Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 391/01Usnesení ÚS ze dne 27.01.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.391.01
Datum podání25.06.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

99/1963 Sb., § 119


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 391/01 ze dne 27. 1. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele B. V., zastoupeného JUDr. J. L., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2001, čj. 20 Co 414/2000 - 155,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž tento soud, jako soud odvolací, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 11 C 123/99, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na náhradu škody podaná proti České republice - Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. Ústavní stížnost odůvodnil stěžovatel tím, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") projednal a rozhodl dne 20. 6. 2000 bez jeho účasti a nepřihlédl k jeho žádosti o odročení jednání. Stěžovatel zamýšlel předložit u tohoto jednání další důkazy, které by, podle jeho tvrzení, mohly ovlivnit další průběh řízení i rozhodnutí soudu. Tím, že obvodní soud neumožnil účast stěžovatele na jednání a městský soud zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování, bylo stěžovateli zabráněno v realizaci nejen jeho procesních práv, ale i v plnění jeho důkazní povinnosti. Stěžovatel tvrdí, že zmíněná pochybení obecných soudů měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože soudy nevycházely ze skutečného stavu věci tak, jak by mohl být zjištěn provedením důkazů zamýšlených stěžovatelem.

Tím podle stěžovatele došlo v řízení před obvodním soudem a v řízení před městským soudem k porušení jeho základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení před městským soudem došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, protože uvedený soud zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování. Oba obecné soudy rovněž postupovaly v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 11 C 123/99. Z tohoto spisu zjistil, že o dovolání, které stěžovatel podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2001, čj. 20 Co 414/2000 - 155, současně s ústavní stížností, rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 22. 7. 2003, čj. 25 Cdo 1232/2003 - 197, tak, že dovolací řízení zastavil podle § 243c a § 104 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu, ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "OSŘ"). Důvodem byla skutečnost, že stěžovatel podal dovolání, aniž byl zastoupen advokátem, a nedostatek povinného právního zastoupení v dovolacím řízení, přes výzvu soudu a ve lhůtě k tomu určené, neodstranil.

Z ústavní stížností napadeného rozsudku ze dne 26. 2. 2001, čj. 20 Co 414/2000 - 155, Ústavní soud zjistil, že městský soud výrokem ad. I. zamítl žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů pro odvolací řízení, výrokem ad. II. zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování, výrokem ad. III. potvrdil rozsudek obvodního soudu, výrokem ad. IV. žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení a výrokem ad. V. zamítl návrh stěžovatele na připuštění dovolání.

Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že stěžovatel požadoval žalobou ze dne 19. 5. 1992 po České republice - Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. ve výši 1 185 000,-- Kč (ušlý výdělek) a placení doživotní renty ve výši 30 000,-- Kč, upravené každý měsíc v poměru 1,-- Kč k 1,-- DM. Žalobu odůvodnil tvrzením, že při studiu pro pracující na Gymnáziu, byly prováděny podvody v jeho školní klasifikaci tak, že politická represe proti němu byla kamuflována tím, že se jedná o záležitost prospěchu. Proto ve školním roce 1986/1987 nebyl připuštěn k řádné maturitní zkoušce. Česká školní inspekce, u které požadoval přezkoumání postupu školy, neshledala stížnosti stěžovatele důvodnými, protože se jimi důkladně nezabývala. Tímto postupem bylo stěžovateli znemožněno vystudovat práva na Právnické fakultě UK v Praze a následně vykonávat práci advokáta s příjmy, jejichž náhrady se takto domáhá.

Poprvé rozhodl obvodní soud dne 20. 3. 1995, kdy žalobu stěžovatele zamítl po zjištění, že k ukončení jeho studia došlo pro špatný prospěch a stěžovatel nevyužil ani možnosti opravných zkoušek, ani opakování ročníku. K odvolání stěžovatele Městský soud uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil rozsudkem ze dne 15. 9. 1995, sp. zn. 13 Co 204/95. V důsledku dovolání, podaného stěžovatelem, zrušil Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 29. 7. 1999, čj. 2 Cdon 787/96 - 119, rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

Ten rozsudkem ze dne 20. 6. 2000, čj. 11 C 123/99 - 168, žalobu stěžovatele v celém rozsahu zamítl s odůvodněním, že neprokázal vznik požadované škody. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel ve 4. ročníku Gymnázia neprospěl z matematiky, k opravné zkoušce ani k následné komisionelní zkoušce se nedostavil, takže nebyl připuštěn ke složení maturitní zkoušky. Opakování ročníku odmítl. Česká školní inspekce přezkoumala, na základě stížnosti stěžovatele, postup školy a uzavřela, že tento postup odpovídal vyhlášce č. 124/1984 Sb.

Uvedený rozsudek obvodního soudu napadl stěžovatel odvoláním, o němž rozhodl městský soud napadeným rozsudkem, kterým napadený rozsudek ve věci samé potvrdil. V odvolání stěžovatel namítal, že obvodní soud věc projednal a rozhodl dne 20. 6. 2000 bez jeho účasti, nepřihlédl k jeho žádosti o odročení jednání a neprovedl jím navržené důkazy, neměl tedy o věci rozhodovat. Městský soud tuto námitku stěžovatele posoudil jako nedůvodnou. Zmíněný postup obvodního soudu neporušil procesní práva stěžovatele. Poukázal na ustanovení § 119 OSŘ a svůj závěr podrobně zdůvodnil. Uzavřel, že pokud obvodní soud z již dříve provedených důkazů dospěl k závěru, že nárok stěžovatele na peněžité plnění není dán, a jestliže nepovažoval za nutné provádět další dokazování, pak nevyhovění nedůvodné žádosti o odročení jednání, při němž nemá být prováděno dokazování, není porušením žádného procesního práva účastníka řízení.

Pokud jde o hmotně právní posouzení nároku stěžovatele, městský soud se ztotožnil se závěrem soudu obvodního, podle kterého stěžovatel neprokázal existenci ani jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, podle zákona č. 58/1969 Sb., pro nesprávný úřední postup.

Po posouzení všech shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K porušení základních práv stěžovatele tak, jak je ve své ústavní stížnosti namítal, nedošlo. V přezkoumávané věci obvodní soud tím, že nevyhověl žádosti stěžovatele o odročení jednání, neporušil článek 36 odst. 1 Listiny, protože postupoval v souladu s ustanovením § 119 odst. 1 OSŘ. Při jednání dne 20. 6. 2000 žádné dokazování neprováděl a při rozhodování vycházel z důkazů, které byly již dříve provedeny. V této souvislosti se jeví jako vhodné podotknout, že řízení bylo zahájeno již dne 19. května 1992, takže stěžovatel měl dost času na to, aby jím zamýšlené důkazy soudu navrhl či poskytl.

Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny by došlo tehdy, pokud by stěžovateli byla upřena možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, případně pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, popř. pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C.H.Beck, sv. I., str. 273). V přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil, že by bylo stěžovateli nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů

Nedošlo ani k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, protože z obsahu spisu je zřejmé, že v průběhu celého řízení měl stěžovatel dostatek možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Svá četná podání stěžovatel využíval především k žádostem o odročení jednání soudu a k četným námitkám podjatosti soudců, takže nakonec považoval za podjatý celý Městský soud v Praze.

Podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti je nesouhlas s neúspěchem ve sporu o náhradu škody, který obléká do námitek o porušení zásad spravedlivého procesu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení článku 83 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody, zakotvená v ústavních předpisech. Obsah práva na spravedlivý proces nelze samozřejmě vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení.

Namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud ani nezkoumal, neboť jde o ustanovení kompetenční, charakterizující dělbu moci ve státě, a nejedná se tedy o zakotvení konkrétního individuálního práva či svobody .

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítal, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2004

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru