Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3960/16 #1Nález ÚS ze dne 27.03.2018Znalcům a tlumočníkům, kteří jsou plátci DPH, náleží náhrada nákladů zvýšená o částku představující daň z přidané hodnoty

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - soudní znalec
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkinterpretace
Daň
odměna
Znalec
PoznámkaTisková zpráva: https://www.usoud.cz/aktualne/znalcum-a-tlumocnikum-kteri-jsou-platci-dph-nalezi-nahrada-nakladu-zvysena-o-cas/
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 57/88 SbNU 809
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.3960.16.1
Datum vyhlášení23.04.2018
Datum podání01.12.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

zákon; 36/1967 Sb.; o znalcích a tlumočnících; § 18

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 87 odst.1

202/2012 Sb., § 10 odst.4

36/1967 Sb., § 17

37/1967 Sb., § 18, § 28, § 25

99/1963 Sb., § 137 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Jsou-li znalcům a tlumočníkům, jež jsou plátci DPH, náhrady účelně vynaložených nákladů následně kráceny o daň z přidané hodnoty, aniž by jim soud za toto krácení přiznal náhradu, není naplněna dikce § 18 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, čímž dochází k nedůvodnému zásahu do jejich vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy proto musí pomocí analogie (s advokáty, notáři, exekutory či mediátory - § 137 odst. 3 občanského soudního řádu, § 87 odst. 1 exekučního řádu, § 10 odst. 4 zákona o mediaci) dospět k ústavně konformnímu výkladu daného ustanovení zákona o znalcích a tlumočnících a účelně vynaložené náklady navýšit o částku představující DPH.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 27. 3. 2018 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh JUDr. Martina Mikysky usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016 č. j. 68 Co 338/2016-338, a to pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovateli byla jako soudnímu znalci soudem prvního stupně přiznána odměna za zpracování znaleckého posudku ve výši 4 368 Kč. Tato částka zahrnovala i náhradu oprávněných nákladů znalce (např. cestovní výdaje) a DPH ve výši 758 Kč. Odvolací soud přiznal stěžovateli znalečné pouze ve výši 3 865 Kč, neboť pokud jde o DPH z vyúčtování náhrad, pak má znalec, který je plátcem DPH, právo na náhradu daně z přidané hodnoty, vypočtené pouze z odměny znalce, nikoliv i z nákladů. Stěžovatel s takovým výkladem daného ustanovení nesouhlasí. Stěžovatel očekával, že se mu dostane takové náhrady nákladů, v jejíž výši bude promítnuta skutečnost, že vyúčtované náklady znalce patří do kategorie „zdanitelných plnění“ ve smyslu zákona o DPH, protože z přijaté náhrady nákladů on jako plátce DPH musí odvést odpovídající DPH.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud předně konstatoval, že ačkoliv se jednalo o bagatelní věc, která zpravidla nedosahuje ústavněprávní roviny, nebylo lze odhlédnout od toho, že stěžovatelem vznesené námitky byly Ústavním soudem v minulosti řešeny opakovaně, netýkají se zanedbatelného množství případů a sám zákonodárce v principiálně obdobných věcech přijal právní úpravu, jež rozpor u jiných adresátů účelně vynaložených nákladů odstranila (např. u advokátů a notářů). Z tohoto důvodu podrobil Ústavní soud napadené usnesení odvolacího soudu meritornímu přezkumu.

V zákoně o znalcích a tlumočnících je problematika odměňování a nákladů rozvržena v podstatě do dvou ustanovení. Zatímco § 17 citovaného zákona se věnuje otázce odměňování, § 18 reguluje náhradu účelně vynaložených nákladů. Rozdílnost obou úprav z pohledu přiznání náhrady DPH je přitom zjevná. Z § 17 odst. 5 se podává, že odměna se zvyšuje o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je znalec či tlumočník povinen z odměny odvést podle jiného právního předpisu. Ustanovení § 18 oproti tomu u nákladů nic takového nestanoví. Soudce se tak dostává do situace, kdy svým rozhodnutím v souladu s literou zákona, fakticky zasáhne do vlastnického práva znalce či tlumočníka, neboť ten, chce-li dostát své daňové povinnosti, musí z přiznané náhrady odvést DPH. Takto rozvržená práva a povinnosti jsou dle Ústavního soudu v rozporu s principem bezrozpornosti zákona. Zákon na jedné straně garantuje znalci náhradu účelně vynaložených nákladů a na druhé strany mu tuto náhradu na základě jiného zákona) snižuje o daň z přidané hodnoty.

První senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že jsou-li znalcům a tlumočníkům, jež jsou plátci DPH, náhrady účelně vynaložených nákladů následně kráceny o daň z přidané hodnoty, aniž by jim soud za toto krácení přiznal náhradu, je tím nedůvodně zasahováno do jejich vlastnického práva. Soudy proto musí pomocí analogie (s advokáty, notáři, exekutory či mediátory - § 137 odst. 3 občanského soudního řádu, § 87 odst. 1 exekučního řádu, § 10 odst. 4 zákona o mediaci) dospět k ústavně konformnímu výkladu § 18 zákona o znalcích a tlumočnících a účelně vynaložené náklady navýšit o částku představující DPH. Právní úprava sporného ustanovení je podle Ústavního soudu dlouhodobě nesystémová, a ačkoliv se Ústavní soud v minulosti v obdobné věci vyjádřil zdrženlivě (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 522/06), nelze již nečinnost zákonodárce již dále přehlížet.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil, neboť jím bylo porušeno stěžovatelovo vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Tomáš Lichovník. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 3960/16 ze dne 27. 3. 2018

N 57/88 SbNU 809

Znalcům a tlumočníkům, kteří jsou plátci DPH, náleží náhrada nákladů zvýšená o částku představující daň z přidané hodnoty

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Davida Uhlíře a Vladimíra Sládečka - ze dne 27. března 2018 sp. zn. I. ÚS 3960/16 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Martina Mikysky, zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016 č. j. 68 Co 338/2016-338, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně týkající se výše znalečného.

I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016 č. j. 68 Co 338/2016-338 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016 č. j. 68 Co 338/2016-338 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 1. 12. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze. V souvislosti s předmětnou ústavní stížností stěžovatel navrhl, aby příslušný senát Ústavního soudu podal návrh plénu Ústavního soudu na zrušení ustanovení § 18 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění zákona č. 444/2011 Sb., (dále též jen "zákon o znalcích").

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 6. 2016 č. j. 23 C 23/2005-317 byla znalci (stěžovateli) za zpracování znaleckého posudku z oboru ekonomie přiznána odměna ve výši 4 368 Kč. Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 16, § 25 odst. 2, § 28 odst. 1 písm. a) a b) vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, přiznal znalci odměnu za 4 hodiny po 350 Kč, náhradu cestovních výdajů ve výši 1 061,16 Kč na cestu k soudu a náhradu mzdy za 3 hodiny za dobu strávenou podáním ústního znaleckého posudku a daň z přidané hodnoty (dále též jen "DPH") ve výši 758 Kč.

K odvolání žalované změnil Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že stěžovateli přiznal znalečné ve výši 3 865 Kč. Odvolací soud přitom uzavřel, že pokud jde o DPH z vyúčtování náhrad, pak znalec, který je plátcem DPH, má právo podle § 17 odst. 5 zákona č. 36/1967 Sb. na náhradu daně z přidané hodnoty vypočtené pouze z odměny znalce, nikoliv i z nákladů znalce [v souvislosti s uvedeným městský soud odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 Co 720/2010 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 522/06 ze dne 6. 10. 2006 (v SbNU nepublikováno, dostupné stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)].

Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze došlo k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a to právě z důvodu nepřiznání skutečné výše náhrady nákladů, které mu vznikly v souvislosti se stvrzováním znaleckého posudku před soudem, a to v důsledku věcné neprovázanosti zákona o znalcích se zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o DPH"). V uvedeném spatřuje porušení principů právního státu. Stěžovatel zdůraznil, že došlo k porušení jeho legitimního očekávání uspokojení jeho majetkového práva, že mu budou plně uhrazeny náklady na obhajobu znaleckého posudku před soudem. Stěžovatel, který je plátcem DPH předpokládal, že se mu dostane takové náhrady nákladů, v jejíž výši bude promítnuta skutečnost, že vyúčtované náklady znalce patří do kategorie "zdanitelných plnění" ve smyslu zákona o DPH, takže z přijaté náhrady nákladů on jako plátce DPH musí odvést odpovídající DPH.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podle § 17 odst. 5 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, odměna znalce se zvyšuje o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je znalec povinen odvést podle jiného právního předpisu. Obdobné ustanovení jako ustanovení § 17 odst. 5 v ustanovení § 18 téhož zákona č. 36/1967 Sb. chybí. Přitom podle zákona o DPH náhrada nákladů je zdanitelným plněním, z něhož znalec - plátce DPH - musí DPH odvést.

Absurditu doslovné, jen jazykové, aplikace ustanovení § 18 zákona o znalcích v případě stěžovatele jako plátce DPH stěžovatel doložil na vlastním případu. Náhradu oprávněných nákladů znalce Městský soud v Praze uznal ve výši 1 101 Kč ušlého výdělku za ztrátu času při cestě ze sídla znalce na Malé Skále do Prahy a zpět a dále náhradu cestovného ve výši celkem 1 061 Kč, celkem 2 162 Kč. Tato částka náhrady nákladů představuje pro stěžovatele - plátce DPH - zdanitelné plnění, ze kterého odvede daň ve výši 21 % tj. 375,32 Kč. Takže reálná výše náhrady nákladů znalce jako plátce bude činit nikoliv skutečně vynaloženou částku, ale jen 1 786 Kč.

V souvislosti s uvedenou problematikou odkázal stěžovatel na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 ze dne 7. 10. 2014 (N 188/75 SbNU 95; 275/2014 Sb.), v němž řešil nerovnost různých účastníků řízení při prokazování náhrady hotových výdajů. Ústavní soud v něm dospěl k možnosti vyřešit problém interpretativním výrokem, který se stal posléze základem novelizovaného znění § 151 odst. 3 o. s. ř.

V dalším stěžovatel poukázal na rozdílnost prakticky téže právní problematiky v různých právních předpisech. Konkrétně se jednalo o právní úpravu obsaženou v ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. pojednávajícím o náhradě za DPH u advokátů, notářů a patentových zástupců. Obdobně odkázal též na ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nebo § 10 odst. 4 zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákon o mediaci). U všech výše uvedených profesí dochází na rozdíl od úpravy obsažené v ustanovení § 18 zákona č. 36/1967 Sb. ke korekci přiznaných nákladů řízení o DPH, jež musí plátce DPH následně odvést zpátky do státního rozpočtu.

Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že ústavní stížností napadeným usnesením došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod.

III.

Z vyjádření Městského soudu v Praze se podává přesvědčení, že ústavní stížností napadené usnesení je v souladu s právními předpisy. V podrobnostech odkázal jmenovaný soud na odůvodnění napadeného usnesení.

Vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze ve svém vyjádření nepřednesl žádnou novou argumentaci, nebylo toto zasláno stěžovateli k replice.

IV.

Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Proto Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelem namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Předně je třeba uvést, že si je Ústavní soud dobře vědom toho, že se v předmětném případě jedná o tzv. bagatelní věc, jež zpravidla nedosahuje ústavněprávní roviny. Podle náhledu Ústavního soudu však nelze odhlédnout od toho, že stěžovatelem vznesené námitky byly Ústavním soudem v minulosti řešeny opakovaně, netýkají se zanedbatelného množství případů a sám zákonodárce v principiálně obdobných věcech přijal právní úpravu, jež shora popsaný rozpor, u jiných adresátů účelně vynaložených nákladů, odstranila. Z toho důvodu Ústavní soud neodmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost jako bagatelní věc a podrobil napadené usnesení Městského soudu v Praze meritornímu přezkumu.

V zákonu č. 36/1967 Sb. je problematika odměňování a nákladů rozvržena v podstatě do dvou ustanovení. Zatímco § 17 se věnuje otázce odměňování, ustanovení § 18 reguluje náhradu účelně vynaložených nákladů. Rozdílnost obou úprav z pohledu přiznání náhrady DPH je přitom zjevná. Z ustanovení § 17 odst. 5 zákona o znalcích se podává: "Odměna stanovená podle odstavců 1 až 4 se zvyšuje o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je znalec (tlumočník) povinen z odměny odvést podle jiného právního předpisu2)." Oproti tomu ustanovení § 18 žádné takové ustanovení o zvýšení náhrady o částku odpovídající DPH neobsahuje a obecné soudy mají potud pravdu v tom, že chybí zákonný podklad, na jehož základě by mohlo dojít v případě znalců k přiznání náhrady DPH v případě účelně vynaložených nákladů řízení. Soudce se tak dostává do situace, kdy svým rozhodnutím v souladu s literou zákona fakticky zasáhne do vlastnického práva znalce či tlumočníka, neboť ten, chce-li dostát své daňové povinnosti, musí z přiznané náhrady odvést DPH. Podle náhledu Ústavního soudu jsou takto rozvržená práva a povinnosti v rozporu s principem bezrozpornosti právního řádu. Samotný rozpor či protimluv zákonodárce lze dohledat v tom, že zákon na jedné straně garantuje znalci náhradu účelně vynaložených nákladů a na straně druhé mu tuto náhradu (na základě jiného zákona) snižuje o daň z přidané hodnoty.

První senát Ústavního soudu je toho názoru, že jsou-li znalcům a tlumočníkům, již jsou plátci DPH, náhrady účelně vynaložených nákladů následně kráceny o daň z přidané hodnoty, aniž by jim soud za toto krácení přiznal náhradu, není naplněna dikce ustanovení § 18 zákona č. 36/1967 Sb., a je tím nedůvodně zasahováno do jejich vlastnického práva. Z jazykového i teleologického výkladu daného ustanovení nevyplývá, že by znalcům a tlumočníkům měla být přiznána jen určitá část účelně vynaložených nákladů. Pro tento postup není žádný rozumný důvod. Není ani zřejmé, v jaké výši a z jakého titulu by měly být znalcům náhrady nákladů kráceny. Takový výklad by byl nepochybně v rozporu nejen s účelem poskytovaných náhrad, ale zcela by se vymykal komparaci s právní úpravou obsaženou u totožné problematiky v jiných právních předpisech. Účelně vynaložené náklady nepředstavují ústřední motiv znalecké činnosti a jsou jen nákladem vynaloženým v souvislosti s touto činností. Vzhledem k tomu, že v souvislosti s účelně vynaloženými náklady nedochází k žádnému zhodnocení, z něhož by mohla být vypočtena přidaná hodnota, mělo by se znalci ve finále dostat takové finanční částky, kterou tento reálně vynaložil při poskytování plnění podléhajícímu dani.

Z judikatury Ústavního soudu je zřejmé (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 264/04 ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 122/04 ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 517/03 ze dne 11. 3. 2004 a další), že stěžovatelé naráželi na obdobný problém již v minulosti, a to zejména v souvislosti s občanským soudním řízením. K odstranění nesrovnalosti došlo až novelou provedenou zákonem č. 237/2004 Sb., kterou byla advokátům přiznána u náhrady nákladů řízení náhrada DPH, a obecné soudy tak musejí zvyšovat přiznané náhrady o částku, kterou oprávněný (z pohledu zákona o DPH povinný) následně odvede na DPH. V rámci zákona o znalcích reagoval zákonodárce na shora popsaný problém novelou provedenou zákonem č. 322/2006 Sb., která se však týkala jen ustanovení § 17, tedy zdaňování odměn. Zdaňování účelně vynaložených nákladů zůstalo beze změny. V projednávaném případě by byla patrně nejjednodušším řešením novela zákona č. 36/1967 Sb., nicméně její přijetí je zcela v rukou zákonodárce, přičemž obecné soudy jsou postaveny před shora popsaný problém nyní.

Podle náhledu Ústavního soudu by si tak měl obecný soud položit otázku, zda jeho interpretační závěr nezakládá bezdůvodnou diferenciaci, což by bylo v rozporu s principem bezrozpornosti právního řádu a principem rovnosti. Tyto principy jsou legitimačním důvodem pro dotváření práva cestou analogie legis (za pomoci argumentu a simili či a fortiori). Nejde o tvorbu práva, nýbrž o dotváření práva, kterým soudce "toliko" domýšlí existující právní řád do důsledků, čímž soudce stále zůstává na půdě platného práva a toliko vychází z presumpce racionálního zákonodárce. Toto dotváření práva je třeba odlišit od právně politické představy soudce rozporné s platným právem, jejíž realizace by byla možná jen cestou změny zákona.

Ústavnísoud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 2264/13 ze dne 27. 3. 2014 ve znění opravného usnesení ze dne 6. 8. 2014 (N 47/72 SbNU 531) mimo jiné konstatoval: "Hranicí mezi tvorbou práva a (ještě) dotvářením práva je kritérium, zda bezdůvodná diferenciace mezi komparovanými skutkovými podstatami je vědomým rozhodnutím zákonodárce, či nikoli. Soudce zásadně není oprávněn vyplnit vědomou mezeru v zákoně. Pokud je hodnotově nekoherentní úprava zákonodárcem skutečně chtěná (je si vědom rozporu s teleologickým pozadím právního řádu, a přesto takovou úpravu přijme), je tím posílen demokratický princip a princip dělby moci, když tvorba práva přísluší primárně demokraticky zvolenému zákonodárci, nikoli soudci. To, zda šlo o vědomé či nevědomé rozhodnutí zákonodárce (mezeru vědomou či nevědomou), lze zjistit především jasně průkazným úmyslem zákonodárce; jde o skutečnou vůli zákonodárce (subjektivní historický výklad), nikoli o vůli, která se bude jen předpokládat (platí totiž presumpce opačná, předpoklad racionálního zákonodárce). Tímto způsobem lze tedy zodpovědět i související otázku, kdy lze aplikované ustanovení právního předpisu dotvořit a kdy má naopak být navrženo Ústavnímu soudu ke zrušení pro porušení principu rovnosti; je-li právní úprava zákonodárcem koncipována s vědomím teleologického rozporu, pak obecný soud či Ústavní soud nemůže toto řešení změnit, ale může dojít jen ke zrušení právního předpisu. Dojde-li však k následné změně faktického stavu či právního řádu, která teprve způsobí či značně zesílí rozpornost zkoumaného ustanovení s teleologickým pozadím právního řádu, obecně nelze již hovořit o tom, že tento stav byl zákonodárcem chtěný, když se rozhodoval za zcela jiných podmínek; pak dotváření práva obecně přípustné je, přičemž lze hovořit o tzv. následné mezeře v zákoně. Shrnuto, mezerou v zákoně, způsobilou být řešenou cestou dotváření práva, se rozumí neúplnost zákona proti-plánová (z hlediska záměru zákonodárce). Uvedenou metodologicky korektní cestu analogie legis - za pomoci argumentu a simili či a fortiori - v judikatuře uplatnil i Ústavní soud. Lze poukázat kupříkladu na nález ze dne 26. 3. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 48/95 (N 21/5 SbNU 171; 121/1996 Sb.) či nález ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 3/06 [(N 41/44 SbNU 517; 149/2007 Sb.), body 29 a násl.]. Shodně či podobně je metodologicky usuzováno i v právní teorii, resp. minimálně v její části (srov. především Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, zejména str. 227-236 a tam uvedenou zahraniční literaturu)."

Podle Ústavníhosoudu leží úskalí právní úpravy v tzv. otevřené mezeře v zákoně a je na obecném soudu, aby ji prostřednictvím analogie zacelil. Na tomto místě je vhodné připomenout, že soudcovské nalézání práva v oblasti daňových předpisů je v zásadě, až na odůvodněné výjimky, vyloučeno (obdobně je tomu u trestního práva hmotného). Z toho důvodu se jeví vhodnější přistoupit k zacelení mezery přímo v ustanovení § 18 zákona č. 36/1967 Sb. Podstata analogie spočívá v tom, že se právní následek normovaný v jednom ustanovení aplikuje i na případy, které jeho dikce nezahrnuje. Ústavní soud má za to, že se zde obecnému soudu nabízí hned několik právních předpisů, jejichž analogickou aplikací může dosáhnout smyslu a účelu ustanovení § 18 zákona č. 36/1967 Sb., tj. nahrazení účelně vynaložených nákladů. Shodně se stěžovatelem lze odkázat např. na ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., podle něhož, zjednodušeně řečeno, náhrada za DPH patří k nákladům řízení, je-li zástupcem advokát, notář či patentový zástupce. Podle ustanovení § 87 odst. 1 exekučního řádu náleží zmíněná náhrada DPH rovněž exekutorům. A nabízí se i ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 202/2012 Sb., které zcela explicitně přiznává DPH z náhrady hotových výdajů též mediátorům.

Vzhledem k výše řečenému I. senát Ústavníhosoudu nepodal návrh plénu na zrušení § 18 zákona č. 36/1967 Sb., neboť je toho názoru, že za pomoci analogie lze dospět k ústavně konformnímu výkladu sporného ustanovení. Podstata problému nespočívá v tom, že by samotné ustanovení § 18 bylo protiústavní, ale v tom, že je obsahově natolik úzké, že nenaplňuje svůj smysl a účel. Právní úprava ustanovení § 18 je dle náhledu Ústavního soudu dlouhodobě nesystémová. Ústavní soud se sice v minulosti v obdobné věci vyjádřil zdrženlivě (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 522/06), nicméně dlouhodobou nečinnost zákonodárce již nelze přehlížet, a obecné soudy by tak svojí rozhodovací činností měly dotvořit právo tak, aby nedocházelo při aplikaci ustanovení § 18 zákona č. 36/1967 Sb. k zasahování do vlastnického práva znalců a tlumočníků.

Z výše vyložených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016 č. j. 68 Co 338/2016-338, neboť v odvolacím řízení bylo porušeno jak vlastnické právo stěžovatele, tak i právo na spravedlivý proces, jež jsou mu garantovány čl. 11, resp. čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru