Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3981/16 #1Usnesení ÚS ze dne 09.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-východ
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní ústavní principy/demokratický právní ... více
Věcný rejstříkprávní fikce
dovolání/otázka zásadního právního významu
lhůta
rozsudek/pro uznání
Závazek
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3981.16.1
Datum podání04.12.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 153a odst.3, § 114b odst.5


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3981/16 ze dne 9. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. Projekt-Real-Invest s. r. o., se sídlem Praha 4, Jaurisova 515/14, IČ: 27134067 a 2. Hottman´s s. r. o., se sídlem Praha 9, Staroújezdská 51, IČ: 26153475, obou zastoupených Mgr. Alenou Raisovou, advokátkou, se sídlem Praha 4, Krhanická 988/7, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016 č. j. 32 Cdo 1753/2016-195, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2015 č. j. 21 Co 248/2015-144 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 17. března 2015 č. j. 20 C 79/2014-85, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. prosince 2016, stěžovatelky podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv na soudní a jinou právních ochranu podle čl. 36 a ž čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

2. Žalobkyně Krutský spol. s r. o. (dále jen "vedlejší účastnice řízení") se žalobou doručenou Okresnímu soudu Praha-východ dne 8. dubna 2014 domáhala zaplacení částky 1 375 480 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené rámcové smlouvy o dodávkách zboží s první stěžovatelkou, další tři žalovaní byli ručiteli. Na základě této smlouvy vedlejší účastnice řízení dodala první stěžovatelce zboží, které vyfakturovala 19 fakturami.

3. Okresní soud Praha-východ částečným rozsudkem pro uznání ze dne 17. března 2015 č. j. 20 C 79/2014-85, ve znění opravného usnesení ze dne 10. srpna 2015 č. j. 20 C 79/2014-123, uložil stěžovatelkám, jež byly v řízeních před obecnými soudy v procesním postavení žalovaných 1) a 3) a dalšímu žalovanému Volodymyru Libovi (jako žalovanému č. 4), povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 1 375 480 Kč s příslušenstvím.

4. K odvolání podanému žalovanými, Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 5. listopadu 2015 č. j. 21 Co 248/2015-144, ve znění opravného usnesení ze dne 18. ledna 2016 č. j. 21 Co 248/2015-169, částečný rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný potvrdil.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243d písm. a) o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.

6. Stěžovatelky v ústavní stížnosti vyjádřily nesouhlas s postupem Nejvyššího soudu, založeném na závěru, že v daném případě se nejedná o věc, která by měla po právní stránce zásadní význam, tedy s postupem, kdy bylo rozhodnuto bez toho, aniž by věc byla předložena k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu. Stěžovatelky nesouhlasily ani se správností závěrů, týkajících se podmínek, resp. předpokladů, za kterých může a nemůže být konstatována fikce uznání závazku v případě žádosti o prodloužení lhůty. Rozhodnutím dovolacího soudu pak došlo, podle tvrzení stěžovatelek, k zúžení zákonných práv účastníků řízení. Stěžovatelky mají za to, že rozhodování o problematice řešené v tomto konkrétním případě, má po právní stránce zásadní význam, neboť řešená otázka má jednoznačně přesah nejen osobní, ale i věcný bez ohledu na to, že jde o řešení otázky procesního práva. Stěžovatelky rovněž tvrdily, že jejich neúspěch v tomto řízení závisel de facto i de iure pouze na vyřešení otázky, která byla Nejvyšším soudem vyřešena v konečném důsledku k tíži nejen stěžovatelek, ale pro futuro i dalšího předem neurčeného počtu třetích osob, v rozporu s ústavně chráněným právem na soudní a jinou právní ochranu.

7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkami, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.

9. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatelky předkládají vlastní představy, jak by měly soudy rozhodovat. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.

10. V předmětné věci soud prvního stupně vyzval stěžovatelky usnesením ze dne 2. května 2014, které jim bylo doručeno dne 17. května 2014, aby se ve lhůtě třiceti dnů od doručení usnesení, vyjádřily k žalobě. Stěžovatelky požádaly soud prvního stupně o prodloužení lhůty k vyjádření, a to dne 16. června 2014. Jako důvod, proč se nemohou ve věci včas vyjádřit, uvedly okolnost, že měly účetnictví uloženo v sídle Bydlení Šestajovice s. r. o., které bylo vykradeno, a jejich účetnictví bylo pomícháno s účetnictvím jiných organizací, takže nejsou schopny potřebné doklady dohledat. Vyjádření k žalobě všech čtyř žalovaných pak bylo soudu doručeno dne 8. července 2014. Soud prvního stupně žádost o prodloužení lhůty usnesením ze dne 24. října 2014 č. j. 20 C 79/2014-78 zamítl. K tomu ani soud odvolací nepovažoval uvedené skutečnosti za tak vážný důvod, pro který by neměla nastat fikce uznání závazku. K vloupání do kanceláře společnosti Bydlení Šestajovice s. r. o. došlo již na konci roku 2013, od té doby uplynula značná doba a bylo na stěžovatelkách, aby zajistily řádné uspořádání a vedení účetnictví. Navíc podle názoru odvolacího soudu ani nedostatek účetních dokladů nebránil stěžovatelkám, aby se alespoň v základu věci vyjádřily a sdělily, proč s žalobními tvrzeními žalobce nesouhlasí. Podle závěru odvolacího soudu s ohledem na uplynutí lhůty pro vyjádření nastala fikce uznání závazku.

11. Nejvyšší soud se pak přípustností dovolání, které stěžovatelky podaly, řádně zabýval a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Tříčlenný senát Nejvyššího soudu číslo 32, kterému byla v souladu s rozvrhem práce věc přidělena k projednání a rozhodnutí, neshledal důvod pro její postoupení k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, neboť jde o otázku procesního práva, u níž nedospěl jednomyslně k závěru, že má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud závěr odvolacího soudu, podle kterého stěžovatelkám nebránil žádný vážný důvod v tom, aby se v soudem prvního stupně určené lhůtě ve věci písemně vyjádřily, dovolacímu přezkumu neotevírá, když stěžovatelky ve vztahu k této otázce neuplatnily žádný dovolací důvod ani nijak nevymezily předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto shledal splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 a § 114b odst. 5 o. s. ř., neboť stěžovatelky nepožádaly o prodloužení lhůty z vážného důvodu a soud prvního stupně lhůtu neprodloužil před uplynutím (původní) lhůty k podání písemného vyjádření ve věci.

12. Ústavní soud v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.

13. Ústavní soud v projednávané věci nezjistil porušení namítaných základních práv stěžovatelek, ani mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.

14. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru