Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3955/14 #1Usnesení ÚS ze dne 03.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkDokazování
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.3955.14.1
Datum podání18.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 915 odst.1, § 919

94/1963 Sb., § 96 odst.1, § 85 odst.2

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3955/14 ze dne 3. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, ve věci ústavní stížnosti P. N., zastoupeného JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, ml., advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2014 č. j. 19 Co 218/2014-484, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další její náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel napadl shora uvedené rozhodnutí obecného soudu, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv, výslovně do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) ve spojení s čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), jakož i čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.

2. Návrhem ze dne 14. 6. 2012 se bývalá manželka stěžovatele a matka jeho dětí domáhala vydání rozhodnutí, podle kterého měly být nezl. děti, S. a A., svěřeny po dobu před a po rozvodu do její výchovy a otec by byl zavázán přispívat na jejich výživu částkou 4.500 Kč měsíčně u nezl. S. a částkou 3.500 Kč u nezl. A.od 1. 6. 2012. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně provedl dokazování zejména rodnými listy nezletilých, oddacím listem, zprávami opatrovníka, zprávami o příjmech rodičů, znaleckým posudkem z oboru psychologie a výpovědí matky a otce, a na jejich základě vydal dne 4. 12. 2013 v řízení vedeném pod sp. zn. 22 Nc 85/2012 rozsudek, v němž uložil otci povinnost přispívat na výživu nezl. S. částkou ve výši 4.500 Kč měsíčně a na výživu nezl. A. částkou ve výši 4.000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 6. 2012, přičemž výživné je splatné vždy do každého 10. dne měsíce předem k rukám matky; dlužné výživné za období od 1. 6. 2012 do 30. 11. 2013 na nezl. S. ve výši 37.800 Kč a na nezl. A. ve výši 36.800 Kč byl pak stěžovatel zavázán zaplatit k rukám matky ve lhůtě tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. V dalším výroku pak soud uložil otci povinnost přispívat na výživu nezl. S. částkou ve výši 4.500 Kč měsíčně a na výživu nezl. A. částkou ve výši 4.000 Kč měsíčně počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů a dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit na účet Městského soudu v Brně na nákladech řízení - znalečného částku 7.785 Kč, a v dalším výroku pak stejnou povinnost uložil matce.

3. Proti těmto výrokům, jak uvádí i stěžovatel v ústavní stížnosti, směřovalo jak jeho odvolání, tak odvolání matky dětí; ty byly také předmětem napadeného řízení u Krajského soudu v Brně, když ve zbylé části nebylo mezi rodiči zásadního sporu a tyto prý nezasáhly do ústavně garantovaných práv účastníků.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek prvostupňového soudu a dospěl k závěru, že odvolání matky je jen z malé části důvodné a odvolání otce důvodné není. Ztotožnil se přitom se zjištěným skutkovým stavem prvostupňového soudu do doby vydání napadeného rozsudku a doplnil dokazování listinami o příjmech a poměrech rodičů a tvrzeními matky. Rozsudkem ze dne 1. 10. 2014 č. j. 19 Co 218/2014-484, napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně v podstatné části potvrdil a zůstalo tak povinností stěžovatele, aby doplatil dlužné výživné a aby pak na výživu nezletilého A. přispíval částkou 4.000 Kč měsíčně a na výživu nezletilé S. částkou 4.500 Kč měsíčně.

5. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces zejména v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému stavu, který byl z pohledu hmotněprávního zcela zásadní pro vydání rozhodnutí, aniž by prý měl zjištěný skutkový stav oporu v provedeném dokazování. Rovněž se stěžovateli jeví, že odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je nedostatečné, resp. nesprávné.

6. Soudy, rozhodující ve věci, zejména zjistily, že rodiče nezletilých uzavřeli manželství dne 12. 9. 2003 a společnou domácnost zrušili dne 1. 6. 2012. Lepší výchovnou způsobilost má matka a bylo prokázáno, že v zájmu nezletilých je zůstat i nadále ve výchově matky. Matka kromě nezletilých nemá žádnou vyživovací povinnost, za předmětné období pobírala rodičovský příspěvek, následně podporu v nezaměstnanosti v průměru do 3.000,- Kč měsíčně a v době rozhodování byla matka zaměstnána v pracovním poměru na dobu určitou s průměrným příjmem 4.000 Kč měsíčně čistého. Stěžovatel dosahoval příjmu u svého zaměstnavatele 53.000 Kč čistého měsíčně, v srpnu 2013 ukončil pracovní poměr dohodou z důvodu nadbytečnosti v rámci hromadného propouštění, kdy mu bylo vyplaceno 3 měsíční odstupné. Stěžovatel nemá jinou vyživovací povinnost. Dále bylo zjištěno, že stěžovatel dne 29. 8. 2013 převedl 100 % obchodního podílu obchodní společnosti APSOLUTION CZ s. r. o. na svého otce a tato společnost za rok 2013 vykázala ztrátu ve výši 117.474 Kč. Od vydání předmětného prvostupňového rozsudku hradí stěžovatel výživné v soudem stanovené výši a dále cca 19.000 Kč jako splátku na hypotéční úvěr vážící se k nemovitosti, kde žije matka s dětmi.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje především se závěrem odvolacího soudu, jenž dospěl k závěru, že k pokrytí všech svých výdajů musí stěžovatel mít a reálně také má 40.000 Kč až 50.000 Kč, jejichž zdroj soud sice přesně nezná, ale nejspíše se jedná o podnikání v rámci nákupů a prodeje přes internet; převod a vykázání ztráty výše zmíněné společnosti APSOLUTION CZ s. r. o. považoval soud za účelové kroky, aby stěžovatel působil nemajetně. Právě údajnou "konstrukci skutkové fikce", že stěžovatel má měsíční příjem 40.000 Kč až 50.000 Kč, považuje stěžovatel za nepřípustný zásah odvolacího soudu do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

8. Podle stěžovatele odvolací soud v konečném důsledku rozhodoval i v rozporu se zájmem dětí, když dostatečně nezohledňuje skutečnost, že zcela sám hradí bytové potřeby nezl. dětí a jejich matky ve výši 20.000 Kč měsíčně. Stěžovatel se prý musí ptát, zda je opravdu v tomto konkrétním případě v údajném zájmu jeho nezletilých dětí trvat na soudem stanovené výši výživné, když současné finanční zatížení stěžovatele může reálně vyústit ve výpadek financování nemovitosti, která je zároveň domovem dětí a jejich matky.

9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak již mnohokrát konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu dodržování ústavněprávních principů, tj. zda v řízení - rozhodnutím v něm vydaným - nebyly dotčeny ústavním pořádkem chráněná základní práva nebo svobody účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

11. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů ohledně stanovení výše výživného. Přestože se stěžovatel snaží dát svojí argumentací ústavněprávní rozměr, nejedná se o nic jiného, než o vyjádření nesouhlasu s tím, k jakým závěrům obecné soudy ve vztahu k němu dospěly. S ohledem na výše uvedené není Ústavní soud oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů ohledně stanovení výše výživného, k jehož placení byl v rámci soudního uvážení civilních soudů žalovaný zavázán.

12. Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní pochybení v postupu a rozhodnutích obecných soudů, zejména napadeného rozsudku krajského soudu, který nakonec učinil závěr, že stěžovatel neprokázal zdroje svých příjmů a vyšel proto z dostatečně ověřených skutečností pro určení výše výživného. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a z jakých důvodů nepokládal stěžovatelova tvrzení o výši jeho měsíčního příjmu za věrohodná. Všechny provedené důkazy odvolací soud hodnotil jak jednotlivě, tak i v souvislosti s ostatními důkazy, přičemž dospěl k závěru, který je v napadeném rozhodnutí adekvátně odůvodněn.

13. Napadené rozhodnutí obsahuje srozumitelné, dostatečné a logické odůvodnění, v němž se odvolací soud zabýval všemi relevantními informacemi a tvrzeními a učinil ústavně přijatelné skutkové i právní závěry. Ústavní soud opakuje, že tyto závěry za situace, kdy nejsou výsledkem nějakého protiústavního excesu, není oprávněn přezkoumávat, a to ani tehdy, pokud by sám mohl mít za to, že přiléhavější by bylo odlišné hodnocení a rozhodnutí ve věci. Ústavní soud také nezjistil, že by se v dané věci jednalo o případ tzv. opomenutých důkazů, tedy důkazních návrhů, které nebyly, ač by měly být, vypořádány.

14. V ústavněprávním kontextu nelze navíc pominout, že aplikovaná ustanovení občanského zákoníku vybízejí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů, v němž je obecným soudům k dispozici relativně široký interpretační prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle.

15. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru