Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 394/97Nález ÚS ze dne 04.03.1998Provádění důkazů a jejich hodnocení v trestním řízení - pachová stopa

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 28/10 SbNU 179
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.394.97
Datum podání20.10.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160 odst.2, § 160 odst.4, § 114 odst.2, § 114 odst.3, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998

N 28/10 SbNU 179

Provádění důkazů a jejich hodnocení v trestním řízení - pachová stopa

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci stěžovatele D. H. proti

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 1997, sp. zn. 9 To

322/97,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 1997, sp. zn.

9 To 322/97, se zrušuje.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 5. 1997,

č.j. 2 T 132/95-145, byl stěžovatel shledán vinným, že v době mezi

23. 2. 1995 a 5. 3. 1995 neoprávněně vnikl do cizího bytu

a odcizil z něho elektroniku v celkové hodnotě 14 740 Kč, čímž

spáchal trestný čin krádeže podle ustanovení § 248 odst. 1 písm.

b) a odst. 2 trestního zákona a trestný čin porušování domovní

svobody podle ustanovení § 238 odst. 1 a 2 trestního zákona. Za to

byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho

roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let.

V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že stěžovatel byl policisty

zajištěn dne 15. 7. 1995 v 1 hod. 30 min. v noci, neboť se prý

choval "podezřele, pohyboval se v zadních traktech předmětných

domů" a "měl si prohlížet balkony a okna v nižších patrech". Po

jeho předvedení mu byla odebrána srovnávací pachová stopa, která

byla poté porovnána s pachovými stopami z celkem 14 případů

krádeže vloupáním do bytů a v jednom případě byla zjištěna pachová

totožnost. Stěžovatel spáchání trestného činu od počátku popíral

a tvrdil, že v inkriminované době se nacházel mimo Prahu.

Soud se zabýval i procesní otázkou posouzení odborného

vyjádření ohledně pachových zkoušek, neboť toto vyjádření bylo

pořízeno již 3. 8. 1995, přičemž ke sdělení obvinění došlo až dne

9. 8. 1995. Podle názoru soudu se jednalo o úkon, který lze

v souladu s ustanovením § 160 odst. 2 trestního řádu provádět

ještě před zahájením trestního stíhání, neboť byl obtížně

opakovatelný. Pachové konzervy prý totiž při jejich používání

větrají a jsou tím znehodnocovány. Podle ustanovení § 160 odst.

4 trestního řádu je neopakovatelným úkonem takový úkon, jejž není

možno provést před soudem. V tomto případě - s ohledem na dobu

spáchání trestné činnosti a odebrání pachových stop - se tedy

jedná o úkon, který s odstupem času více než dvou let již opakovat

nelze.

Obvodní soud dále uvedl, že ve věci nejprve rozhodl trestním

příkazem a stěžovatele uznal vinným, později (26. 6. 1996) jej

však obžaloby zprostil, protože dospěl k závěru, že ohledně

pachových stop existují značné nesrovnalosti. Městský soud v Praze

poté věc obvodnímu soudu vrátil k došetření s tím, aby provedl

výslech policisty B. k okolnostem zajištění stěžovatele a aby

zjistil, kdo na místě činu odebíral pachové stopy a kdo

stěžovateli odebíral kontrolní otisky pachových stop. Toto

došetření obvodní soud provedl a mimo jiné zjistil, že příslušný

policista si už na způsob snímání pachových stop na místě činu

nepamatuje a proto pouze obecně popsal používaný postup. Rovněž

další policista Š., který se účastnil zajištění stěžovatele, si

nevzpomněl, zda jej v předmětný den viděl osobně "při nahlížení na

balkony" a do oken přízemních bytů, protože tuto informaci obdržel

od kolegů, kterých v tu dobu bylo na sídlišti 10-12, jelikož se

jednalo o bezpečnostní akci týkající se odhalení pachatelů

vloupání do bytů. Podle svědka B., který této policejní akci

velel, byl stěžovatel skrytě pozorován a pro své podezřelé chování

poté zajištěn a byla mu odebrána pachová stopa.

Na základě provedeného dokazování dospěl obvodní soud

k závěru, že trestná činnost stěžovatele byla prokázána svědeckými

výpověďmi o jeho podezřelém chování v den zajištění a dále

výsledky pachových zkoušek, které proběhly v souladu s příslušnými

směrnicemi Ministerstva vnitra. Předložené doklady o služebních

cestách stěžovatele prý "pokrývají" pouze pracovní dny a nikoliv

víkendy a nelze je proto použít jako důkaz o stěžovatelově nevině.

Rovněž navrhovaný výslech rodinných příslušníků, kteří se měli

vyjádřit k jeho pohybu o víkendech, nemá podle názoru soudu

význam, neboť se jedná o události, které proběhly před více než

dvěma léty. Mimo to byl stěžovatelův otec prakticky stále přítomen

v jednací síni v průběhu dokazování u hlavních líčení. Tento důkaz

proto soud zamítl jako nadbytečný.

Napadeným usnesením Městský soud v Praze stěžovatelovo

odvolání proti citovanému rozsudku obvodního soudu zamítl.

V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvého stupně

postupoval správně a dospěl také ke správným právním závěrům. Byly

provedeny potřebné důkazy a námitkám obhajoby, pokud jde o další

důkazní návrhy, prý přisvědčit nejde, neboť je plně v kompetenci

soudu I. stupně uvážit, v jakém rozsahu má být dokazování

prováděno a pokud se další dokazování jevilo nadbytečným

a neúčelným, měl soud právo důkazní návrhy odmítnout. Obhajobou

stěžovatele, který trestnou činnost kategoricky popíral, se prý

totiž obvodní soud musel zabývat stejně odpovědně, jako kdyby tato

obhajoba byla potvrzena výpověďmi členů jeho rodiny. Navíc trestní

řízení bylo zahájeno až s odstupem téměř 6 měsíců ode dne spáchání

trestného činu a již tato časová prodleva zpochybňuje reálnou

možnost "konkrétního svědectví osob". Nadbytečné by prý rovněž

bylo došetření dalších případů vloupání a výslechy policistů,

kteří se na kriminální akci před zadržením stěžovatele podíleli.

Celá série bytových vloupání se prý totiž vyznačovala shodnými

znaky, policisté sledovali stěžovatelovo podezřelé chování, což

potvrdil vedoucí policejní akce svědek B., a za této situace je

lhostejné, který konkrétní kriminalista stěžovatele osobně

sledoval.

Ohledně pachových zkoušek Městský soud v Praze uvedl, že bylo

postupováno podle příslušné instrukce MV, "což je rozhodné".

Hodnota tohoto důkazu proto není zatížena technickými nedostatky.

Důkaz pomocí pachových zkoušek sice byl proveden ještě před

sdělením obvinění, ale jiný postup prý nebyl možný, neboť teprve

až vyhodnocení pachové stopy bylo podkladem pro vznesení obvinění

vůči stěžovateli. Úkony potřebné k zjištění totožnosti osoby,

která se zdržovala na místě činu (§ 114 odst. 3 trestního řádu),

mezi něž patří i odběr pachové stopy, jsou neodkladné a jako

takové jsou použitelné i za situace, že byly zajištěny ještě před

sdělením obvinění. Mimo to opakovatelnost tohoto důkazu v řízení

před soudem je velmi sporná. V bytě poškozeného byly (ve dvou

místnostech) zajištěny dvě pachové stopy, v obou případech byla

zjištěna jejich shoda s pachovou stopou stěžovatele a obě stopy

byly sňaty v místech, kde se pachatel musel pohybovat. Jestliže

obvodní soud za tohoto stavu vyslovil názor o vině obžalovaného,

lze jeho závěry přijmout jako správné a závazné.

Citované usnesení Městského soudu v Praze napadl stěžovatel

ústavní stížností. V ní především uvedl, že jím byla porušena jeho

osobní svoboda, zaručená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož nikdo nesmí být stíhán

nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví

zákon. Dále prý byly porušeny články 5 a 6 odst. 1 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"),

zejména ta část článku 6 odst. 1, podle níž každý má právo na to,

aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě

projednána nezávislým a nestranným soudem, ... který rozhodne ...

o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rovněž

prý byl porušen čl. 7 odst. 1 Listiny, podle něhož nedotknutelnost

osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen

v případech stanovených zákonem.

Stěžovatel tvrdí, že byl orgány Policie ČR zadržen v noci dne

15. 7. 1995 zcela náhodně, když se vracel z restaurace v Praze 6

pěšky domů a nebyl proto přistižen při trestné činnosti. O odběru

pachové stopy u stěžovatele dne 15. 7. 1995 nebyl sepsán protokol

ve smyslu § 55 odst. 1 trestního řádu a došlo k němu ještě před

sdělením obvinění ze dne 9. 8. 1995. Sama pachová stopa v bydlišti

poškozeného byla odebrána již 5. 3. 1995. Stěžovatel všechna

obvinění, proti němu vznesená, po celou dobu trestního stíhání

popíral. Upozorňuje zejména na skutečnost, že v kritické době

(pozn.: tj. mezi 23. 2. a 5. 3. 1995) nebyl spatřen v okolí místa

činu, nikdo tam nezaregistroval ani přítomnost jeho automobilu,

nebyla u něj nalezena žádná z odcizených věcí a tyto věci nebyly

nalezeny ani u třetí osoby. Orgány činné v trestním řízení prý

vůbec neprojevily snahu zjistit, kde se v kritické době pohyboval

a zda tehdy mohl být na místě činu přítomen. Nepostupovaly proto

v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 trestního řádu, podle něhož

tyto orgány postupují v trestním řízení tak, aby byl zjištěn

skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to

v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Sám stěžovatel

předkládal dokumenty, svědčící o jeho služebních cestách v době

činu mimo Prahu, navrhoval výslech svědků, kteří údajně mohli

potvrdit jeho pobyt o víkendech v kritickém období mimo Prahu,

avšak marně.

V souzené věci prý proto existuje pouze jediný nepřímý důkaz

svědčící proti stěžovateli, a to pachová zkouška. K tomu

stěžovatel namítá, že srovnávací vzorky nebyly odebrány v souladu

se zákonem. Trestní řád totiž sice blíže neupravuje podmínky

odebrání pachové stopy, nicméně nikomu ani neukládá povinnost

tento zákrok strpět. Přitom nelze analogicky použít jiná

ustanovení trestního řádu, např. § 82 odst. 3 a 4 o osobní

prohlídce, § 113 o ohledání nebo § 114 odst. 3 o zjišťování

totožnosti osoby. Mimo to lze uvedené úkony zásadně provádět až po

zahájení trestního stíhání. Odebrání srovnávací pachové stopy, na

rozdíl od odebrání pachové stopy z místa činu, a zejména pak

vyhodnocení těchto stop, není neopakovatelným a neodkladným úkonem

ve smyslu ustanovení § 160 odst. 4 trestního řádu. Podle tohoto

ustanovení je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem

k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty nesnese z hlediska

účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní

stíhání. Navíc podle ustanovení § 160 odst. 2 trestního řádu je

třeba opis protokolu o provedení neodkladného nebo

neopakovatelného úkonu do 48 hodin zaslat státnímu zástupci.

V dané věci však tento protokol nebyl ani zpracován. Proto

stěžovatel zastává názor, že k provedenému vyhodnocení pachových

stop nemělo být vůbec přihlíženo.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl aby bylo napadené

usnesení Městského soudu v Praze zrušeno. Stěžovatel na ústním

jednání před Ústavním soudem netrval.

Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost

splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a že proto

nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský

soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 6 a vedlejší účastník řízení

- Městské státní zastupitelství v Praze.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění

napadeného usnesení a uvedl, že toto usnesení není v rozporu

s Listinou. Městský soud netrval na ústním jednání před Ústavním

soudem.

Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém vyjádření odmítl

stěžovatelovo tvrzení o jeho náhodném zadržení policisty dne 15.

7. 1995, neboť prý z výpovědí policistů vyplynulo, že se pohyboval

podezřele. Není pravdivé ani jeho tvrzení o tom, že nebyl sepsán

žádný záznam o odebrání srovnávací pachové stopy. Tento záznam

učiněn byl a odběr z boku těla stěžovatele provedl policista Š.

Srovnávací pachová konzerva byla vyhodnocena se sejmutými

pachovými otisky stop z celkem 14 vykradených bytů, přičemž

v jednom případě byl výsledek pozitivní. Poté bylo stěžovateli

sděleno obvinění.

K stěžovatelovu tvrzení o tom, že provedení odborného

vyjádření z oboru pachové identifikace nebylo úkonem neodkladným

nebo neopakovatelným, soud uvedl, že zvýšenou manipulací

s pachovými konzervami se snižuje hodnota takto provedeného

důkazu, neboť konzervy "odvětrávávají", takže se proto o úkon

neodkladný i neopakovatelný jedná. Stěžovatel prý v podstatě

zpochybňuje metodu pachové identifikace, která se však v praxi

osvědčila a stěžovatelova námitka je proto nedůvodná. Z ustanovení

§ 89 odst. 2 trestního řádu, který upravuje demonstrativní výčet

možných důkazních prostředků, vyplývá, že důkaz metodou pachové

identifikace lze použít, a to za podmínky splnění určitého

postupu. Ten v dané věci dodržen byl, protože pachové stopy na

místě činu a od stěžovatele odebraly dvě různé osoby.

Ohledně návrhu stěžovatele na výslech některých svědků (jeho

příbuzných) soud uvedl, že to stěžovatel navrhl dne 28. 11. 1995

v přípravném řízení a vyšetřovatel návrh odmítl. Stěžovatel však

při seznámení se spisovým materiálem dne 7. 12. 1995 a u hlavního

líčení dne 26. 6. 1996 neuvedl, že má další návrhy na doplnění

dokazování výslechem svědků a neučinil tak ani v odvolacím řízení.

Soud dále sdělil, že stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne

28. 5. 1997 navrhl výslech svědka P., který se měl vyjádřit k jeho

trávení víkendů, "přičemž tento svědecký důkaz zdejší soud odmítl,

a to z toho důvodu, kdy sám obžalovaný již v přípravném řízení

tvrdil, že si nepamatuje jak víkendy trávil". U téhož hlavního

líčení stěžovatel navrhl provést výslech svého otce jako svědka,

avšak tento návrh byl zamítnut, neboť se stěžovatelův otec

účastnil všech hlavních líčení v této věci.

Obvodní soud pro Prahu 6 proto zastává názor, že v řízení

byly provedeny důkazy, které svědčily v prospěch i neprospěch

stěžovatele a že jeho právo na spravedlivý proces porušeno nebylo.

Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a prohlásil, že

na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Městské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření

namítlo, že ústavní stížnost je svým obsahem spíše podnětem ke

stížnosti pro porušení zákona a že stěžovatel zcela nedůvodně

zpochybňuje význam důkazu provedeného pachovou stopou odebranou na

místě činu. Stěžovatelovo tvrzení o nezákonném odběru pachové

stopy státní zastupitelství označilo s poukazem na ustanovení §

114 odst. 3 trestního řádu za nepravdivé.

Městské státní zastupitelství v Praze navrhlo, aby byla

ústavní stížnost zamítnuta a sdělilo, že na ústním jednání před

Ústavním soudem netrvá.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není

soudem nadřízeným obecným soudům a že mu proto v zásadě ani

nepřísluší přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné. Na

straně druhé je však Ústavní soud oprávněn a povinen posoudit, zda

bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyla porušena

základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních

zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že napadeným usnesením

Městského soudu v Praze byl porušen čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst.

2 Listiny a dále čl. 5 a čl. 6 Úmluvy. K pochybením mělo ze strany

soudu dojít tím, že mu pachová stopa byla odebrána v rozporu se

zákonem, že orgány činné v trestním řízení vůbec nezjišťovaly, kde

se v době spáchání trestného činu krádeže a porušování domovní

svobody pohyboval a konečně že rozhodl na základě pouze jediného

nepřímého důkazu (pachové zkoušky).

K první námitce stěžovatele Ústavní soud uvádí, že možnost

odebrání pachové stopy lze dovozovat z ustanovení § 114 odst. 2

trestního řádu, podle něhož "je-li k důkazu třeba provést zkoušku

krve nebo jiný obdobný úkon, je osoba, o kterou jde, povinna

strpět, aby jí lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral

krev nebo u ní provedl jiný potřebný úkon, není-li spojen

s nebezpečím pro její zdraví". Přitom je zřejmé, že s ohledem na

povahu úkonu (odběr pachové stopy) v tomto případě není nezbytné

trvat na tom, aby odběr provedl lékař nebo zdravotnický pracovník.

V samotné skutečnosti odběru pachové stopy od stěžovatele a jeho

průběhu tedy nelze spatřovat postup protizákonný.

Stěžovatel dále namítá, že k provedení srovnávací pachové

zkoušky mělo dojít až po zahájení trestního stíhání, neboť se prý

nejedná o neopakovatelný a neodkladný úkon ve smyslu ustanovení

§ 160 odst. 4 trestního řádu. V souzené věci je však zřejmé, že

vyšetřovatel v době odběru pachové stopy a provedení srovnávací

pachové zkoušky ještě neznal osobu, která mohla být obviněna (§

160 odst. 2 trestního řádu) a že oba úkony, tj. odběr pachové

stopy a provedení srovnávací pachové zkoušky, měly směřovat právě

k tomu, aby osoba případného obviněného známa byla. Proto postupu

vyšetřovatele, který nejprve zajistil provedení uvedených úkonů

a teprve poté stěžovateli sdělil obvinění, v zásadě nelze

- s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci - vytknout. Je tedy

zřejmé, že oba uvedené úkony v tomto případě za neodkladné úkony

označit lze. Rovněž je možné souhlasit s argumentací Městského

soudu v Praze, obsaženou v odůvodnění napadeného usnesení, že

opakovatelnost pachové zkoušky v řízení před soudem je velmi

sporná. Ani v tomto směru tedy stěžovateli přisvědčit nelze.

Oproti tomu jsou ostatní stěžovatelovy námitky v zásadě

důvodné.

Podle ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu "Orgány činné

v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav

věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je

nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně

pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného."

V souzené věci však je patrno, že proti stěžovateli byl uplatněn

v podstatě jediný, a to ještě nepřímý, důkaz - pachová stopa.

Obvodní soud pro Prahu 6 v původním zprošťujícím rozsudku ze dne

26. 6. 1996, sp. zn. 2T 132/95, správně konstatoval, že "Samotná

pachová stopa, jejíž výsledek byl pozitivní ve vztahu

k obžalovanému, je v tomto kontextu nepřímým důkazem a podle

názoru soudu důkazem pouze podpůrným, který by bylo zapotřebí

potvrdit ještě dalšími důkazy, což v tomto případě se nestalo."

"Pouze na základě sejmutého otisku pachové stopy, navíc ještě

pouze z podlahy bytu poškozeného, neskýtá bezpečnou záruku v tom

směru, aby mohlo dojít k rozhodnutí o vině a odsouzení

obžalovaného."

S těmito závěry se ztotožňuje i Ústavní soud. Přitom nijak

nezpochybňuje obecnou věrohodnost samotného důkazu pachovou

zkouškou (přestože tento důkaz v teorii i v praxi trestního řízení

nebývá přijímán jednoznačně a bezvýhradně); na základě tohoto

důkazu je však možno pouze dospět k závěru, že stěžovatel se

v blíže neurčené době s největší pravděpodobností v bytě

poškozeného nacházel, nelze z něj však jednoznačně a bez důvodných

pochybností dovodit, že právě stěžovatel se dopustil trestného

činu, za který byl trestně stíhán a později i odsouzen.

Pochybnosti ostatně vyvolává i přístup orgánů činných

v trestním řízení k dalším důkazům. Obvodní soud pro Prahu 6 např.

v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku na jedné straně uvedl, že

navrhovaný výslech rodinných příslušníků stěžovatele, kteří se

měli vyjádřit k jeho pohybu o víkendech, "po době více jak dvou

let zřejmě ... nemá bližšího významu", na straně druhé však

provedl výslech policistů, kteří měli potvrdit stěžovatelovo

podezřelé chování před jeho zadržením, přestože k tomuto výslechu

došlo rovněž až po dvou letech. Pro úplnost je třeba v této

souvislosti upozornit na skutečnost, že stěžovatelův obhájce

navrhl provést důkaz výslechem uvedených svědků již dne 27. 11.

1995 (č.l. 14), tj. v době zhruba 8 měsíců od pravděpodobného data

vloupání do bytu poškozeného, tedy podstatně dříve než po dvou

letech. Obdobné návrhy činili stěžovatel a jeho obhájce i v dalším

průběhu trestního řízení a nelze tedy stěžovateli přičítat, že

k jejich provedení v dřívější době nedošlo.

Ústavní soud dále usuzuje, že za důkaz proti stěžovateli

- a to ani nepřímý - nemohou být v souzené věci považovány

okolnosti zajištění stěžovatele dne 15. 7. 1995, kdy se prý choval

"podezřele". Z příslušného spisu je zřejmé, že stěžovatel byl

v oblasti, kde došlo ke spáchání série vloupání, zajištěn více než

6 měsíců poté, kdy pravděpodobně došlo ke spáchání předmětného

trestného činu. Policisté, kteří se na zajištění stěžovatele

podíleli a které vyslechl obvodní soud, si navíc buď nepamatovali,

zda jej spatřili při jeho "podezřelém chování" osobně nebo až

později v době jeho předvedení (svědek B., č.l. 141), nebo zda ho

před zadržením neviděli vůbec (svědek Š., č.l. 141). Názor

Městského soudu v Praze, obsažený v odůvodnění napadeného

usnesení, že výslech dalších policistů, kteří se akce zúčastnili,

je "nadbytečný", lze proto stěží jednoznačně akceptovat.

Je tedy třeba přisvědčit stěžovateli v tom, že orgány činné

v trestním řízení nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav

věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu ustanovení § 2

odst. 5 trestního řádu. Bylo by totiž možno představit si celou

řadu důkazů, které mohly být v souzené věci provedeny a na základě

nichž by mohlo být kvalifikovaně rozhodnuto o vině (a trestu) nebo

naopak o nevině stěžovatele. Nic takového však orgány činné

v trestním řízení neučinily a ke svým závěrům v podstatě dospěly

na základě jediného nepřímého důkazu, který měl navíc pouze

podpůrný význam.

Podle své ustálené judikatury Ústavní soud - jak již uvedl

- zásadně nepřehodnocuje "hodnocení důkazů" provedené obecnými

soudy. V souzené věci však podle jeho přesvědčení obecné soudy

zjevně nedostatečným rozsahem provedeného dokazování - jestliže

odsuzující rozsudek opřely fakticky o jediný nepřímý a navíc pouze

podpůrný důkaz a zamítly provedení důkazů dalších - porušily

stěžovatelova základní práva a svobody, protože svým postupem

- jak vyplývá z výše uvedeného rozboru - extrémně vybočily z mezí

ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nezbylo než v tomto konkrétním

a výjimečném případu se otázkou dokazování zabývat.

Proto Ústavní soud konstatuje, že napadeným usnesením

Městského soudu v Praze byla porušena základní práva a svobody

stěžovatele, zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1

Úmluvy, jichž se stěžovatel dovolává.

Za této situace se Ústavní soud nezabýval tvrzeným porušením

dalších článků Listiny a Úmluvy, neboť to bylo nadbytečné.

Proto Ústavnísoud usnesení Městského soudu v Praze ze dne

3. 9. 1997, sp. zn. 9 To 322/97, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. března 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru