Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 395/99Nález ÚS ze dne 21.03.2000Odstupné při skončení pracovního poměru z důvodu úmrtí zaměstnavatele

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
Věcný rejstříkinterpretace
Pracovní poměr
Diskriminace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 41/17 SbNU 287
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.395.99
Datum vyhlášení21.03.2000
Datum podání11.08.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 462

65/1965 Sb., § 1 odst.1, § 8, § 251a, § 46 odst.1, § 35 odst.1, § 60a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 395/99 ze dne 21. 3. 2000

N 41/17 SbNU 287

Odstupné při skončení pracovního poměru z důvodu úmrtí zaměstnavatele

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci

stěžovatele F. O., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, účastníka

řízení Krajského soudu v Českých Budějovicích a vedlejšího

účastníka Okresního soudu v Jindřichově Hradci, o ústavní

stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze

dne 27. 5. 1999, sp. zn. 8 Co 1427/99, a o návrhu na částečné

zrušení ustanovení § 60a odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. (zákoníku

práce), ve znění pozdějších předpisů, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.

5. 1999, sp. zn. 8 Co 1427/99, se zrušuje.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 29. 3.

1999, sp. zn. 4 C 924/97, bylo rozhodnuto v právní věci

navrhovatele (nyní stěžovatele) F. O. o dlužnou mzdu a náhradu

mzdy tak, že se určuje, že ke dni úmrtí J. H. (jeho

zaměstnavatele), tedy ke dni 26. 6. 1995, existovala pohledávka

navrhovatele vůči J. H. ve výši Kč 10 865,-- a návrh, aby bylo

určeno, že ke dni úmrtí J. H., tedy ke dni 26. 6. 1995, existovala

pohledávka navrhovatele vůči J. H. ve výši Kč 11 202,--, se zamítá

(kromě toho, že se žaloba zamítá proti druhé odpůrkyni).

V odůvodnění svého rozsudku soud vycházel ze zjištění, že

navrhovatel dne 29. 8. 1994 uzavřel se stavební firmou J. H.

pracovní smlouvu a dne 1. 9. 1994 vznikl jeho pracovní poměr. Dne

26. 6. 1995 J. H. tragicky zemřel a tato okolnost měla za následek

faktický zánik zaměstnavatelské firmy, když dědicové po něm

dědictví odmítli a dědictví jako odúmrť připadlo státu. Vzhledem

ke skutečnosti, že J. H. byl ženatý, neměl zrušeno a vypořádáno

bezpodílové spoluvlastnictví manželů, byla dána pasivní legitimace

druhé odpůrkyně.

Vůči odpůrci České republice - Okresnímu úřadu v Jindřichově

Hradci a pozůstalé manželce Z. H. měl navrhovatel pohledávky

z titulu nevyplacené mzdy za měsíc duben až červen 1995

a nevyplaceného odstupného ve výši Kč 22 067,--. Jak soud zjistil,

J. H. podnikal jako fyzická osoba na základě živnostenského

oprávnění. Když dne 26. 6. 1995 tragicky zahynul, v průběhu

dědického řízení jeho dědicové, tj. pozůstalá manželka, pozůstalý

syn a pozůstalá dcera, odmítli dědictví, a to i za své děti.

Usnesením ze dne 7. 11. 1997, čj. D 617/95 - 1031, bylo vypořádáno

bezpodílové spoluvlastnictví manželů H.

Dne 30. 6. 1995 byl ukončen pracovní poměr navrhovatele na

základě dohody o rozvázání pracovního poměru z důvodu zániku

zaměstnavatele podle § 46 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, když za

zaměstnavatele dohodu podepsal syn J. H. Dlužná mzda za měsíce

duben, květen a červen činila Kč 10 865,-- a odstupné Kč 11

202,--.

Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že je dána

existence naléhavého právního zájmu navrhovatele na určení, zda tu

určité právo je či není, ve smyslu § 80písm. c) o. s. ř., aby na

základě výsledků dědického řízení bylo zřejmé, zda státu připadají

nějaké peníze, či jiné věci, které může stát nabídnout namísto

placení ve formě peněz jako odpovídající hodnotu na splátku dluhu.

(Pokud by věřitel na takovou podmínku nepřistoupil, může stát

navrhnout likvidaci dědictví, i když dědictví není předluženo.

Žalobě na plnění nelze vyhovět za situace, kdy dědické řízení není

skončeno).

Po provedeném dokazování soud vyšel z toho, že podle § 251a

zákoníku práce smrtí zaměstnavatele, který je fyzickou osobou,

přecházejí na jeho dědice práva a povinnosti z pracovněprávních

vztahů. V daném případě, kdy J. H. zemřel bez zanechání závěti

a dědicové ze zákona se dědictví vzdali, připadá dědictví ve

smyslu § 462 obč. zákoníku státu jako tzv. odúmrť. Tím je dána

pasivní legitimace prvního odpůrce, tj. Okresního úřadu

v Jindřichově Hradci. Odpovědnost státu za dluhy je dána podle §

472 odst. 1 obč. zákoníku, podle něhož stát, jemuž dědictví

připadlo, odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady

jeho pohřbu, stejně jako dědic. Vdova po J. H. byla zákonným

dědicem, dědictví se vzdala, jejich spoluvlastnictví bylo

vypořádáno, a proto soud dospěl k závěru, že není ve sporu pasivně

legitimována a žaloba proti ní byla zamítnuta.

Soud dále konstatoval, že povinnost zaměstnavatele platit

zaměstnanci za vykonanou práci mzdu je stanovena § 35 odst. 1

písm. a) zákoníku práce, takže nárok navrhovatele na zaplacení

dlužné částky Kč 10 865,-- nepochybně existoval. Ohledně jeho

nároku na odstupné ve výši Kč 11 202,-- soud dovodil, že podle §

60a odst. 1 zákoníku práce zaměstnanci, u něhož dochází

k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem

z důvodů uvedených v § 46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce

nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení pracovního poměru

odstupné ve výši dvojnásobku průměrného měsíčního výdělku; nárok

na odstupné tedy vznikne až při skončení pracovního poměru.

Pracovní poměr navrhovatele u stavební firmy skončil dnem 30. 6.

1995 dohodou, tedy až tímto dnem vzniká navrhovateli nárok na

odstupné, když tento nárok v době úmrtí J. H. nebyl dán. Dohodu

o rozvázání pracovního poměru uzavřel s navrhovatelem syn J. H.,

k čemuž byl oprávněn podle § 251a zákoníku práce; k uzavření

dohody došlo ještě předtím, než syn J. H. dědictví odmítl.

Okresní soud tedy uzavřel, že ke dni úmrtí J. H. nárok

navrhovatele na odstupné nebyl dán a v této části žalobu zamítl.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 5.

1999, sp. zn. 8 Co 1427/99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil

a zamítl návrh na připuštění dovolání.

V řízení před krajským soudem stěžovatel zejména namítl, že

nesouhlasí s rozhodnutím soudu prvního stupně o jeho nároku na

odstupné, když má za to, že jeho pracovní poměr zanikl okamžikem

smrti J. H., který podnikal jako fyzická osoba a v jeho podnikání

od okamžiku jeho smrti nechtěl nikdo další pokračovat. Listina

nazvaná dohoda o rozvázání pracovního poměru pouze deklaruje tuto

skutečnost, když v době podpisu této listiny syn zemřelého nebyl

ani statutárním orgánem zaměstnavatele, ani správcem dědictví, ani

dědicem, který by v živnosti zemřelého pokračoval. Dovozuje tedy,

že jeho pracovní poměr skončil nikoliv právním úkonem, ale na

základě právní události. Uvedl, že zákoník nepředpokládá, že ke

skončení pracovního poměru může dojít i smrtí zaměstnavatele, tedy

na základě události, a to se prolíná i do dalších ustanovení,

která vycházejí z předpokladu, že ke skončení pracovního poměru ze

strany zaměstnavatele může dojít jen na základě právního úkonu,

a nikoliv události a upravují nárok na odstupné právě jen

v souvislosti s takovým právním úkonem, protože v době vzniku

a platnosti zákoníku práce fyzická osoba nemohla být

zaměstnavatelem, a proto zákoník ani se smrtí fyzické osoby jako

zaměstnavatele v této souvislosti neuvažoval.

Stěžovatel je toho názoru, že soud prvního stupně správně

dovodil, že důvodem nároku na odstupné je zánik pracovního poměru

u zaměstnavatele, nesprávně však judikoval, že tímto důvodem

zániku je předmětná dohoda o rozvázání pracovního poměru, kterou

za zaměstnavatele navíc nemohl nikdo platně uzavřít, a nikoliv

samotná událost - smrt - tedy zánik zaměstnavatele. Žádal

i připuštění dovolání z důvodu, že vznik nároku na odstupné při

smrti zaměstnavatele je otázkou zásadního právního významu.

Podle názoru krajského soudu jsou skutková zjištění soudu

prvního stupně úplná a pro rozhodnutí věci dostačující, avšak je

jiného právního názoru na otázku určení okamžiku skončení

pracovního poměru navrhovatele a jeho nároku na odstupné. Pracovní

poměr navrhovatele zanikl podle něho okamžikem smrti

zaměstnavatele, který byl fyzickou osobou podnikající na základě

živnostenského oprávnění a v důsledku absence dědiců nenastal ve

smyslu ustanovení § 251a zákoníku práce přechod práv a povinností

z pracovněprávních vztahů na jiné subjekty, když všichni zákonní

dědicové ve smyslu ustanovení § 463 a násl. obč. zákoníku dědictví

odmítli. Toto prohlášení o odmítnutí dědictví má zpětné účinky

k době zůstavitelovy smrti - tedy kdo jej učiní, ztrácí své

dosavadní postavení tzv. domnělého dědice a platí domněnka, jako

by tu v době nápadu dědictví nebyl. Nemohl tedy nastat přechod

práv a povinností z pracovněprávního vztahu mezi navrhovatelem

a zemřelým J. H. ve smyslu § 251a zákoníku práce na jeho dědice,

neboť dědiců není a zpětně ke dni zůstavitelovy smrti ani nebylo,

když ani stát, jemuž dědictví připadne jako tzv. odúmrť, není ve

smyslu ustanovení § 462 obč. zákoníku dědicem.

Z uvedeného vyplývá, že syn J. H. nebyl legitimován

k uzavření dohody o skončení pracovního poměru navrhovatele

a pracovní poměr navrhovatele skončil smrtí zaměstnavatele,

ztrátou jeho způsobilosti být subjektem práv a povinností

dvoustranného pracovněprávního vztahu bez možnosti jejich přechodu

na jiný subjekt.

Soud tedy s tímto způsobem skončení pracovního poměru, tj.

smrtí zaměstnavatele, nespojil nárok zaměstnance na výplatu

odstupného a měl za to, že právo zaměstnance na odstupné při

skončení pracovního poměru je vázáno na organizační změny,

vyplývající z vůle zaměstnavatele a podnět zaměstnavatele je

z hlediska právní konstrukce odstupného rozhodující. Soud

neshledal správným pomocí analogie rozšiřovat úmysl zákonodárce,

který podle něj váže nárok zaměstnance na odstupné na vůli

zaměstnavatele a nikoli na každé skončení nebo zánik pracovního

poměru, byť v daném případě bez vlastního zavinění navrhovatele.

Pokud jde o připuštění dovolání krajský soud uvedl, že nebylo

možno dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 a 2 písm.

a) o. s. ř. připustit, protože šlo o peněžité plnění nepřevyšující

Kč 20 000,--.

Uvedený rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl včas

podanou ústavní stížností ze dne 9. 8. 1999. Je toho názoru, že

citovaným rozsudkem byla porušena jeho ústavní práva - právo na

spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod a narušen základní princip rovnosti všech

zakotvený v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a tento princip

porušuje i znění ustanovení § 60a odst. 1 zákoníku práce. Výkladem

zákona v rozporu s Ústavou ČR bylo též porušeno ustanovení čl. 95

odst. 1 Ústavy ČR. K důvodům ústavní stížnosti uvedl, že celá

záležitost je sice skutkově velmi jednoduchá, ale považuje ji za

precedenční proto, že ukazuje určitou mezeru v právních

předpisech, která vznikla společenskými změnami v našem státě

a která mohla být obecnými soudy překlenuta správnou interpretací

v souladu s ústavními principy. Poukazuje na dobu vzniku zákoníku

práce, kdy fyzická osoba nemohla být zaměstnavatelem a po změně

politických poměrů zde zůstala úprava, která nepředpokládá, že ke

skončení pracovního poměru by mohlo dojít i smrtí zaměstnavatele,

tedy na základě události. Má za to, že tento stav zakládá

faktickou nerovnost, když je znevýhodněn zaměstnanec, jehož

pracovní poměr skončil na základě události oproti zaměstnanci,

jehož pracovní poměr skončil úkonem, tedy výpovědí nebo dohodou.

Uvedl, že obecné soudy by měly interpretovat a aplikovat právní

předpisy tak, aby výklad byl v souladu s Ústavou ČR a Listinou

základních práv a svobod. Navrhuje proto zrušení citovaného

rozsudku krajského soudu a rovněž zrušení ustanovení § 60a odst.

1 zákoníku práce, neboť jej obecné soudy považují za kogentní,

vylučující interpretaci, přestože je to protiústavní a za dané

situace v rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve

svém dalším podání ze dne 9. 1. 2000 poté upřesňuje petit návrhu

tak, že postačí v ustanovení § 60a odst. 1 zákoníku práce zrušit

slova "výpovědí danou zaměstnavatelem" a "nebo dohodou z týchž

důvodů".

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Českých

Budějovicích, který uvedl, že odkazuje na odůvodnění svého

rozsudku a nemá k němu co dodat, když námitky stěžovatele,

obsažené v ústavní stížnosti, již byly uplatněny v řízení před

soudem okresním i krajským. Soud navrhuje zamítnutí ústavní

stížnosti.

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na

spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod s přihlédnutím k čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož je

soudce při rozhodování vázán zákonem a je oprávněn posoudit soulad

jiného právního předpisu se zákonem a porušení obecného principu

rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud respektuje skutečnost, že není součástí soustavy

obecných soudů a že proto v zásadě nepřehodnocuje dokazování

prováděné před obecnými soudy. Soustředil se proto především na

posouzení otázky, zda v řízení před obecnými soudy nebylo porušeno

některé ze zásadních práv nebo svobod stěžovatele.

Z ustanovení hlavy prvé zákoníku práce o působnosti zákoníku

práce a hlavy druhé o účastnících pracovněprávních vztahů, resp.

z § 1 odst. 1 a z § 8 zákoníku práce vyplývá, že pracovněprávní

vztahy vznikají mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, přičemž

zaměstnavatelem mohou být jak osoby právnické, tak i osoby

fyzické.

Podle ustanovení § 60a odst. 1 zákoníku práce, o odstupném,

zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru

výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 46 odst. 1

písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení

pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku.

Z textu § 46 odst. 1 písm. b) vyplývá, že zákonodárce počítal při

výpovědi dávané zaměstnanci s okolností zániku zaměstnavatele,

i když zřejmě podle původního znění § 8 zákoníku práce měl na

mysli jako zaměstnavatele socialistické organizace. Po provedené

novelizaci tohoto § 8 však zákoník práce definici upravil tak, že

zaměstnavatelem se pro účely zákoníku práce rozumí právnické nebo

fyzické osoby, které zaměstnávají fyzické osoby a tuto novelizaci

je třeba respektovat i při výkladu § 46 či § 60a zákoníku práce.

Z důvodové zprávy k této problematice pak vyplývá, že

odstupné je koncipováno jako jednorázový příspěvek zaměstnanci,

který je určitou formou odškodnění zaměstnance za ztrátu

zaměstnání bez vlastního zavinění a odpovídá Úmluvě Mezinárodní

organizace práce č. 158 o skončení pracovního poměru z podnětu

zaměstnavatele.

Z komentáře (Komentář k zákoníku práce - JUDr. Josef Hochman,

JUDr. Ladislav Jouza, JUDr. Antonín Kottnauer, Praha 1999) dále

vyplývá, že předmětná právní úprava dopadá na všechny zaměstnance,

kteří pracují u zaměstnavatele v pracovním poměru, když

zaměstnavatelem může být jak právnická tak fyzická osoba, přičemž

je základní podmínkou pro poskytnutí odstupného rozvázání

pracovního poměru se zaměstnancem z důvodů uvedených v § 46 odst.

1 písm. a) až c) zákoníku práce. Odstupné pak nemá povahu mzdy ani

náhrady mzdy, ale je jednorázově poskytnutým peněžním plněním od

zaměstnavatele.

Podle ustanovení hlavy čtvrté Ústavy ČR o moci soudní, čl.

95 odst. 1, je soudce při rozhodování vázán zákonem a je oprávněn

posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Je zde tedy

vyjádřena povinnost soudců rozhodovat i podle zákona ústavního

a Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního

pořádku České republiky. Podle obecných ustanovení zakotvených

v hlavě první Listiny základních práv a svobod, v čl. 1, jsou lidé

svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.

Za dané situace je třeba přisvědčit ústavní stížnosti, pokud

namítá, že tím, že v zákoníku práce není výslovně pamatováno na

případ skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele

událostí, a tím vzniká možnost faktické nerovnosti mezi

zaměstnancem, jehož pracovní poměr skončil na základě události

a zaměstnancem, jehož pracovní poměr skončil úkonem - ať již

výpovědí nebo dohodou, tedy nerovnost mezi zaměstnanci z hlediska

zaměstnavatele (osoba právnická - osoba fyzická). Přitom právní

úprava odstupného vychází ze základní koncepce odstupného jako

odškodnění zaměstnance při ztrátě zaměstnání bez vlastního

zavinění. Událost - smrt zaměstnavatele - bezpochyby patří do

kategorie důvodů, které zaměstnanec ovlivnit nemůže.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem

krajského soudu došlo k porušení článku 95 odst. 1 Ústavy ČR

o vázanosti soudce zákonem, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod o právu na spravedlivý proces a čl. 1 Listiny základních

práv a svobod o rovnosti v právech.

Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek

zrušil (§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Pokud jde o návrh na zrušení některých ustanovení § 60a odst.

1 zákoníku práce, Ústavní soud konstatoval, že napadená ustanovení

nevedla sama ke skutečnosti, která byla předmětem ústavní

stížnosti, neboť k odmítnutí odškodnění vedl neúplný výklad

příslušného právního předpisu, tj. zákoníku práce, v jiných

ustanoveních, který nebyl v souladu se smyslem a účelem zákonného

předpisu. Nejde o libovolné rozšíření působnosti zákonného

ustanovení, ale o to, že výklad ustanovení § 60a, v souvislosti

s § 46 odst. 1 písm. b), vycházeje z novelizovaného ustanovení §

8, musí přinést pro zaměstnance stejné podmínky pracovní

i pracovněprávní, neboť ve věci odškodnění musí mít stejné

postavení, ať již zaměstnavatelská organizace zanikne nebo

zaměstnavatel - fyzická osoba - zemře.

V daném případě nejde o protiústavnost napadeného ustanovení

§ 60a odst. 1 zákoníku práce, nýbrž o ústavně konformní

interpretaci tohoto předpisu, která je přípustná a akceptovatelná.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. března 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru