Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3904/17 #1Usnesení ÚS ze dne 19.12.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
Výživné
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3904.17.1
Datum podání13.12.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3904/17 ze dne 19. 12. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Michaela Musila, zastoupeného Mgr. Petrou Krnošovou, advokátkou se sídlem Arbesova 409, Česká Lípa, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. 8. 2017 č. j. 30 Co 139/2017-97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny.

I.

Předchozí průběh řízení a vymezení věci

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel žalobou podanou dne 16. 6. 2016 domáhal snížení své vyživovací povinnosti vůči své zletilé dceři s účinností od 1. 4. 2016 na částku 4.000 Kč měsíčně, beze změn splatnosti. Řízení v této věci bylo usnesením č. j. 36C 187/2016-21 ze dne 7. 12. 2016 spojeno ke společnému projednání s řízením ve věci Okresního soudu v České Lípě vedeného pod sp. zn. 36C 188/2016. Ve věci vedené původně pod sp. zn. 36C 188/2016 se žalobou podanou k Okresnímu soudu v České Lípě domáhal stěžovatel vůči svému zletilému synovi snížení výživného s účinností od 1. 1. 2016 na částku 2.000 Kč měsíčně, beze změn splatnosti. Výživné, které byl do té doby stěžovatel povinen platit na své zletilé děti, bylo 5.000 Kč na každé z obou dětí. Ve věci rozhodl Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 27. 1. 2017 č. j. 36C 187/2016-55 tak, že ve výroku I. žalobu o snížení vyživovací povinnosti žalobce vůči dceři na částku 4.000 Kč měsíčně s účinností od 1. 4. 2016 zamítl. Ve výroku II. soud zamítl žalobu o snížení vyživovací povinnosti žalobce vůči synovi na částku 2.000 Kč měsíčně s účinností od 1. 1. 2016. Výrokem III. soud prvního stupně rozhodl tak, že změnil rozsudek Okresního soudu v České Lípě č. j. 38 C 28/2011-33 ze dne 9. 1. 2012, pokud jím byla stanovena povinnost žalobce přispívat na výživu synovi tak, že s účinností od 1. 6. 2016 se tato povinnost žalobce vůči synovi zrušuje. Výrokem IV. soud rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadeným rozsudkem ze dne 30. 8. 2017 č. j. 30Co 139/2017-97 rozhodl k odvolání stěžovatele tak, že rozsudek Okresního soudu v České Lípě č. j. 36C 187/2016-55 ze dne 27. 1. 2017 ve výrocích I. II. a IV. potvrdil a dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud napadené rozhodnutí odůvodnil tak, že je poskytování výživy ze strany obou rodičů po dobu studia náležitě odůvodněno odpovídajícími studijními výsledky žalovaných. Studium obou žalovaných představuje přípravu na budoucí povolání a tedy na zajištění zdroje obživy jejich vlastní prací. Výdaje na uhrazování potřeb na výživu po dobu studia, jež byly tvrzeny žalovanými, vyhodnotil soud prvního stupně jako přiměřené. Přivýdělek dosahovaný dcerou za občasnou brigádní činnost a synem za pravidelnou výrobní praxi pak nedosahoval takové výše, aby mohl žalovaným nahradit zdroj z příjmu výživného od otce. Dcera musela zároveň s pokračujícím studiem řešit i své závažné zdravotní problémy, s čímž souvisí nové výdaje. Obě zprávy lékařů o provedených vyšetřeních stěžovatele z doby po vydání prvostupňového rozsudku i poukaz na jeho vyšetření krevního tlaku nejsou podle napadeného rozhodnutí dostatečným podkladem pro závěr, že stěžovatel prokázal své tvrzení, že důvodem ukončení pracovního poměru ke dni 31. 12. 2015 byl výhradně jeho nepříznivý zdravotní stav, jenž mu - z pohledu objektivního hodnocení věci - bránil ve výkonu dosavadního zaměstnání, případně v navázání jiného pracovního poměru s odpovídajícím výdělkem na trhu práce. Nelze z nich ani z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti dovodit, že situace se změnila na straně stěžovatele v době po vydání prvostupňového rozsudku natolik, že takové překážky bránící mu v dosahování příjmu z posledního zaměstnání, jež by měly příčinu v jeho stávajícím zdravotním stavu, později nastaly. Obecné soudy zdůraznily, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany stěžovatele v situaci, kdy neměl zajištěnou možnost jiného příjmu (přičemž pro snížení výživného není dostatečným důvodem bez dalšího ani dosahování příjmu nižšího), je třeba hodnotit jako vzdání se zaměstnání bez důležitého důvodu. Důvodem pro stanovení nižšího výživného není ani situace, kdy výživou povinný rodič podstoupil nepřiměřená majetková rizika, jejichž následkem se snížily jeho reálné možnosti platit výživné (tedy i zahájení vlastního nového podnikání). Rodič, který má vyživovací povinnost, si musí počínat při jednání, které může snížit jeho schopnost vyživovat dítě, s vyšší mírou obezřetnosti než člověk, který vyživovací povinnost nemá.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že soudy obou stupňů postupovaly nesprávně při aplikaci právních norem na základě zjištěného skutkového stavu a svévolně tak zasáhly do stěžovatelových práv. Soudy obou stupňů, ačkoliv jim byla doložena potvrzení o stěžovatelově zdravotním stavu, neshledaly důvody pro snížení výživného, s čímž stěžovatel nesouhlasí. Poukazuje na to, že absolvoval řadu vyšetření včetně CT vyšetření, které nevedly k rozeznání jiné příčiny zdravotních obtíží, než jsou faktory psychosomatické, konkrétně přemíra stresu. Stěžovateli bylo při léčbě opakovaně zdůrazňováno, aby ze svého života odstranil stresové faktory, způsobující migrénu. Stěžovatel v posledních čtyřech letech před ukončením svého pracovního poměru pracoval na velmi náročné pracovní pozici s nutností odborné i běžné komunikace v cizích jazycích slovem i písmem, které nezvládal, ačkoli se vzdělával. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací soudů o tom, že neměl pracovní neschopnosti, neboť svoji neschopnost pracovat řešil čerpáním krátkodobého pracovního volna či krátkodobé dovolené. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že soudy přičítaly změnu majetkových poměrů na straně stěžovatele k jeho tíži.

5. Stěžovatel byl od 1. 1. 2016 veden jako nezaměstnaný v evidenci uchazečů o zaměstnání u Úřadu práce v České Lípě a pobíral podporu v nezaměstnanosti, jejíž výši soudu prokázal. Teprve po uplynutí tří měsíců, v průběhu čtvrtého měsíci nezaměstnanosti, zahájil vlastní živnost. V prvních nejméně dvou letech podnikání je přitom naprosto oprávněné a důvodné dosahování výrazně nižšího příjmu, než je příjem dosahovaný v rámci pracovního poměru a příjem očekávaný. Stěžovatel v souladu se svým základním právem si svobodně zvolil podnikatelskou činnost pro svou obživu.

6. Stěžovatel dále rovněž zdůrazňuje, že v okamžiku, kdy se domáhal snížení výživného pro syna, byl jeho syn studentem sice prezenčního studia, avšak vysoké školy v prodlouženém studiu na základě jeho vlastní žádosti a dosahoval pravidelného měsíčního příjmu ve stejném podniku jako stěžovatel. Podnik mu kromě příjmu zajišťoval rovněž bydlení zdarma na podnikové ubytovně, pracovní oděv a další benefity. Synovi ve vlastní výdělečné činnosti a schopnosti sám se živit studium nebránilo. Obdobně stěžovatel shledává i výši výživného dceři jako nepřiměřeně vysokou.

III. Hodnocení Ústavního soudu

7. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

9. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele a dospěl k závěru, že stěžovatelovy námitky směřují ryze do oblasti skutkových závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, a do jejich hodnocení těmito soudy. V nyní posuzované věci obecné soudy provedly dostatečné dokazování a přesvědčivě vysvětlily, proč dospěly ke skutkovým a právním závěrům, které stěžovatel napadá. Stěžovatelova argumentace, byť i se odvolává na zásady spravedlivého procesu a práva na podnikání, směřuje proti vyvození skutkových a právních závěru, pohybující se na úrovni podústavního práva.

10. V projednávané věci obecné soudy nevybočily z mezí své rozhodovací sféry a Ústavní soud neshledal, že by v projednávaném řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Argumentace uvedená v ústavní stížnosti je jen opakováním výhrad, již přednesených před obecnými soudy a jimi vypořádaných.

11. Ústavní soud tedy neshledal ústavní dimenzi předloženého případu, a proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. prosince 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru