Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 398/04Nález ÚS ze dne 29.08.2006Ochrana důvery ve státní akty

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní ... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 154/42 SbNU 257
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.398.04
Datum vyhlášení12.09.2006
Datum podání29.06.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1992 Sb., § 9 odst.4

263/1992 Sb.

40/1964 Sb., § 132 odst.1

95/1963 Sb., § 47


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 398/04 ze dne 29. 8. 2006

N 154/42 SbNU 257

Ochrana důvery ve státní akty

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera - ze dne 29. srpna 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. Š. a spol. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2004 č. j. 22 Cdo 784/2004-128 o odmítnutí dovolání stěžovatelů a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2003 č. j. 27 Co 322/2003-114, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo určeno, že vedlejší účastnice řízení je vlastnicí v rozsudku uvedených nemovitostí.

I. Postupem porušujícím čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2003 č. j. 27 Co 322/2003-114 a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 5. 2004 č. j. 22 Cdo 784/2004-128 porušeno základní právo stěžovatelů garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se tato rozhodnutí ruší.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domnívali, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejich základních práv a svobod garantovaných čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, 2 a 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatelů proti v záhlaví citovanému rozsudku soudu druhého stupně, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 10. 2000 č. j. 5 C 187/97-57 ve znění opravného usnesení ze dne 4. 7. 2001 č. j. 5 C 187/97-73, kterým bylo určeno, že vedlejší účastnice (v původním řízení žalobkyně) je vlastnicí pozemkové parcely č. 242/5 o výměře 9 987 m2, označené podle dřívější pozemkové evidence, nyní části pozemkové parcely č. 242 - role v obci Modletice, zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území Modletice na LV č. 561 u Katastrálního úřadu Praha-východ.

Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti namítali, že obecné soudy neposkytly ochranu jejich vlastnictví, které nabyli v rámci restitučního řízení. Dále uvedli, že obecné soudy pochybily, pokud poskytly ochranu "nevzniklému vlastnictví" (bez řádného nabývacího titulu) vedlejší účastnice. Stěžovatelé byli toho názoru, že napadená rozhodnutí nejsou založena na demokratických hodnotách, když preferují úkony správních orgánů z dob komunistické totality, které navíc, jak stěžovatelé namítali, nezaložily vlastnické právo. Ve výše uvedeném stěžovatelé spatřovali porušení svých základních práv a svobod garantovaných ustanovením čl. 4 Ústavy a čl. 1, 2 a 11 Listiny. Dále pak namítali i porušení ustanovení § 1 a § 132 občanského zákoníku a § 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Proto navrhli, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů zrušil.

K podané ústavní stížnosti se vyjádřili další účastníci řízení - Nejvyšší soud, Krajský soud v Praze a dále pak i vedlejší účastnice.

Předseda senátu dovolacího soudu ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a doplnil, že otázka, kterou stěžovatelé v podaném dovolání vznesli, nebyla jistě právem shledána za takovou otázku, která by z rozhodnutí odvolacího soudu činila rozhodnutí zásadního právního významu, a proto výše citovaným usnesením dovolacího soudu nemohlo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelů.

Krajský soud v Praze navrhl zamítnutí ústavní stížnosti pro její neopodstatněnost a ve vyjádření dále uvedl, že se ve svém rozhodnutí vypořádal v intencích pokynů dovolacího soudu s tím, na základě kterého ze dvou nabývacích titulů účastníků řízení došlo k nabytí vlastnického práva k dotčenému pozemku a proč. Podle názoru odvolacího soudu nedošlo k odnětí vlastnického práva stěžovatelů, neboť toto jejich právo nevzniklo.

Vedlejší účastnice k podané ústavní stížnosti uvedla, že v předchozím řízení před obecnými soudy byla plně respektována veškerá práva zákonem přiznaná stěžovatelům jako účastníkům řízení a proto je toho názoru, že jejich návrh je zjevně neopodstatněný. Dále vedlejší účastnice namítla, že skutková tvrzení stěžovatelů jsou v rozporu se skutkovými zjištěními a skutečným stavem věci a navrhla, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl.

II.

Ústavní soud z vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-východ vedeného pod sp. zn. 5 C 187/97, jakož i z dalších listinných důkazů - spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. D 848/94, spisu bývalého Okresního národního výboru v Říčanech označeného Revize podle zákona č. 142/47 - zbytkový statek Modletice, vyjádření ředitelky Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-východ, ze dne 3. 4. 2006 zjistil následující:

Žalobou doručenou Okresnímu soudu Praha-východ dne 17. 10. 1997 se vedlejší účastnice domáhala vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že vlastníkem pozemkové parcely č. 242/5 o výměře 9 987 m2, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Praha-východ na LV č. 543 pro obec a katastrální území Modletice je vedlejší účastnice. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 21. 4. 1999 č. j. 5 C 187/97-26 bylo určeno, že vedlejší účastnice je vlastnicí výše popsané nemovitosti (výrok I.) a dále rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Citovaný rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2000 č. j. 27 Co 623/99-48 a věc byla soudu nalézacímu vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se ztotožňuje se závěrem soudu nalézacího stran osvědčení naléhavého právního zájmu na straně vedlejší účastnice i stran určitosti předmětu řízení. Jak však odvolací soud uvedl, z odůvodnění napadeného rozsudku nebyl zřejmý skutkový závěr o tom, zda konkrétní nemovitost byla ve vlastnictví osob, od nichž vedlejší účastnice odvozuje svůj nárok, a dále nebylo možné přezkoumat závěry ohledně namítaného nedostatku pasivní legitimace stěžovatelů jakožto žalovaných.

V novém rozsudku ze dne 27. 10. 2000 č. j. 5 C 187/97-57 opět soud prvního stupně určil, že vedlejší účastnice je vlastnicí citované parcely. Tento závěr soud nalézací opřel o zjištění, že rodiče vedlejší účastnice nabyli vlastnictví na základě přídělové listiny vydané dne 26. 2. 1953 a vedlejší účastnice pak prokázala přechod tohoto práva na ni. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2001 č. j. 27 Co 384/2001-86 potvrdil jako věcně správný výše citovaný rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl o náhradě nákladů řízení a ve výroku dále připustil dovolání k posouzení otázky přednosti nabývacího titulu vyplývajícího z přídělové listiny před nabývacím titulem ze správního rozhodnutí. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2003 č. j. 22 Cdo 413/2002-105 zrušil citovaný rozsudek soudu druhého stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, "nedostatek vysvětlení, proč je právo žalobkyně (vedlejší účastnice) lepší než právo žalovaných (stěžovatelů), činí odůvodnění rozsudku nepřesvědčivým, a protože z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nelze zjistit, jakého obsahu byla restituční dohoda, na jejímž základě rozhodl příslušný pozemkový úřad ve prospěch žalovaných (stěžovatelů), je rozhodnutí odvolacího soudu pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné a řízení je tak postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci" (č. l. 106- 107).

V dalším rozsudku ze dne 2. 10. 2003 č. j. 27 Co 322/2003-114 Krajský soud v Praze opětovně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 10. 2000 č. j. 5 C 187/97-57 ve znění opravného usnesení ze dne 4. 7. 2001 č. j. 5 C 187/97-73 s tím, že vedlejší účastnice nabyla vlastnictví k předmětnému pozemku dědictvím po svém otci J. V., který nabyl vlastnictví spolu s manželkou A. V. přídělem. Stěžovatelé, dle názoru soudu druhého stupně, nemohli nabýt vlastnictví k uvedenému pozemku, neboť v době, kdy rozhodoval pozemkový úřad, byla vlastnicí předmětného pozemku vedlejší účastnice, která jej nabyla ke dni 1. 10. 1977, tj. ke dni úmrtí jejího otce J. V. Jak dále uvedl soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, "z hlediska časové posloupnosti nabývací titul žalobkyně (vedlejší účastnice), kterým je smrt zůstavitele J. V., předchází nabývací titul žalovaných (stěžovatelů), jímž je rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Praha-východ z 15. 2. 1995, jež nabylo právní moci dne 3. 4. 1995." Dovolací soud v záhlaví citovaným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadním a dovolání proto podle § 239 odst. 2 o. s. ř. neshledal přípustným.

Dále Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 4. 1995 sp. zn. D 848/94 ve věci projednání dědictví po J. V., byla schválena dědická dohoda, že nově najevo vyšlý majetek, tj. pozemky v k. ú. Modletice č. kat. 105/4, 105/11 a 242/5 a polovinu pozemku č. kat. 229/13 v k. ú. Dobřejovice, polovinu zb. pozemku č. kat. 184 v k. ú. Kuří a jednu dvaatřicetinu pozemku č. kat. 229/25 v k. ú. Dobřejovice převezme pozůstalá dcera L. V. (tj. vedlejší účastnice), proti tomu, že odpovídá za pohledávku pozůstalé manželky z titulu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, další dědicové z tohoto majetku nežádali ničeho.

Z vyjádření ředitelky katastrálního pracoviště Praha-východ, Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Ústavní soud zjistil, že rodičům vedlejší účastnice bylo vlastnické právo k pozemku, který je předmětem řízení, zapsáno podle § 7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, záznamem práva podle záznamové listiny, kterou pro daný případ tvořila přídělová listina. Tato přídělová listina byla katastrálnímu úřadu doručena dne 31. 8. 1993 a je vedena v protokolu záznamů pod č. j. Z-2274/1993, do katastru nemovitostí pak byla zapsána položkou výkazu změn 28/1993 pro katastrální území Dobřejovice u Modletic. Jak bylo dále ve vyjádření uvedeno, skutečnost, že otec vedlejší účastnice byl v době zápisu již mrtvý, neměla na provedení zápisu záznamem žádný vliv, jelikož záznamem provedený zápis nemá žádné konstitutivní účinky, přičemž nebyly dohledány žádné právní listiny, které by dokládaly převod nebo přechod vlastnictví inkriminovaných nemovitostí na zemědělské družstvo nebo fyzickou osobu (č. l. 52 spisu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 398/04).

III.

Ústavní soud předtím, než přistoupil k meritornímu projednání věci, konstatoval, že ústavní stížnost stěžovatelů splňuje všechny formální náležitosti podání dle zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecný soud svým rozhodnutím zasáhne do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce mj. tím, že při aplikaci či interpretaci jednoduchého práva přehlédne základní práva některého z účastníků sporu, jimž je povinen dle čl. 4 Ústavy poskytnout adekvátní ochranu.

Jak však dále Ústavní soud dodává, ne každá nesprávná (lépe řečeno vadná) aplikace či interpretace norem jednoduchého práva způsobuje porušení základního práva jednotlivce. Teprve porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole nebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v konkrétním případě správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledující určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo případy, kdy obecné soudy svévolně a bez racionálního zdůvodnění či propojení s ústavně chráněným účelem aplikují jednoduché právo (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 266/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 67).

Ústavní soud dále připomíná, že jedním ze základních atributů právního státu je, a mezi jeho základní hodnoty patří neodmyslitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy), jehož neopominutelnou součástí je i důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní. Podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státě, jak již v minulosti Ústavní soud judikoval, je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Tento, dnes již evropský ústavní princip dobré víry, působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 150/01; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 117).

IV.

Pod zorným úhlem výše citovaného dospěl Ústavní soud po provedeném řízení k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů je důvodná.

Jak vyplynulo z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy vyhověly žalobě vedlejší účastnice na základě závěru, že nabytí předmětného pozemku do jejího vlastnictví časově předcházelo okamžiku nabytí vlastnictví předmětného pozemku stěžovateli. Obecné soudy shodně shledaly, že vedlejší účastnice nabyla vlastnictví předmětného pozemku ke dni úmrtí svého otce, tj. ke dni 1. 10. 1977, když právní mocí (18. 4. 1995) výše citovaného rozhodnutí o dědictví bylo vlastnictví vedlejší účastnice pouze deklarováno, čímž nabývací titul vedlejší účastnice předchází nabývacímu titulu stěžovatelů, jímž je rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Praha-východ ze dne 15. 2. 1995, jež nabylo právní moci dne 3. 4. 1995.

Ústavní soud uvádí, že podle ustanovení § 132 odst. 1 občanského zákoníku lze vlastnictví věci nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Jak dále Ústavní soud připomíná, nabytí vlastnictví pravomocným rozhodnutím státního orgánu patří mezi tzv. originární způsoby nabytí vlastnictví. Tak tomu je i v případě nabytí vlastnictví oprávněnými osobami dle restitučních zákonů, kdy pravomocný rozsudek soudu o vydání věci podle zákonů č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů a č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nebo rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví dle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), mají konstitutivní charakter (srov. např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 41/97, vyhlášen pod č. 88/1998 Sb., Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, nález č. 37). Takové pravomocné rozhodnutí státního orgánu, které konstituuje vlastnictví, má nutně jako každý originární způsob nabytí vlastnictví za následek absolutní zánik vlastnictví předchozího vlastníka a vylučuje jej, pokud ovšem takové rozhodnutí státního orgánu nebylo zákonným způsobem zrušeno. Je totiž základním předpokladem fungování demokratického právního státu a zajištění právní jistoty občanů a jejich důvěry ve státní akty, aby pravomocná rozhodnutí státních orgánů, na jejichž základě jednotlivec nabývá vlastnictví, byla nezpochybnitelnou skutečností, která vyjma např. obnovy řízení vylučuje požadavky kterékoli jiné osoby opírající svoje domnělé vlastnictví o jinou (dřívější) právní skutečnost.

V projednávaném případě bylo rozhodnutím Pozemkového úřadu Okresního úřadu Praha-východ ze dne 15. 2. 1995 č. j. PÚ-R1418-1, které nabylo právní moci dne 3. 4. 1995, určeno, že stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky (podílem 1/4) nemovitostí uvedených v bodě 3 tohoto rozhodnutí, mezi nimiž je také předmětný pozemek v k. ú. Modletice, parcelního čísla 242. Dále bylo rozhodnuto, že se neschvaluje dohoda o vydání věci uzavřená dne 10. 2. 1993 mezi ZD Modletice, zastoupeným předsedou K. K. jako osobou povinnou a stěžovateli jako osobami oprávněnými. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozhodnutí, stěžovatelé jakožto oprávněné osoby dle § 4 zákona o půdě uplatnili u příslušného pozemkového úřadu dopisem ze dne 8. 6. 1992 nárok na předmětné nemovitosti jako děti původního majitele J. V., jehož vlastnictví předmětných nemovitostí přešlo na stát podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, ve znění zákona č. 44/1948 Sb., výměru Ministerstva zemědělství č. j. 44 957/48-IX/R-12 ze dne 4. června 1948 a výměru Ministerstva zemědělství č. j. 85 645-IX/A-21 ze dne 19. října 1948. Dohoda mezi stěžovateli a osobou povinnou, jak vyplývá dále z odůvodnění citovaného rozhodnutí, nebyla schválena pro nepřesné a nejednoznačné údaje ve vydávaných pozemcích.

Vedlejší účastnice podala dne 29. 2. 1996 k Pozemkovému úřadu Okresního úřadu Praha-východ návrh na obnovu řízení podle § 62 a 63 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, který byl rozhodnutím ze dne 29. 4. 1996 č. j. PÚ-OR 1418-1 zamítnut, neboť pozemkový úřad shledal, že vedlejší účastnice nebyla účastníkem původního řízení, jak předvídá § 62 správního řádu. Vedlejší účastnice svůj návrh na obnovu řízení opřela o oznámení Katastrálního úřadu Praha-východ ze dne 28. 6. 1995 č. j. 19010-Z-1578/95 o dvojím vlastnictví k pozemku v k. ú. Modletice, parc. č. 242/5 o výměře 9 987 m2. V odůvodnění tohoto rozhodnutí pozemkový úřad uvedl, že při restitučním řízení v této věci vycházel z výpisu z listu vlastnictví ze dne 13. 11. 1992, ve kterém se předmětný pozemek parc. č. 242 uvádí jako nedělený o výměře 66 585 m2 a zapsaný na LV č. 108 v trvalém užívání ZD Modletice. Jak dále uvedl pozemkový úřad v citovaném rozhodnutí, při svém rozhodování ve výše uvedené restituční věci postupoval dle § 5 odst. 1 zákona o půdě, dle kterého jsou povinnými osobami stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost drží, a protože ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24. 6. 1991, byl předmětný pozemek veden ve vlastnictví státu, nebránilo nic vydání výše citovaného rozhodnutí v restituční věci, když navíc rodiče vedlejší účastnice byli zapsáni do katastru nemovitostí jako vlastníci předmětného pozemku až v roce 1993.

Jak dále Ústavní soud zjistil, dne 26. 5. 1994 byl Okresnímu soudu Praha-východ doručen návrh M. K., zmocněnce vedlejší účastnice, její matky a sourozenců, na dodatečné projednání dědictví po zemřelém J. V. z důvodů nově se objevivšího majetku zůstavitele - tj. nemovitostí zapsaných na LV č. 412, č. 119 pro k. ú. Dobřejovice, LV č. 543 pro k. ú. Modletice u Dobřejovic a LV č. 93 pro k. ú. Kuří u Říčan vedených Katastrálním úřadem Praha-východ (č. l. 24 spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. D 848/94). Rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ ze dne 18. 4. 1995 sp. zn. D 848/94, kterými byla schválena dědická dohoda a potvrzeno dědictví vedlejší účastnice, nabyla právní moci dnem 18. 4. 1995.

Ústavní soud uvádí, že podle ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, jestliže zůstavitel zemřel před účinností tohoto zákona, tj. před 1. 1. 1993, postupuje se při dodatečném projednání dědictví podle předpisů účinných v době jeho smrti. Vzhledem k tomu, že otec vedlejší účastnice zemřel dne 1. 10. 1977, bylo třeba v řízení o dodatečném projednání dědictví postupovat podle zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád). Dle jeho ustanovení § 47, objeví- li se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek nebo dluh, provede státní notářství o tomto majetku dědické řízení.

Z citovaného ustanovení je zřejmé, že dodatečné projednání dědictví bylo (a i v současné době je) možné pouze tehdy, objeví- li se nějaký zůstavitelův nový, dosud v dědickém řízení neznámý majetek. Pojmovým znakem tohoto ustanovení je nově objevivší se majetek, který náleží zůstaviteli. Soud v řízení o dodatečném projednání dědictví je proto ex offo povinen zjistit, zda v mezidobí, které uplynulo od smrti zůstavitele do doby zahájení řízení, nenabyla vlastnictví k věcem, jež by mohly být součástí nově objevivšího se majetku, jiná osoba. Pokud by se tak stalo, a to navíc některým z originárních způsobů nabytí vlastnictví, nemůže soud projednat takový majetek v rámci dodatečného dědického řízení, neboť tvrzené vlastnické právo zůstavitele definitivně zaniklo a nelze jej jakkoli obnovit (s výjimkou postupu dle restitučních předpisů).

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatelé nabyli vlastnictví předmětného pozemku výše citovaným rozhodnutím pozemkového úřadu ke dni 3. 4. 1995. Pokud později obecný soud v rámci dědického řízení rozhodoval o nově objevivším se majetku zůstavitele J. V., nebylo možné, aby do tohoto majetku byl započítán i předmětný pozemek, neboť jeho vlastnictví již bylo konstituováno pravomocným rozhodnutím státního orgánu jiným osobám, tj. stěžovatelům. Na tom nemůže změnit nic ani skutečnost, že zůstavitelovi dědici doložili tvrzené vlastnictví zůstavitele výpisem z katastru nemovitostí. Nelze totiž z ústavněprávního hlediska akceptovat, aby jeden státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumal a osvědčil, resp. konstituoval ve prospěch konkrétní osoby určité právo, na jehož existenci tato osoba spoléhá v důsledku dobré víry ve správnost aktu státu, a aby následně jiný státní orgán, ve zcela jiném řízení téže osobě totéž právo odňal jako důsledek toho, že jeho původní rozhodnutí bylo údajně vadné (podobně srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 163/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 169).

Způsobí- li stát svým postupem nebo vadným rozhodnutím škodu, musí za ni sám odpovídat. Své pochybení nemůže stát řešit způsobem, který zapříčiní škodu na vlastnictví, které stát předtím konstituoval či aproboval v situaci, kdy věděl, a to již v původním řízení, resp. v řízeních s původním souvisejících (obnova řízení), že k věci uplatňuje vlastnické právo třetí osoba.

Ze stejného důvodu shledal Ústavnísoud pochybení i v ústavní stížností napadených rozhodnutích obecných soudů, když tyto vyhověly určovací žalobě vedlejší účastnice na základě závěru o jejím dřívějším nabytí vlastnictví předmětného pozemku (ke dní úmrtí jejího otce) a zcela opominuly vzít do úvahy charakter citovaného rozhodnutí pozemkového úřadu s jeho konstitutivními účinky. Tímto svým postupem obecné soudy nerespektovaly princip právní jistoty vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy a porušily tak základní právo stěžovatelů garantované čl. 11 odst. 1 Listiny.

Stran samotného rozhodnutí dovolacíhosoudu, kterým bylo dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítnuto, Ústavní soud konstatuje, že ústavní pořádek negarantuje základní právo na dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Pokud však zákonodárce tento procesní prostředek poskytne, je třeba na řízení před dovolacím soudem vztáhnout všechny ústavněprávní principy jako na jiná řízení. Jak již v minulosti Ústavní soud uvedl, rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci (srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 42). Proto i podmínky připuštění dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., je třeba vykládat tak, aby byla naplněna výše citovaná povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv. Tím, že dovolací soud této své povinnosti nedostál, nadto za situace, kdy v předchozím řízení bylo dovolání připuštěno soudem druhého stupně k posouzení otázky zásadního právního významu, která ovšem prvním rozhodnutím dovolacího soudu posouzena nebyla, odepřel poskytnout právní ochranu základním právům stěžovatelů a pokračoval tak v zásahu do jejích práv, který byl nastolen rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímusoudu než všechna napadená rozhodnutí po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušit.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru