Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 397/16 #1Usnesení ÚS ze dne 15.03.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
sociální dávky
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.397.16.1
Datum podání04.02.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 397/16 ze dne 15. 3. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bernarda Hanuse, zastoupeného JUDr. Františkem Šafárikem, advokátem se sídlem Sedlovská 51, Ratboř, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 41 C 222/2009-148 ze dne 6. května 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 396/2013-187 ze dne 9. dubna 2014 a usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 30 Cdo 3503/2014-218 ze dne 4. listopadu 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal náhrady škody způsobené mu průtahy správního a soudního řízení vůči Ministerstvu práce a sociálních věcí (dále jen "1. žalovaný") a Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "2. žalovaný"). Náhradu škody vůči 1. žalovanému se stěžovatel domáhal za nepřiměřeně dlouhé správní řízení trvající 8 let a 10 měsíců, vůči 2. žalovanému pak za nepřiměřeně dlouhé soudní řízení správní, trvající 4 roky a 5 měsíců. Správní i soudní řízení bylo vedeno o opakující se dávky sociální péče. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem dospěl k závěru, že je 1. žalovaný povinen zaplatit stěžovateli částku 82.250 Kč. K této částce dospěl tak, že přiznal základní částku ve výši 15.000 Kč ročně (v prvních 2 letech řízení sníženou na 50 %), odečetl 30 % za složitost řízení, dále odečetl 20 % za podíl stěžovatele na délce řízení a ve prospěch stěžovatele přičetl 20 % s ohledem na opakované prodlužování lhůt před vydáním správního rozhodnutí. Co se týče významu předmětu řízení pro stěžovatele, nepřiznal žádné navýšení základní částky. Co do náhrady nákladů právního zastoupení stěžovatele, přiznal mu 33.040 Kč k rukám jeho právního zástupce. Dále dospěl k závěru, že je 2. žalovaný povinen zaplatit stěžovateli částku 25.000 Kč. K této částce dospěl tak, že přiznal základní částku ve výši 15.000 Kč ročně (v prvních 2 letech řízení sníženou na 50 %), odečetl 30 % za složitost řízení a 20 % vzhledem ke skutečnosti, že ve věci bylo celkem třikrát rozhodováno o opravném prostředku. Co se týče významu předmětu řízení pro stěžovatele, nepřiznal žádné navýšení základní částky. Co do náhrady nákladů právního zastoupení stěžovatele, rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zčásti rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrdil a zčásti změnil tak, že 1. žalovaný je povinen doplatit stěžovateli ještě částku 41.416 Kč. K této částce dospěl tak, že přiznal základní částku ve výši 17.500 Kč ročně (v prvních 2 letech řízení sníženou na 50 %), odečetl 30 % za složitost řízení a odečetl 20 % za podíl stěžovatele na délce řízení (neboť čtyřikrát navrhl vyloučení osob z projednávání ve správním řízení). Co se týče významu předmětu řízení pro stěžovatele, přiznal 30% navýšení základní částky vzhledem ke skutečnosti, že šlo o řízení ve věci sociálního zabezpečení, která měla pro stěžovatele velký význam. Dále stanovil, že 2. žalovaný je povinen doplatit stěžovateli ještě částku 34.791,50 Kč. K této částce dospěl tak, že přiznal základní částku ve výši 17.500 Kč ročně (v prvních 2 letech řízení sníženou na 50 %) a odečetl 30 % za složitost řízení. Co se týče významu předmětu řízení pro stěžovatele, přiznal 30 % navýšení základní částky vzhledem ke skutečnosti, že šlo o řízení ve věci sociálního zabezpečení, která měla pro stěžovatele velký význam. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání.

3. Stěžovatel spatřuje zásah do svých základních práv v tom, že napadená rozhodnutí nejsou přiměřeně odůvodněna. Základní částka byla nalézacím soudem stanovena na 15.000 Kč ročně a odvolacím soudem zvýšena na 17.500 Kč ročně. Správní řízení trvající celkem 8 let a 10 měsíců však mohlo skončit pravomocným rozhodnutím již v květnu 1999 (čili pouhých 7 měsíců po podání žádosti stěžovatele o opakované dávky sociální péče). Dále stěžovatel ve své ústavní stížnosti podrobně opakuje svou argumentaci, již provedenou před obecnými soudy. Stěžovatel dále poukazuje na to, že nalézací i odvolací soud ve svých rozsudcích shodně tvrdí, že se na délce řízení podílel i sám stěžovatel, neboť vznesl celkem 4 návrhy na vyloučení pracovnic správního orgánu prvního stupně z rozhodování pro jejich podjatost, avšak s žádnou neuspěl. Odvolací soud dále argumentuje tím, že o standardní procesní postup šlo pouze u první, maximálně druhé námitky podjatosti, ale nikoli u dalších námitek, které stěžovatel vznášel a prý věděl, že jde o návrhy zjevně bezúspěšné, s čímž však stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas. Usnesení Nejvyššího soudu pak stěžovatel považuje za příliš zjednodušující a přepjatě formalistické, protože podrobně nevypořádalo všechny stěžovatelovy argumenty. Poté se stěžovatel odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1599/13 ze dne 7. 4. 2015, který vyhověl jinému stěžovateli domáhajícímu se náhrady škody vůči státu.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Soudy pouze provedly takovou interpretaci a aplikaci podústavního práva, s níž stěžovatel nesouhlasí. Jeho výhrady však vůbec nedosahují ústavněprávní dimenze.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru