Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3972/14 #1Usnesení ÚS ze dne 27.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/svoboda pohybu a poby... více
Věcný rejstříkDokazování
pobyt/cizinců na území České republiky
trest/výkon
Trest vyhoštění
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.3972.14.1
Datum podání19.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 14 odst.5

209/1992 Sb./Sb.m.s., #4 čl. 2 odst.3, #7 čl. 1, #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 350h odst.1

326/1999 Sb., § 87g odst.7 písm.b

40/2009 Sb., § 80 odst.3 písm.f


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3972/14 ze dne 27. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti T. S., zastoupeného Mgr. Barborou Barcalovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Klimentská 36, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2014 sp. zn. 61 To 381/2014 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. června 2014 sp. zn. 50 T 51/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. prosince 2014, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále stěžovatel namítal porušení práv zakotvených v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 28 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (dále jen "směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES").

2. Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. června 2011 sp. zn. 50 T 51/2011 uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Za tyto přečiny byl stěžovateli uložen úhrnný peněžitý trest v celkovém počtu 50 denních sazeb, s výší denní sazby 2 000 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč, a pokud by peněžitý trest nezaplatil, byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců a dále mu byl uložen úhrnný trest vyhoštění z území České republiky v trvání 4 let. Peněžitý trest stěžovatel uhradil a vykonal dne 3. října 2013.

3. Stěžovatel požádal prostřednictvím obhájkyně dne 23. května 2014 o upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění. Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením napadeným ústavní stížností žádost stěžovatele zamítl. Na základě stížnosti, kterou proti tomuto usnesení stěžovatel podal, Městský soud v Praze usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, podanou stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že mu sice Obvodní soudu pro Prahu 9 uložil trest vyhoštění, jehož zákonnost nadále zpochybňuje, avšak pokud stejný soud znovu rozhodoval o žádosti stěžovatele o upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění, je zřejmé, že takový soud nemůže být při svém rozhodnutí nestranný, natož nezávislý. Stěžovatel zpochybnil právní závěry, které učinil Obvodní soud pro Prahu 9 a má za to, tento soudu při svém rozhodování nerespektoval zákon, ani směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES. Dále stěžovatel tvrdil, že na území České republiky pobývá nepřetržitě od roku 2001 a podmínka nepřetržitého pobytu nebyla narušena, ani pokud opustil Českou republiku na dobu více než šesti měsíců, neboť vzhledem ke svému povolání novináře je často vysílán na pracovní cesty, za účelem výkonu svého povolání. Soudu prvního stupně stěžovatel rovněž vytýkal, že se nevypořádal s důkazy, které soudu poskytl. Stěžovatel rovněž vyjádřil nesouhlas s odůvodněním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, a to zejména v části, ve které soud uvedl, že se stěžovatel dopustil jednání, které je závažným narušením veřejného pořádku, neboť pojem veřejný pořádek je podle názoru stěžovatele pojmem velmi neurčitým.

5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

7. Posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům a totéž platí přiměřeně i ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení ustanovení § 350h trestního řádu. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

8. Podle čl. 28 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, hostitelský členský stát nesmí, s výjimkou závažných důvodů týkajících se veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, vydat rozhodnutí o vyhoštění proti občanům Unie nebo jejich rodinným příslušníkům bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří mají právo trvalého pobytu na jejich území. Podle odstavce 3 písm. a) téhož článku rozhodnutí o vyhoštění nesmí, s výjimkou naléhavých důvodů týkajících se veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti vymezených členskými státy, být vydáno proti občanům Unie, kteří posledních deset let měli pobyt v hostitelském členském státě.

9. Vyhoštění cizinců je v zásadě suverénním právem každého státu a Úmluva ani Listina toto právo nijak neomezuje, s výjimkou výslovně stanovených případů v čl. 8 odst. 2 Úmluvy a Protokoly č. 4 a č. 7 (srovnatelně s čl. 8 odst. 2 Úmluvy) a čl. 14 odst. 5 Listiny, tj. že cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem. Právo na respektování soukromého a rodinného života přitom není absolutní. Obecná klauzule veřejného pořádku, zakotvená především v čl. 8 odst. 2 Úmluvy, vměšování orgánů veřejné moci umožňuje; to musí však být ospravedlněno obzvlášť závažnými potřebami a být přiměřené ke sledovanému legitimnímu cíli.

10. Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity. Napadená rozhodnutí byla vydána na základě zákona a dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena. Okolnosti odůvodňující zamítnutí žádosti stěžovatele o upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění jsou podrobně popsány v odůvodnění rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9, včetně vypořádání se s námitkami stěžovatele ve vztahu k aplikaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, když tento soud uvedl, že právě skutečnosti týkající se veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, jak o nich mluví čl. 27 a čl. 28 předmětné směrnice, jsou důvodem pro uložení trestu vyhoštění občana Evropské unie. Důvody, pro které pak stížnostní soud stížnost podanou stěžovatelem proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí.

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva. Nepřípustně očekává, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Je přiléhavé dodat, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy sice zaručuje právo na spravedlivé projednání věci, neobsahuje však žádná pravidla ohledně přijatelnosti důkazů či způsobu jejich hodnocení, která jsou tedy v první řadě upravena vnitrostátním právem a náležejí do působnosti vnitrostátních soudů (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pešková proti České republice ze dne 26. listopadu 2009, stížnost č. 22186/03, bod. 54, in ASPI).

12. Ústavní soud uzavírá, že závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

13. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru