Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3952/14 #1Usnesení ÚS ze dne 24.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS Strakonice
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez... více
Věcný rejstříkdítě
rodiče
otcovství/určení
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.3952.14.1
Datum podání18.12.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 12

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 10 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

6/2002 Sb., § 174a

94/1963 Sb., § 54, § 52 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3952/14 ze dne 24. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti G. F., zastoupeného JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem se sídlem Praha 2, Slavíkova 1510/19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014 č. j. 30 Cdo 3491/2013-195, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. května 2013 č. j. 5 Co 2856/2012-173 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 10. září 2012 č. j. 6 C 213/2008-137, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. prosince 2014, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na soukromý a rodinný život podle čl. 8 a čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva") a čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na účinný právní prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy a právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), z čl. 36 odst. 1 a z čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny, a dále z čl. 6 Úmluvy.

2. Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 10. září 2012 č. j. 6 C 213/2008-137 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal určení, že je otcem nezletilé dcery, narozené v roce 2003. Okresní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel se s matkou nezletilé seznámil v roce 1998, tato známost trvala i v roce 2003, kdy jej matka nezletilé v květnu roku 2003 označila za otce dítěte. V té době plánovali svatbu, ze které nakonec sešlo, a v prosinci roku 2003 se narodila nezletilá dcera, přičemž stěžovatel byl u porodu. Posléze se dozvěděl, že jej matka nezletilé nenechala zapsat jako otce dítěte do rodného listu, na základě čehož se v říjnu roku 2004 rozešli. Stěžovatel odjel zpět do Řecké republiky a matka nezletilé jej po celou dobu zapírá. V řízení pak bylo prokázáno, že otcovství k nezletilé bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, takže do jejího rodného listu byl jako otec označen současný manžel matky nezletilé. Soud prvního stupně proto s odkazem na § 54 odst. 1 zákona o rodině uzavřel, že stěžovatel nemůže být určen jako otec nezletilé a žalobu proto zamítl.

3. K odvolání, podanému stěžovatelem, Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. května 2013 č. j. 5 Co 2856/2012-173 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a vyvodil z něj správné právní závěry. K tomu odvolací soud toliko dodal, že stěžovatel nemůže být v tomto sporu úspěšný v situaci, kdy existuje jiný muž, který je zapsán jako otec v rodném listu nezletilé. Aby se stěžovatel mohl domáhat určení otcovství, musel by nejprve dosáhnout toho, aby bylo popřeno otcovství otce zapsaného v rodném listě. Stěžovatel se o popření otcovství pokoušel v řízení vedeném před Okresním soudem ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 437/2009, avšak toto řízení k popření otcovství nevedlo, když v průběhu řízení žalobce, jímž byl Nejvyšší státní zástupce (z důvodu uplynutí lhůty pro popření otcovství žalobci) vzal žalobu zpět a řízení bylo pravomocně zastaveno. Nad rámec odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že faktický stav je takový, že matka nezletilé i otec zapsaný v rodném listě, jsou manželé, s nezletilou tvoří rodinu a toto rozhodnuté odvolacího soudu je v souladu s takto fungujícím faktickým i právním stavem.

4. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelem odmítl usnesením ze dne 24. září 2014 č. j. 30 Cdo 3491/2013-195, neboť neshledal předpoklady jeho přípustnosti (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř.).

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že jeho otcovství je nesporné, s dosavadními závěry soudů, že jeho práva nejsou porušována, se nemůže smířit a má za to, že obecné soudy celou věc nesprávně právně posoudily, rozhodly v rozporu s mezinárodním a procesním právem a zákon o rodině aplikovaly ryze formalisticky. Dále obecným soudům vytýkal, že v rozporu s čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte nebyla dána nezletilé možnost, aby byla vyslyšena. Stěžovatel rovněž upozornil na čl. 7 Úmluvy o právech dítěte, který zakotvuje právo dítěte znát svého biologického rodiče. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýkal, že se nezabýval argumenty, které v podaném dovolání vznesl a že o jeho dovolání rozhodl až po více než roce od jeho podání usnesením s nepříliš obsáhlým odůvodněním. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2007 sp. zn. II. ÚS 568/06; N 33/44 SbNU 399, in http://nalus.usoud.cz, vydaný ve věci úpravy styku dítěte s jeho původním matrikovým otcem, jehož otcovství bylo později popřeno a ve kterém je vymezen pojem "rodinný život" a na závěry rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. března 2011 č. j. 5 Co 2392/2010-159 vycházející z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, které odůvodnil tím, že nezletilá má právo znát svého biologického otce a má právo na jeho péči.

6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dovodil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

8. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85, in http://nalus.usoud.cz). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus.

9. Žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, Ústavní soud neshledal. Posuzovaná ústavní stížnost je v podstatě polemikou stěžovatele s rozhodnutími ve věci rozhodujících soudů, stěžovatel opakuje námitky uplatněné v podaném odvolání a dovolání a nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů svým vlastním.

10. Napadené usnesení Nejvyššího soudu pak mohl Ústavní soud přezkoumat toliko pro odepření spravedlnosti, neboť zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 in http://nalus.usoud.cz). Pochybení tohoto charakteru, v přezkoumávané věci nebylo zjištěno.

11. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku vydaném ve věci Ahrens proti Německu ze dne 22. března 2012, stížnost č. 45071/09, v níž se stěžovatel domáhal zákonného určení otcovství, uvedl, že "rozhodnutí dát stávajícímu rodinnému vztahu mezi dítětem a jeho právním otcem přednost před vztahem s jeho biologickým otcem spadá, co se týče právního postavení, do posuzované volnosti členského státu" (bod 89). V témže rozsudku Evropský soud pro lidská práva uvedl, že z jeho rozsudku ve věci Anayo proti Německu ze dne 21. prosince 2010, stížnost č. 20578/07, lze podle učiněného závěru dovodit, že čl. 8 Úmluvy může být interpretován tak, že ukládá členským státům povinnost zkoumat, zda je v nejlepším zájmu dítěte dovolit biologickému otci, aby si vytvořil vztah s dítětem, např. tím, že mu budou poskytnuta práva na kontakt. V důsledku toho biologický otec nesmí být zcela vyloučen ze života dítěte, pokud zde nejsou relevantní důvody týkající se nejlepších zájmů dítěte, aby se tak stalo. To však podle Úmluvy nemusí nutně znamenat povinnost dovolit biologickému otci zpochybnit postavení právního otce. Ani nelze takovouto povinnost vyvodit z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (bod 74).

12. Ve světle shora uvedeného lze tedy shrnout, že obecné soudy se žalobním návrhem stěžovatele řádně a důkladně zabývaly. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřetelný nejen způsob, jakým dospěly k závěru o zamítnutí žaloby, ale i to, jak se vypořádaly s uplatněnou argumentací stěžovatele, čímž v posuzované věci dostály požadavku celkové transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Právní názory, které obecné soudy aplikovaly, jsou rozumně a uspokojivě odůvodněny, z ústavněprávního hlediska jim proto nelze nic vytknout. Námitky vznesené stěžovatelem, že obecnými soudy nebyla dána nezletilé možnost, aby byla vyslyšena, či že obecné soudy se nezabývaly argumenty vznesenými, stěžovatelem, nelze považovat za důvodné, neboť obecné soudy postupovaly zcela v souladu s ustanovením § 52 odst. 1 a § 54 zákona o rodině.

13. K poukazu stěžovatele na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny Ústavní soud pro úplnost uvádí, že k odstranění průtahů v řízení slouží především právní úprava obsažená v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru k průtahům v řízení dochází (dále jen "návrh na určení lhůty"). Pokud stěžovatel má za to, že v předmětném řízení k průtahům docházelo, mohl tedy podat shora uvedený návrh na určení lhůty. Námitka tzv. již odeznělých průtahů v řízení vznesená až v době, kdy řízení ve věci je již pravomocně skončeno, pak nemůže být důvodem kasace meritorních rozhodnutí.

14. Za výše uvedených okolností proto nemůže mít relevanci ani odkaz stěžovatele na právní závěry uvedené v judikatuře, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti citoval, neboť zde chybí přímý vztah k žalobnímu návrhu, který stěžovatel v řízení před obecnými soudy uplatnil.

15. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. Stěžovateli se tak nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky

16. Ústavnímu soudu proto nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru