Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 398/12 #1Usnesení ÚS ze dne 04.12.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
Smlouva
výpověď
Nájem
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.398.12.1
Datum podání03.02.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 663

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 398/12 ze dne 4. 12. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky A. Š., zastoupené advokátem JUDr. Ing. Janem Matysem, se sídlem Spálená 10, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 12 C 134/2004-98 ze dne 13. 8. 2007, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 231/2008-137 ze dne 20. 11. 2008 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2799/2009-179 ze dne 31. 8. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírají ji zejména o následující důvody.

Stěžovatelka tvrdí, že v záhlaví citovanými rozhodnutími byla porušena její základní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejm. v článku 4 Ústavy, v čl. 36 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podstata věci spočívá podle stěžovatelky v nájemní (respektive podnájemní) smlouvě, kterou měla uzavřenou s žalovanou stranou. Tato podnájemní smlouva umožňovala stěžovatelce, aby byla živnostensky činná jako manikérka v prostorách, kde měla žalovaná svůj kosmetický a kadeřnických salon. Jednatelky žalované se následně rozhodly, že dají stěžovatelce (žalobkyni) výpověď z podnájemní smlouvy. To sice bylo smluvně možné, leč bylo třeba respektovat důvody, které pro takovou výpověď byly nutné. Stěžovatelka - podle svého tvrzení - doložila, že výpověď byla neplatná, byla-li učiněna podle čl. 3 bod 2 písm. c) citované podnájemní smlouvy. Soudy přesto takovou výpověď akceptovaly, "tedy že stěžovatelka neměla být činná v prostorách salonu osobním způsobem". V řízení před obecnými soudy prý prokázala, že bylo jejím zájmem, aby své profesní služby poskytovala osobně, protože jinak by nedosahovala dostatečného obratu a tím podnikatelského příjmu a současně by neměla dostatek zákazníků.

Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že před objektivními důkazy daly přednost dokazování slyšením svědkyně E. V., která však nehovořila ani nemohla hovořit objektivně; dále jsou rozhodnutí opřená o výpovědi jednatelek žalované strany "v podstatě jako účastnic řízení". Přitom stěžovatelka navrhovala, aby byly provedeny objektivní důkazy, tedy zejména výpisem z živnostenského rejstříku a živnostenským listem svědkyně E. V., protože z těchto dokladů vyplývá, že v roce 2001 neměla V. žádné živnostenské oprávnění a získala je až 11. 2. 2002. Jestliže tedy zastupovala zejména druhou ze střídajících se manikérek, byl to postup nikoliv legální, leč tomu soudy dostatečnou pozornost nevěnovaly. Tvrdí, že pokud ji sama V. vůbec zastupovala, pak to bylo v míře jen minimální.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis vedený Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 134/2004. Zjistil, že uvedený soud rozhodl rozsudkem z 13. 8. 2007, č. j. 12 C 134/2004-98, tak, že zamítl žalobu stěžovatelky s návrhem, že žalovaná (společnost Prime Timme, s. r. o., právní předchůdce společnosti Sporthotel Kácov, s. r. o., v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) je povinna zaplatit stěžovatelce - žalobkyni 112.941 Kč s příslušenstvím (výrok I), a současně uložil žalobkyni - stěžovatelce povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II). Šlo o žalobu, kterou se žalobkyně domáhala žalované částky z důvodu neplatné výpovědi z užívání pronajaté části nebytových prostor (kadeřnický salón žalované) k podnikání. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že se žalovaná jako nájemce nebytových prostor zavázala přenechat žalobkyni za úplatu do podnájmu část užívaných prostor za účelem poskytování manikérských služeb. Písemnou výpovědí ze dne 24. 1. 2002 vypověděla žalovaná žalobkyni smlouvu o podnájmu z důvodu opakovaného porušování čl. 3 bod 2 písm. c) - podle něhož souhrnně řečeno byla žalobkyně povinna manikérské služby vykonávat tak, aby jimi pokryla celou otevírací dobu kadeřnického salónu -az důvodu opakovaného porušování čl. 3 bod 2 písm. d) - podle něhož žalobkyně i přes písemné upozornění svým chováním a kvalitou práce hrubě porušovala dobré obchodní jméno žalované; stěžovatelka s důvody výpovědi nesouhlasila, leč za dané situace předmětné prostory vyklidila a začala pracovat jako manikérka v jiném salonu. Po provedeném dokazování posoudil prvostupňový soud smlouvu po právní stránce jako smlouvu o nájmu a podnájmu nebytových prostor a jako předběžnou otázku zkoumal, zda došlo k naplnění výpovědních důvodů ve smyslu citovaných smluvních ujednání. Dospěl k závěru, že výpovědní důvod ve smyslu čl. 3 bod 2 písm. d) nemohl být v době podání výpovědi naplněn, neboť žalovaná žalobkyni na nedostatky v její práci či v osobním chování písemně neupozornila. K opačnému závěru však dospěl prvostupňový soud ohledně uplatnění výpovědního důvodu ve smyslu čl. 3 bod 2 písm. c) podnájemní smlouvy. V řízení bylo prý prokázáno, že se stěžovatelka -žalobkyně v roce 2001 (v době, kdy v salónu pracovaly 2 manikérky - ona a M. N.) nechávala zastupovat E. V. minimálně dvakrát až třikrát do měsíce, vždy v pátek a v sobotu. Žalovaná však podle prvostupňového soudu s četností zástupů stěžovatelky nesouhlasila, což jí sdělila. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně v roce 2001 (a to do října) nebyla v salónu přítomna osobně tak, jak se smluvně zavázala, přítomnost E. V. na místě stěžovatelky pak z pohledu žalované nepředstavoval onen dohodnutý výjimečný zástup pro případ nepřítomnosti žalobkyně (stěžovatelky) z vážných rodinných či jiných osobních důvodů. Proto je tedy výpověď žalované daná stěžovatelce dne 24. 1. 2002 platným právním úkonem. Žalovaná tedy nadále neměla povinnost strpět její užívání sporné části nebytových prostor; nemůže být tedy dána -podle prvostupňového soudu - její odpovědnost za škodu ve smyslu § 373 a následujících obchodního zákoníku, která měla stěžovatelce vzniknout právě v důsledku nemožnosti užívat původně podnajatou část nebytových k podnikatelským účelům.

Citovaný rozsudek prvostupňového soudu by rozsudkem Městského soudu v Praze z 20. 11. 2008, č. j. 64 Co 231/2008-137, potvrzen a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení.

Městský soud zejména uvedl, že soud prvního stupně provedl ve věci dostatečně široké dokazování, provedené důkazy přehledně zhodnotil a správným a přesvědčivým způsobem své právní závěry vyjádřil. S odůvodněním přezkoumávaného rozhodnutí se proto odvolací soud ztotožnil. V posuzovaném případě se žalobkyně domáhala žalované částky podle § 373 a následující obchodního zákoníku z titulu odpovědnosti žalované za škodu (představující ušlý zisk žalobkyně) v důsledku toho, že žalovaná žalobkyni neplatnou výpovědí znemožnila výkon živnostenské činnosti v podnajatých prostorách. Na takto předestřeném skutkovém základě soud prvního stupně - podle odvolacího soudu - správně dovodil, že výpovědní důvod ve smyslu čl. 3 bod 2 písm. c) smlouvy o podnájmu byl naplněn a výpověď z podnájmu části nebytových prostor je platná; pak je závěr prvostupňového soudu, že žalovaná ve vztahu k žalobkyni neporušila žádnou svoji smluvní povinnost a že není odpovědná za vzniklou škodou, i podle odvolacího soudu správné. Za tohoto stavu jsou pak další důkazy, které by měly prokázat, že žalobkyně poskytovala služby v dostatečné kvalitě či důkazy k prokázání výše škody, nadbytečné. V řízení bylo i podle odvolacího soudu zjištěno, že se stěžovatelka nechávala opakovaně zastupovat (stěžejní výpověď svědkyně E. V., o jejíž věrohodnosti neměl ani odvolací soud důvod pochybovat), což ostatně žalobkyně podle městského soudu ani nezpochybňovala a jako důvod své nepřítomnosti uváděla účast na školení. Výpovědi tehdejších statutárních zástupkyň žalované společnosti tuto skutkovou verzí podpořily; proto vada řízení, způsobená soudem prvního stupně tím, že jednatelky vyslechl jako svědkyně (s poučením podle § 126 o. s. ř.), nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud dále odmítl i tu část odvolací argumentace stěžovatelky, pokud pro účely odvolání zpochybňovala naplnění výpovědního důvodu podle čl. 3 bod 2 písm. c), respektive zpochybňovala ve svém důsledku svoji povinnost osobního výkonu činnosti; tu odvolací soud dovodil, že koncepce osobního výkonu služeb odpovídá vysokým nárokům na kvalitu péče poskytované salónem žalované.

Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, č. j. 23 Cdo 2799/2009-179, odmítnuto (výrok I); nikomu nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení (výrok II).

Nejvyšší soud se především neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že ujednání v čl. 3 bod 2 písm. c) uzavřené podnájemní smlouvy jsou neplatná pro nesrozumitelnost a neurčitost, jelikož je prý nelze chápat v logické souvislosti s čl. 4 body 3 a 4 právě citované smlouvy. Nejvyšší soud naopak konstatoval, že odvolací soud v této souvislosti správně uzavřel, že ustanovení čl. 3 bod 2 písm. c) smlouvy, podle něhož nájemce může vypovědět smlouvu před uplynutím sjednané doby, jestliže podnájemce, který má na základě dohody s nájemcem osobně poskytovat manikérské služby tak, aby pokryly celou otevírací salónu, tuto činnost takto nevykonává, čímž je narušena komplexnost poskytovaných služeb a dochází k rozporu s obchodní politikou žalované společnosti, je třeba chápat v logické souvislosti s čl. 4 podnájemní smlouvy; tam je kladen důraz nejen na vysokou kvalitou, ale především na osobní výkon služby a jsou tam stanoveny striktní podmínky pro možnost provozování této služby třetí osobou. Z toho lze podle Nejvyššího soudu usuzovat, že právě osobní služba je prioritou obchodní politiky žalované společnosti. Citovaná ujednání proto nejsou ve vzájemném rozporům, nejsou nesrozumitelná ani neurčitá, a proto jejich neplatnost nelze dovodit.

Dále Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka namítala až v dovolacím řízení, že čl. 3 podnájemní smlouvy odporuje § 9 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor. K této námitce však Nejvyšší soud nemohl přihlížet - i kdyby dovolání stěžovatelky bylo jinak přípustné - neboť v dovolání nelze namítat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Nad rámec toho uvedl, že tato námitka stěžovatelky není ani věcně důvodná, neboť právě citovaný zákon neobsahuje výslovnou právní úpravu skončení podnájemní smlouvy (neobsahuje ji ani občanský zákoník) a v takovém případě lze - podle Nejvyššího soudu - v podnájemní smlouvě dohodnout vše, co není zakázáno.

Podle Nejvyššího soudu výpověď ze strany žalované není konečně v rozporu ani s dobrými mravy, neboť stěžovatelka se nechala zastupovat E. V. (nikoliv z vážných důvodů, s nimiž smluvní ujednání počítalo) i poté, co jí žalovaná nájemní smlouvu prodloužila.

III.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí s dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To však platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. k posouzení, zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

V projednávané věci však nic takového neshledal.

Jak plyne již jen z rekapitulace ústavní stížností napadených rozhodnutí pod bodem II tohoto usnesení, stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména opakuje argumentaci před obecnými soudy v podstatě už uplatněnou, s níž se soudy vypořádaly dostatečně. Pro věc přitom není podstatné, na jakém základě E. V. stěžovatelku zastupovala v době, kdy se táž věnovala svým jiným aktivitám (což ani sama nezpochybňuje); jsou tedy bezpředmětné důkazní návrhy stěžovatelky stran doložení živnostenských dokladů ve vztahu k činnosti E. V. Rozhodné je, že E. V. stěžovatelku relativně často zastupovala a že to odporovalo podnájemní smlouvě uzavřené mezi stěžovatelkou a žalovanou; toto chování stěžovatelky žalované umožňovalo ukončit s ní spolupráci, což nakonec také žalovaná učinila.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími základní práva či svobody stěžovatelky zjevně porušeny nebyly.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2012

Vojen Güttler, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru