Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 40/04Nález ÚS ze dne 24.02.2004Řádné odůvodnění rozhodnutí o vazbě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 28/32 SbNU 261
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.40.04
Datum vyhlášení16.03.2004
Datum podání21.01.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.c, § 67, § 125


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 40/04 ze dne 24. 2. 2004

N 28/32 SbNU 261

Řádné odůvodnění rozhodnutí o vazbě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 40/04 ve věci ústavní stížnosti Ing. V. T. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 22. 12. 2003 sp. zn. 1 To 1142/2003, jímž byla zamítnuta stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ostravě z 18. 11. 2003 sp. zn. 0 Nt 3544/2003, kterým byl stěžovatel vzat do vazby.

Výrok

I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2003 sp. zn. 1 To 1142/2003 a usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2003 sp. zn. 0 Nt 3544/2003 bylo porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu vyplývající z čl. 8 odst. 2 věty první a odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2003 sp. zn. 1 To 1142/2003 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2003 sp. zn. 0 Nt 3544/2003 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť se domnívá, že jimi došlo k zásahu do jeho práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V záhlaví citovaným usnesením Okresního soudu v Ostravě byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též "tr. ř."). V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že stěžovatel je stíhán pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 a 4 trestního zákona spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, a dále vylíčil, čeho se měl stěžovatel konkrétně dopustit. K důvodům vazby soudkyně okresního soudu uvedla, že v případě prokázání viny hrozí obviněnému uložení trestu odnětí svobody v trestní sazbě v rozpětí 5 - 12 let a rovněž s přihlédnutím k okolnostem zadržení stěžovatele je důvodná obava, že by se mohl trestnímu stíhání vyhýbat pobytem v cizině. Důvod vazby koluzní shledala soudkyně v tom, že vzhledem k počátečnímu stadiu vyšetřování je nezbytné vyloučit možnost ovlivňování dalších zúčastněných osob. K vazebnímu důvodu podle § 67 písm. c) tr. ř. pak soudkyně uvedla, že se ztotožnila s názorem státní zástupkyně, že by stěžovatel mohl provádět další finanční operace, neboť dosud nelze s jistotou konstatovat, zda byly zjištěny veškeré účty, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat, případně všechny společnosti, za které by mohl současně jednat jako zmocněnec.

Proti výše citovanému usnesení podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl v záhlaví citovaným usnesením Krajský soud v Ostravě tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí soud stížnostní mimo jiné uvedl, že dosud zjištěné skutečnosti vyplývající zejména z opatřených listinných důkazů nasvědčují závěru, že skutek, pro který byl zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že trestné činnosti se měl dopustit stěžovatel. K odůvodněnosti vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. stížnostní soud uvedl, že nezpochybňuje zahájení trestního stíhání proti stěžovateli a s ohledem na skutečnost, že teprve poté, co se obviněný dozvěděl o podezření z trestné činnosti, pro kterou bylo také proti němu zahájeno trestní stíhání, si uvědomil závažnost svého jednání, kterého se měl dopustit a pro které je ohrožen přísným trestem odnětí svobody, bude-li uznán vinným. A tato zjištění by u něj mohla vést ke skrývání se, zejména však k uprchnutí, když mimo území České republiky v důsledku trestné činnosti, pro niž je stíhán, může mít takové kontakty, které by mu mohly být v uprchnutí nápomocny, a on by tak mohl být orgánům činným v trestním řízení nedosažitelným. K důvodu podle § 67 písm. b) tr. ř. stížnostní soud uvedl, že propuštěním stěžovatele na svobodu hrozí obava, že by mohl mařit objasňování skutečností závažných pro objasnění věci, zejména působením na svědky, případně i na spolupachatele dosud neustanovené. Dále soud uvedl, že vyvstává rovněž obava, že by stěžovatel mohl pokračovat v trestné činnosti, pro kterou je stíhán, neboť vzhledem k dispozičnímu právu k účtu u O. Vídeň mezinárodní obchodní společnosti K. se sídlem na Britských Panenských ostrovech a dosud neujasněným vztahům mezi ním a touto, jakož i další zahraniční společností trvá nebezpečí z případných manipulací s finančními prostředky ve prospěch jeho účtu.

Citovaná usnesení napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž tvrdí, že citovanými rozhodnutími došlo k porušení čl. 8 odst. 2 věty první a odst. 5 Listiny a dále čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Stěžovatel namítá protiústavnost těchto rozhodnutí spočívající dle jeho názoru v tom, že dosud zjištěné skutečnosti obsažené v usnesení o zahájení trestního stíhání naprosto nenasvědčují tomu, že předmětný skutek, pro který je obviněný stíhán, má všechny znaky trestného činu a soudy obou stupňů tyto skutečnosti neposuzovaly pečlivě a důsledně. Dále ve svém podání rozvádí argumentaci podporující tvrzení, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 a 4 trestního zákona. Ohledně vazebních důvodů pak stěžovatel uvádí, že argumentace soudů je zcela nekonkrétní, vágní, povšechná a kusá. Prvoinstanční rozhodnutí pak postrádá co do vazebních důvodů vůči stěžovateli jakoukoliv individualizaci. K jednotlivým vazebním důvodům pak stěžovatel uvádí, že nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že by chtěl uprchnout nebo se před orgány činnými v trestním řízením mínil skrývat. K důvodům vazby koluzní uvádí, že z jeho jednání ani z dalších skutečností nevyplývá žádná odůvodněná obava, že by působil na dosud nevyslechnuté svědky, spoluobviněného či jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Jak uvádí, spoluobviněný Mgr. K. již vypovídal a Policie České republiky disponuje všemi listinami, o které opřela usnesení o zahájení trestního stíhání. Dále zdůrazňuje, že od počátku vazby až do rozhodnutí stížnostního soudu nevyslechl policejní orgán jediného svědka a v té době ani stěžovatelův obhájce nebyl uvědoměn o jakýchkoliv plánovaných výsleších svědků. První uvědomění o výsleších svědků obdržel obhájce stěžovatele až 5. 1. 2004. A dále poukázal na skutečnost, že právní věc vedená proti němu je postavena na listinách na rozdíl od jiných právních věcí, které jsou postaveny na svědeckých výpovědích. K důvodům vazby předstižné stěžovatel uvádí, že soud druhé instance poukazuje na jeho dispoziční právo k účtu společnosti K. u O. Vídeň, a přitom zcela pomíjí skutečnost, že nikdy na svůj účet z účtu společnosti K. u uvedené zahraniční banky žádné peníze nepřeváděl. Dále poukazuje na fakt, že soud druhé instance se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval nebezpečím pokračování a nikoli opakování trestné činnosti, tedy že aplikoval již neúčinný předpis trestního práva procesního, neboť obava, že by stěžovatel mohl pokračovat v trestné činnosti není zákonným vazebním důvodem podle čl. 8 odst. 5 Listiny. Dále vysvětluje, že kupní cena za postoupení pohledávek je s postupitelem společnosti K. ze strany postupníka O. O., a. s., zcela vypořádána. Nejsou tedy žádné další nároky mezi společností K. a O. O., a. s., proto nemůže přicházet v úvahu ani opakování údajné trestné činnosti. Pokud jde o porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy stěžovatel uvádí, že sice dle nejnovější judikatury Evropského soudu pro lidská práva jednání odvolacího (stížnostního) soudu sice nemusí být veřejné, musí však být respektovány principy rovnosti zbraní a kontradiktornosti, a právě naplnění těchto principů je zajištěno přítomností obviněného, resp. jeho obhájce u jednání soudu druhé instance. Dále dodává, že on ani jeho obhájce neměli reálnou možnost seznámit se se spisem, který měl soud druhé instance k dispozici při vynesení zamítavého usnesení. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud jeho stížnosti vyhověl a zrušil v záhlaví citovaná usnesení obecných soudů.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení - Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Ostravě.

Předseda senátu krajského soudu ve svém vyjádření uvedl, že tamní soud má k dispozici pouze sběrný spis, který obsahuje pouze rozhodnutí soudů obou stupňů a stejnopis vyhotovení opravného prostředku. Ohledně důvodů vazby plně odkázal na odůvodnění výše citovaného usnesení krajského soudu. Ohledně námitky stěžovatele týkající se průtahů v rozhodování krajského soudu předseda senátu tvrdí, že z důvodu velkého nápadu vazebních věcí v oddělení 1 To a čerpání dovolené byla podle § 129 odst. 2 písm. a) tr. ř. prodloužena lhůta k vyhotovení rozhodnutí a jeho předání k doručení do 9. 1. 2004. Ve svém vyjádření navrhl Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost stěžovatele odmítl.

Soudkyně Okresního soudu v Ostravě se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřila v tom smyslu, že při rozhodování o návrhu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě na vzetí stěžovatele do vazby soud vycházel z § 67 tr. ř. a přezkoumával, zda dosud známé skutečnosti nasvědčují spáchání skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky tvrzeného trestného činu a zda je dáno též důvodné podezření, že se skutku dopustil právě stěžovatel. Poté, kdy dospěl soud k závěru, že tyto zákonné podmínky, které musí předcházet rozhodnutí o návrhu státního zástupce, jsou splněny, zkoumal soud jednotlivé vazební důvody podle písmene a), b) a c) téhož ustanovení tr. ř. Dále se soudkyně vyjádřila k jednotlivým důvodům vazby podle § 67 písm. a), b) a c) tr. ř. Závěrem uvedla, že soud považuje své shora citované usnesení za zcela opodstatněné a učiněné v souladu s platnou právní úpravou, a proto ústavní stížnost stěžovatele je nedůvodně podaná.

II.

Ústavní soud před tím, než přistoupil k meritornímu projednání věci, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele splňuje všechny formální náležitosti podle zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky. O takové porušení stěžovatelových základních práv a svobod jde také tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam práva na osobní svobodu a zákaz libovůle, tedy východisek, z jejichž pohledu je třeba přistupovat k výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem (trestním řádem).

Podle čl. 8 odst. 2 věty první Listiny nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Zbavením svobody ve smyslu tohoto ustanovení je třeba rozumět odnětí svobody, popř. i jiný zásah do ní. Takovým zásahem je bezesporu i rozhodnutí o vzetí do vazby, které je třeba konkrétně individualizovat, resp. oprávněnost takového zásahu je nutné vykládat restriktivně.

Přímo vazbou se pak zabývá ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny, v němž je zakotveno, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Toto ustanovení Listiny je konkretizováno v hlavě čtvrté oddílu prvního trestního řádu.

Pokud se týká institutu vazby, resp. právního obsahu vazby jako takové, Ústavní soud již v minulosti ve své judikatuře vyjádřil názor, že obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Takové omezení za podmínky presumpce neviny slouží orgánům činným v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, jehož primárním účelem přitom není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", ale i "fair" proces [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, str. 57; vyhlášen pod č. 214/1994 Sb.].

do práva stěžovatele zaručeného čl. 8 odst. 2 větou první a odst. 5 Listiny, a v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil.

III.

Po provedeném řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z obsahu napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že státní zástupkyně krajského státního zastupitelství dne 17. 11. 2003 podala návrh na vzetí stěžovatele a dalšího spoluobviněného do vazby. O tomto návrhu bylo rozhodnuto v záhlaví citovaným usnesením dne 18. 11. 2003, v němž se soudkyně okresního soudu vyjádřila jednak ke skutečnostem nasvědčujícím tomu, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel, a dále k okolnostem odůvodňujícím vzetí stěžovatele do vazby. Jak je zřejmé z protokolu o výslechu stěžovatele učiněného před vyhlášením tohoto usnesení, stěžovatel se vyjádřil k návrhu státní zástupkyně o jeho vzetí do vazby tak, že po jeho zadržení se představenstvo O. O., a. s., jehož je členem, stalo neusnášeníschopným, a tudíž hrozí komplikace v obchodní činnosti a vůbec fungování této společnosti. Jako náhradu vazby nabídl stěžovatel peněžitou záruku a slib, že povede řádný život, nedopustí se trestné činnosti, dostaví se k orgánům činným v trestním řízení, jimž vždy předem oznámí vzdálení z místa pobytu a že splní omezení a dodrží povinnosti, které mu případně budou uloženy.

Ústavní soud, aniž by hodnotil odůvodnění rozhodnutí týkající se konkrétního jednání stěžovatele, jenž mělo naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku (§ 128 odst. 2 a 4 trestního zákona), shledal, že odůvodnění rozhodnutí ohledně důvodů vazby je z hlediska ústavněprávní ochrany základních práv a svobod nedostatečné.

Jak již bylo výše řečeno, rozhodnutí o vzetí do vazby představuje značný zásah do osobní svobody jednotlivce. Právě proto Ústavní soud považuje za velmi důležité, aby takové rozhodnutí bylo náležitě odůvodněno. Ústavní soud se již dříve vyjadřoval, že jednou ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného rozhodnutí je požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí, kterážto povinnost vyplývá soudům i z § 125 tr. ř. "S ohledem na význam ústavně zaručených základních práv včetně práva na osobní svobodu, případně s ohledem na závažnost zásahu do tohoto práva, požadavek zákonem vyžadovaného způsobu odůvodnění rozhodnutí, jímž k jeho omezení dochází, je o to důrazněji důvodný, a proto také jen povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je osobní svoboda omezena, není v souladu s ústavním pořádkem republiky" (nález sp. zn. III. ÚS 103/99, Sbírka rozhodnutí, svazek 17, str. 125).

Vazba představuje výjimečné opatření týkající se omezení osobní svobody a má být uložena pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být vazba nařízena. V rozhodnutí o uvalení vazby je potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a důsledně odůvodněno.

Pokud okresní soud pro důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. uvedl dvě obecné skutečnosti, a to hrozbu vysokým trestem a obavu, že by se stěžovatel mohl skrývat v cizině, nelze mít za to, že se jedná o konkrétní skutkově podloženou hrozbu, a tudíž důvod pro uložení vazby útěkové. Okresní soud v tomto případě nezvážil ani okolnosti objektivní povahy ani otázku reálnosti útěku stěžovatele či osobní a rodinné poměry stěžovatele.

Koluzní důvod pro uvalení vazby nelze ani spatřovat, jak okresní soud uvedl, v počátečním stadiu vyšetřování. V odůvodnění se soud nevypořádal s nějakou další konkrétní skutečností, která by nasvědčovala obavě, že by stěžovatel mohl mařit zjišťování skutkových okolností, které jsou důležité pro objasnění dané věci.

Stejně taksoud prvního stupně nekonkretizoval vazební důvod podle § 67 písm. c) tr. ř., když pouze konstatoval, že by mohl stěžovatel provádět další finanční operace a soud dosud nezjistil veškeré účty, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Takové abstraktní odůvodnění nelze z hlediska zachování ústavněprávních kautel v rámci trestního řízení považovat za dostačující, protože ve výsledku představuje citelný zásah do práva stěžovatele na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 věty první a odst. 5 Listiny.

Pochybenísoudu prvního stupně nezhojil svým rozhodnutím ani soud stížnostní, který sice v odůvodnění svého rozhodnutí rozsáhleji hodnotil důvody uvalení vazby (především u vazby koluzní), nicméně jeho závěry jsou nekonkrétní a obava, pro niž by měla být vazba uvalena, v odůvodnění zůstává abstraktní, skutkově nepodloženou hrozbou. Ústavní soud dále konstatuje, že stížnostní soud rovněž pochybil, pokud vazbu útěkovou opřel o argumentaci, že by stěžovatel mohl pokračovat v trestné činnosti, pro kterou je stíhán. Novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. změnila v ustanovení o vazbě předstižné [§ 67 písm. c) tr. ř.] pojem "pokračování v trestné činnosti" na "opakování trestné činnosti", tzn. že opakováním trestného činu se míní opakování téhož trestného činu nebo spáchání trestného činu téže povahy, pokračování ve stíhaném trestném činu nebo udržování protiprávního stavu vyvolaného stíhaným trestným činem je proto vyloučeno vzhledem k ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. Z rozhodnutí stížnostního soudu také vůbec nevyplývá, zdali se zabýval možností přijmout peněžitou záruku nabízenou stěžovatelem, kterou jako šetrnější variantu byl soud povinen zvažovat ve vztahu k vazebním důvodům podle § 67 písm. a) a c) tr. ř. Nedostatek této úvahy je v rozporu s principem proporcionality vyplývajícím z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Ústavní soud dále upozorňuje, že takové posouzení bude důležité především při posuzování dalšího trvání vazby stěžovatele, když trvání koluzní vazby, nejsou-li dány důvody podle § 71 tr. ř., již nepřipadá v úvahu. S touto skutečností a ani s námitkami stěžovatele uvedenými v doplnění stížnosti proti citovanému usnesení okresního soudu se ovšem soud druhého stupně nevypořádal, a tudíž i svým rozhodnutím zasáhl rovněž do práva stěžovatele na osobní svobodu.

Vzhledem k výše uvedeným okolnostem se Ústavnísoud nezabýval tvrzením stěžovatele o zásahu do jeho základních práv a svobod garantovaných čl. 5 odst. 4 Úmluvy, neboť již pochybení obecných soudů při samotném rozhodování o vazbě, resp. nedostatečné odůvodnění opodstatněnosti omezení osobní svobody stěžovatele představuje zásah do základních práv a svobod stěžovatele, pro nějž jsou taková rozhodnutí nepřijatelná z hlediska ústavněprávní ochrany jednotlivce.

Na základě uvedených skutečností Ústavnísoud dospěl po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) k závěru, že postupem obecných soudů došlo k zásahu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru