Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 396/01Nález ÚS ze dne 05.12.2001K prominutí změškání lhůty

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříklhůta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 194/24 SbNU 457
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.396.01
Datum vyhlášení30.01.2002
Datum podání27.06.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 58 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 396/01 ze dne 5. 12. 2001

N 194/24 SbNU 457

K prominutí změškání lhůty

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti J. N., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové

ze dne 30. 3. 2001, sp.zn. 18 Co 96/2001, 18 Co 95/2001, takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.3.2001,

sp.zn. 18 Co 96/2001, 18 Co 95/2001, se zrušuje.

Odůvodnění:

V záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové

rozhodl, že se potvrzují usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze

dne 13. 12. 2000, č.j. 2 Ro 375/2000-39, kterým se zamítá návrh

stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti

platebnímu rozkazu ze dne 10. 5. 2000, č.j. 2 Ro 375/2000-219,

a usnesení téhož soudu ze dne 23. 6. 2000, č.j. 2 Ro 375/2000-28,

kterým se odmítá odpor stěžovatele proti uvedenému platebnímu

rozkazu. Dále rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit žalobci

- vedlejšímu účastníku náklady odvolacího řízení ve výši 650,- Kč

do 3 dnů. V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud dovodil, že je

třeba přihlédnout k delšímu období nečinnosti stěžovatele, který

podal odpor spolu se žádostí o prominutí zmeškání lhůty až dne

13. 6. 2000, ačkoliv jeho nemoc skončila již dne 5. 6. 2000.

Neučinil tak tedy bezodkladně, nýbrž s prodlením dalších sedmi

dnů. Důvodná prý není ani námitka, že vyšší soudní úřednice, která

o věci rozhodla, k tomu není kompetentní, neboť z ust. § 58 odst.

1 a § 36 o.s.ř., a dále z ust. § 9 písm. a) zák. č. 189/1994 Sb.,

o vyšších soudních úřednících, v platném znění, vyplývá, že vyšší

soudní úředník může provádět úkony soudu I. stupně, mj. v řízení

o návrzích na vydání platebního rozkazu a v těchto případech

i o opožděných odporech. Jestliže tedy zákon svěřuje vyšším

soudním úředníkům rozhodování o opožděně podaných odporech,

předpokládá, že do jejich pravomoci spadá v těchto věcech

i rozhodování o prominutí lhůty k podání odporu.

Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel ústavní stížnost,

ve které tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená

základní práva, neboť v rozporu s článkem 36 odst. 1) Listiny

základních práv a svobod (dále jen Listiny) nebyla jeho věc

projednána u nezávislého a nestranného soudu, ačkoliv podmínky pro

takové projednání byly splněny, že v rozporu s článkem 38 odst.

1 Listiny byl odňat svému zákonnému soudci, a že soudní moc byla

vykonávána v rozporu s ust. čl. 2 odst. 3 a čl. 2 odst. 2 Listiny,

neboť soud rozhodl způsobem, který zákon neumožňuje. Rovněž mu prý

nebyla poskytnuta ochrana jeho práv podle čl. 90 Ústavy, a soud

nepostupoval - jsa vázán zákonem - podle čl. 95 Ústavy.

Stěžovateli proto nebylo - podle jeho názoru - poskytnuto právo na

spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod.

Stěžovatel odůvodnil svá tvrzení zejména tím, že byl v době

od 29. 5. 2000 do 5. 6. 2000 nemocen, a proto zmeškal 15-ti denní

lhůtu k podání odporu proti platebnímu rozkazu, která mu skončila

1. 6. 2000. Právní zastoupení si zajišťoval v místě vzdálenějším

od svého bydliště, čímž došlo k tomu, že zmeškaný úkon podání

odporu učinil dodatečně teprve podáním ze dne 13. 6. 2000.

Současně požádal o prominutí zmeškané lhůty, tuto žádost řádně

odůvodnil a doložil lékařským potvrzením. Okresní soud takto:

podaný odpor odmítl, odmítl i jeho žádost o prominutí zmeškané

lhůty a krajský soud jeho rozhodnutí potvrdil, byť uznal, že

stěžovatelovy důvody zmeškání lhůty jsou závažné.

Stěžovatel namítá, že podle ust. § 58 odst. 1 o.s.ř. soud

lhůtu promine, jestliže účastník nebo jeho zástupce ji zmeškal

z omluvitelného důvodu a byl proto vyloučen z úkonu, který mu

přísluší, pokud návrh na prominutí lhůty podá do 15 dnů po

odpadnutí překážky spolu se zmeškaným úkonem. Doba od 5. 6. 2000

(kdy jeho nemoc skončila) do 13. 6. 2000 (kdy zmeškaný odpor

podal) byla vyplněna předáním věci právnímu zástupci a zpracováním

všech potřebných úkonů a s nimi spojených formalit. Toto mezidobí

považuje stěžovatel v rámci stanovené 15-ti denní lhůty za zcela

přiměřené a připomíná, že zákon pro prominutí zmeškané lhůty

stanoví jediné kritérium, a to existenci závažných důvodů.

Uznal-li tedy Krajský soud v Hradci Králové závažnost jeho důvodů,

pak neměl jinou možnost, než obě prvostupňová rozhodnutí zrušit

a vrátit věc k projednání soudu I. stupně, neboť mu zákon

v takovém případě volnou úvahu nepřipouští.

Svou ústavní stížnost stěžovatel doplnil o návrh na odklad

výkonu usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3.

2001, č.j. 18 Co 96/2001-53, a platebního rozkazu Okresního soudu

ve Svitavách ze dne 10. 5. 2000, č.j. 2 Ro 375/21, s poukazem na

výchozí rozhodnutí - o prodeji movitých věcí, který byl vůči němu

nařízen usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 6.

2000, č.j. 1 E 818/2000-6a. Tuto žádost odůvodnil tím, že mu jinak

vznikne škoda, shledá-li Ústavní soud jeho ústavní stížnost

důvodnou.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Krajský soud

v Hradci Králové a vedlejší účastník Stavebniny Stupka, s.r.o.

Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že si soudy obou stupňů

byly vědomy toho, že stěžovatel trpěl od 29. 5. 2000 do 5. 6.

2000 angínou a dále akutním zánětem spojivek. Toto onemocnění však

nepovažovaly za nemoc takového rázu, že by bránilo stěžovateli

podat včas odpor proti platebnímu rozkazu, neboť stěžovatel nebyl

hospitalizován, ale byl ošetřen v ordinaci a dále léčen doma. Soud

I. stupně pak nepřehlédl, že stěžovatel mohl své právo k podání

odporu uplatnit nejen v době nemoci, ale již po doručení

platebního rozkazu před vznikem nemoci, tj. v období od 18. 5. do

28. 5. 2000. Soud II. stupně k tomu ještě postřehl, že ani po

skončení nemoci dne 5. 6. 2000 stěžovatel nespěchal a podal odpor

až za osm dnů. Za tohoto stavu soudy obou stupňů dospěly k úsudku,

že návrh na prominutí zmeškání lhůty není důvodný. Rovněž právní

závěr, že vyšší soudní úřednice rozhodla o návrhu na prominutí

zmeškaní lhůty v mezích své pravomoci, je v souladu se zákonem.

Krajský soud v Hradci Králové konečně sdělil, že souhlasí

s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem

a navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření zejména uvedl, že

k porušení některého z ústavních práv stěžovatele, zejména práva

na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny,

nedošlo. Podle jeho názoru upravuje občanský soudní řád postup

soudu a účastníků v občanském soudním řízení a pro tuto oblast

vymezuje přesná pravidla jednání. Výjimek z těchto pravidel se

může dovolávat pouze takový účastník, který svým subjektivním

jednáním nezpůsobí sám jejich porušení. Byl to právě stěžovatel,

který, ač poučen podle ust. § 5 o.s.ř., tato pravidla ze

subjektivních důvodů porušil, a nyní se ještě domáhá ochrany

u Ústavního soudu. Přitom mohl podat odpor proti platebnímu

rozkazu plných 11 dnů před onemocněním a skončilo-li toto

onemocnění dne 5. 6. 2000, mohl tak učinit již následující den,

tj. 6. 6. 2000. Též právní zastoupení bylo možné ihned následující

1-2 dny po skončení nemoci. Jeho pracné zajišťování navíc nebylo

nutné, protože právní zastoupení stěžovatele dle plné moci ze dne

11. 9. 1998 patrně stále trvalo a trvá. Pokud stěžovatel uvádí, že

Krajský soud v Hradci Králové na rozdíl od soudu I. stupně, dospěl

k závěru, že zdravotní důvody byly závažné, přičemž konstatoval,

že dává za pravdu námitkám stěžovatele, a výslovně uvedl, že názor

soudu I. stupně na tuto věc nesdílí, jedná se prý ze strany

stěžovatele o nesprávnou prezentaci napadeného usnesení. V něm se

totiž naopak na str. 2 odst. 3 výslovně uvádí, že " .Pomine-li

krajský soud zabývat se otázkou, jak dalece byla nemoc žalovaného

závažná a do jaké míry mu skutečně bránila provést zmeškaný úkon

v zákonné lhůtě (přičemž v tomto ohledu krajský soud poznamenává,

že závěry okresního soudu o menší závažnosti vlastní nemoci

sdílí).."; to dokládá, že soudy obou stupňů naopak vyslovily svoje

pochybnosti, týkající se velké závažnosti nemoci, deklarované

stěžovatelem. Rovněž jeho tvrzení, že by krajský soud důvody, pro

které zmeškal lhůtu, uznal jako závažné, pokud by stěžovatel

zmeškaný úkon učinil bezprostředně po skončení nemoci, je účelově

nepřesné. Jestliže pak stěžovatel dále konstruuje, že jediným

kritériem pro prominutí zmeškané lhůty je existence závažných

důvodů, shodly se v tomto směru soudy obou stupňů na menší

závažnosti nemoci stěžovatele. Takové posouzení je pak na

rozhodnutí soudů podle okolností případu, přičemž jejich

stanovisko posouzené v celém komplexu je nutno považovat za jedině

správné. Vedlejší účastník současně sdělil, že souhlasí

s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Ústavní stížnost je důvodná.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy).

Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného

obecnými soudy, jež mu přísluší jen v případě, že jím byla

porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

K tomu dochází obvykle tehdy, jestliže právní závěry soudu jsou

v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo

z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí

nevyplývají (viz nález sp.zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů

a usnesení, svazek 3, C-H-BECK, ročník 1995, díl I., str. 257). Je

tedy zřejmé, že Ústavní soud - s ohledem na své ústavní postavení

- se řídí principem minimalizace zásahů do pravomoci jiných

orgánů.

Stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím soudu byla

porušena jeho ústavně zaručená základní práva tím, že v rozporu

s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

Listiny) nebyla jeho věc projednána u nezávislého a nestranného

soudu, ačkoliv podmínky pro takové projednání byly splněny, že

v rozporu s článkem 38 odst. 1 Listiny byl se svou věcí odňat

svému zákonnému soudci, a že soudní moc byla vykonávána v rozporu

s ust. čl. 2 odst. 3 a čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť soud rozhodl

způsobem, který zákon neumožňuje. Rovněž mu prý nebyla poskytnuta

ochrana práv podle čl. 90 Ústavy, přičemž soud navíc nepostupoval

- jsa vázán zákonem - podle čl. 95 Ústavy. Stěžovateli tedy údajně

nebylo poskytnuto právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel spatřuje podstatu porušení těchto (jeho) uvedených

ústavně zaručených práv zejména v tom, že v souzené věci byly

splněny podmínky ustanovení § 58 odst. 1 o.s.ř., podle kterého mu

soud měl prominout zmeškání lhůty, protože ji zmeškal

z omluvitelného důvodu (a byl proto vyloučen z úkonu, který mu

přísluší), neboť návrh na její prominutí podal v zákonném termínu

15 dnů po odpadnutí překážky spolu se zmeškaným úkonem. Dobu od

5. 6. 2000 do 13. 6. 2000 vyplnil předáním věci právnímu zástupci

a zpracováním všech potřebných úkonů, včetně spojených formalit,

tedy v době zcela přiměřené. Rovněž namítl, že zákon pro prominutí

zmeškané lhůty stanoví jediné kritérium, a to existenci závažných

důvodů, a uzavřel, že pokud Krajský soud v Hradci Králové

závažnost důvodů uznal, pak neměl jinou možnost, než obě

prvostupňová rozhodnutí zrušit a vrátit věc k projednání soudu I.

stupně, neboť mu zákon v takovém případě volnou úvahu neumožňuje.

Ústavní soud z odůvodnění napadeného usnesení zjistil

následující. Na str. 2 v odstavci 4 začínajícím slovem "Krajský"

a končícím slovem "nemoci", krajský soud na jedné straně "uvedeným

námitkám odvolatele přisvědčuje" (srov. odstavec 3 tamtéž) a na

druhé straně však svůj právní závěr o věcné správnosti zamítavých

důvodů okresního soudu opírá o tzv. jinou okolnost spočívající

v tom, že stěžovatel nepodal zmeškaný odpor spolu s žádostí

o prominutí zmeškání lhůty bezodkladně po skončení nemoci (po 5.

6. 2000), nýbrž až dne 13. 6. 2000, tedy s prodlením dalších sedmi

dnů. Toto prodlení dále označuje krajský soud za nepřehlédnutelné

období nečinnosti, které nelze omluvit, a prohlašuje, že by toto

stanovisko patrně nezaujal, kdyby žalovaný požádal o prominutí

zmeškání lhůty bezprostředně po skončení nemoci. Z toho je zřejmé,

že právě toto skutkové zjištění vedlo krajský soud k právnímu

závěru, že podmínky pro prominutí zmeškání lhůty nejsou dány a že

proto rozhodnutí soudu I. stupně potvrzuje.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným

postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Podle čl.

90 Ústavy ČR je pak soud povolán především k tomu, aby zákonem

stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. Podle čl. 95 Ústavy

ČR je soudce při svém rozhodování vázán zákonem. Se zřetelem na

tyto ústavní principy bylo věcí Krajského soudu v Hradci Králové,

aby úkon stěžovatele posoudil v souladu s ust. § 58 odst. 1

o.s.ř., aby se tedy zabýval pouze tím, zda měl stěžovatel pro své

zmeškání omluvitelný důvod, a zda podal návrh na prominutí

zmeškání lhůty spolu se zmeškaným úkonem v zákonné lhůtě 15 dnů;

nebylo rozhodné, zda se tak stalo na počátku této lhůty, či až

v její polovině, neboť uvedená lhůta je v daném případě stanovena

ve prospěch ochrany práv účastníka řízení a její využití je proto

v jeho procesní dispozici.

Jestliže tedy Krajský soud v Hradci Králové vycházel ve svém

rozhodnutí v podstatě ze zjištění, že stěžovatel nepodal návrh na

prominutí zmeškání lhůty k podání odporu bezodkladně po skončení

nemoci, porušil tím základní práva stěžovatele na spravedlivý

proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod.

Za této situace již Ústavní soud nezkoumal opodstatněnost

dalších tvrzení stěžovatele, neboť by to bylo nadbytečné.

Proto Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu

v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 18 Co 96/2001, 18

Co95/2001, zrušil.

Za tohoto stavu odpadl důvod rozhodování o návrhu stěžovatele

na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takže se jím již

Ústavnísoud věcně nezabýval.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 5. prosince 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru