Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3945/16 #1Usnesení ÚS ze dne 21.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
Věcný rejstříkodůvodnění
vazba/důvody
vazba/prodloužení
stížnost
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3945.16.1
Datum podání29.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 134 odst.2, § 68, § 74


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3945/16 ze dne 21. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tan Le Dinh, zastoupeného Mgr. Vladislavem Šintákem, advokátem se sídlem ul. 8. března 12, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci sp. zn. 52 T 14/2015 ze dne 11. 7. 2016, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 85/2016 ze dne 7. 9. 2016 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 52 T 14/2015-8760 ze dne 5. 12. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, ve znění jejího doplnění ze dne 15. 12. 2016, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud z připojeného listinného materiálu zjistil, že stěžovatel byl obžalován ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kdy se měl podílet na neoprávněné manipulaci s více než 1,5 kg metamfetaminu. V souvislosti s popsanou trestnou činností Okresní soud v Liberci usnesením sp. zn. 0 Nt 21024/2015 ze dne 10. 4. 2015 rozhodl o vazebním omezení stěžovatele z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

Otázkou dalšího trvání vazby stěžovatele se posléze orgány činné v trestním řízení zabývaly periodicky, mimo jiné v napadeném usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále též "krajský soud") sp. zn. 52 T 14/2015 ze dne 11. 7. 2016, kterým bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. a), c) trestního řádu. Ke stížnosti navrhovatele Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") usnesením sp. zn. 11 To 85/2016 ze dne 7. 9. 2016 toto rozhodnutí zrušil a nově určil, že stěžovatel se ponechává ve vazbě pouze z důvodu zakotveného v § 67 písm. a) trestního řádu. Naposledy o prodloužení vazby stěžovatele, pro přetrvávající existenci vazebního důvodu dle § 67 písm. a) trestního řádu, rozhodl krajský soud v usnesení č. j. 52 T 14/2015-8760 ze dne 5. 12. 2016.

Dle názoru stěžovatele, vyjádřeném v ústavní stížnosti, nejsou napadená rozhodnutí dostatečně odůvodněna, neboť v nich absentují konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že jemu vytýkaný trestný čin spáchal, dále skutečnosti, z nichž by vyplývala důvodná obava, že bude jednat způsobem předpokládaným v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, a rovněž neuvádějí, proč nebylo možno účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Podrobnější argumentaci stěžovatel předložil v podobě rekapitulace své stížnosti proti usnesení krajského soudu ze dne 11. 7. 2016. V ní popřel, že by se dopustil daného trestného jednání. Své tvrzení podpořil poukazem na průběh dokazování, které soud u hlavního líčení ukončil dnem 11. 7. 2016, v rámci něhož nebyl podle něj proveden žádný důkaz prokazující jeho vinu, což ovšem obecné soudy nijak nereflektovaly. Stran naplnění důvodu vazby útěkové, stěžovatel obecným soudů vytkl, že v jeho případě zcela nepatřičně aplikovaly nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/2003, aniž by současně hodnotily další relevantní faktory, míněno osobu stěžovatele či míru jeho účasti na šetřené trestné činnosti. Obecné soudy, mimo jiné, nevzaly vůbec v úvahu dosavadní trestní bezúhonnost stěžovatele, ani okolnost, že na území České republiky pobývá 19 let, má zde byt, rodinu i zajištěné finanční krytí svých potřeb, a naopak trvání vazby odůvodnily převážně tím, že stěžovateli hrozí vysoký trest. Porušení práva na spravedlivý proces, jmenovitě práva na rovné zacházení, stěžovatel dále spatřoval v diferenciaci přístupu soudu prvního stupně vůči obžalovaným dle jejich národnosti. Stěžovatel řečené dokládal tím, že pouze obžalovaní vietnamské národnosti, celkem 16 osob včetně jeho samotného, byli vazebně stíháni a u hlavního líčení vystupovali s pouty na nohou, zatímco dvě osoby české národnosti, byť se shodným obviněním, nebyly nijak omezeny. Dle přesvědčení stěžovatele bylo přijaté bezpečnostní opatření, s ohledem na stíhanou trestnou činnost nenásilného charakteru, naprosto nepřiměřené, zanechávalo na dotčených osobách "cejch mnohem závažnějších zločinců", který podstatným způsobem zasáhl do rozhodování soudu o vazbě, ale též o vině a trestu obžalovaných.

Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že v části napadající usnesení krajského soudu č. j. 52 T 14/2015-8760 ze dne 5. 12. 2016 je ústavní stížnost nepřípustná. Proti tomuto rozhodnutí mohl stěžovatel podat stížnost, což také dle odůvodnění rozšiřujícího návrhu učinil. O této stížnosti však zatím nebylo Vrchním soudem v Praze rozhodnuto. Podmínky meritorního projednání ústavní stížnosti tak nejsou v této části splněny.

Ve vztahu k usnesení krajského soudu sp. zn. 52 T 14/2015 ze dne 11. 7. 2016 a usnesení vrchního soudu sp. zn. 11 To 85/2016 ze dne 7. 9. 2016 je sice ústavní stížnost přípustná, ale nedůvodná.

Ústavní soud úvodem pokládá za vhodné připomenout východiska týkající se přezkumu zásahů do osobní svobody ve formě vzetí do vazby. Dle jeho konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba představuje opatření nezbytné k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Obecně pak platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů, které jsou uvedeny v ustanovení § 67 trestního řádu. Do úvah a rozhodování trestních soudů se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby se nacházejí v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku České republiky [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), nález sp. zn. III. ÚS 1926/10 ze dne 24. 8. 2010 (N 169/58 SbNU 469) či nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469), všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná též na http://www.nalus.usoud.cz].

Ústavní soud přezkoumal ve světle výše vymezeného ústavního rámce obě napadená rozhodnutí, ovšem vytýkané porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal. Z usnesení obecných soudů je patrné, že tyto řádně zhodnotily všechny relevantní skutečnosti, které je vedly k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení § 67 písm. a), a to za podmínek zakotvených v dovětku citovaného ustanovení. Své stanovisko v této věci obecné soudy dostatečným způsobem odůvodnily, čímž, navzdory stěžovatelově nesouhlasné argumentaci, dostály požadavkům uvedeným v ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu i mezím zásad a judikatury existujících pro daný vazební důvod.

Stěžovateli lze přisvědčit potud, pokud tvrdí, že výše hrozícího trestu sama o sobě není dostatečná pro ponechání obviněného ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu (tzv. útěková vazba). Jak Ústavní soud v minulosti konstatoval, útěkovou vazbu lze prodloužit pouze za účelem zamezení reálného rizika, že obviněný uprchne, nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Argumenty použité soudy k odůvodnění tohoto reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014). Samotná hrozba vysokého trestu přitom ke zdůvodnění dlouhotrvající útěkové vazby nestačí, musí k ní přistoupit konkrétní a odůvodněná obava, že obviněný uprchne, a to s ohledem na osobní situaci a poměry pachatele, dosavadní zkušenosti s ním atd. [např. nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353), nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517)]. Obviněný (obžalovaný) je navíc oprávněn vznášet argumenty, které představují protiváhu konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu, přičemž mezi těmito kritérii se při výsledném hodnocení uplatní princip úměrnosti (proporcionality), a soud k nim musí přihlížet a vypořádat se s nimi.

V projednávané věci měly rozhodující orgány tyto zásady na paměti, protože přihlédly nejen ke skutečnosti, že je stěžovatel ohrožen vysokým trestem v rozmezí 8 až 12 let, ale zabývaly se také dalšími podstatnými okolnostmi, včetně charakteru stíhané trestné činnosti a ukotvení stěžovatele v České republice. Obecné soudy především vzaly v potaz, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem s objektivními vazbami na svou vlast, ale též široce rozvětvenou komunitu osob vietnamské národnosti v České republice, v jejímž anonymním prostředí by se mohl před orgány činnými v trestním řízení skrývat. Obavu z jeho útěku a tedy zmaření dalšího průběhu trestního řízení podle obecných soudů nebyla způsobilá eliminovat ani délka pobytu stěžovatele na území České republiky a skutečnost, že zde má manželku a děti, neboť, jak obecné soudy zjistily, životní poměry stěžovatele před vzetím do vazby byly neuspořádané. Nelze konečně pominout argument vrchního soudu, že ohrožení citelným trestem odnětí svobody nabylo jasnějších obrysů poté, co byl stěžovatel shledán, byť nepravomocně, vinným žalovaným trestným činem a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Stalo se tak rozsudkem krajského soudu sp. zn. 52 T 14/2015 ze dne 27. 7. 2016.

Ústavní soud nemohl akceptovat ani argument, že někteří spoluobžalovaní stěžovatele jsou stíháni na svobodě, neboť rozhodnutí o vazbě je nutno učinit nejen za přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu, nýbrž i s ohledem na osobu obviněného. Je proto běžné, že v rámci stejné trestné činnosti jsou někteří obvinění ponecháni na svobodě, zatímco jiní jsou stíhání vazebně. K porušení ústavně zaručených práv by naopak mohlo docházet tehdy, pokud by o vazbě bylo rozhodováno u všech obviněných vždy shodně bez ohledu na konkrétní okolnosti týkající se každého z nich. Pokud stěžovatel naznačoval, že jeho národnost či ponechání donucovacích prostředků (pout na nohou) během jednání soudu ovlivnilo rozhodnutí o trvání jeho vazby, považuje Ústavní soud toto tvrzení za neprůkazné. O diferencovaném přístupu k obžalovaným ze strany soudu obsah přiloženého listinného materiálu rozhodně nesvědčí, vyplývá-li z něj, že někteří z obžalovaných vietnamské národnosti byli v průběhu řízení z vazby propuštěni. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že nelze považovat za porušení ústavně zakotveného zákazu diskriminace, pokud soud při posuzování, zda byl naplněn vazební důvod podle § 67 písm. a) trestního řádu, přihlédne rovněž k cizímu státnímu občanství obviněného, a to za situace, kdy lze z této skutečnosti v kontextu dalších skutkových zjištění dovozovat zvýšenou pravděpodobnost, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat mimo dosah českých orgánů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítl, že v hlavním líčení provedené důkazy neprokázaly podezření, které je vůči němu vznášeno. K tomu Ústavní soud poznamenává, že není povinností soudů (natož pak soudu Ústavního), aby při rozhodování o vazbě detailně zkoumaly eventuální vinu stěžovatele ve věci samé s ohledem na shromážděné důkazy. V rozhodování o vazbě totiž nadále platí, že každé toto rozhodování je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje trestního řízení, který lze jen odhadovat. Otázku viny stěžovatele, o níž nejsou důvodné pochybnosti, a uložení případného trestu obecné soudy váží až v rámci meritorního rozhodnutí. V daném směru tedy obecné soudy postupovaly ústavně souladným způsobem. To, že stěžovatel nahlíží na dosud shromážděné důkazy jinak než vazební soudy, není přitom samo o sobě způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny. Stěžovateli ostatně nic nebrání, aby výhrady týkající se nesprávného hodnocení důkazů uplatnil v odvolacím řízení.

Zbývá dodat, že charakter trestné činnosti, jakož i osoba stěžovatele, v podstatné míře eliminovaly možnost nahradit vazbu jiným opatřením, což je explicitně seznatelné z obsahu rozhodnutí krajského soudu a implicitně též z rozhodnutí stížnostního soudu.

Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy rozhodly o trvání omezení osobní svobody stěžovatele za splnění všech zákonných podmínek, přičemž interpretovaly a aplikovaly trestní řád ústavněprávně konformním způsobem. V návaznosti na to proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost ve vztahu k usnesení krajského soudu sp. zn. 52 T 14/2015 ze dne 11. 7. 2016 a usnesení vrchního soudu sp. zn. 11 To 85/2016 ze dne 7. 9. 2016 jako návrh zjevně neopodstatněný a mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ji odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Část ústavní stížnosti, jež směřuje proti usnesení krajského soudu č. j. 52 T 14/2015-8760 ze dne 5. 12. 2016, byla odmítnuta dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru