Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 392/06 #1Usnesení ÚS ze dne 14.02.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto - pro 2b
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
správní rozhodnutí
Služební poměr
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.392.06.1
Datum podání23.06.2006
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

zákon; 150/2002 Sb.; soudní řád správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 81


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 392/06 ze dne 14. 2. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti JUDr. Z. V. zastoupeného JUDr. Miloslavem Jandou, advokátem se sídlem 252 08 Slapy 271, proti nečinnosti účastníka řízení České republiky - Ministerstva vnitra, Nad Štolou 396/3, 170 00 Praha 7, a o návrhu na zrušení zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Původní ústavní stížností ze dne 23. 6. 2006 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zakázal účastníku řízení - České republice - Ministerstvu vnitra pokračovat v porušování jeho práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dalších ve stížnosti uvedených základních práv a přikázal mu, aby obnovil stav před jejich porušením. Dále navrhoval, aby Ústavní soud zrušil zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.

Stížnost opírá zejména o následující důvody.

Rozsudkem ze dne 26. 1. 2006, č. j. 8 Ca 3/2003-92, rozhodl Městský soud v Praze ve věci stěžovatele (žalobce) proti Ministerstvu vnitra (žalovanému) v řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu podle § 81 zákona č. 150/2002 Sb., tak, že žalovaný je povinen rozhodnout o návrhu žalobce na určení neplatnosti právních úkonů a o žádosti na náhradu škody do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 1. 3. 2006. Ministerstvo vnitra však do dne podání ústavní stížnosti ve věci nerozhodlo. Protože zákon č. 150/2002 Sb. nestanoví další procesní prostředek k ochraně práva, je podle stěžovatele jediným prostředkem k ochraně jeho práva ústavní stížnost.

Stěžovatel dále uvedl, že pravomocné soudní rozhodnutí vydané podle § 81 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je prý nevynutitelné, neboť zákon nestanoví žádnou sankci za nesplnění takového rozhodnutí. Z toho dovozuje, že správní řád soudní je v rozporu s ústavním pořádkem a navrhuje, aby Ústavní soud celý uvedený zákon zrušil.

II.

K výzvě Ústavního soudu podalo dne 8. 9. 2006 vyjádření Ministerstvo vnitra. Poukázalo na to, že na základě rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 Ca 3/2003-92, ze dne 26.1.2006, vydal ministr vnitra příslušné rozhodnutí ve věcech služebního poměru č. j. 186/2006 ze dne 29.6.2006. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel rozkladem. Z toho plyne, že Ministerstvo vnitra povinnost uloženou mu uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze již splnilo.

Ústavní soud zaslal návrh k vyjádření také Městskému soudu v Praze, který se však ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

Vyjádření Ministerstva vnitra bylo zasláno stěžovateli (právnímu zástupci). Ten v replice ze dne 12. 7. 2007 poukázal na to, že ministr vnitra nerozhodl v soudem stanovené lhůtě. Ústavní stížnost byla totiž doručena Ústavnímu soudu dne 22. 6. 2006, zatímco rozhodnutí ministra vnitra bylo vydáno až dne 23. 6. 2006 a doručeno stěžovateli dne 11. 7. 2006. Jeho rozhodnutí bylo tedy opožděné. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud připustil změnu petitu ústavní stížnosti tak, aby "Ústavní soud rozhodl, že při vydání rozhodnutí č. 186/2006 ze dne 29. 6. 2006, na určení neplatnosti právních úkonů a o žádosti o náhradu škody ze dne 4. 10. 2000, podle pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2006, č. j. 8 Ca 3/2003-92, Ministerstvem vnitra České republiky, došlo k neodůvodněným průtahům v důsledku nečinnosti ministra vnitra".

III.

Ze spisového materiálu, zejména z vyjádření účastníka řízení - České republiky-Ministerstva vnitra ze dne 8. 9. 2006 (č. l. 21) a z přiloženého rozsudku Městského soudu v Praze (příloha "C") Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 8 Ca 3/2003/92, nařídil Ministerstvu vnitra rozhodnout o návrhu žalobce na určení neplatnosti právních úkonů a o žádosti na náhradu škody do dvou měsíců. Ministr vnitra rozhodnutím ve věcech služebního poměru sp. zn. 186/2006 dne 29. června 2006 - tedy po podání ústavní stížnosti - jak výslovně ve výroku uvádí, "nezrušil a ponechal v platnosti" rozhodnutí tam specifikovaná, která stěžovatel napadal ve svém původním podání. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí dne 17. 7. 2006 rozklad. Z repliky stěžovatele ze dne 12. 7. 2007 pak Ústavní soud zjistil, že o rozkladu bylo rozhodnuto pod č. j. 231/2006 dne 18. 10. 2006. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno 23. 10. 2006.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv, zejména práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v podstatě namítal, že v řízení vedeném u Ministerstva vnitra docházelo ke značným průtahům i poté, kdy Městský soud v Praze rozsudkem přikázal Ministerstvu vnitra ve věci do dvou měsíců rozhodnout, Ústavní soud konstatuje, že ústavní pořádek garantuje právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, tedy v přiměřené lhůtě (čl. 38 odst. 2 Listiny). V posuzovaném případě se domáhal stěžovatel žalobou ochrany proti nečinnosti Ministerstva vnitra ve věci jeho návrhu na určení neplatnosti právních úkonů. Městský soud žalobě vyhověl a určil, že Ministerstvo vnitra je povinno rozhodnout o návrhu stěžovatele do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Podle vyjádření ministerstva nabyl rozsudek právní moci dne 1. 3. 2006. Ministerstvo vnitra však nevydalo příslušné rozhodnutí ve lhůtě stanovené Městským soudem v Praze, ale až s dvouměsíčním zpožděním, aniž by toto zdržení náležitě odůvodnilo. Tuto skutečnost zajisté nelze ignorovat.

Na druhé straně je však nutno uvést, že Ministerstvo vnitra již - nicméně - ve věci rozhodlo. Je tedy zřejmé, že zásah veřejné moci, proti němuž ústavní stížnost také směřuje, již není zásahem aktuálním a trvajícím. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp.zn. II. ÚS 284/04, nález sp.zn. II. ÚS 7/03, nález sp.zn. IV. ÚS 202/02, dostupné na internetové adrese www.judikatura.cz) i nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C.H.Beck, I. vydání. Praha 2001, str. 296 a násl.) vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně uplatňována pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu veřejné moci. S ohledem na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (zákon č. 160/2006 Sb.), není ani možné, aby Ústavní soud vydal rozhodnutí, v němž by pouze deklaroval, že v řízení před orgánem veřejné moci došlo ke zbytečným průtahům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle tohoto zákona se stěžovatel může domáhat náhrady případné škody. Přitom vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by tedy Ústavní soud ještě před tím, než by bylo v příslušném řízení zjišťováno, zda k namítaným průtahům nedůvodně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci zbytečných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku. Ústavní soud proto tento návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.

Pokud jde o podání ze dne 12. 7. 2007, kterým stěžovatel navrhl změnu petitu ústavní stížnosti, Ústavní soud usuzuje, že požadovaný petit je co do obsahu totožný s původním návrhem a že rozdíly jsou toliko formulační. Ústavní soud proto návrhu na změnu petitu nevyhověl.

Návrh, aby Ústavní soud přikázal Ministerstvu vnitra, aby "obnovilo stav před porušením stěžovatelových základních práv (ke kterému došlo průtahy v řízení)" je nepřípustný, neboť požadovaným výrokem by Ústavní soud rušil v mezidobí vydaná a pravomocná rozhodnutí správního orgánu, která nebyla v souvislosti s projednávanou ústavní stížností napadena a jež tudíž Ústavní soud v tomto řízení nepřezkoumával. Ústavní soud proto tento návrh podle § 43 odst. 1 písmena e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Stěžovatel konečně navrhoval i zrušení zákona č. 150/2002 Sb., správního řádu soudního, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud zde uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu § 74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. Ústavnímu soudu proto nezbylo než i tento návrh podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2008

Ivana Janů

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru