Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3915/11 #1Usnesení ÚS ze dne 13.11.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS České Budějovice
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FŘ České Budějovice
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ú... více
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Daňové řízení
Společné jmění manželů
Podnikání
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.3915.11.1
Datum podání23.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

586/1992 Sb., § 12, § 7 odst.11


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3915/11 ze dne 13. 11. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Císařem, advokátem se sídlem Boženy Němcové 583/33, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011, č. j. 1 Afs 36/2011-145, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2011, č. j. 10 Af 91/2010-114, a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2008, č. j. 5344/08-1100, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Finanční úřad v Jindřichově Hradci (dále jen "FÚ") rozhodnutím ze dne 7. 5. 2008, č. j. 43827/08/086910/5460, stěžovateli dodatečně vyměřil daň z příjmu fyzických osob za rok 2005 ve výši 1 639 345 Kč (dále "DPV"). FÚ tak učinil na základě vlastní vyhledávací činnosti; zjistil, že stěžovatel zařadil v roce 1992 nemovitosti (Poznámka: které vlastnil společně se svou manželkou od roku 1992) do svého obchodního majetku se vstupní cenou 3 400 000 Kč. Dne 15. 12. 2004 stěžovatel společně s manželkou prodal nemovitosti své dceři, a to za sjednanou cenu 3 000 000 Kč. Rozhodnutím Katastrálního úřadu v Jindřichově Hradci byl vklad práva povolen dne 28. 1. 2005, s právními účinky ke dni 10. 1. 2005. K tomuto datu stěžovatel (žalobce) nemovitosti vyřadil ze svého obchodního majetku. Z odhadu obvyklé ceny nemovitostí zpracovaného pro účely žádosti o úvěr u Českomoravské hypoteční banky ze dne 11. 9. 2004 a ze znaleckého posudku - odhadu nominální hodnoty zajišťovacího prostředku pro Českou spořitelnu, a. s. - ze dne 16. 12. 2004 FÚ zjistil, že obvyklá cena nemovitostí činí ke dni ocenění 8 500 000 Kč. Proto dospěl k závěru, že byl naplněn § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen "ZDP"); jednalo se o obchodní vztah mezi osobami blízkými a sjednaná kupní cena byla výrazně nižší než cena, která by byla sjednána mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek. FÚ vyšel i z toho, že dcera stěžovatele prodala po 15 měsících nemovitosti v nezměněném stavu za 12 500 000 Kč. FÚ podle citovaného ustanovení upravil základ daně a cenu, která by byla sjednána mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích, stanovil na 8 220 760 Kč. Dále pak FÚ dodatečně vyměřil stěžovateli daň.

Finanční ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen "FŘ") rozhodnutím ze dne 23. 9. 2008, č. j. 5344/08-1100, odvolání stěžovatele zamítlo. Zdůraznilo, že stěžovatelem navrhovaný důkazní prostředek, tj. dodatek ke smlouvě ze dne 1. 2. 2005 (kterým byla kupní cena zvýšena z 3.000.000 Kč na 8.000.000 Kč) nemohl správce daně osvědčit jako důkazní prostředek; byl "uzavřen" pouze účelově a vysvětlil, že o dvojí zdanění jednoho smluvního aktu se nejedná.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 2. 2011, č. j. 10 Af 91/2010-114, správní žalobu stěžovatele zamítl. V podstatě souhlasil s argumenty správních orgánů a prvostupňového soudu a vypořádal se s námitkami stěžovatele i po stránce právní.

Poznámka: Nejvyšší správní soud (dále také "NSS") předtím rozsudkem ze dne 7. 10. 2009, č. j. 1 Afs 76/2009-56, zrušil původní (první) rozsudek krajského soudu (1 Afs 76/2009-56) pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů (nevypořádání se s některými žalobními body), následně NSS v pořadí druhým rozsudkem v této věci ze dne 15. 9. 2010, č. j. 1 Afs 31/2010-89, zrušil rozsudek krajského soudu (kterým krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného FÚ pro nepřezkoumatelnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení), neboť tento (v pořadí druhý) rozsudek krajského soudu porušil závazný právní názor vyslovený v prvním rozsudku NSS a jeho rozhodnutí zůstalo dílem opětovně nepřezkoumatelné.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 9. 2011, č. j. 1 Afs 36/2011-145, kasační stížnost zamítl. Poukázal na to, že jediným důvodem kasační stížnosti je komplex námitek zpochybňujících závěr krajského soudu, kterým ten schválil postup správce daně a žalovaného upravit základ daně jen samotnému stěžovateli, přestože stěžovatel na straně prodávající vystupoval i s manželkou [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Stěžovatel argumentoval, že základ daně měl být u něj upraven jen v polovině dané částky, neboť zbývající připadala na manželku; to se pak také mohlo projevit v daňovém přiznání jeho manželky. Nejvyšší správní soud na věc aplikoval shodně s krajským soudem § 7 odst. 11 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění platném v roce 2005, podle něhož, šlo-li o nemovitost [...] v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, která je využívána pro podnikání nebo jinou samostatnou výdělečnou činnost (odstavce 1 a 2) jedním z manželů nebo oběma manžely, vkládá tuto nemovitost [...] do obchodního majetku jeden z manželů. S ohledem na čl. VIII odst. 2 in fine zákona č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, se bezpodílovým spoluvlastnictvím manželů podle § 7 odst. 11 rozumí společné jmění manželů. V daném případě je nesporné, že nemovitosti byly ve společném jmění manželů a k podnikání byly využívány oběma manžely. Do obchodního majetku nemovitost vložil stěžovatel. Výše citovaný § 7 odst. 11 ZDP dále stanovil, že pokud tuto nemovitost [...] má v obchodním majetku jeden z manželů, avšak je pro podnikání nebo jinou samostatnou výdělečnou činnost (odstavce 1 a 2) využívána také druhým z manželů, lze výdaje (náklady) související s touto nemovitostí [...], které připadají na část nemovitosti [...] využívané pro podnikatelskou činnost nebo jinou samostatnou výdělečnou činnost oběma manžely, rozdělit mezi oba manžele v poměru, v jakém ji využívají při své činnosti podle odst. 1 a odst. 2. Příjmy z prodeje nemovitosti [...] v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů [tj. společném jmění - viz citovaný zákon č. 91/1998 Sb.] jsou zdaňovány u toho z manželů, který měl takovou nemovitost [...] zahrnutou v obchodním majetku. NSS konstatoval, že s ohledem na dikci § 7 odst. 11 ZDP neexistuje žádný rozpor mezi tím, že manželka stěžovatele uplatnila své výdaje (náklady) související s nemovitostmi v polovině takto vynaložených částek, a tím, že příjmy z prodeje nemovitostí byly zdaněny jen u stěžovatele. Jen ten byl totiž oním z manželů, který měl nemovitosti zahrnuty ve svém obchodním majetku. Námitka stěžovatele přehlíží právě tuto dikci § 7 odst. 11 ZDP. Ostatně na toto stěžovatele již správně upozornil krajský soud.

Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatel dále namítl, že na věc byl aplikovatelný § 12 ZDP. Ten v roce 2005 mj. stanovil (a stále stanoví), že příjmy dosažené poplatníky při společném podnikání nebo společné jiné samostatné výdělečné činnosti (§ 7) na základě smlouvy o sdružení a výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů se rozdělují mezi poplatníky rovným dílem, není-li ve smlouvě o sdružení stanoveno jinak. Podle soudu je však třeba hledět na § 7 odst. 11, co se týče příjmů z prodeje nemovitostí ve společném jmění, jako na normu zvláštní ve vztahu k § 12. Ustanovení § 12 se aplikuje obecně na příjmy dosažené poplatníky při společném podnikání na základě smlouvy o sdružení. Naproti tomu § 7 odst. 11 se použil na příjmy dosažené z prodeje nemovitosti ve společném jmění, byla-li tato nemovitost využívaná při společném podnikání, i když snad manželé podnikali ve sdružení.

II.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2, a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. Podrobnější pozornost věnuje kasační stížnosti (včetně jejího doplnění ze dne 19. 4. 2011), jakož i odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Zdůrazňuje, že nesouhlasí se závěry správních soudů v otázce aplikace § 7 odst. 11 ZDP a jeho speciality ve vztahu k § 12 citovaného zákona, neboť tomu prý neodpovídá dikce zákona. Stěžovatel se domnívá, že ustanovení § 12 odst. 2 ZDP by pro souzenou a věc (a také pro případy stejné jako je případ souzený), muselo být doplněno o dodatek "nestanoví-li zákon jinak". Pouze pak by byl přípustný výklad zákona, že v případě příjmů dosažených z prodeje nemovitostí ve společném jmění manželů, byla-li tato nemovitost využívána při společném podnikání, je třeba postupovat podle § 7 odst. 11 ZDP, a to i za předpokladu, že se jedná o příjmy dosažené poplatníky při společném podnikání nebo společné jiné samostatně výdělečné činnosti (dle § 7 ZP) na základě smlouvy o sdružení. Pokud však § 12 ZDP citovaný dodatek neobsahuje, lze ze znění zákona (i z pořadí uváděných ustanovení) dovodit i zcela opačný výklad, a to, že § 12 ZDP je ve vztahu k § 7 odst. 11 ZDP ustanovením zvláštním a má tedy před ním přednost. Tato nejednoznačnost právního předpisu by měla vést k uplatnění zásady "in dubio pro reo".

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011, č. j. 1 Afs 36/2011-145, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2011, č. j. 10 Af 91/2010-114, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2008, č. j. 5344/08-1100, zrušil.

III.

Účastníkům řízení byla ústavní stížnost zaslána k vyjádření.

Nejvyšší správní soud (dále též "NSS") ve svém vyjádření uvedl, že ve věci rozhodoval celkem třikrát; jádrem ústavní stížnosti je polemika s právním názorem uvedeným v napadeném rozsudku; stěžovatel má v případě dvojího možného výkladu pravděpodobně na mysli zásadu "in dubio pro libertate"), byť takto v kasační stížnosti neargumentoval. NSS však nesouhlasí s tím, že lze v souzené věci vůbec uvažovat o dvojím možném výkladu ZDP. Podmínkou, aby určité ustanovení bylo zvláštním ustanovením (lex specialis) k ustanovení jinému, obecnějšímu (lex generalis) v žádném případě není, aby obecnější ustanovení obsahovalo floskuli, "nestanoví-li zákon jinak"; v tom se stěžovatel mýlí. Metapravidlo "lex specialis derogat legi generali" je základním a klíčovým způsobem řešení normativního konfliktu. Příjem z prodeje nemovitosti nebo movité věci ve společném jmění manželů (je-li tato věc využívána pro podnikání nebo jinou samostatnou výdělečnou činnost jedním z manželů nebo oběma manžely - § 7 odst. 11 předposlední věta in fine) je bezesporu zvláštní situací (lex specialis) oproti jakémukoliv jinému příjmu, jehož mohou manželé podnikající na základě smlouvy o sdružení dosáhnout. NSS navíc poukázal na to, že je jen relativní tvrzená výhodnost aplikace § 12 ZDP, kdy mohou nastat ad hoc rozličné kombinace (ovlivněné obsahem smlouvy o sdružení a relevantními zdanitelnými příjmy každého z obou manželů), jež zatíží oba manžele, nikoliv jen jednoho z nich, jak je tomu v souzené věci, kdy FÚ nyní již manželce stěžovatele daň doměřit nemůže. Souzená věc proto nemá ústavněprávní relevanci. NSS proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl a současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na argumentaci uvedenou v napadeném rozsudku; námitka uvedená v ústavní stížnosti týkající nesprávné aplikace § 7 odst. 11 ve vztahu k § 12 ZDP v žalobě ve lhůtě stanovené zákonem k podání žaloby uplatněna nebyla. Stěžovatel navíc za podmínek souzené věci, ve které bylo správně postupováno podle § 7 odst. 11 ZDP, na toto ustanovení nebral zřetel. Krajský soud uzavřel s tím, že do základních práv stěžovatele napadenými rozhodnutími zasaženo nebylo, navrhl odmítnutí ústavní stížnosti a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

Finanční ředitelství v Českých Budějovicích ve svém vyjádření připomnělo obsah ústavní stížnosti. Uvedlo, že stěžovatel v podstatě jen opakuje předchozí argumentaci a před Ústavním soudem se domáhá právního přehodnocení závěrů správních soudů. FŘ navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl a vyslovilo souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

Stěžovatel v replice k zaslaným vyjádřením Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích poukázal na důvodnost ústavní stížnosti; připomněl, že napadenými rozhodnutími byla porušena v ústavní stížnosti uvedená základní práva a svobody a zdůraznil, že trvá na tom, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností orgánů veřejné moci. Do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají toliko v rovině práva podústavního.

Nejvyšší správní soud se námitkami stěžovatele obsaženými v kasační stížnosti podrobně zabýval. Ústavní soud plně souhlasí -iz hlediska ústavního - s jeho postupem a závěry, které týž v odůvodnění svého rozhodnutí - na základě věcně podrobné analýzy skutkové i právní situace - detailně a logicky precizně dovodil. Ústavní soud dodává, že nemá z hlediska ústavnosti důvod zpochybňovat ani odůvodnění ostatních orgánů veřejné moci, která v souzené věci učinily.

Ústavní soud dovozuje, že ústavní stížnost spočívá v pouhé polemice s právními závěry obsaženými v rozsudku NSS a v rozhodnutích Krajského soudu v Českých Budějovicích a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích a je zpracována v obdobném duchu jako kasační stížnost. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného/správního soudnictví, která mu však se zřetelem na článek 83 Ústavy zjevně nepřísluší. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných (správních) soudů je Ústavní soud oprávněn - jak již uvedl - jen tehdy, jestliže zjistí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. Taková situace však v souzené věci nenastala.

Ústavní soud dodává, že stěžovatelova domněnka o vztahu lex specialis a lex generalis a o dovození jejich možného opaku v rámci ustanovení § 7 odst. 11 a § 12 ZDP je v takto konkrétní podobě uvedena až v ústavní stížnosti, a již proto se jí Ústavní soud - v souladu s ustálenou judikaturou - nezabýval. Nad tento rámec Ústavní soud současně připomíná argumentaci NSS uvedenou v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, k níž sám nemá z hlediska ústavnosti co dodat.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce; jeho argumentace je ústavně konformní a není důvod ji zpochybňovat. Napadené rozhodnutí je logické, přesvědčivé, nemá znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Totéž se týká i rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a rozhodnutí FŘ. Ani v jejich argumentaci žádný protiústavní exces shledán nebyl.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2012

Vojen Güttler, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru