Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 395/11 #2Nález ÚS ze dne 15.11.2011Absence odůvodnění rozhodnutí o odměně ustanoveného obhájce jako projev nepřípustné libovůle soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkObhájce
advokát/ustanovený
odůvodnění
advokát/odměna
advokátní tarif
soud/stížnost na postup soudu
stížnost
Usnesení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 196/63 SbNU 283
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.395.11.2
Datum vyhlášení20.12.2011
Datum podání09.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.3

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 151 odst.2, § 146 odst.2 písm.c, § 151 odst.3, § 147 odst.1, § 147 odst.2

177/1996 Sb., § 12 odst.1, § 14 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Také při rozhodování o nákladech řízení jsou obecné soudy povinny postupovat v souladu s principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod. Není-li zřejmé, z čeho soud při svém rozhodování vycházel, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, jež stojí v příkrém rozporu se zásadou právního státu.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele JUDr. V. M., Ph.D. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 15. 11. 2011 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 To 236/2010 ze dne 10. 12. 2010 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Napadeným usnesením zrušil vrchní soud usnesení soudu městského, jímž byla stěžovateli coby ustanovenému obhájci přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 206.568,- Kč vč. DPH. Nově byla stěžovateli přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 142.488,- Kč vč. DPH a ve zbývající části byl nárok stěžovatele zamítnut. Stěžovatel namítal porušení svého práva na spravedlivý proces, protože se o napadnutí usnesení prvostupňového soudu stížností dozvěděl až z usnesení soudu vrchního. Dále stěžovatel namítal, že mu nebyla přiznána odměna za účast na výslechu svědka S. a na výsleších, jež se neuskutečnily kvůli nepřítomnosti svědků, vrchní soud mu kromě jednoho případu nepřiznal zvýšení odměny za úkony uskutečněné v noci či o víkendu a snížil mu počet porad s klientem ve vazbě pro jejich údajnou bezdůvodnost.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se postupně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, vznesenými v ústavní stížnosti. V prvé řadě neshledal důvodnou stěžovatelovu argumentaci stran porušení jeho práva na spravedlivý proces v důsledku neinformování o stížnosti proti usnesení městského soudu. Ústavní soud v této souvislosti upozornil, že opis stížnosti se státnímu zástupci a osobě, která by mohla být rozhodnutím o stížnosti přímo dotčena, doručí, jen je-li to potřebné. V dané věci přitom dle Ústavního soudu soud nepostupoval libovolně, nýbrž vyšel z konkrétní objektivní skutečnosti spočívající v absenci argumentace v podané stížnosti a nutnost doručit stěžovateli opis stížnosti řádně prověřil.

Shodně Ústavní soud nepřisvědčil většině stěžovatelových námitek týkajících se nepřiznání jednotlivých finančních částek, neboť v rozhodnutí vrchního soudu o nich neshledal prvek libovůle či absenci náležitého odůvodnění. Důvodnou však Ústavní soud shledal tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel nesouhlasil s nepřiznáním odměny a náhrady výdajů za účast na výslechu svědka S. Podle Ústavního soudu došlo postupem vrchního soudu, jenž stěžovateli odňal výše uvedenou odměnu původně přiznanou městským soudem, aniž by své rozhodnutí jakkoli odůvodnil, k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu bylo napadené usnesení vrchního soudu zrušeno.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Ivana Janů. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 395/11 ze dne 15. 11. 2011

N 196/63 SbNU 283

Absence odůvodnění rozhodnutí o odměně ustanoveného obhájce jako projev nepřípustné libovůle soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 15. listopadu 2011 sp. zn. I. ÚS 395/11 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. V. M., Ph.D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2010 sp. zn. 1 To 236/2010, kterým bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2010 č. j. 56 T 4/2010-661 přiznávající stěžovateli jakožto ustanovenému obhájci odměnu a náhradu hotových výdajů a nově byla tato odměna a náhrada přiznána v nižší částce, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení.

Výrok

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2010 sp. zn. 1 To 236/2010 se ruší pro porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 2. 2011, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 10. 12. 2010 sp. zn. 1 To 236/2010 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), kterým bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 9. 2010 č. j. 56 T 4/2010-661 (dále jen "usnesení městského soudu"), jímž byla stěžovateli jakožto ustanovenému obhájci stanovena odměna a náhrada hotových výdajů částkou 206 568 Kč (včetně DPH), a nově byla tato odměna a náhrada podle § 151 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, přiznána pouze ve výši 142 488 Kč (včetně DPH), a pokud jde o zbývající požadovanou částku 81 900 Kč, návrh obhájce byl zamítnut.

2. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že skutečnost, že usnesení městského soudu bylo napadeno stížností ze strany J. K., se dozvěděl až z usnesení vrchního soudu doručeného mu dne 21. prosince 2010, které bylo vydáno v neveřejném zasedání a je konečné. Tato stížnost nikdy nebyla stěžovateli doručena, a on tedy vůbec nevěděl, že se koná řízení o ní a nemohl se k ní, respektive k námitkám v ní uplatněným vyjádřit. Tím dle jeho přesvědčení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nezbytnou součástí spravedlivého procesu je totiž právo každé strany být seznámen s každým návrhem nebo důkazem předloženým druhou stranou a každá strana musí mít příležitost se k takovému návrhu nebo důkazu vyjádřit, aby mohla hájit své nároky. Stěžovatel upozorňuje, že Ústavní soud již posuzoval obdobný případ pod sp. zn. I. ÚS 2025/10 (veškeré nálezy Ústavního soudu viz http://nalus.usoud.cz).

3. Dále se pak stěžovatel zabývá vlastním obsahem napadeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že v několika případech porušuje ustanovení právního řádu, která je třeba na případ aplikovat, a relevantní rozhodovací praxi soudů, čímž vykazuje prvky libovůle státní moci. Za prvé k tomu mělo dojít v případě, kdy mu vrchním soudem nebyla přiznána odměna a náhrada nákladů za účast na výslechu svědka S. dne 24. srpna 2009.

4. Za druhé vrchní soud nepřiznal stěžovateli nárok na náhradu nákladů za účast na výsleších, které se neuskutečnily pro nepřítomnost svědků (neuskutečněný výslech svědků L. K. dne 31. srpna 2009 a R. P. dne 30. listopadu 2009).

5. Za třetí za úkony uskutečněné v noci či o víkendu, kde se dle rozhodovací praxe orgánů činných v trestním řízení standardně přiznává dvojnásobek, někdy i trojnásobek odměny, vrchní soud nepřiznal stěžovateli žádné zvýšení kromě jednoho případu, kdy navýšil odměnu pouze o 50 %.

6. Čtvrtý případ libovůle pak má představovat skutečnost, že vrchní soud snížil počet porad s klientem ve vazbě z důvodu jejich tvrzené bezdůvodnosti, aniž by se snažil zjistit jejich důvod, který je stěžovatel schopen objasnit. Porady v období srpen až listopad 2009 sloužily primárně k doporučením a diskusi o vhodnosti výpovědi J. K. pro zlepšení právní kvalifikace jeho skutku. Co se týče dalších porad, ty byly iniciovány a vyžádány J. K., který požadoval, aby jej stěžovatel pravidelně informoval o průběhu řízení. Pokud jde o odkaz vrchního soudu na nález Ústavního soudu II. ÚS 782/07 [pozn. red.: správně usnesení sp. zn. II. ÚS 782/07 ze dne 12. 4. 2007 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)], ten dle stěžovatele není odpovídající, neboť obhájce v tehdy posuzovaném případě absolvoval celkem 89 porad s klientem, takřka neprováděl žádné procesní úkony a odvolání napsal na devět řádků. Naopak v případě obhajoby stěžovatele tvořily porady s J. K. jen menší část celkového množství úkonů, byly prováděny v jeho zájmu a na jeho žádost, podrobně zpracované odvolání mělo pět stran a v jeho důsledku došlo ke snížení trestu uloženého J. K. z šesti na tři roky odnětí svobody. Samozřejmě dobrý výsledek má původ v dobré přípravě, v získání dostatku informací i důvěry klienta, což vyžaduje čas a úsilí, které nyní vrchní soud napadeným rozhodnutím bagatelizuje a neuznává, a bezdůvodně tak omezuje nárok stěžovatele na odměnu za skutečně provedenou práci.

7. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

II.

8. Ústavní soud vyzval účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

9. Vrchní soud uvedl, že podle § 146 odst. 2 písm. c) trestního řádu, jestliže lhůta k podání stížnosti již všem oprávněným osobám uplynula a stížnosti nebylo vyhověno podle odstavce 1, předloží předseda senátu krajského soudu věc k rozhodnutí nadřízenému vrchnímu soudu; přitom doručí, je-li to potřebné, opis stížnosti státnímu zástupci a osobě, která by mohla být rozhodnutím o stížnosti přímo dotčena. V daném případě předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s výše uvedeným ustanovením dospěl k závěru, že zaslání stížnosti stěžovateli potřebné není, a vrchní soud s takovým postupem souhlasí.

10. Je si vědom nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2025/10 (viz níže), ve kterém byl vysloven názor, že předmětné ustanovení je třeba vykládat ústavně konformně tak, že v zájmu zachování kontradiktornosti řízení by měl předseda senátu v případě, že stěžovatel ve stížnosti předkládá určité argumenty, zaslat tuto stížnost i dotčené straně k vyjádření. O takový případ se však nejednalo. Stěžovatel totiž ve své stížnosti žádný argument, ke kterému by bylo zapotřebí se vyjadřovat, neuvedl. Je očividné, že vrchní soud napadené usnesení nezměnil k argumentům odsouzeného, ale na základě tzv. revizního principu upraveného v § 147 odst. 1 a 2 trestního řádu ve spojení se zásadou zákazu reformationis in peius (zákaz změny k horšímu) vyjádřenou v § 150 odst. 1 trestního řádu, který stanoví, že orgán rozhodující o stížnosti nemůže z jejího podnětu změnit usnesení v neprospěch osoby, která stížnost podala. To ostatně vyplývá i z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení.

11. Ohledně údajně nekonaného výslechu L. K. dne 31. 8. 2009 a R. P. dne 30. 11. 2009 vrchní soud uvádí, že jím bylo rozhodováno zcela shodně s listem 3 původního usnesení městského soudu. Pokud tedy měla být stěžovateli přiznána ještě náhrada za promeškaný čas za nekonané úkony ve smyslu § 14 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), nemohl vrchní soud tuto náhradu přiznat, neboť rozhodoval ke stížnosti odsouzeného, a tedy byl vázán zákazem reformationis in peius (viz výše).

12. Pokud jde o zvýšení odměny obhájce u úkonů prováděných ve večerních a nočních hodinách podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu, je zcela v diskreční pravomoci soudu, přesto by však mělo (v souladu se zásadou právní jistoty a rovnosti) podléhat určitým mezím, které umožní spravedlivé a předvídatelné stanovování odměn za tyto úkony právní služby. Stávající praxe vrchního soudu rozlišuje, zdali byl úkon prováděn ve večerních (popř. pozdně večerních) hodinách či zda byl proveden v hodinách nočních. Je totiž zřejmé, že pro obhájce bude jinak náročný například jednu hodinu trvající úkon od 20:00 hod., kdy tuto dobu lze označit jako večerní až pozdně večerní, a není proto ještě natolik vzdálená od obvyklé pracovní doby advokátů, a jinak náročný bude stejně dlouho trvající úkon právní služby například od 24:00 hod., kdy se již zjevně jedná o dobu noční. Dle názoru vrchního soudu je proto třeba navyšovat odměnu za úkon právní služby provedený mimo obvyklou pracovní dobu advokáta v době večerní, tj. cca od 18:00 do 22:00 hod., o 50 %ao 100 % v dobách nočních, tj. po 22:00 hod. Přiznat zvýšení o 200 %, tedy na trojnásobek sazby odměny, pak bude namístě tam, kde se jednalo nejen o úkony prováděné v nočních hodinách, ale i při nich bylo potřeba užití cizího jazyka, jak má na mysli citované ustanovení advokátního tarifu. V případě rekognice prováděné dne 15. 11. 2009 od 20:30 do 20:37 hod., tedy trvající pouhých 7 minut, nelze o náročnosti úkonu mluvit vůbec, obzvláště když je obhájce za několik minut honorován stejnou částkou, jako kdyby se na ní účastnil dvě hodiny.

13. Konečně vrchní soud považuje své rozhodnutí za správné i stran nepřiznané odměny za porady ustanoveného obhájce s odsouzeným, kdy v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení, které považuje za přiléhavé a úplné.

14. Na závěr vrchní soud navrhl ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

15. Ústavní soud zaslal obdržené vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten této možnosti využil a uvedl, že ustanovení § 146 odst. 2 písm. c) trestního řádu skutečně obsahuje omezení pro doručení opisu stížnosti osobě, která může být rozhodnutím o stížnosti přímo dotčena, slovy "je-li to potřebné". Stěžovatel a vrchní soud se liší v interpretaci takového omezení. V souladu s názorem uvedeným v komentáři k trestnímu řádu (Šámal P., Král V., Baxa J., Púry F., Trestní řád, Komentář, C. H. Beck, 4. vydání, 2002, str. 866) je stěžovatel přesvědčen, že není potřebné doručovat stížnost potenciálně dotčené osobě, je-li zřejmé, že stížnost bude soudem druhého stupně nutně zamítnuta z formálních důvodů bez věcného přezkoumávání [srov. § 148 odst. 1 písm. a) a b)]. Uvedený odkaz na prvá dvě písmena § 148 odst. 1 se týká zamítnutí stížnosti z důvodu, že stížnost není přípustná [písmeno a)] nebo je podána opožděně, osobou neoprávněnou, osobou, která se jí výslovně vzdala nebo která znovu podala stížnost, kterou již před tím výslovně vzala zpět [písmeno b)]. V těchto případech, kdy je evidentní, že stížnost nemůže mít žádný dopad do rozhodnutí, opravdu není potřebné doručovat stížnost k vyjádření dalším osobám. Ve všech ostatních případech, tedy pokud je stížnost podána včas oprávněnou osobou a tedy kdy napadené rozhodnutí bude věcně přezkoumáváno s možností jeho změny, je potřebné takovou stížnost doručit i všem osobám, které mohou být rozhodnutím o stížnosti přímo dotčeny. V takovémto případě je potřebné doručit vždy; soud nemůže stížnosti s potenciálním dopadem na práva dalších osob "kádrovat" podle toho, jak jsou moc "dobře či obsáhle" nebo "špatně či krátce" odůvodněny, a pak posílat dle své libovůle jen to, co uzná za vhodné. Omezení případů, kdy nebude stížnost doručována potenciálně dotčeným osobám, musí být přiměřené a má být omezeno na případy, kdy stížnost bez věcného přezkoumávání bude zamítnuta. V případech, kdy stížnost bude předmětem věcného přezkoumávání, a tedy kdy rozhodnutí může být změněno v neprospěch přímo dotčených osob, má být taková stížnost doručena k vyjádření i těmto osobám.

16. Ústavní soud zaslal obdrženou repliku účastníkovi řízení k případné duplice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.

III.

17. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od městského soudu předmětný spis sp. zn. 56 T 4/2010. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba, byť důvodnou shledal pouze jednu z nich, vyhovět.

18. Stěžovatel v prvé řadě argumentuje, že stížnost J. K. mu nikdy nebyla doručena, a k námitkám v ní uplatněným se tedy nemohl vyjádřit, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2025/10 ze dne 14. 10. 2010 (N 210/59 SbNU 69).

19. Ústavní soud připomíná, že podle § 146 odst. 2 písm. c) trestního řádu se opis stížnosti státnímu zástupci a osobě, která by mohla být rozhodnutím o stížnosti přímo dotčena, doručí, "je-li to potřebné". Ve věci sp. zn. I. ÚS 2025/10 přitom Ústavní soud posuzoval užití tohoto ustanovení v situaci, kdy tehdejší odsouzený ve svém návrhu argumentoval, že podstatná část úkonů provedených obhájcem v jeho trestní věci nijak nepřispěla k řádnému provádění obhajoby, jeho obhájce se účastnil mnoha výslechů, ačkoliv s ním neměly bezprostřední souvislost, tyto výslechy a řadu dalších úkonů není možné obhájit potřebností seznámit se komplexně s příslušnou záležitostí, a je evidentní, že obhájce se přes svoji účast na výsleších se záležitostí neseznámil nebo získané informace ve prospěch odsouzeného nepoužil, a výslechů se účastnil formálně, uměle, zejména za účelem navýšení počtu procesních úkonů jím ve věci provedených. Obhájce se pak o těchto námitkách odsouzeného dozvěděl až z doručeného usnesení, kterým mu byla přiznána toliko částka 55 410 Kč oproti částce 111 750 Kč přiznané rozhodnutím prvostupňovým, přičemž toto snížení bylo odůvodněno právě takovými výše citovanými skutečnostmi uplatněnými v opravném prostředku odsouzeného.

20. Z uvedeného je zřejmé, že v nyní projednávaném případě se nejedná o stejnou situaci. Zatímco ve věci sp. zn. I. ÚS 2025/10 tehdejší stěžovatel podal stížnost obsahující konkrétní argumentaci, ze které stížnostní soud při svém rozhodování také vyšel a ve shodě s ní snížení přiznané odměny odůvodnil, stížnost podaná nynějším stěžovatelem měla blanketní charakter. Napadené usnesení vrchního soudu zjevně nepředstavuje, respektive ani nemůže představovat reflexi stěžovatelovy argumentace, neboť jeho stížnost ani jediný náznak konkrétní argumentace vůbec neobsahovala. Namísto toho stížnostní soud vyšel výhradně z revizního způsobu přezkoumání, který předpokládá, "že přezkumný orgán se neomezí jen na námitky vytýkané ve stížnosti, ale aktivně prověří přezkoumávané usnesení i z hlediska vad, které se v něm vyskytují, přestože na ně stěžovatel neupozornil" (Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád, Komentář; 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2008 str. 1113 I. dílu).

21. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem potud, že zasílání daného opravného prostředku k vyjádření nemůže být předmětem libovůle. Je přesvědčen, že toto zasílání by mělo být pravidlem, a výraz "je-li to potřebné" užitý v aplikovaném ustanovení je nutno v tomto směru vykládat restriktivně. Obecný soud však nepostupoval libovolně, nýbrž vyšel z konkrétní objektivní skutečnosti spočívající v úplné absenci argumentace v podaném opravném prostředku, kdy v takovémto výjimečném případě lze ještě nedoručení opisu stížnosti ústavněprávně akceptovat. Tento závěr není rozporný s dřívějším nálezem sp. zn. I. ÚS 2025/10 (viz výše), neboť tehdy bylo porušení ústavně zaručených práv Ústavním soudem shledáno právě v tom, že tehdejšímu stěžovateli nebyl vytvořen procesní prostor "k uplatnění námitek proti argumentům obsaženým v (...) stížnosti.".

22. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani většině stěžovatelových námitek týkajících se jednotlivých nepřiznaných finančních částek. Pokud jde o náklady za účast na výsleších, které se neuskutečnily pro nepřítomnost svědků, Ústavní soud se jimi ani nemohl zabývat, neboť tyto náklady nebyly přiznány ani prvostupňovým rozhodnutím, a stěžovatel tedy takovouto námitku mohl a měl uplatnit podáním vlastní stížnosti proti usnesení městského soudu, což neučinil, a její vznesení v řízení o ústavní stížnosti tak není přípustné.

23. Co se týče otázky navýšení odměny za úkony uskutečněné v noci a o víkendu a otázky účelnosti některých porad s klientem ve vazbě, Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, 90 a 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho trestněprávního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pokud jde o stěžovatelovy požadavky na navýšení odměny za úkony uskutečněné v noci a o víkendu, Ústavní soud nespatřuje v postupu vrchního soudu prvky libovůle; lze poukázat i na zcela logický rozbor dané problematicky v příslušné části jeho výše citovaného vyjádření k ústavní stížnosti. Pokud jde o účelnost porad, napadené usnesení je v daném směru řádně odůvodněno, a Ústavnímu soudu nezbývá než na ně odkázat. Dané námitky mají charakter polemiky se závěry obecných soudů nacházející se toliko v rovině práva podústavního, přičemž není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných.

24. Jinou situaci však Ústavní soud shledává, pokud jde o stěžovatelem namítané nepřiznání odměny a náhrady nákladů za účast na výslechu svědka S. dne 24. srpna 2009.

25. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Tato procesní zábrana, která by měla bránit svévolným rozhodnutím veřejné moci, je nejen uložena příslušnými ustanoveními podústavních procesních předpisů (srovnej § 134 odst. 2 trestního řádu), ale je též výrazem ústavnosti, na níž jsou principy těchto předpisů založeny.

26. Ačkoliv stěžovatelem požadovaná částka za předmětný výslech svědka S. ve výši 3 100 Kč mu byla nejprve usnesením městského soudu přiznána, usnesení vrchního soudu tak již nečiní. Přitom nepřiznání odměny a náhrady nákladů za tento výslech, jehož provedení včetně účasti stěžovatele na něm je zaznamenáno na č. l. 226-228 spisu městského soudu, není v usnesení vrchního soudu jakkoliv odůvodněno. Tento svůj postup bohužel vrchní soud ostatně nijak neobjasnil ani ve svém jinak podrobném vyjádření k ústavní stížnosti.

27. Nejsou-li zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje [obdobně viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 183/03 ze dne 14. 9. 2005 (N 175/38 SbNU 399), nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17), usnesení sp. zn. III. ÚS 529/06 ze dne 22. 3. 2007 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), nález sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213)].

28. Absencí takovéhoto odůvodnění došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavnímusoudu tak nezbylo než ústavní stížností napadené rozhodnutí jako neodůvodněné a nepřezkoumatelné zrušit.

IV.

29. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavnímsoudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že tento souhlas byl stěžovatelem i vrchním soudem dán, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.

30. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnísoud mimo ústní jednání ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru