Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3977/14 #1Usnesení ÚS ze dne 13.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkstyk rodičů s nezletilými dětmi
výživné/pro dítě
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.3977.14.1
Datum podání19.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 909, § 913, § 914, § 888

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3977/14 ze dne 13. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel M. J. T., zastoupený JUDr. Lubošem Nevrklou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 1329/5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2014 č. j. 19 Co 235/2014-982 v rozsahu výroků I. a II. a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. února 2014 č. j. 12 P 59/2011-808 v rozsahu výroků I., II. a V., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. prosince 2014 a doplněné podáním dne 27. ledna 2015, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlavní uvedených rozsudků s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva stanovená čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") na ochranu před neoprávněnými zásahy do jeho rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na péči o nezletilé děti podle čl. 32 odst. 4 Listiny a právo na soudní ochranu a právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 12 P 59/2011 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že matka nezletilých dětí se návrhem doručeným obvodnímu soudu dne 15. července 2011 domáhala úpravy styku stěžovatele s jejich třemi nezletilými dětmi a stanovení výživného po rozvodu manželství.

3. Rozsudkem obvodního soudu, který byl napaden ústavní stížností, byli nezletilí svěřeni do péče matky (výrok I.), stěžovateli byla uložena povinnost platit na výživném částky 9 000 Kč, 8 000 Kč a 6 000 Kč měsíčně (výrok II.), dále byl upraven styk stěžovatele s nezletilými dětmi (výrok III. a IV.), návrh stěžovatele na výkon rozhodnutí ze dne 7. května 2012 byl zamítnut (výrok V.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok VI., VII. a VIII.).

4. Rozsudek obvodního soudu napadli odvoláním oba rodiče. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací, rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o výchově nezletilých (I.) a v zamítavém výroku V. o výkonu rozhodnutí, potvrdil (výrok I.), ve výroku o výživném (II.) změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost platit na výživu nezletilých částky 40 000 Kč, 35 000 Kč a 30 000 Kč měsíčně (výrok II.), ve výroku III. a IV. o úpravě styku stěžovatele s nezletilými a ve výrocích o nákladech řízení VIII. a o nákladech řízení státu VI. rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (III. výrok).

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal skutkový stav a průběh řízení před obecnými soudy a uvedl, že s matkou nezletilých uzavřel Dohodu o výchově, kterou tato opakovaně porušovala. Když se matka nezletilých rozhodla přestěhovat do České republiky, rozhodl se přestěhovat se také, přičemž jeho jediným důvodem byla péče o nezletilé děti. Nyní, když v soudním řízení před obecnými soudy přišel podle svého názoru nejdříve o dosavadní rozsah péče o nezletilé děti a následně o úpravu veškerého styku s nimi, neboť odvolací soud o něm odmítl rozhodnout, rozhodl se vrátit zpět do USA. Co do části napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodováno o výši výživného, stěžovatel namítá, že odvolací soud zcela ignoroval relevantní úpravu občanského zákoníku a stěžovateli uložil povinnost hradit výživné v rozsahu, který si vzhledem ke svým současným poměrům nemůže objektivně dovolit. Podle názoru stěžovatele rozhodnutí o svěření dětí do výlučné péče matky bylo založeno na znaleckém posudku vypracovaném vyloučenými znalci a obsahujícím řadu pochybení, jimiž se znalci očividně snažili, aby znalecký posudek vyzněl ve prospěch matky. Stěžovatel napadl průběh důkazního řízení, obvodnímu soudu vytýkal, že se nevypořádal s jeho vznesenými argumenty ohledně svěření dětí do střídavé výchovy. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. I. ÚS 2482/13, I. ÚS 1506/13, I. ÚS 3216/13, III. ÚS 150/93, IV. ÚS. 125/05, I. ÚS 727/05 a IV. ÚS 4905/12.

6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

8. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

9. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před odvolacím soudem a polemizuje se závěry, ke kterým tento soud došel, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Jinak řečeno, podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, založené v rovině právního posouzení věci, splněny nejsou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.

10. Úmluva o právech dítěte (uveřejněná pod č. 104/1991 Sb.) v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte".

11. V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi.

12. Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (srov. usnesení ze dne 15. září 2005 sp. zn. III. ÚS 464/04). Opačný postup je v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a současně zásahem nejen do jeho základního práva vychovávat a pečovat o své dítě, do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny, ale i do práva dítěte a rodiče na navázání a udržování vzájemného pravidelného styku podle čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi (uveřejněné pod č. 91/2005 Sb. m. s.).

13. Není důvod pochybovat o tom, že odvolací soud z těchto principů vycházel. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že stěžovatel sice požadoval střídavou výchovu, ale z obsahu jeho podání je zřejmé, že fakticky tento termín zaměňuje s úpravou styku s dětmi. Kromě toho se stěžovatel v průběhu odvolacího řízení odstěhoval trvale do USA a za tohoto stavu by střídavá výchova byla více než problematická, a to zejména s přihlédnutím ke vzdálenosti bydlišť obou rodičů i školní docházce dětí. Z uvedených důvodů odvolací soud výrok o výchově nezletilých dětí potvrdil jako věcně správný podle § 219 o. s. ř.

14. V části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu o výživném, odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně stanovil výživné částkami 9 000 Kč, 8 000 Kč a 6 000 Kč měsíčně s tím, že přihlédl k tomu, že stěžovatel bude automaticky hradit školné všech dětí. Matka pak požadovala, aby školné na všechny tři děti bylo zahrnuto do výroku o výživné a stanoveno pevnými částkami až do roku 2022. Stěžovatel se naopak dovolával změny svých finančních poměrů, neboť v současné době nepracuje. Odvolací soud rozhodl o výživném na nezletilé tak, že převzal částky 9 000 Kč, 8 000 Kč a 6 000 Kč stanovené již obvodním soudem, k nimž připočetl podíl necelých 2/3 stěžovatele na školném v přepočtu na koruny ve výši 31 000 Kč, 27 000 Kč a 24 000 Kč. Odvolací soud při tom uvedl, že stěžovatel je s ohledem na své majetkové poměry schopen stanovené výživné na děti hradit a výživné s účinností od 17. února 2014 změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pro informaci pak Ústavní soud uvádí, že u č. listu 1034 soudního spisu je připojen návrh stěžovatele ze dne 28. listopadu 2014 na úpravu poměrů k nezletilým dětem včetně nového stanovení výživného, který stěžovatel podal před podáním ústavní stížnosti.

15. K úpravě styku stěžovatele s nezletilými dětmi odvolací soud uvedl, že obvodní soud rozhodoval za situace, kdy oba rodiče žili a pracovali v Praze a děti zde navštěvovaly základní školu. Jeho rozhodnutí shledal odvolací soud za daných okolností správným. V době, kdy však rozhodoval odvolací soud, byla situace zásadně změněna tím, že stěžovatel se trvale přestěhoval do USA. Ve věci proto bude potřeba doplnit dokazování a dále se zabývat novými návrhy rodičů na úpravu styku. Za těchto okolností odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích III. a IV. ohledně styku nezletilých se stěžovatelem zrušil podle § 219a odst. 2 o. s. ř. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

16. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu či v rozhodnutích, na která stěžovatel odkázal, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.

17. Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru