Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 397/98Nález ÚS ze dne 30.05.2000K výkladu § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
konfiskace majetku
rozhodné období
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 80/18 SbNU 189
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.397.98
Datum vyhlášení30.05.2000
Datum podání15.09.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb., § 2 odst.3, § 1 odst.1

5/1945 Sb., § 24 odst.2

87/1991 Sb., § 4 odst.2, § 2 odst.1, § 3 odst.2, § 13 odst.1

99/1963 Sb., § 135


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 397/98 ze dne 30. 5. 2000

N 80/18 SbNU 189

K výkladu § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě stěžovatelky S. A.

B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v P.a

Nejvyššího soudu ČR, jak jsou níže uvedeny, takto:

Rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 10. 1998, čj. 23 Cdo

1787/98 - 65, a Krajského soudu v P. ze dne 12. 5. 1998, čj. 11 Co

490/97 - 51, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 14. 9.

1998, doplněné podáním ze dne 17. 12. 1998, napadá v záhlaví

uvedené rozsudky Krajského soudu v P. a Nejvyššího soudu ČR.

Navrhuje jejich zrušení s tím, že těmito rozhodnutími, jakož

i rozsudkem soudu prvního stupně, byla porušena její zaručená

práva na soudní ochranu a na ochranu vlastnického práva, uvedená

v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Má za

to, že soudy při svém rozhodování nesprávně považovaly výměr ONV

v M.ze dne 27. 9. 1946, čj. 17.597/46, za závazný pro své

rozhodování a nepřihlédly, případně nesprávně si vyložily

ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud není vázán

rozhodnutím správního orgánu. Soudy přehlédly, že žalobu na

uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. byla

nucena podat, aby tak získala legitimaci k žádosti o poskytnutí

finanční náhrady.

Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 12. 5. 1998, čj. 11 Co

490/97 - 51, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ch. ze dne 16.

4. 1997, čj. 8 C 223/95 - 33, kterým byla zamítnuta žaloba

stěžovatelky požadující, aby žalovaným I. S. a ing. I. V. byla

podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve

znění pozdějších předpisů, stanovena povinnost uzavřít s ní dohodu

o vydání domu čp. 383 se stavební parcelou č. 480, o výměře 226

m2, podzemní garáže s parcelou č. 540 o výměře 24 m2 a zahrady č.

770/28 o výměře 507 m2, zapsaných na LV č. 16 pro katastrální

území Ú. u Katastrálního úřadu Ch. a připustil proti svému

rozsudku dovolání se zřetelem k tomu, že otázku výkladu ustanovení

§ 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., totiž zda je lze vztáhnout i na

případ přechodu vlastnictví a nikoli jen převodu mezi živými,

považoval odvolací soud za otázku zásadního významu, když

v posuzovaném případě byl uplatněn nárok proti žalovaným jako

osobám blízkým osobě, která věc od státu nabyla a obě žalované

nabyly nemovitost od původního nabyvatele cestou dědictví po jeho

úmrtí. Odvolací soud ve svém rozhodnutí, stejně jako soud prvního

stupně, dospěl k názoru, že výměr ONV v M.ze dne 27. 9. 1946, jímž

byly sporné nemovitosti rodičům žalobkyně odňaty, byl aktem

politické perzekuce porušujícím uznávaná lidská práva ve smyslu

ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) restitučního zákona č. 87/1991

Sb.; poněvadž však k tomuto aktu došlo před počátkem rozhodné doby

stanovené restitučním zákonem (před 25. 2. 1948), nemůže na něj,

dle odvolacího soudu, ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. dopadnout.

Nejvyšší soud ČR zamítl rozsudkem ze dne 6. 10. 1998, čj. 23

Cdo 1787/98 - 65, dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského

soudu v P. dle § 243b odst. 1 o. s. ř., aniž by se zabýval

odvolacím soudem vymezenou právní otázkou. Vyslovil názor, že

neshledal-li odvolací soud celé své rozhodnutí za rozhodnutí

zásadního významu po právní stránce, lze dovolání podat, vedle vad

uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř. a vad ve smyslu § 241 odst. 3

písm. b) o. s. ř. jen z důvodu té právní otázky, pro jejíž řešení

bylo připuštěno. Jestliže odvolací soud za otázku zásadního

právního významu, pro jejíž řešení připustil dovolání, považoval

pouze otázku výkladu ustanovení § 4 odst. 2 restitučního zákona,

nelze proto, aby v daném případě zkoumal Nejvyšší soud ČR

opodstatněnost dovolacích námitek stěžovatelky zpochybňujících

závěr odvolacího soudu, podle něhož se na věc nevztahuje

restituční zákon. Nemůže-li v posuzovaném případě dovolací soud

přezkoumat právní závěr, týkající se aplikovatelnosti restitučního

zákona a naopak ho musí respektovat, nemůže dospět k závěru

o nesprávnosti dovoláním napadeného rozsudku, byť by řešení otázky

vyhrazené dovolacímu přezkumu nebylo správné.

Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti stanoviska

zúčastněných soudů.

Krajský soud v P. ve svém přípise ze dne 21. 3. 2000 zastává

názor, že ke konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb. vůbec

nedošlo ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 citovaného dekretu a že

rozhodnutí Okresního národního výboru v M.ze dne 27. 9. 1946 bylo

aktem porušujícím lidská práva ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1

písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Domnívá se však, že k tomuto aktu

došlo před 26. 2. 1948, a proto se na něj nemůže vztahovat

ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci. Avšak

bez ohledu na to, i v případě, že by byla splněna podmínka, že věc

přešla v rozhodném období na stát z některého z důvodů uvedených

v § 6 zákona, nelze návrhu vyhovět, neboť žalovaný nemůže být

v této věci pasivně legitimován. Jde totiž o blízkou osobu

původního nabyvatele nemovitosti od státu, která ji však nabyla

dědictvím po tomto nabyvateli a nikoli převodem z něho, jak

požaduje ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Okresní soud v Ch. odkázal ve svém vyjádření na závěry

rozsudků všech tří soudů. Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění

svého rozsudku ze dne 6. 10. 1998.

Ústavní soud přezkoumal námitky uvedené stěžovatelkou

v ústavní stížnosti, rozhodnutí obecných soudů, jakož i údaje

a doklady obsažené ve spisech a dospěl k závěru, že ústavní

stížnost je důvodná. Týká se aplikace restitučních předpisů, kde

původ křivdy ve formě perzekuce zasahuje do období před rokem

1948, ale kde křivda byla způsobena v rozhodném období let 1948

- 1989. Restitučními zákony se demokratická společnost snaží

alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných

křivd a stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle

restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž

újma má být alespoň částečně kompenzována. To znamená, že nesmějí

opomenout ani řešení otázek souvislých a všímat si situací,

v nichž se akt křivdy zrodil a vyvinul. Je nezbytné vycházet

z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou

založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Proto také jsou

restituční předpisy označovány jako leges speciales. S některými

rozhodujícími okolnostmi restitucí se některé soudy nevyrovnaly

a nebyly dostatečně zohledněny v jejich rozhodnutích.

V předmětné věci má svůj význam posouzení otázky, zda

majetek, údajně konfiskovaný podle dekretu prezidenta republiky č.

108/1945 Sb., může být předmětem restitučního nároku podle zákona

č. 87/1991 Sb. vzhledem k rozhodnému období upravenému v této

restituční normě, tj. období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, když

dekret č. 108/1945 Sb. působil ex lege od roku 1945.

Z listinných dokladů ve spise vyplývá, že podle rozhodnutí

ONV v M.ze dne 20. 9. 1945, čj. 765/45, se předmětné nemovitosti,

jichž se ústavní stížnost týká, vyjímají z národní správy podle

§ 24 dekretu č. 5/1945 Sb., neboť patří právním předchůdcům

stěžovatelky, jimž byly v roce 1942, v důsledku rasové perzekuce,

vyvlastněny. Tehdy bylo potvrzeno, že není námitek, aby se původní

vlastníci ujali svých povinností a museli tedy splňovat podmínky

podle ustanovení § 24 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb.

Stěžovatelka spolu se svými rodiči se vrátila domů po

osvobození koncentračního tábora v Terezíně dne 8. srpna 1945

a s nimi předmětnou nemovitost nerušeně užívala až do jejich

odchodu do emigrace v roce 1948.

Dalším rozhodnutím téhož ONV v M.ze dne 27. 9. 1946, čj.

17577/46, vydaným podle § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., byly

bez bližšího zdůvodnění předmětné nemovitosti konfiskovány, údajně

proto, že právní předchůdci stěžovatelky jsou osobami

podléhajícími konfiskaci podle ustanovení § 1 odst. 1, 2 a 3

a touto cestou měly nemovitosti přejít na stát.

Obecné soudy zřejmě přehlédly, že na rodiče stěžovatelky

(a nepřímo na jejich tehdy třináctiletou dceru - nyní

stěžovatelku) se ustanovení o konfiskaci nemohlo vztahovat,

protože z konfiskace byli podle § 1 odst. 1 dekretu č. 108/1945

Sb. vyňati občané německé národnosti, kteří zůstali věrni

Československé republice, nikdy se neprovinili proti národu

českému a slovenskému a trpěli pod nacistickým terorem. Tak

závažnou otázku měly obecné soudy v procesu restituce podrobit své

zvláštní pozornosti, zejména když šlo o posouzení otázky lidských

práv a svobod a přístupu k soudu pro osoby, které utrpěly křivdu.

Ustanovení § 135 o. s. ř. jim k tomu dávalo dostatečný podklad

i možnost, jak vyvodit z toho důsledky pro další rozhodování,

stejně jako nález Ústavního soudu, týkající se dekretu č.

108/1945 Sb. (č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,

svazek 3 str. 87).

Odvolací soud se správně postavil na stanovisko, že

nemovitosti byly v roce 1942 vyvlastněny v důsledku rasové

perzekuce, takže nemělo dojít ke konfiskaci podle dekretu č.

108/1945 Sb., a výměr ONV ze dne 27. 9. 1946 správně pokládá za

akt politické perzekuce, který porušuje uznávaná lidská práva ve

smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ale svou

myšlenku nedokončil vzhledem k tomu, že nenašel pro sebe správný

výklad § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tj. posouzení, zda toto

ustanovení lze vztáhnout i na přechod vlastnictví a nikoliv jen

převod mezi živými. Připustil proto dovolání k Nejvyššímu soudu

ČR, které bylo podáno a bylo zamítnuto, aniž by dovolací soud

přezkoumával z jím uvedených procesních důvodů aplikovatelnost

restitučního zákona.

Závěrem považuje Ústavní soud za nutné zrekapitulovat, že

v zásadě souhlasí se stanoviskem Krajského soudu v P., pokud jde

o domnělou konfiskaci, provedenou ze strany ONV v M.a

s hodnocením vzniklé situace jako porušení lidských práv ve smyslu

ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Nesouhlasí

však s odvolacím soudem v tom, že k uvedenému protiprávnímu aktu

došlo před 26. 2. 1948 a nelze použít ustanovení zákona č.

87/1991 Sb.

Jak již Ústavní soud výše zdůraznil, původ křivdy ve formě

perzekuce, případně rasové a národní diskriminace, sahá nepochybně

až do doby před druhou světovou válkou. Rodiče stěžovatelky, doc.

dr. P. K. a A. K., byli spoluvlastníky domu čp. 383 v Mariánských

Lázních, který postavili na pozemkové parcele č. 480 v roce 1935.

Toto jejich vlastnictví, včetně zahrady a podzemní garáže, bylo

zapsáno v pozemkové knize vl. č. 1032 pro katastrální území U.

V roce 1938, po zabrání části pohraničních území ČSR, byla

tato nemovitost zabrána ve prospěch Německé říše jako tzv.

židovský majetek.

Na podzim roku 1945, po návratu z koncentračního tábora, byla

tato vila spolu s pozemky vrácena podle § 24 odst. 2 dekretu č.

5/1945 Sb. prezidenta republiky jako majetek osob, které trpěly

pod nacistickou perzekucí z rasových důvodů. Zápis v pozemkové

knize byl v roce 1946 obnoven v původním znění, tj. jako

vlastnictví rodičů stěžovatelky a byl vložen výmaz práva

vlastnického pro Německou říši.

Rodina K. v domě žila až do roku 1948, kdy se

z Československa vystěhovala. Jedinou dcerou a dědičkou ze závěti

po otci je dcera, stěžovatelka S. A. B.. Její otec zemřel dne 10.

12. 1971, matka ještě před ním. Z toho důvodu se pokládá za

jedinou oprávněnou osobu ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) zákona č.

87/1991 Sb.

Přestože vlastnictví předmětných nemovitostí bylo, jak výše

uvedeno, znovu zapsáno v pozemkové knize a učiněno tak pro manžele

K. nesporným, vydal ONV v M.výměr ze dne 27. 9. 1946, o konfiskaci

právě tohoto majetku. Výměr údajně nabyl právní moci dne 7. 2.

1947. Jeho celé odůvodnění zní: "Není jisto, zda se nejedná

o nepřátelský majetek." Byl jim tedy majetek konfiskován jako

německý majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945

Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku, ač již v souvislosti

s vrácením pozemku v roce 1945 bylo nesporné, že u majitelů šlo

o osoby, které trpěly pod nacistickým terorem. Jde proto

o rozhodnutí, které nelze považovat za právní akt, nýbrž za paakt,

k jehož obsahu nelze přihlížet a tuto prejudiciální otázku si

procesní soud mohl posoudit sám.

O odvolání dr. P. K. proti posledně uvedenému výměru

rozhodoval Městský národní výbor v M.a Krajský národní výbor v P.;

jeho konečné rozhodnutí bylo učiněno dne 3. 1. 1962, tedy v době,

na niž se vztahuje i zákon o mimosoudních rehabilitacích č.

87/1991 Sb., a zejména jeho ustanovení, týkající se perzekucí.

V této době také zřejmě přešly nemovitosti na stát, buď na základě

pravomocného, ale protiprávního rozhodnutí KNV v P. nebo na

základě rozhodnutí Městského národního výboru, jímž byla předmětná

nemovitost předána do správy Podniku bytového hospodářství města

M., nebo případně i bez právního důvodu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka je oprávněnou

osobou ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb.,

a doložila osvědčení o státním občanství ČR. Má tedy možnost se

domáhat svých nároků podle tohoto zákona, zejména podle § 2 odst.

1, když vyšlo najevo, že majetek, který zdědila po svých rodičích,

skutečně přešel na stát, který se tak stal povinnou osobou.

V konkrétním případě však povinnost fyzické osoby vydat věc se

týká, ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nejen osoby,

která získala věc od státu, který sám nabyl oprávnění s ní

disponovat některým ze způsobů uvedených v § 6 zákona č. 87/1991

Sb., ale také těch osob blízkých (§ 116 obč. zákoníku), na které

tato věc byla původním nabyvatelem převedena. Nástupnictví

v povinnosti věc vydat se však podle názoru obecných soudů netýká

těch osob, které věc po původním nabyvateli zdědily, což je případ

této stížnosti.

Ústavní soud vyhodnotil výše uvedená zjištění i stanoviska

obecných soudů a zjistil, že napadenými rozhodnutími byl porušen

čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud jde o právo

na soudní ochranu stěžovatelky a čl. 90 Ústavy ČR, podle něhož

jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným

způsobem poskytovaly ochranu právům, a svým nálezem zrušil ústavní

stížností napadené rozsudky, jak jsou uvedeny ve výroku tohoto

nálezu (§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.).

Neshledal porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod,

protože nešlo o vlastnické právo již konstituované, ale o právo,

které bylo a ještě je předmětem sporu.

Soud druhého stupně musí nyní znovu věc posoudit z uvedených

hledisek, zdůvodnit, proč nejsou dány podmínky pro faktické vydání

věci stěžovatelce jako oprávněné osobě a uvést, že v případě, že

nemovitost nelze vydat, může uplatnit oprávněná osoba požadavek na

finanční náhradu podle § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., poté,

co nabude právní moci rozsudek, kterým by byl zamítnut návrh na

vydání věci.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. května 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru