nepřezkoumávají rozhodnutí

správních orgánů, jež nemají povahu rozhodnutí o právu či

povinnosti fyzické nebo právnické osoby.

K namítanému porušení čl. 38 Listiny finanční ředitelství

uvedlo, že tuto námitku stěžovatelka blíže nespecifikovala.

Projednání žaloby vedené pod sp. zn. 38 Ca 439/96 prý bylo

veřejné, leč ani stěžovatelka ani její právní zástupce se k jejímu

projednání nedostavili.

V souzené věci prý rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 ze

dne 5. 10. 1994, č.j. 15360/1/94/SA/4125, postrádalo výrok

(stanovení změny výše daňového základu a daňové povinnosti), což

je jedna ze základních náležitostí rozhodnutí. Předmětem

přezkumného řízení nemůže být rozhodnutí, jež je od počátku

neplatné. Nelze proto souhlasit s argumentem stěžovatelky, že

osvědčení neplatnosti rozhodnutí umožňuje při odstraňování

údajných nedostatků předchozího rozhodnutí vydat nové rozhodnutí

zcela protichůdného obsahu. Stejného výsledku by prý totiž správce

daně dosáhl při použití mimořádného opravného prostředku, jímž je

podle ustanovení § 55b zákona o správě daní a poplatků přezkoumání

daňového rozhodnutí. Aplikace tohoto ustanovení však předpokládá

existenci platného rozhodnutí správce daně.

Neopodstatněné je údajně také tvrzení stěžovatelky, že

správce daně v rozhodnutí o opravě chyb uplatnil jiný důvod

neplatnosti rozhodnutí o odvolání, č.j. 15360/1/94/SA/4125, než

který byl uveden v rozhodnutí o osvědčení neplatnosti. Neplatnost

citovaného rozhodnutí byla totiž osvědčena rozhodnutím Finančního

úřadu pro Prahu 4, č.j. 8701/2.1/96/SVA, ze dne 14. 3. 1996

z důvodu absence výroku, přičemž prý v tomto rozhodnutí došlo ke

zřejmé chybě v psaní, když v citaci příslušného ustanovení zákona

o správě daní a poplatků bylo uvedeno "§ 32 odst. 2 písm. b)"

namísto "§ 32 odst. 2 písm. d)". Tato zřejmá chyba v psaní byla

opravena rozhodnutím, č.j. 22843/2.1/96/SVA/2943, ze dne 2. 5.

1996. V daném případě tedy nedošlo ke změně důvodu neplatnosti

rozhodnutí.

Osvědčením neplatnosti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu

4 ze dne 5. 10. 1994, č.j. 15360/1/94/SA/4125, se daňové řízení

vrátilo do stadia nevyřízeného odvolání stěžovatelky ze dne 7. 9.

1994. Toto odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního

ředitelství pro hl. m. Prahu, č.j. FŘ-7509/1/96, ze dne 24. 10.

1996. Stěžovatelka napadla citované rozhodnutí žalobou u soudu,

avšak nikoliv po věcné stránce, tzn. z hlediska vlastního

rozhodnutí o výši daňové povinnosti. Tím, že žalobu opřela

o domněnku platnosti uvedeného rozhodnutí Finančního úřadu pro

Prahu 4 ze dne 5. 10. 1994, se prý sama připravila o možnost

přezkoumání rozhodnutí o daňové povinnosti z hlediska jeho souladu

s daňovými předpisy.

Z uvedených důvodů proto Finanční ředitelství pro hlavní

město Prahu navrhlo, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Finanční úřad pro Prahu 4 k ústavní stížnosti uvedl, že

ustanovení § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků umožňuje

"cestu k nápravě u předepsaných rozhodnutí bez základních

náležitostí". Rozhodnutí, definovaná v tomto ustanovení, jsou

neplatným právním aktem a pohlíží se na ně, jako by nebyla vůbec

vydána. Proto musí být rozhodnuto novým rozhodnutím, které je

přezkoumatelné a lze u něj použít řádné i mimořádné opravné

prostředky.

Ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími Městského

soudu v Praze byla porušena její základní práva, zakotvená v čl.

36 odst. 1 a 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným

postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve

stanovených případech u jiného orgánu. Podle odst. 2 tohoto

ustanovení kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím

orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal

zákonnost takového rozhodnutí.

Podle čl. 38 odst. 2 Listiny každý má právo, aby jeho věc

byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho

přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

V souzené věci spatřuje stěžovatelka porušení citovaných

ustanovení Listiny v tom, že (1.) Městský soud v Praze se

v napadeném usnesení ze dne 3. 12. 1997 meritorně nezabýval

podanou žalobou a toliko konstatoval, že rozhodnutí o ověření

neplatnosti rozhodnutí má pouze deklaratorní povahu a (2.) Městský

soud v Praze v rozsudku ze dne 9. 12. 1997 opomenul tvrzení

a důkazy, z nichž údajně vyplývala platnost původního rozhodnutí

správního orgánu a otázkou platnosti či neplatnosti původního

rozhodnutí správního orgánu z roku 1994 (tj. rozhodnutí, jímž byl

stěžovatelce vrácen přeplatek na dani) se vůbec nezabýval.

K námitce stěžovatelky ohledně povahy rozhodnutí o ověření

neplatnosti rozhodnutí odkazuje Ústavní soud na nález pléna

Ústavního soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 8/98, v němž

se mimo jiné uvádí, že osvědčení o neplatnosti se může týkat pouze

takových rozhodnutí, jež postrádají některou ze zákonem

stanovených podstatných (základních) náležitostí, takže je nelze

za rozhodnutí vůbec považovat. Na takové rozhodnutí se proto

právem hledí, jako by bylo neplatné od samého počátku a osvědčení

o jeho neplatnosti tedy nemá konstitutivní, nýbrž toliko

deklaratorní účinky.

V případě vlastní (souzené) ústavní stížnosti tedy Ústavní

soud konstatuje, že předmětem sporu není (nemůže být) otázka

neplatnosti citovaného rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 ze

dne 5. 10. 1994, jestliže příslušné orgány dospěly k závěru, že

toto rozhodnutí neobsahovalo všechny zákonem stanovené

náležitosti, neboť uvedenou otázkou se již - v obecné rovině

- Ústavní soud v citovaném nálezu dostatečně zabýval.

Proto Městský soud v Praze neporušil základní práva

stěžovatelky, jestliže napadeným usnesením zastavil řízení, neboť

dospěl ke správnému závěru, že rozhodnutí o ověření neplatnosti

rozhodnutí má jen deklaratorní charakter, protože nezakládá ani

nemění práva a povinnosti daňových subjektů. Soudy v rámci

správního soudnictví přezkoumávají zákonnost rozhodnutí orgánů

veřejné správy (§ 244 odst. 1 o.s.ř.), jimiž je nutno rozumět

toliko rozhodnutí, která zakládají, mění nebo ruší oprávnění

a povinnosti fyzických nebo právnických osob (§ 244 odst. 3

o.s.ř.). V souzené věci však rozhodnutím o ověření neplatnosti

rozhodnutí k žádnému vzniku nebo změně práv a povinností

stěžovatelky nedošlo a Městský soud v Praze proto postupoval

správně, jestliže napadeným usnesením řízení zastavil.

Stěžovatelka rovněž napadla rozsudek Městského soudu v Praze

ze dne 9. 12. 1997 zejména proto, že se v něm soud - jak již bylo

uvedeno - vůbec nezabýval otázkou platnosti či neplatnosti

původního rozhodnutí správního orgánu z roku 1994.

K tomu Ústavní soud uvádí, že - jak ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti správně upozorňuje Finanční ředitelství pro

hl. m. Prahu - rozhodnutím o osvědčení neplatnosti rozhodnutí ze

dne 5. 10. 1994 se daňové řízení vrátilo do stádia nevyřízeného

odvolání stěžovatelky ze dne 7. 9. 1994, jež bylo zamítnuto

rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 24.

10. 1996. Toto rozhodnutí stěžovatelka napadla správní žalobou

u soudu, nicméně ta ve své podstatě směřovala pouze proti tomu, že

"správní orgán zde rozhoduje o věci, o které bylo již pravomocně

rozhodnuto" (č.l. 4 soudního spisu). Z toho vyplývá, že

stěžovatelka se sice obrátila se správní žalobou na soud, leč v ní

se nevěnovala meritorní stránce daného případu, v němž orgány

finanční správy rozhodovaly o jejím daňovém přeplatku či

nedoplatku za příslušné zdaňovací období, a zabývala se toliko

uvedenou námitkou formální, s níž se obecný soud náležitě

nevypořádal.

Za těchto okolností Městský soud v Praze dospěl ke správnému

závěru, že v souzené věci neexistovala dvě protichůdná pravomocná

rozhodnutí orgánů finanční správy, protože rozhodnutí Finančního

orgánu pro Prahu 4 ze dne 5. 10. 1994 bylo od počátku neplatné

a tato neplatnost byla výslovně deklarována.

Městský soud v Praze nebyl povinen přezkoumávat souzený

případ nad rámec podané správní žaloby. Ústavní soud již totiž

opakovaně judikoval, že návrhové řízení vytyčuje nejen rámec

řízení před soudem, ale současně též podmiňuje i způsob, jak má

být rozhodnuto, neboť stávající civilní řízení ovládá zásada

"nechť si každý střeží svá práva" namísto dřívějšího

"ochranářského" postoje soudnictví v totalitním systému (viz např.

usnesení sp. zn. III. ÚS 326/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů

a usnesení, sv. 9, C. H. Beck, 1998, str. 455). To platí tím spíše

tehdy, jestliže je účastník zastoupen profesionálním zástupcem,

jak tomu bylo v souzené věci. Pokud se tedy Městský soud v Praze

nezabýval daným případem meritorně, nýbrž pouze v rozsahu podané

žaloby, nelze z toho bez dalšího dovozovat protiústavnost

napadeného rozsudku.

Stěžovatelka rovněž namítla, že bylo porušeno její právo, aby

byla její věc projednána v její přítomnosti a aby se mohla

vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny).

V souzené věci Ústavní soud shledal, že jednání před Městským

soudem v Praze ve věci sp. zn. 38 Ca 439/96 se mělo původně konat

dne 18. 11. 1997, ale protože právní zástupce stěžovatelky JUDr.

J. Kovanda byl v tomto termínu časově zaneprázdněn a požádal

o odročení jednání na pozdější termín, Městský soud v Praze jeho

žádosti vyhověl a odročil jednání na 9. 12. 1997. O této změně byl

JUDr. J. Kovanda písemně i telefonicky informován, avšak ani on

ani jeho klientka (stěžovatelka) se neomluvili a k ústnímu jednání

se v tomto termínu nedostavili; proto Městský soud v Praze právem

jednal v jejich nepřítomnosti.

Ani v tomto směru tedy není ústavní stížnost důvodná. Městský

soud v Praze o termínu ústního jednání právního zástupce

stěžovatelky prokazatelně informoval a jeho žádosti o odročení

jednání vyhověl. Čl. 38 odst. 2 Listiny totiž nezakotvuje obecnou

povinnost soudů jednat vždy a za každých okolností v přítomnosti

účastníků řízení, nýbrž toliko právo každého účastnit se jednání

ve své věci. Jestliže se tedy ani stěžovatelka ani její právní

zástupce k ústnímu jednání před Městským soudem v Praze

nedostavili, ač o jeho konání byl advokát informován, nelze postup

Městského soudu v Praze, který jednal v nepřítomnosti

stěžovatelky, považovat za protiústavní.

Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými

rozhodnutími základní práva stěžovatelky, zakotvená v čl. 36 odst.

1 a odst. 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny, porušena nebyla.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnost zcela zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavní soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. března 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru