Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3970/14 #2Nález ÚS ze dne 24.10.2016K povinnosti soudu ustanovit nezletilému účastníku řízení opatrovníka (jízda nezletilého načerno)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-město
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkOpatrovník
dítě
Exekuce
pohledávka
lhůta/zmeškání
odpor/proti platebnímu rozkazu
soudní uvážení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 196/83 SbNU 167
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.3970.14.2
Datum vyhlášení02.11.2016
Datum podání19.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1, čl. 12 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.3, čl. 11 odst.1, čl. 32 odst.4, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 37

99/1963 Sb., § 22, § 23, § 172, § 132, § 169 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Procesní právní předpisy není možné vykládat tak, aby sloužily pouze hladkému průběhu řízení bez dalšího. Taková aplikace práva nenaplňuje nejefektivněji oprávněné zájmy dítěte, jak od České republiky vyžaduje Úmluva o právech dítěte. Dítě musí požívat ochrany i v rámci soudního řízení a nelze jej považovat za účastníka řízení plně srovnatelného s dospělým.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 24. 10. 2016 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelky D. P. usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 242/2015-127 ze dne 30. 6. 2015, usnesení Okresního soudu Plzeň-město č. j. 18 C 542/2010-117 ze dne 26. 5. 2015 a platební rozkaz Okresního soudu Plzeň-město č. j. 18 C 542/2010-28 ze dne 24. 8. 2011 ve znění opravných usnesení č. j. 18 C 542/2010-31 ze dne 8. 12. 2011 a č. j. 18 C 542/2010-43 ze dne 9. 5. 2012 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.

Narativní část

Nezletilá stěžovatelka žije z rozhodnutí okresního soudu v dětském domově. Náhodně se dozvěděla o exekuci vedené proti její osobě na pohledávku v celkové výši cca 20 000 Kč, která sestává z pokuty za neuhrazené jízdné v prostředku městské hromadné dopravy ve výši 1 006 Kč, a dále nákladů nalézacího řízení a nákladů exekuce. Exekučním titulem je okresním soudem vydaný platební rozkaz, který byl doručen do vlastních rukou matky stěžovatelky, s níž výhradně také okresní soud jednal jako se zákonnou zástupkyní nezletilé. Stěžovatelkou následně podaný odpor byl okresním soudem odmítnut pro opožděnost. Tento závěr byl dále potvrzen i krajským soudem.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud připomněl, že obecný soud není vázán doslovným zněním zákona bezvýhradně, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy.

K právům nezletilých osob na participaci v soudním řízení, k situaci, kdy je nutno jim stanovit opatrovníka, a k otázkám přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti vůči rozhodnutím, která nebyla stěžovatelům řádně doručena, se Ústavní soud v poslední době vyjádřil opakovaně. Předně je třeba respektovat čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož stát musí zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni (vyspělosti). Za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, anebo prostřednictvím zástupce. Jde zde o důležitou záruku, že o právech dětí není rozhodováno bez jejich účasti. Participace dětí v řízení by navíc měla vzrůstat s přibývajícím věkem.

Z pohledu ústavních práv nezletilých dětí je nutno zajistit, aby v soudním řízení, jehož jsou účastníky, požívaly dostatečné ochrany, která je zpravidla, není-li zde konflikt zájmů, zaručena jejich zastoupením zákonným zástupcem. Přitom je to vždy soud, který je odpovědný za dodržování všech aspektů práva na spravedlivý proces v řízení, které je před ním vedeno. Z pohledu Ústavního soudu proto nebylo možno aprobovat postup okresního soudu, který v odůvodnění usnesení nejdříve obsáhle popsal problematickou domácnost, ve které stěžovatelka žila a tíživou sociální situaci rodiny (nezaměstnanost matky zcela závislé na sociálních dávkách žijící s dětmi v azylovém domě), aby pak došel k závěru, že i když matka neuhradila dluh stěžovatelky ani ji o něm neinformovala, neshledal v tom důvod pro omezení její rodičovské zodpovědnosti, ani pro ustanovení kolizního opatrovníka nezletilé. Zapojení pouze matky stěžovatelky do řízení nemohlo obstát ani s ohledem na to, že to byla sama stěžovatelka jako žalovaná, která byla nakonec nucena nést následky rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud s ohledem na uvedené dále rozvedl, že rovnost není absolutní kategorií ani v soudním řízení. Právo je proto právem, že vyvažuje nezaviněné rozdílnosti, aby nikdo netrpěl nespravedlivou újmu. Jízdné v prostředcích veřejné dopravy se jistě musí platit, je však rozdíl mezi nezletilým neplatičem, obyvatelem dětského domova a dospělým, plně právně odpovědným černým pasažérem, který si dobře uvědomuje riziko a možné následky svého počínání. Zrovna tak dítě, jemuž je soudem zabráněno jakkoliv právně jednat, neboť je zastoupeno nezodpovědným rodičem, není ve stejném postavení jako dopravní podnik, zastoupený svobodně zvoleným advokátem.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl David Uhlíř. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 3970/14 ze dne 24. 10. 2016

N 196/83 SbNU 167

K povinnosti soudu ustanovit nezletilému účastníku řízení opatrovníka (jízda nezletilého načerno)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka - ze dne 24. října 2016 sp. zn. I. ÚS 3970/14 ve věci ústavní stížnosti D. P., zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Husova 242/9, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2015 č. j. 56 Co 242/2015-127 a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. května 2015 č. j. 18 C 542/2010-117, jimiž byl odmítnut pro opožděnost odpor podaný stěžovatelkou, a proti platebnímu rozkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. srpna 2011 č. j. 18 C 542/2010-28 ve znění opravných usnesení ze dne 8. prosince 2011 č. j. 18 C 542/2010-31 a ze dne 9. května 2012 č. j. 18 C 542/2010-43, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení jízdné s přirážkou a příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení a Plzeňských městských dopravních podniků, a. s., se sídlem v Plzni, Denisovo nábřeží 920/12, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2015 č. j. 56 Co 242/2015-127, usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 5. 2015 č. j. 18 C 542/2010-117 a platebním rozkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 8. 2011 č. j. 18 C 542/2010-28 ve znění opravných usnesení ze dne 8. 12. 2011 č. j. 18 C 542/2010-31 a ze de 9. 5. 2012 č. j. 18 C 542/2010-43 byla porušena základní práva stěžovatelky na veřejné projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, na participaci na řízení, které se jí dotýká, podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Uvedená rozhodnutí se proto zrušují.

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy a argumentace stěžovatelky

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s poukazem na údajné porušení jejích základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

2. V odůvodnění ústavní stížnosti je uvedeno, že nezletilá stěžovatelka žije v Dětském domově DOMINO v Plzni, kam byla nejprve umístěna na základě speciálního předběžného opatření, vydaného usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 8. 2014 č. j. 40 Nc 1506/2014, které bylo následně prodlouženo usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. 10. 2014 č. j. 99 P 72/2010-353. Stěžovatelka zcela náhodně zjistila, že je proti ní vedena exekuce, a to aniž by jí bylo doručeno jakékoli rozhodnutí v nalézacím řízení nebo v rámci exekučního řízení. Stěžovatelka proto ze své vlastní iniciativy začala pátrat po existenci možného exekučního titulu a podařilo se jí získat kopii platebního rozkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 8. 2011 č. j. 18 C 542/2010-28. Tímto platebním rozkazem bylo stěžovatelce jako žalované uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (Plzeňským městským dopravním podnikům, a. s.) jako žalobci částku 1 006 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 8 520 Kč. Uvedený platební rozkaz však stěžovatelce nikdy nebyl soudem doručen.

3. Stěžovatelka si je vědoma konstantní judikatury Ústavního soudu, podle které považuje ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu v bagatelní věci obecně za zjevně neopodstatněnou. Avšak ve svém souhrnu a vzhledem k výši náhrady nákladů řízení, uložené stěžovatelce k zaplacení, představuje platební rozkaz pro stěžovatelku povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku 9 526 Kč plus úroky z prodlení; spolu s náklady exekuce, které jsou v současnosti na podkladě platebního rozkazu od stěžovatelky vymáhány, vše přesahuje částku 20 000 Kč. To značně převyšuje hranici, pod kterou lze spory považovat za bagatelní.

4. Podstatou této ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatelky proti postupu Okresního soudu Plzeň-město, kdy jí byla odňata možnost jednat před soudem, a tedy bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka se v důsledku nesprávného postupu soudu vůbec nedozvěděla o tom, že je proti ní podána žaloba, neměla možnost se vyjádřit k žalobním tvrzením ani k prováděným důkazům, neměla možnost uvádět rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy, a dokonce jí ani platební rozkaz nebyl řádně doručen.

5. V době, kdy řízení u Okresního soudu Plzeň-město probíhalo, tj. na přelomu let 2010 a 2011, bylo stěžovatelce mezi 12 a 13 lety. Okresní soud Plzeň-město přitom se stěžovatelkou vůbec nejednal. Z úvodního odstavce platebního rozkazu se zdá, že namísto se stěžovatelkou soud jednal s matkou stěžovatelky jako s její zákonnou zástupkyní. Zastoupení stěžovatelky matkou však nebylo možno považovat za řádné zastoupení, a to z důvodu střetu zájmů mezi nimi. Okresní soud Plzeň-město připustil zastoupení stěžovatelky její matkou, přestože mu musely být známy okolnosti, které zastoupení vylučovaly. Ve smyslu tehdy účinného ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, který výslovně zakotvoval nepřípustnost zastoupení dítěte rodiči v případě právních úkonů "ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem", postačovalo, pokud existovalo pouhé riziko střetu zájmů. Možný střet zájmů mezi stěžovatelkou a její matkou v případě žaloby o zaplacení peněžité částky (spočívající v jízdném a přirážce k jízdnému) směřující vůči dítěti pak vyplývá již z toho, že péče řádného hospodáře v rámci rodičovské zodpovědnosti zahrnuje i řádné plnění závazků a povinností. V daném případě to tedy byla právě matka stěžovatelky, která měla povinnost žalované částky uhradit.

6. Účelem institutu zastoupení je především zajištění řádného výkonu práv a povinností účastníka řízení. Již ze samotného smyslu a účelu institutu zastoupení je tedy zřejmé, že zástupcem účastníka může být pouze osoba, která je schopna v řízení řádně bránit práva a oprávněné zájmy zastoupeného. Za takovou osobu však v žádném případě nemůže být považována matka stěžovatelky, která nebyla schopna se o nezletilou stěžovatelku postarat ani do té míry, aby zajistila její základní potřeby, a stěžovatelka byla z tohoto důvodu předána do péče dětského domova.

7. Okresní soud Plzeň-město svým postupem rovněž odňal stěžovatelce možnost, aby mohla být přítomna projednání své věci tím, že nebyla ze strany soudu o řízení nijak informována a do řízení zapojena, ačkoli na druhou stranu věk stěžovatelky (13 let v době rozhodování) nijak nebránil soudu uložit stěžovatelce zaplacení částky přesahující 1 000 Kč a dokonce náhrady nákladů řízení žalobci ve výši více než 8 500 Kč. Matka o stěžovatelku dlouhodobě nepečuje, a dokonce, jak výslovně uvádí Okresní soud Plzeň-město ve svém usnesení ze dne 27. 8. 2014 č. j. 40 Nc 1506/2014, na její výživu ničím nepřispívá a v současné době není nikdo, kdo by zajistil její potřeby. Stěžovatelka se dosud připravuje na svoje budoucí povolání studiem a nemá žádný majetek ani příjmy. V době porušení povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi jízdné jí bylo 12 let.

8. Do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na vlastnictví bylo ze strany Okresního soudu Plzeň-město zasaženo podle jejího názoru také tím, že v platebním rozkazu jí uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 8 520 Kč. Přitom Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) označil za ústavně konformní postup obecného soudu, který nepřiznal ve sporu úspěšnému žalobci náhradu za zastoupení advokátem s tím, že tyto náklady nebyly vynaloženy účelně, když rutinní vyplňování údajů může činit i osoba práva neznalá a takovou činnost administrativní povahy nelze považovat za poskytnutí právní pomoci. V tomto usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 se konkrétně jednalo také o žalobu na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému. V daném případě šlo o typickou formulářovou žalobu, jak ji popsal Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767).

9. Přestože předmětný platební rozkaz nebyl stěžovatelce dosud doručen, pokusila se dosáhnout nápravy protiprávního stavu podáním odporu. Odpor proti platebnímu rozkazu však byl usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 5. 2015 č. j. 18 C 542/2010-117 odmítnut pro opožděnost s odůvodněním, že platební rozkaz byl řádně doručen matce stěžovatelky. Toto rozhodnutí bylo posléze potvrzeno i odvolacím soudem, a to usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2015 č. j. 56 Co 242/2015-127. Obecné soudy přitom podle stěžovatelky zcela ignorovaly její poukazy na právní názory Ústavního soudu, vyjádřené např. v jeho nálezech sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014 (N 217/75 SbNU 431) a sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217), týkající se povinnosti doručovat písemnosti i nezletilým účastníkům řízení a zajistit, aby se nezletilí mohli řízení řádně účastnit, například prostřednictvím ustanovení opatrovníka z řad advokátů.

II. Vyjádření účastníků řízení

10. Okresní soud Plzeň-město ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení. Krajský soud v Plzni se nijak nevyjádřil, stejně jako vedlejší účastník řízení Plzeňské městské dopravní podniky, a. s.

III. Odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí

11. Usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 3970/14 bylo rozhodnuto tak, že vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2015 č. j. 56 Co 242/2015-127, usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 5. 2015 č. j. 18 C 542/2010-117 a platebního rozkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 8. 2011 č. j. 18 C 542/2010-28 ve znění opravných usnesení ze dne 8. 12. 2011 č. j. 18 C 542/2010-31 a ze dne 9. 5. 2012 č. j. 18 C 542/2010-43 se odkládá do rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti.

IV. Posouzení věci Ústavním soudem

12. Ústavní stížnost je důvodná.

13. Z obecného hlediska je úvodem vhodné připomenout, co Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát uvedl na adresu nadmíru formalistického postupu obecných soudů. Obecný soud není vázán doslovným zněním zákona bezvýhradně, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, nebo nález sp. zn. 19/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 19). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Nejen legislativní činnost státu tvorbou práva, ale zejména aplikace a interpretace právních předpisů vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové ovlivňuje nakonec zejména to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, přistupují k výkladu právních předpisů.

14. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech.

15. V nálezu ze dne 20. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 892/14 (N 157/74 SbNU 349) shrnul Ústavní soud principy práva na projednání věci účastníků soudního řízení v jejich přítomnosti a veřejně, jak to garantuje čl. 38 odst. 2 Listiny, a to i ve vztahu k rozhodování formou platebních rozkazů. Konstatoval, že právo na veřejné projednání věci a přítomnost u jednání je základní zásadou práva na spravedlivý proces. Tohoto práva se lze vzdát, avšak pouze pokud takové vzdání se je vědomé a jednoznačné. Institut platebních rozkazů není v rozporu s ústavním právem na veřejné projednání věci v přítomnosti účastníka pouze za podmínky, že žalovaný měl možnost domoci se projednání své věci v řádném řízení, splňujícím všechny záruky práva na spravedlivý proces. K tomu slouží možnost podání odporu. Přípustnost vzdání se práva na projednání věci nepodáním odporu není sama o sobě problematická, pokud tak oprávněná osoba činí za situace, kdy je důkladně obeznámena s veškerými důsledky takového jednání. Je zřejmé, že závěr o platném vzdání se práva na veřejné projednání věci v přítomnosti účastníka nelze učinit za situace, kdy se účastník o probíhajícím řízení vůbec nedozvěděl.

16. Úmluva o právech dítěte v čl. 3 odstavci 1 stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se nezletilých dětí, ať už uskutečňované veřejnými, nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Jedním z významů citovaného ustanovení je, že slouží jako základní interpretační princip pro soudy a další orgány veřejné moci při výkladu právních předpisů dopadajících na děti (nezletilé), a to tím způsobem, že je-li možné interpretovat právní předpis vícero způsoby, mají zvolit ten, který nejefektivněji naplňuje nejlepší zájem dítěte.

17. K právům nezletilých osob na participaci v soudním řízení, k situaci, kdy je nutno jim stanovit opatrovníka, a k otázkám přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti vůči rozhodnutím, která nebyla stěžovatelům řádně doručena, se Ústavní soud v poslední době vyjádřil zejména v nálezech sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014 (N 217/75 SbNU 431), sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217) a sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016 (N 74/81 SbNU 285). Tento případ je s uvedenými srovnatelný co do procesního a materiálního hlediska, a proto postačí na ně v tomto směru odkázat a zopakovat, co Ústavní soud již několikrát vyslovil: Zejména zdůraznil, že je třeba respektovat čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož stát musí zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni (vyspělosti). Podle druhého odstavce čl. 12 Úmluvy o právech dítěte se za tímto účelem dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, anebo prostřednictvím zástupce, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství. Právo dítěte na slyšení je širší než pouhá možnost vyjádření názoru na projednávanou problematiku. Toto právo je nutno vykládat také v kontextu obecnějšího práva být přítomen projednávání své věci, přičemž jde o důležitou záruku, že o právech dětí není rozhodováno bez jejich účasti. Participace dětí v řízení by měla vzrůstat s přibývajícím věkem. Dětem je třeba umožnit účast na řízení, které se jich týká, v závislosti na jejich věku a rozumové a citové vyspělosti. Jde o určité kontinuum, kdy s přibývajícím věkem a rozumovou a citovou vyspělostí se míra zapojení dítěte do řízení nutně musí zvyšovat.

18. Není stanoven žádný minimální věkový limit pro to, kdy už je dítě schopno formulovat své názory. Pokud je slyšení dítěte provedeno skrze zástupce, je nanejvýš důležité, aby názory dítěte byly zástupcem tlumočeny správně. Jak již uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1945/08 ze dne 2. 4. 2009 (N 80/53 SbNU 11; bod 17), pro dítě je právo na slyšení důležité v tom, že mu dává pocítit, že není pouhým objektem a pasivním pozorovatelem událostí, ale že je důležitým subjektem práva a také účastníkem řízení. Přitom je třeba si však uvědomit, že soudní řízení je mnohem komplexnější a komplikovanější proces než samotné právní jednání. Existuje zásadní rozdíl mezi chápáním toho, že využívání městské hromadné dopravy není bezplatné a každý, kdo nastoupí do autobusu či jiného prostředku MHD, musí mít platný jízdní doklad, a plným chápáním soudního řízení. Procesní způsobilostí je způsobilost vykonávat v řízení práva a povinnosti účastníka řízení, například podávat žalobu a důkazní návrhy, nahlížet do spisu, klást otázky svědkům apod. Nelze tedy bez dalšího předpokládat, že pokud nezletilé dítě má hmotněprávní způsobilost k určitému jednání, má také plnou procesní způsobilost v řízení, jehož předmětem je dané jednání. Dítě tedy musí požívat ochrany i v rámci soudního řízení a nelze jej považovat za účastníka řízení plně srovnatelného s dospělým. Z pohledu ústavních práv nezletilých dětí je nutno zajistit, aby v soudním řízení, jehož jsou účastníky, požívaly dostatečné ochrany, která je zpravidla, není-li zde konflikt zájmů, zaručena jejich zastoupením zákonným zástupcem. Zároveň však musí být děti od jisté věkové hranice do řízení zapojeny a soudy nemohou komunikovat pouze s jejich zákonným zástupcem nebo opatrovníkem.

19. V době vydání platebního rozkazu a řízení v dané věci bylo stěžovatelce mezi dvanácti a třinácti lety. Okresní soud Plzeň-město dospěl k závěru, že stěžovatelka nemohla před soudem jednat samostatně, a proto doručoval pouze její zákonné zástupkyni, matce. Ústavní soud neshledává žádný důvod, proč by účastnice civilního řízení o zaplacení dluhu, vzniklého jízdou na černo, neměla být o řízení vůbec informována. Pouze v případě zvolení zástupce svobodnou vůlí účastníka řízení totiž lze s jistotou dovodit, že o daném řízení ví, a lze na něm rozumně požadovat, aby nesl i případné negativní dopady jednání takového zástupce (například nepodání odporu). Svoji matku jako zákonnou zástupkyni si stěžovatelka nevybrala a ze skutkových okolností případu je zřejmé, že tento vztah byl značně problematický. V dobře fungující rodině by mělo k řádnému hájení zájmů nezletilého dítěte postačovat informování zákonného zástupce o řízení. Ovšem jak dokládá posuzovaný případ, nemohou se obecné soudy na uvedený předpoklad bezvýhradně spoléhat. Přitom je to vždy soud, který je odpovědný za dodržování všech aspektů práva na spravedlivý proces v řízení, které je před ním vedeno. Je rovněž nutno vzít v potaz, že zapojení pouze matky stěžovatelky do řízení neobstojí ani s ohledem na to, že je to sama stěžovatelka jako žalovaná, která je nakonec nucena nést následky rozhodnutí obecných soudů.

20. Stěžovatelce bylo nutno doručit platební rozkaz, a pokud se tak nestalo a nebylo jí vůbec umožněno se k němu vyjádřit, nemohla se za ni zákonná zástupkyně svojí nečinností vzdát jejího práva na veřejné projednání věci v její přítomnosti. Není relevantní pouze vůle zákonných zástupců, ale i vůle dítěte, kterou nelze zcela pominout. Projevenou vůli dítěte je nutno posoudit s ohledem na jeho nejlepší zájem. Stěžovatelka měla právo podat odpor se všemi důsledky s tímto úkonem spojenými. Podle § 37 zákona o rodině žádný z rodičů nemohl zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem. V takovém případě ustanoví soud dítěti opatrovníka. Nový občanský zákoník, který s účinností od 1. 1. 2014 nahradil i zákon o rodině, obsahuje shodnou úpravu v ustanovení § 892.

21. Podle názoru Ústavního soudu by bylo v dané situaci mnohem vhodnější a spíše by odpovídalo sledovanému cíli účinné ochrany práv dětí, pokud by byl jako opatrovník nezletilé stěžovatelce ustanoven advokát. Soudy se nemohou bezvýhradně spolehnout na zákonného zástupce, že bude dodržovat všechny své výše zmíněné povinnosti a intenzivně se zastupovaným komunikovat, ale je třeba dodržování daných povinností důsledně ověřovat. Jde totiž o práva samotného účastníka. Není-li zástupce zvolen svobodnou vůlí účastníka, nelze bez dalšího říci, že procesní práva účastníka jsou beze zbytku garantována skrze zástupce.

22. Stěžovatelka naopak vyjádřila svoji jasnou vůli nevzdat se práva na veřejné projednání věci odporem proti platebnímu rozkazu, jenž však byl usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 5. 2015 č. j. 18 C 542/2010-117 odmítnut pro opožděnost s odůvodněním, že platební rozkaz byl řádně doručen matce stěžovatelky. Toto rozhodnutí bylo posléze potvrzeno i odvolacím soudem, a to usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2015 č. j. 56 Co 242/2015-127.

23. Tím, že okresní soud tento odpor odmítl a dotčený platební rozkaz považuje stále za vykonatelný, porušil práva stěžovatelky na veřejné projednání věci v její přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny a na participaci na řízení, které se jí dotýká, podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. Toto porušení nenapravil ani krajský soud. Zároveň tím došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

24. Okresní soud Plzeň-město ve svém usnesení, kterým odpor proti platebnímu rozkazu odmítl, uvedl, že se neztotožnil s názorem stěžovatelky ohledně nutnosti určit jí kolizního opatrovníka, neboť mezi matkou stěžovatelky a ní v rozhodném období "nehrozila žádná kolize", Ústavní soud tento názor však nesdílí. Okresní soud v odůvodnění usnesení nejdříve obsáhle popisuje problematickou domácnost, ve které stěžovatelka žila, a tíživou sociální situaci rodiny (nezaměstnanost matky zcela závislé na sociálních dávkách, žijící s dětmi v azylovém domě), a pak dochází k závěru, že i když matka neuhradila dluh stěžovatelky ani ji o něm neinformovala, neshledal v tom důvod pro omezení její rodičovské zodpovědnosti ani pro ustanovení kolizního opatrovníka nezletilé. Matka si prý "jinak plnila své další povinnosti řádně" a k výraznému porušování těchto povinností, které vyústily až v umístění stěžovatelky do ústavní péče, došlo údajně "až v období po nabytí právní moci platebního rozkazu". Pokud jde o doručení platebního rozkazu pouze matce stěžovatelky, interpretoval soud podstatu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1041/14 tak, že jeho závěry nedopadají na dítě, které v době doručování nedosáhlo 15 let, ale má jen 13 let, a nemá tedy platný doklad totožnosti, aby bylo možno doručit do jeho vlastních rukou. Tyto závěry převzal také Krajský soud v Plzni. Z těchto důvodů tedy je podle obou soudů naprosto v pořádku, aby nezletilá stěžovatelka zcela nesla dluh ve výši více než 20 000 Kč.

25. K uvedenému Ústavní soud podotýká, že není možné vykládat procesní právní předpisy tak, aby bylo umožněno jen hladké fungování jejich formální, technické stránky. To rozhodně není aplikace práva nejefektivněji naplňující oprávněné zájmy dítěte, ke které se, jak je z výše uvedeného patrné, zavázala Česká republika. Nelze čekat, až jedinec obdrží občanský průkaz, aby se státním orgánům usnadnilo prokazovat doručení, a do té doby dítě považovat za pouhý objekt práva; prokázat něčí totožnost lze ostatně i jiným způsobem nebo jinými doklady. Hranice, odkdy je dítě schopno chápat konkrétní soudní řízení a svoje práva a povinnosti, nespočívá v dosažení určitého věku, ale této schopnosti se nabývá postupně, vzhledem k individuální vyspělosti konkrétního jedince, jakož i ke zvláštnostem zkoumaného případu. Při opačné interpretaci by tak paradoxně ten nejvíce bezbranný, jehož je právo povinno v co největší míře ochraňovat, nejvíce utrpěl. Nesměl by se účastnit soudního řízení, kde je o něm rozhodováno, ani by se o takovém řízení nemohl dozvědět, nemohl by využívat procesních prostředků a ani by se nemohl vyjádřit k tomu, kdo za něj bude v klíčových otázkách právně jednat. Zato by, jak se stalo v daném případě, poté plně nesl soudním výrokem stanovené povinnosti a finanční zátěž včetně nákladů na právní zastoupení protistrany a exekuce. Po změně režimu v roce 1989 došlo k překonávání právních teorií vyhýbajících se hodnotícím soudům a nezajímajících se o sociální působení práva, které bylo aplikováno mechanicky. Rovnost, ani v procesu před soudem, není absolutní kategorií. Právo je proto právem, že vyvažuje nezaviněné rozdílnosti, aby nikdo netrpěl nespravedlivou újmu. Jízdné v prostředcích veřejné dopravy se jistě musí platit, je však rozdíl mezi nezletilým neplatičem, obyvatelem dětského domova, a dospělým, plně právně odpovědným černým pasažérem, který si dobře uvědomuje riziko a možné následky svého počínání. Zrovna tak dítě, jemuž je soudem zabráněno jakkoliv právně jednat, neboť je zastoupeno nezodpovědným rodičem, není ve stejném postavení jako dopravní podnik, zastoupený svobodně zvoleným advokátem.

26. Tentýž soud v jednom svém rozhodnutí svěřuje nezletilou stěžovatelku do ústavní péče, neboť shledává rodičovskou péči nedostatečnou a nezodpovědnou, a v jiném rozhodnutí z téže doby zavazuje stejnou nezletilou hradit pro ni nezanedbatelnou částku uloženou v řízení, kterého se nemohla účastnit, jako by se jednalo o jedince se zcela funkčním rodinným zázemím. Zde se nemůže Ústavní soud vyhnout úvaze, zda rozhodování obecných soudů nebylo vedeno snahou věc co nejrychleji vyřídit. Právo na rychlé rozhodnutí však nikdy nesmí být nadřazeno spravedlivému verdiktu - nota bene když se jedná o zájmy dítěte - jakkoliv se jeho dosažení může někdy jevit komplikovaným a zdlouhavým.

27. I když tedy Ústavní soud obvykle nevstupuje do oblasti, kterou lze vzhledem k výši požadované částky označit za bagatelní, s ohledem na specifika popsané věci, zejména s ohledem na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod nezletilých, však bylo v daném případě namístě tak učinit a meritorní přezkum připustit. Původně skutečně bagatelní částka se ostatně v průběhu řízení (bez viny stěžovatelky) natolik navýšila, že celkovou finanční sumu vymáhanou po stěžovatelce již nelze takto označit. Částka sice stále není extrémně vysoká, pro stěžovatelku v její situaci je však jistě citelná.

28. Poukaz stěžovatelky na závěry Ústavního soudu o neúčelnosti vynaložení nákladů na zastupování protistrany (Plzeňských městských dopravních podniků, a. s.) advokátem je případný. Jednalo se o typickou formulářovou žalobu, jak ji popsal Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11, v němž vyjádřil názor, že v případech takových formulářových žalob je vzhledem k principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů spravedlivé určit výši odměny za zastupování žalobce advokátem jako ekvivalent jednonásobku vymáhané jistiny. V tomto svém nálezu Ústavní soud dále uvedl, že "s ohledem na naléhavost a závažnost dopadů řešené právní otázky je ospravedlnitelné, aby rationes decidendi tohoto nálezu byly aplikovány ve všech dosud pravomocně neskončených řízeních".

29. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnosti stěžovatelky bylo zcela vyhověno a byla dokonce i odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí, považoval Ústavnísoud za bezpředmětný doplňující návrh advokátky stěžovatelky ze dne 28. 1. 2016, aby bylo vysloveno, že platební rozkaz Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 8. 2011 č. j. 18 C 542/2010-28 ve znění opravných usnesení ze dne 8. 12. 2011 č. j. 18 C 542/2010-31 a ze dne 9. 5. 2012 č. j. 18 C 542/2010-43 "byl zrušen odporem podaným stěžovatelkou dne 10. 3. 2015 a aby Ústavní soud zakázal Okresnímu soudu Plzeň-město pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky" a také aby zrušil navazující rozhodnutí vydaná v exekučním řízení. Zrušením napadených rozhodnutí obecných soudů včetně platebního rozkazu a odložením vykonatelnosti byl protiústavní zásah do základních práv stěžovatelky napraven, jakákoli navazující rozhodnutí pozbyla svého podkladu a žádná částka po ní proto v daném případě nemůže být vymáhána; tento nález je proto zcela postačující pro ochranu jejích práv.

V. Závěr

30. Ústavnísoud konstatuje, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v hodnocení zjištění absentuje určitá část skutkových skutečností, které vyšly v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - pokud je účastník řízení, a to třeba jen nepřímo, namítal, leč obecný soud je náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností nezhodnotil, aniž by dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. libovůle, zakázané v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K námitkám či názorům shora uvedeným, které se samy nabízejí, žádný z obecných soudů nezaujal podrobnější stanovisko; soudy v zásadě jen odkázaly na použité právní předpisy a soudní judikaturu, bez ohledu na to, že jejich paušální aplikace, bez rozlišování zvláštností konkrétních případů, je ústavně neakceptovatelná.

31. Z uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti vyhověno v souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru