Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3966/17 #1Nález ÚS ze dne 23.04.2019K právu na bezplatnou obhajobu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkObhájce
odůvodnění
Vlastnictví
Obhajoba
EcliECLI:CZ:US:2019:1.US.3966.17.1
Datum vyhlášení14.05.2019
Datum podání18.12.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 33 odst.2, § 33 odst.3, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


V rozhodnutí o přiznání bezplatné obhajoby soudy nesmí stanovit podmínky, týkající se budoucnosti, respektive její předpovědi, které nemají oporu ani v zákoně ani v judikatuře. Bylo-­li u žadatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu v trestní věci skutečně rozhodnuto o úpadku, nelze takový stav bagatelizovat jako přechodný nedostatek hotovosti.

Právo na bezplatnou obhajobu či za sníženou odměnu přísluší každému bez rozdílu, jen s přihlédnutím ke splnění (přiměřených) zákonných podmínek, i v případě, že si tíživou finanční situaci přivodil svým jednáním.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 23. 4. 2019 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle č. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele F. P. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 5 To 353/2017-15 ze dne 8. 11. 2017 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 4 Nt 3032/2017-7 ze dne 23. 10. 2017 pro rozpor s právem stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatel se prostřednictvím Městského státního zastupitelství v Praze obrátil na Obvodní soud pro Prahu 8 s žádostí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu v trestní věci, v níž je stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Svoji žádost odůvodnil tím, že se v současné době nachází ve výkonu trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, jemuž předcházela vazba, je v insolvenci, v invalidním důchodu, stejně jako jeho manželka, má omezené možnosti ohledně získání zaměstnání, má vyživovací povinnosti, nemá žádný zpeněžitelný majetek a přestože se snaží ve výkonu trestu pracovat, na pokrytí jeho potřeb, dluhů a výdajů to nestačí. Obvodní soud pro Prahu 8 žádosti nevyhověl a nárok na obhajobu bezplatnou ani za sníženou odměnu stěžovateli nepřiznal. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, již Městský soud v Praze napadeným usnesením jako nedůvodnou zamítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti mimo jiné namítal, že vykonávaný trest lze stěží označit za přechodný či krátkodobý, naopak je zřejmé, že stěžovatel bude ve výkonu trestu odnětí svobody po celou dobu trvání daného trestního řízení.

Z odůvodnění Ústavního soudu

Dle názoru Ústavního soudu v napadených rozhodnutích obecné soudy pro přiznání bezplatné obhajoby stanovily podmínky, které nemají oporu ani v zákoně ani v judikatuře – jednalo se o podmínky týkající se budoucnosti, respektive její předpovědi. Soudy nijak nerozporovaly tvrzení stěžovatele ohledně jeho majetkové a sociální situace, přičemž stížnostní soud dokonce výslovně uznal, že stěžovatel se nachází v těžké životní situaci ze socioekonomického hlediska, která navíc nemá přechodnou povahu. Navzdory tomu však založily svá negativní rozhodnutí na vlastním, blíže nijak nerozvedeném přesvědčení, že stěžovatel vzdor těmto překážkám bude mít v dlouhodobém horizontu schopnost dostát svým závazkům a uhradit náklady obhajoby.
Ústavní soud nemohl souhlasit se závěry obecných soudů, které např. insolvenci či lépe úpadek označily za „pouhý dočasný nedostatek pohotových finančních prostředků na hotovosti.“ K napadeným rozhodnutím Ústavní soud uvedl, že jejich odůvodnění nepovažuje za ústavně konformní. Soudy dle jeho názoru nevycházely ze stavu v době rozhodování, v tom smyslu, zda stěžovatel má "dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby", jak stanoví zákon. Na základě vlastního přesvědčení svá odůvodnění opřely o hypotetickou možnost, že se finanční situace stěžovatele zlepší, která však toliko může, ale také vůbec nemusí v budoucnu nastat. Bylo-li u stěžovatele skutečně rozhodnuto o úpadku (soudy to nezpochybňují), nelze takový stav bagatelizovat jako přechodný nedostatek hotovosti.

Dle Ústavního soudu je nutné se vypořádat s podmínkami pro takové rozhodnutí, jeho důsledky, a to včetně značného omezení dispozičních práv dlužníka. Ústavní soud odmítá i postoj obvodního soudu, který sice uznává tíživost finanční situace stěžovatele, avšak přičítá ji k jeho tíži, tedy že si ji měl svým jednáním přivodit. Takový přístup by znamenal, že obviněným, kteří se ocitli v nepříznivé majetkové situaci právě pro svoji trestnou činnost, by právo na bezplatnou obhajobu či za sníženou odměnu nikdy nemohlo náležet, což nelze připustit, neboť jde o složku základního práva, které přísluší každému bez rozdílu, jen s přihlédnutím ke splnění (přiměřených) zákonných podmínek. Ústavní soud připomněl, že tento závěr dovodil již Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 11 Tz 49/2011 ze dne 24. 10. 2011 publikovaném pod č. Rt 2/2013.

Bez povšimnutí neponechal Ústavní soud ani poukaz stěžovatele na rozhodnutí jiných soudů, jimiž byl stěžovateli přiznán nárok na bezplatnou obhajobu v jeho jiných trestních věcech a které stěžovatel soudům doložil (viz obálka s opisy). Těmito rozhodnutími sice nebyly soudy v nynější věci formálně vázány, nicméně jejich existence toliko umocňuje kontrast mezi rozhodováním jednotlivých soudů, a do popředí tím zároveň staví nedostatky napadených rozhodnutí. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Proto dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem byl v dané věci Tomáš Lichovník. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 3966/17 ze dne 23. 4. 2019

K právu na bezplatnou obhajobu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti F. P., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. Janem Vokálem, advokátem se sídlem Bratislavská 12, 602 00 Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 5 To 353/2017-15 ze dne 8. 11. 2017 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 4 Nt 3032/2017-7 ze dne 23. 10. 2017, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:

I. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 5 To 353/2017-15 ze dne 8. 11. 2017 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 4 Nt 3032/2017-7 ze dne 23. 10. 2017 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Tato rozhodnutí se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

2. Z napadeného rozhodnutí, jakož i vyžádaného soudního spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 4 Nt 3032/2017, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se prostřednictvím Městského státního zastupitelství v Praze obrátil na Obvodní soud pro Prahu 8 s žádostí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu v trestní věci vedené u Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, 7. oddělení, pod sp. zn. KRPA-322030/TČ-2014, v níž je stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku. Svoji žádost odůvodnil tím, že se v současné době nachází ve výkonu trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku ve Věznici Kuřim, jemuž předcházela vazba, je v insolvenci, v invalidním důchodu, stejně jako jeho manželka, má omezené možnosti ohledně získání zaměstnání, má vyživovací povinnosti, nemá žádný zpeněžitelný majetek a přestože se snaží ve výkonu trestu pracovat, na pokrytí jeho potřeb, dluhů a výdajů to nestačí.

3. Shora označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 8 žádosti nevyhověl a nárok na obhajobu bezplatnou ani za sníženou odměnu stěžovateli nepřiznal. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, již Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodnou zamítl.

II.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval tvrzení o své sociální a ekonomické situaci a namítl, že ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu nehovoří o zavinění obviněného ani o dočasnosti nedostatku finančních prostředků, které obvodní soud uvedl jako důvody pro nepřiznání nároku. Navíc dle stěžovatele jdou i proti samotnému smyslu citovaného zákonného ustanovení, protože situaci obviněného v trestním řízení lze z povahy věci vždy posoudit tak, že si celou situaci zavinil svojí trestnou činností, z níž je obviněn. Dle názoru stěžovatele lze vykonávaný trest stěží označit za přechodný či krátkodobý, naopak je zřejmé, že stěžovatel bude ve výkonu trestu odnětí svobody po celou dobu trvání daného trestního řízení. Stěžovatel rovněž podotkl, že mu již byla na základě stejné majetkové, příjmové, osobní, rodinné a sociální situace přiznána bezplatná obhajoba v řadě soudních rozhodnutí v jiných trestních věcech. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

III.

5. Obvodní soud pro Prahu 8 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se jedná o zcela standardní rozhodnutí soudu v případech obdobných případu stěžovatele, který není nemohoucí ani neschopný práce, ve své podstatě nemá žádná omezení, která by mu zabraňovala v budoucnu náklady své obhajoby uhradit. Dle mínění obvodního soudu je zde evidentní neochota stěžovatele se finančně podílet na svém zastoupení, navíc za obhájce, kterého si zvolil na plnou moc.

6. Ústavní soud nezasílal vyjádření obvodního soudu k replice stěžovateli, neboť v ní nejsou uvedeny žádné nové skutečnosti v porovnání s obsahem napadeného usnesení. Ústavní soud v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

IV.

7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních rozhodnutí, jakož i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

8. Soudy v nyní napadených rozhodnutích pro přiznání bezplatné obhajoby stanovily podmínky, které nemají oporu ani v zákoně ani v judikatuře. A to podmínky týkající se nikoli zjištěného současného stavu. Ale podmínky týkající se budoucnosti, respektive její předpovědi. Soudy nijak nerozporovaly tvrzení stěžovatele ohledně jeho majetkové a sociální situace, přičemž stížnostní soud dokonce výslovně uznal, že stěžovatel se nachází v těžké životní situaci ze socioekonomického hlediska, která navíc nemá přechodnou povahu. Navzdory tomu založily svá negativní rozhodnutí na vlastním, blíže nijak nerozvedeném přesvědčení, že stěžovatel vzdor těmto překážkám bude mít v dlouhodobém horizontu schopnost dostát svým závazkům a uhradit náklady obhajoby. Městský soud se ztotožnil se soudem obvodním, "že nárok na bezplatnou obhajobu je v právním řádu zakotven pouze pro ty případy, kdy obviněný nemůže z vážných důvodů, které nejsou přechodné povahy, náklady na obhajobu zaplatit. Stížnostní soud si uvědomuje, že odpykávání si trestu odnětí svobody spojené s prohlášením konkurzu na majetek obviněného, možnosti obviněného hradit náklady obhajoby značně komplikuje, nicméně v dlouhodobém horizontu to jeho schopnosti dostát svým závazkům a uhradit náklady obhajoby nezabraňuje." Insolvenci či lépe úpadek pak obvodní soud označuje za "pouhý dočasný nedostatek pohotových finančních prostředků na hotovosti."

9. Ústavní soud nepokládá taková odůvodnění za ústavně konformní. Soudy nevycházejí ze stavu v době rozhodování, zda stěžovatel má "dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby", jak stanoví zákon. Na základě vlastního přesvědčení se opírají o hypotetickou možnost, která však toliko může, ale také vůbec nemusí v budoucnu nastat. Bylo-li u stěžovatele skutečně rozhodnuto o úpadku (soudy to nezpochybňují), nelze takový stav bagatelizovat jako přechodný nedostatek hotovosti. Je nutno se vypořádat s podmínkami pro takové rozhodnutí, jeho důsledky, a to včetně značného omezení dispozičních práv dlužníka. Ústavní soud odmítá i postoj obvodního soudu, který sice uznává tíživost finanční situace stěžovatele, avšak přičítá ji k jeho tíži, tedy že si ji měl svým jednáním přivodit. Takový přístup by ale znamenal, že obviněným, kteří se ocitli v nepříznivé majetkové situaci právě pro svoji trestnou činnost, by právo na bezplatnou obhajobu či za sníženou odměnu nikdy nemohlo náležet, což nelze připustit, neboť jde o složku základního práva, které přísluší každému bez rozdílu, jen s přihlédnutím ke splnění (přiměřených) zákonných podmínek. To ostatně dovodil již Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 11 Tz 49/2011 ze dne 24. 10. 2011 publikovaném pod č. Rt 2/2013.

10. Bez povšimnutí nelze ponechat ani poukaz stěžovatele na rozhodnutí jiných soudů, jimiž byl stěžovateli přiznán nárok na bezplatnou obhajobu v jeho jiných trestních věcech a které stěžovatel soudům doložil (viz obálka s opisy). Těmito rozhodnutími sice nebyly soudy v nynější věci formálně vázány, nicméně jejich existence toliko umocňuje kontrast mezi rozhodováním jednotlivých soudů, a do popředí tím zároveň staví nedostatky napadených rozhodnutí.

11. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Proto dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil. Při novém projednání věci jsou soudy vázány právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 23. dubna 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru