Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 397/21 #1Usnesení ÚS ze dne 23.02.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
insolvence/správce
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.397.21.1
Datum podání11.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 202

99/1963 Sb., § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 397/21 ze dne 23. 2. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti LIQUIDATORS v.o.s., Slezská 2033/11, Praha 2, zastoupené Mgr. Pavlem Madronem, advokátem se sídlem Chvalova 1696/10, Praha 3, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2021, č. j. 16 VSOL 444/2020-71, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 11. 2. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatelka (dále též "žalobkyně") v pozici insolvenční správkyně dlužnice Ivy Potácelové se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že vedlejší účastník (dále též "žalovaný") nemá za dlužníkem pohledávku ve výši 80.192,95 Kč. Žaloba byla podána z toho důvodu, že vedlejší účastník přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku, jejímž důvodem vzniku byl směnečný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2014, č. j. 3 Cm 116/2014-24. Tato pohledávka byla ze strany stěžovatelky popřena co do pravosti, jelikož vedlejší účastník nepřiložil k přihlášce pohledávky originální vyhotovení směnky. Tato povinnost přitom podle stěžovatelky vyplývá z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2017, č. j. 101 VSPH 126/2016-35.

Vedlejší účastník se proti podané žalobě bránil tím, že soudu předložil se svým vyjádřením též vyrozumění o zahájení exekuce, čímž prokázal, že popřená část pohledávky není promlčena a následně na jednání předložil soudu a stěžovatelce k nahlédnutí originální vyhotovení směnky. Po předložení originálu směnky vzala stěžovatelka podanou žalobu zpět a požadovala uhradit náklady právního zastoupení.

Krajský soud v Brně následně rozhodl tak, že se řízení zastavuje (výrok I.), žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 18.831,50 Kč (výrok II.) a dále je povinen zaplatit České republice částku 4.000 Kč. K podanému odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), v odstavcích II. a III. změnil usnesení nalézacího soudu tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 8.228 Kč, současně bylo rozhodnuto tak, že se žalovanému neukládá povinnost zaplatit státu soudní poplatek (výrok II.). Výrokem III. byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 2.238,50 Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na ustanovení § 202 odst. 1, z něhož mimo jiné vyplývá, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Stejně tak stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2739/12, z něhož se mimo jiné podává, že shora uvedené ustanovení zákona zakládá vůči dlužníkovi výjimku z obecné úpravy podle § 142 o. s. ř. a tedy i ze zásady, že náklady řízení nese ten, jenž nebyl v řízení úspěšný. Z této skutečnosti vyplývající nerovnost mezi postavením insolvenčního správce a ostatních účastníků řízení je odůvodněna zájmem na dosažení účelu insolvenčního řízení. Podle stěžovatelky vrchní soud nijak neodůvodnil a ani nezmínil důvod, proč se na daný případ ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona neaplikuje. Vrchní soud napadeným usnesením přiznal vedlejšímu účastníkovi na úkor stěžovatelky náklady řízení ve výši 10.466,50 Kč, což tato považuje za rozporné s právem na spravedlivý proces.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

V projednávané věci považuje stěžovatelka za sporný postup Vrchního soudu v Olomouci, který se dle jejího mínění neodchýlil jen od ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, ale též od nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2739/12.

K uvedeným výtkám je třeba uvést, že vrchní soud si byl stěžovatelkou vznesení argumentace vědom, což se též odrazilo v odůvodnění napadeného rozhodnutí. V souvislosti s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2739/12 poukázal vrchní soud na některé odlišnosti, jež mu umožnily stran nákladů řízení vyvodit jiné právní závěry, než jaké učinil soud nalézací. Zatímco se nález Ústavního soudu týkal situace, kdy věřitel přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku ze směnky, která nebyla vykonatelná, v projednávané věci tomu bylo jinak. Z přihlášky pohledávky č. P 18-1 vyplývá, že se jedná o pohledávku vykonatelnou, obsahující odkaz na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2014, č. j. 3 Cm 116/2014-24 (vykonatelný 28. 10. 2014). To znamená, že v této věci již proběhlo nalézací řízení, v jehož rámci musel věřitel soudu předložit originál směnky a kdy se soud zabýval otázkou existence práva věřitele ze směnky. Za této situace nelze vrchnímu soudu vytknout, že dospěl k závěru, podle něhož nebyla žaloba vzata zpět pro chování žalovaného a na náklady řízení je tedy třeba aplikovat ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelce lze dát sice zapravdu v tom smyslu, že podle § 202 odst. 1 insolvenčního zákona nemá proti insolvenčnímu správci žádný z účastníků ve sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky právo na náhradu nákladů řízení, ovšem toto právo předpokládá, že postup insolvenčního správce bude racionální a nebude nadužíváno. Z argumentace stěžovatelky není zřejmé, z jakého důvodu pohledávku vedlejšího účastníka zpochybnila v soudním řízení, případně jaký vliv na řízení mělo mít předložení originálu směnky v případě, kdy právo ze směnky plynoucí bylo vedlejšímu účastníku přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu.

Z výše vyložených důvodů Ústavní soud v postupu Vrchního soudu v Olomouci pochybení, jež by dosahovala ústavněprávního rozměru, neshledal. Jmenovaný soud srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu dospěl ve věci nákladů řízení k jinému závěru než nalézací soud a jeho rozhodnutí tak lze považovat za ústavně konformní.

Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2021

Tomáš Lichovník

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru