Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3961/14 #1Usnesení ÚS ze dne 08.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Doručování
Datové schránky
osoba/právnická
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.3961.14.1
Datum podání19.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 42


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3961/14 ze dne 8. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o návrhu stěžovatelky EDHESSA, s. r. o., IČ: 27863816, se sídlem v Ostravě, Spojů 835/2, zastoupené Mgr. Lucií Mokrošovou, advokátkou se sídlem v Brně, Joštova 138/4, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. října 2014, č. j. 5 Afs 130/2014-13, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatelka účastnila jako žalobkyně.

3. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2014, č. j. 5 Afs 130/2014-13, byla odmítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2014, č. j. 62 Af 8/2013-56, a to z důvodu nedostatku povinného právního zastoupení. Kasační stížnost sice jménem stěžovatelky podala JUDr. Kateřina Tomková, plná moc však nebyla doložena. Nejvyšší správní soud dále zjistil, že jmenovaná byla vyškrtnuta ze seznamu advokátů a rovněž ani není statutárním orgánem nebo společníkem stěžovatelky. Usnesením ze dne 13. 8. 2014, č. j. 5 Afs 130/2014-6, proto vyzval stěžovatelku, aby ve lhůtě 1 týdne prokázala, že jmenovaná je její zaměstnankyní nebo členkou oprávněnou jednat před Nejvyšším správním soudem. Usnesení bylo doručeno do datové schránky stěžovatelky a nabylo právní moci dne 30. 8. 2014. V určené lhůtě však stěžovatelka nic nedoložila.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že postupem a rozhodnutím obecného soudu bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.

5. Obsah ústavní stížnosti se soustředí na skutečnost, že ve veřejném rejstříku je ode dne 31. 10. 2010 jako likvidátor stěžovatelky zapsán Ing. Jiří Tomek, na nějž ve smyslu § 70 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, přešla působnost statutárního orgánu jednat za stěžovatelku. Vzhledem k tomu, že usnesení Nejvyššího správního soudu byla doručována do datové schránky stěžovatelky a nikoliv likvidátorovi, mělo dojít ze strany obecného soudu k pochybení. Likvidátor nepožádal o zřízení přístupu do datové schránky stěžovatelky, neboť podle jeho názoru tento přístup měl pouze jednatel společnosti. Poskytovatel služeb datových schránek, podle přesvědčení stěžovatelky, neumožní přístup dalším osobám. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka o existenci usnesení Nejvyššího správního soudu dozvěděla až dne 6. 11. 2014, podala dne 19. 11. 2014 návrh na vydání rozhodnutí o neúčinnosti doručení.

6. Na základě uvedeného stěžovatelka tvrdí, že včas odstranila vady kasační stížnosti, avšak v důsledku administrativního pochybení došlo k odepření práva na přístup k soudu. Proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

7. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníka, Nejvyšší správní soud, k vyjádření se k obsahu ústavní stížnosti. Ten zejména uvedl, že JUDr. Kateřina Tomková v okamžiku podání kasační stížnosti nesplňovala podmínky stanovené § 105 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla stěžovatelka vyzvána k odstranění nedostatku zastoupení. Usnesení bylo doručeno do funkční datové schránky. Z právní úpravy totiž dle Nejvyššího správního soudu nevyplývá jeho povinnost zasílat písemnosti likvidátorovi namísto právnické osoby. Je naopak odpovědností likvidátora zajistit si do datové schránky přístup.

8. Vyjádření Nejvyššího správního soudu bylo stěžovatelce doručeno k replice, ta však na výzvu nereagovala.

9. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem, vyjádřením účastníka a napadeným rozhodnutím dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

11. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.

12. Podstata ústavní stížnosti se soustředí na jedinou otázku podústavního práva, a to zda měl Nejvyšší správní soud usnesení doručovat do datové schránky stěžovatelky, nebo na adresu likvidátora. Z § 42 odst. 1 soudního řádu správního vyplývá preference doručování písemností do datové schránky. Podle § 46 odst. 1 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 42 odst. 5 soudního řádu správního, se adresou pro doručování prostřednictvím veřejné datové sítě rozumí adresa datové schránky evidovaná podle zvláštního předpisu. V nyní souzené věci není možné aplikovat ustanovení § 42 odst. 2 soudního řádu správního, že má-li účastník nebo osoba zúčastněná na řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci, neboť na likvidátora nelze nahlížet jako na zástupce ve smyslu § 35 soudního řádu správního. Nejvyšší správní soud proto nepochybil, pokud doručoval do datové schránky stěžovatelky a nikoliv přímo likvidátorovi. Ústavní soud rovněž souhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu o odpovědnosti likvidátora za zřízení si přístupu do datové schránky stěžovatelky. Naopak nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že provozovatel služeb datových schránek by tento přístup neumožnil. Tento závěr vyplývá z Provozního řádu ISDS.

13. Ústavní soud proto konstatuje, že postupem a rozhodnutím Nejvyššího správního soudu nebylo zasaženo do ústavních práv či svobod stěžovatelky.

14. Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru