Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3980/14 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - insolvenční správkyně
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkinsolvence/správce
insolvence/řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.3980.14.1
Datum podání20.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 38

313/2007 Sb., § 1 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3980/14 ze dne 30. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jaroslavy Dlabolové, insolvenční správkyně se sídlem v Praze 10, Révová 3, zastoupené Mgr. Hubertem Müllerem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Pražská 3546/46, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2014 č. j. KSPH 40 INS 9471/2013, 1 VSPH 1798/2014-B-25 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2014 č. j. KSPH 40 INS 9471/2013-B-20, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. prosince 2014, stěžovatelka podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 28 Listiny základních práv a svobod.

2. Dne 6. srpna 2014 podala stěžovatelka jako insolvenční správce dlužníka Radka Bernarda insolvenčnímu soudu návrh na vyslovení souhlasu s vydáním výtěžku ze zpeněžení zajištěnému věřiteli. Krajský soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností souhlas vyslovil, přičemž jinak věcně správný návrh opravil v části matematického výpočtu, který se týká částky určené k vydání zajištěnému věřiteli. Proti rozhodnutí krajského soudu, konkrétně co do výpočtu své odměny, podala stěžovatelka odvolání, neboť za správný považovala svůj způsob výpočtu odměny.

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se ve svém rozhodnutí, rovněž napadeném ústavní stížností, ztotožnil s postupem soudu prvního stupně při výpočtu odměny správkyně, neboť podle jeho závěru správně vychází z konstantní judikatury tohoto soudu a napadené rozhodnutí potvrdil ve znění, do něhož pojal též výši soudem prvního stupně posuzovaných a schválených položek, a to nákladů spojených se zpeněžením nemovitostí (6 154 Kč), nákladů spojených s jejich správou (4 755,52 Kč) a odměny správkyně (38 212 Kč včetně 21 % DPH), jež soud prvního stupně zmínil toliko v odůvodnění, ale již je (nesprávně) nepojal do výrokové části napadeného usnesení.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ve věci rozhodujícím soudům vytýkala chybné vyložení ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění do 31. prosince 2013. Stěžovatelka namítala, že podle jejího názoru postupem těchto soudů došlo k porušení jejího práva na spravedlivou odměnu.

5. Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

7. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila ústavně garantované právo stěžovatelky, jak to v ústavní stížnosti namítala. Skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Napadená rozhodnutí obecných soudů v konkrétní projednávané věci nelze označit ani jako svévolná či excesivní. Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že postup obecných soudů považuje za ústavně konformní.

8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2015

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru