Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 4/96Nález ÚS ze dne 30.07.1996K rozsahu pravomoci soudu přezkoumávat rozhodnutí orgánů veřejné správy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkPracovní poměr
procesní postup
Policie České republiky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 70/5 SbNU 533
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.4.96
Datum podání03.01.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

186/1992 Sb., § 117, § 132, § 133, § 116, § 155, § 137 odst.1

99/1963 Sb., § 7, § 248


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 4/96 ze dne 30. 7. 1996

N 70/5 SbNU 533

K rozsahu pravomoci soudu přezkoumávat rozhodnutí orgánů veřejné správy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti J. R., zastoupeného JUDr. M. F., účastníka řízení

- Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci,

a vedlejšího účastníka - Policie České republiky - správy

Severočeského kraje, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad

Labem - pobočky v Liberci, č.j. 30 Co 60/95-16, ze dne 29. 5.

1995, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal u Okresního soudu v Liberci žalobu

o poskytnutí příspěvku za službu podle ustanovení § 116 a násl.

zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie

České republiky, ve výši 30.480,75 Kč s příslušenstvím a dále

o zaplacení částky 3.386,75 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 10.

1994. Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 11. 1994, sp.

zn. 13 C 1642/94, bylo řízení zastaveno s tím, že po právní moci

usnesení bude věc postoupena Policii ČR. Do tohoto usnesení podal

stěžovatel dne 22. 12. 1994 odvolání. Krajský soud v Ústí nad

Labem - pobočka v Liberci usnesením z 29. 5. 1995, sp. zn. 30 Co

60/95, usnesení okresního soudu potvrdil. V obou usneseních obecné

soudy konstatovaly, že příspěvek za službu je nárokem,

vyplývajícím ze služebního poměru, upraveného zákonem České

národní rady č. 186/1992 Sb., o němž přísluší rozhodnout

služebnímu funkcionáři a nikoliv soudům. Z tohoto důvodu bylo

řízení zastaveno. Podle názoru krajského soudu připadá soudní

ochrana v úvahu až poté, kdy o návrhu stěžovatele rozhodne

příslušný správní orgán. Podle názoru okresního soudu však

pravomoc soudu není dána vůbec, neboť rozhodování věcí

vyplývajících ze služebního poměru, "jehož úprava je provedena

zvláštním předpisem, a to zákonem České národní rady č. 186/1992

Sb.", nespadá do pravomoci soudů. Taxativní výčet rozhodnutí

služebních funkcionářů, jejichž soudního přezkoumání se lze

dovolávat, obsahuje ustanovení § 137 odst. 1 cit. zákona, avšak

v tomto výčtu nárok na příspěvek za službu uveden není.

Ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 2. 1. 1996 stěžovatel

navrhl zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky

v Liberci ze dne 29. 5. 1995, sp. zn. 30 Co 60/95, a to z důvodu

údajného porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod

podle čl. 3 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina") a dále čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech. Napadeným rozhodnutím byl prý porušen

i princip právní jistoty a princip ochrany nabytých práv,

vyplývající z čl. 1 Ústavy ČR.

Stěžovatel uvedl, že nesouhlasí s postupem obecných soudů,

které zastavily řízení, neboť podle čl. 36 odst. 2 Listiny

z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí

týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Pokud

krajský soud odkázal na možnost domáhat se soudní ochrany teprve

poté, co vydá rozhodnutí příslušný orgán Policie ČR, pak by se prý

stěžovatel svého práva nikdy nedomohl, neboť Policie mu pouze

sdělila, že mu příspěvek za službu neuznává a nevyplatí, avšak

žádná rozhodnutí v této věci nevydala. K vydání takového

rozhodnutí údajně nedošlo ani na výzvu stěžovatelova právního

zástupce.

Stěžovatel zároveň požádal o přiznání náhrady nákladů řízení

před Ústavním soudem.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost splňuje

všechny potřebné formální zákonné požadavky a že proto nic nebrání

projednání a rozhodnutí věci samé.

Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti

účastníka řízení - Krajský soud v Ústí nad Labem, vedlejšího

účastníka - Policii České republiky, Správu Severočeského kraje,

a rovněž Okresní soud v Liberci. Vyžádal si rovněž soudní spis sp.

zn. 13 C 1642/94 od Okresního soudu v Liberci.

Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedl, že

ustanovení § 247 občanského soudního řádu nevylučuje soudní

ochranu práva, uplatňovaného stěžovatelem, ovšem za předpokladu

vyčerpání procesního postupu pro rozhodnutí o tomto nároku podle

zákona České národní rady č. 186/1992 Sb., o služebním poměru

příslušníků Policie České republiky. Pokud však o stěžovatelově

nároku nerozhodl příslušný správní orgán, není založena věcná

příslušnost obecného soudu pro projednání a rozhodnutí daného

případu, a to i v případě nečinnosti správního orgánu. Ve svém

právním názoru krajský soud vycházel z publikace "Občanský soudní

řád - Komentář" autorů Bureše a Drápala, vydané v roce 1994. Jinak

krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, které je

napadeno ústavní stížností.

Okresní soud v Liberci uvedl, že v souzené věci rozhodl na

základě platných a pro soud závazných právních předpisů a podle

příslušných ustanovení občanského soudního řádu.

Vedlejší účastník, Policie ČR - Správa Severočeského kraje,

ve svém vyjádření sdělil, že rozhodování o přiznání příspěvku za

službu je rozhodováním ve věcech služebního poměru ve smyslu

ustanovení § 2 odst. 2 zákona České národní rady č. 186/1992 Sb.,

jež přísluší ministrovi vnitra ČR a v rozsahu jím stanoveném

dalším služebním funkcionářům. Oprávnění rozhodovat o přiznání či

nepřiznání příspěvku za službu svěřil ministr vnitra vedoucímu

orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra (ustanovení §

88 odst. 1 výnosu ministra vnitra ČR č.j. PS-1361/50-92, ze dne

23.6. 1992, vyhlášeného pod č. 374/1992 Sb., jímž se provádí zákon

České národní rady č. 186/1992 Sb.). Výtka stěžovatele, že mu

Policie ČR odmítla příspěvek za službu přiznat, je tedy nedůvodná,

protože rozhodování v této věci Policii ČR nepřísluší. Podle

ustanovení § 88 odst. 1 cit. výnosu žádost o přiznání příspěvku za

službu podává oprávněný u útvaru, v němž oprávněný koná nebo konal

službu; v případě stěžovatele není však vedlejší účastník schopen

zjistit, kterému orgánu či útvaru adresoval stěžovatel svoji

žádost, protože nikdy nebyl příslušníkem některého z útvarů,

řízených Správou Severočeského kraje Policie ČR.

Závěrem vedlejší účastník vyjádřil názor, že se v souzené

věci nejedná o diskriminaci stěžovatele Policií ČR, ani

o odmítnutí spravedlnosti, ale pouze o nedodržení procesního

postupu ze strany samotného stěžovatele.

Ústavní soud dále požádal o vyjádření Policii ČR - Oblastní

ředitelství Služby železniční policie v Praze. Z jeho dopisu ze

dne 22.3. 1996, č.j. RZP-034/ETO 96, bylo zjištěno, že nároky

stěžovatele v souvislosti se skončením služebního poměru policisty

řešila likvidační komise Železniční policie ČR v roce 1994, která

k 31. 12. 1994 ukončila svoji činnost. Stěžovatel splnil podle

ustanovení § 115 zákona České národní rady č. 186/1992 Sb. nárok

na platové vyrovnání, které mu bylo orgánem sociálního zabezpečení

Ministerstva vnitra přiznáno od 1. 1. 1994.

Zprávou Ministerstva vnitra - orgánu sociálního zabezpečení

ze dne 3. 5. 1996, č.j. ZS-15873-6/70-96, bylo prokázáno, že

o příspěvek za službu musí oprávněný požádat u útvaru, v němž koná

nebo konal službu (ustanovení § 88 odst. 1 výnosu Ministerstva

vnitra vyhlášeného pod č. 374/1992 Sb.). Stěžovatel dne 23. 12.

1993 požádal o přiznání platového vyrovnání ve smyslu ustanovení

§ 115 zákona České národní rady č. 186/1992 Sb., jež mu bylo

přiznáno a vypláceno od 1. 2. 1994 do 31. 12. 1994. O přiznání

příspěvku za službu stěžovatel orgán sociálního zabezpečení

Ministerstva vnitra dosud (tzn. do 3. 5. 1996) údajně nepožádal,

a proto nebylo ve věci vydáno žádné rozhodnutí.

K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřilo

i Ministerstvo dopravy ČR (prostřednictvím vedoucího samostatného

oddělení krizových situací), které potvrdilo, že o příspěvku za

službu příslušníků ozbrojených bezpečnostních sborů rozhoduje

orgán sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ČR. Dále sdělilo,

že stěžovatel byl přijat do pracovního poměru k organizaci

Československé státní dráhy, Severozápadní dráhy, ke dni 1. 1.

1970 s pracovním zařazením "člen ozbrojené ochrany železnic". Na

tomto pracovním poměru se nic nezměnilo ani zřízením Sboru

ozbrojené ochrany železnic zákonem č. 104/1974 Sb., jenž nahradil

dosavadní útvary ozbrojené ochrany železnic. Až podle zákona č.

230/1992 Sb., o Federální železniční policii (s účinností ode dne

29. 5. 1992), se pracovní poměr příslušníků Sboru ozbrojené

ochrany železnic změnil na služební poměr policistů železniční

policie. Podle čl. VIII zákona České národní rady č. 26/1993 Sb.

byl zákon č. 230/1992 Sb. zrušen, a to s účinností ke dni 31. 12.

1993.

Ministerstvo dopravy dále uvedlo, že podle ustanovení čl. IV

zákona č. 326/1993 Sb. náleží bývalým příslušníkům Federální

železniční policie nároky související se skončením služebního

poměru, jako by jejich služební poměr skončil propuštěním podle

ustanovení § 106 odst. 1 písm. a) zákona České národní rady č.

186/1992 Sb. Ministerstvo dopravy však sdělilo, že stěžovatel byl

ve služebním poměru podle zákona č. 230/1992 Sb. pouze od 29. 5.

1992 do 31. 12. 1993, takže nesplnil zákonný požadavek pro

přiznání nároku na příspěvek za službu podle ustanovení § 117

odst. 1 zákona České národní rady č. 186/1992 Sb., tj. konání

služby alespoň deset let. Nárok na příspěvek za službu mu proto

nevznikl. Podle ustanovení § 153 zákona České národní rady č.

186/1992 Sb. se totiž policistům do doby trvání služebního poměru,

rozhodné pro přiznání nároků vyplývajících ze služebního poměru,

započítávají doby, pokud byly započteny podle dosavadních

předpisů. Podle názoru Ministerstva dopravy nelze do doby

služebního poměru, rozhodné pro přiznání nároků po jeho skončení,

započítat předchozí dobu pracovního poměru u Sboru ozbrojené

ochrany železnic, neboť tato doba nebyla započtena podle

dosavadních předpisů (srov. § 44 odst. 2 a 3 zákona č. 230/1992

Sb.).

Ústavní soud si dále vyžádal Věstník Ministerstva vnitra ČR,

částku 45 ze dne 23. 6. 1992, který v ustanovení § 88 blíže

upravuje rozhodování o nároku a výplatu příspěvku za službu. Podle

tohoto předpisu žádost o přiznání tohoto příspěvku podává

oprávněný u útvaru, v němž koná nebo konal službu a rozhoduje

o něm vedoucí orgánu sociálního zabezpečení ministerstva.

Účastníci řízení i vedlejší účastník řízení souhlasili

s upuštěním od ústního jednání. Poněvadž od tohoto jednání nelze

očekávat další objasnění věci, rozhodl Ústavní soud, že od ústního

jednání upouští (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu).

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své činnosti vychází z toho, že není vrcholem

soustavy obecných soudů, ale že jeho úkolem je pouze bdít nad

dodržováním základních práv a svobod, zaručených ústavními zákony

a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

Proto ani v souzené věci Ústavnímu soudu nepříslušelo

přehodnocovat postup obecných soudů a zjišťovat, zda stěžovatelův

údajný nárok na příspěvek za službu je oprávněný, ale pouze

přezkoumat, zda provedeným postupem nebylo porušeno základní právo

nebo svoboda stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými

rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva

a svobody, zaručená v čl. 3 odst. 1 a čl. 36 Listiny, v čl. 26

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a v čl. 1

Ústavy ČR.

Čl. 3 odst. 1 Listiny stanoví, že základní práva a svobody se

zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry

a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo

sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické

menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Obdobný zákaz

jakékoliv diskriminace je zakotven i ve zmíněném čl. 26

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel

uvedl, že porušení těchto ustanovení spatřuje ve skutečnosti, že

byl v minulosti hospodářem základní organizace KSČ a že je dnes

z tohoto důvodu diskriminován za své politické a jiné přesvědčení.

Ústavní soud po přezkoumání věci konstatuje, že v činnosti

policejních orgánů, ani v postupu obecných soudů neshledal žádný

důvod, který by toto stěžovatelovo tvrzení opodstatňoval. Jde

o spekulativní tvrzení, které nelze dovodit ani z obsahu soudního

spisu, ani z jiného důkazu. K porušení čl. 3 Listiny ani čl. 26

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech tedy

nedošlo.

Dále stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími obecných

soudů byla porušena jeho práva na soudní a jinou právní ochranu,

uvedená v čl. 36 Listiny. Zejména prý bylo porušeno ustanovení čl.

36 odst. 2 věta druhá, podle něhož z pravomoci soudu nesmí být

vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv

a svobod podle Listiny.

Ústavní soud v tomto směru uvádí, že každé uplatňování práv,

upravené právním řádem, představuje i určitý formální proces.

Proto také Listina v čl. 36 odst. 1 praví, že každý se může

domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Listina tedy předpokládá existenci "stanoveného postupu" při

domáhání se práv; pokud se tedy někdo svých práv domáhá mimo

"stanovený postup" a není mu vyhověno, nelze o porušení Listiny

hovořit. "Jinými orgány", které mohou o právech rozhodovat, jsou

zejména orgány veřejné správy. V čl. 36 odst. 2 Listina zaručuje

soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy,

nestanoví-li zákon jinak. Zároveň však z tohoto ustanovení plyne,

že ani zákon nesmí z pravomoci soudů vyloučit přezkoumávání

takových rozhodnutí, která by se týkala základních práv a svobod

podle Listiny.

V prvé řadě se stěžovatel mýlí, pokud se dovolává cit. čl.

36 odst. 2 věta druhá Listiny. V souzené věci - jak sám stěžovatel

uvádí - žádné rozhodnutí o jeho návrhu na příspěvek za službu

orgánem veřejné správy vydáno nebylo a neexistující rozhodnutí

tedy ani nemohlo být z pravomoci soudu vyloučeno. Citované

ustanovení Listiny tedy na zjištěný stav věci vůbec nedopadá.

Ústavní soud dále dovozuje, že stěžovatel při uplatňování

tvrzeného nároku na příspěvek za službu "stanovený postup" ve

smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nedodržel.

Jak sám uvedl v žalobě o poskytnutí příspěvku za službu ze

dne 10. 10. 1994, dopisem ze dne 28. 4. 1994 požádal o poskytnutí

tohoto příspěvku podle ustanovení §§ 116 a 117 zákona České

národní rady č. 186/1992 Sb. likvidační komisi Železniční policie

ČR v Praze. Podle ustanovení § 121 tohoto zákona však Ministerstvo

vnitra stanoví obecně závazným předpisem podrobnosti o nárocích,

souvisejících se skončením služebního poměru. Tímto obecně

závazným předpisem je Výnos Ministerstva vnitra ČR ze dne 23. 6.

1992, (vyhlášený pod č. 374/1992 Sb.), podle něhož se žádost

o přiznání příspěvku za službu podává u útvaru, kde oprávněný koná

nebo konal službu, přičemž o tomto příspěvku rozhoduje vedoucí

orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra (§ 88).

Posledním útvarem, kde stěžovatel konal službu, byl útvar

Železniční policie v Liberci. Z provedených důkazů však plyne, že

stěžovatel u tohoto útvaru žádost nepodal a učinil tak pouze

u likvidační komise Železniční policie v Praze, takže patrně

z tohoto důvodu v jeho věci nebylo rozhodnuto. Je tedy zřejmé, že

- jak správně uvedl ve svém vyjádření Krajský soud v Ústí nad

Labem - stěžovatel nedodržel procesní postup pro rozhodnutí

o nároku na příspěvek za službu podle zákona České národní rady č.

186/1992 Sb., příslušný správní orgán o jeho nároku nerozhodl,

a proto nemohla být založena ani věcná příslušnost obecného soudu.

Podle ustanovení § 132 zákona České národní rady č. 186/1992

Sb. může účastník řízení podat odvolání proti rozhodnutí

služebního funkcionáře, a to do 15 dnů. Odvolání se podává

u služebního funkcionáře, který rozhodnutí vydal. Odvolacím

orgánem je služební funkcionář, nadřízený služebnímu funkcionáři,

který napadené rozhodnutí vydal (§ 133 cit. zákona). Stěžovatel

proto měl nejprve postupovat cestou správního řízení a teprve poté

se obrátit na obecné soudy. Ústavní soud tedy nesdílí názor

okresního soudu, že pravomoc soudu v souzené věci není dána vůbec.

V tomto směru lze odkázat na názor krajského soudu, který dovodil,

že soudní přezkum rozhodnutí o přiznání nároku na příspěvek za

službu je možný, byť za předpokladu, že bude nejdříve rozhodnuto

věcně příslušným správním orgánem.

Ústavní soud k tomu dodává, že celková koncepce správního

soudnictví tak, jak je zakotvena v o.s.ř., vychází z obecné

přípustnosti správního přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánů

veřejné správy, omezeného pouze v taxativně uvedených případech,

ve kterých soudům toto právo nepřísluší. Rozhodování ve věcech

služebního poměru mezi těmito taxativně uvedenými výjimkami

uvedeno není (§ 248 odst. 2 a 3 o.s.ř.). Názor okresního soudu

nelze podepřít ani ustanovením § 248 odst. 3 o.s.ř., podle něhož

jsou z přezkoumávání soudem vyloučena i rozhodnutí správních

orgánů, jejichž přezkoumání vyloučí zvláštní zákony. Ustanovení

§ 137 odst. 1 zákona České národní rady č. 186/1992 Sb. sice

výslovně zakotvuje některá rozhodnutí služebních funkcionářů, jež

podléhají přezkoumání soudem, mezi nimiž není uvedeno rozhodnutí

o nároku na příspěvek za službu, avšak přezkoumávání těchto

případů soudem není nikde ani vyloučeno. Neobstojí ani argumentace

ustanovením § 7 o.s.ř., podle něhož v občanském soudním řízení

projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají

z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních

a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají

a nerozhodují o nich jiné orgány, přičemž výslovně zmíněny nejsou

vztahy služební. Nelze totiž přehlédnout skutečnost, že služební

poměr příslušníků Policie ČR (podle zákona České národní rady č.

186/1992 Sb.) představuje pouze speciální formu pracovněprávního

vztahu. Tento názor lze podepřít např. i možností použití řady

ustanovení zákoníku práce na služební poměr policistů (srov. §

155 zákona České národní rady č. 186/1992 Sb.).

Lze tedy shrnout, že v souzené věci, tzn. v rozhodování

o nároku na příspěvek za službu, není z pravomoci soudu vyloučeno

přezkoumání rozhodnutí správních orgánů, a to i přesto, že

rozhodnutí v této věci není rozhodnutím týkajícím se základních

práv a svobod podle Listiny. Stěžovatel tedy měl právo na soudní

přezkum, ale až po vyčerpání zákonných procesních prostředků ve

správním řízení. Protože tohoto postupu nevyužil, obecné soudy

správně řízení zastavily. K porušení ustanovení čl. 36 odst. 2

Listiny proto nedošlo.

Rovněž neodůvodněnou shledal Ústavní soud ústavní stížnost

ohledně údajného porušení čl. 1 Ústavy. Jak je uvedeno výše,

stěžovatel své údajné právo na příspěvek za službu zákonem

stanoveným způsobem neuplatnil, obecné soudy svými rozhodnutími

stěžovatelovo právo na spravedlivý proces neporušily a není proto

důvodu tvrdit, že jednaly v rozporu s principy právní jistoty nebo

ochrany nabytých práv stěžovatele.

Ústavní soud proto konstatuje, že obecné soudy ani ve svých

rozhodnutích, ani v řízení, které jim předcházelo, základní práva

a svobody stěžovatele, zaručené ústavními zákony a mezinárodními

smlouvami podle čl. 10 Ústavy, neporušily.

Proto byla ústavní stížnost zcela zamítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. července 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru