Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 39/06Usnesení ÚS ze dne 17.07.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
právní úkon
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.39.06
Datum podání31.01.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 42a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 39/06 ze dne 17. 7. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti nezl. M. W., zast. matkou D. W., právně zast. JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem, Králodvorská 16, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2005, č.j. 30 Cdo 1639/2005-121, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 31.3.2005, č.j. 36 Co 18/2005-102, a proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 27.8.2004, č.j. 13 C 130-2001-76, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a společnosti AB-CREDIT, a.s., sídlem Na Pankráci 1658, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud"). V návrhu na zahájení řízení uvedla, že před obecnými soudy bylo vedeno řízení o určení právní neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 6.4.1998 uzavřené mezi ní a jejím otcem. Následně byla darovací smlouva schválena rozsudkem okresního soudu a ke vkladu vlastnického práva k nemovitosti došlo ke dne 31.8.1998. Prvostupňový soud žalobě vyhověl, ačkoliv byla podána původní žalobkyní (Československou obchodní bankou, a.s.) dne 5.6.2001 a stěžovatelka namítla promlčení ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zákoníku. Soud dovodil, že není důležité, kdy byla předmětná darovací smlouva sepsána, ani kdy byl úkon schválen soudem, ale že je rozhodující, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva. Stěžovatelka dále rozporovala aktivní věcně právní legitimaci žalobkyně. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, aniž zhojil údajnou vadu podání, tedy skutečnost, že žalobkyně špatně zažalovala na neúčinnost darovací smlouvy ze dne 6.4.1998 namísto neúčinnosti právní úkonu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 31.8.1998. S těmito námitkami nebyla stěžovatelka úspěšná ani v dovolacím řízení. Stěžovatelka je přesvědčena, že v daném případě byla porušena její základní práva a svobody, a to právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces ve smyslu Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (správně má být dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod - dále jen "Úmluva"), a má pochybnosti o tom, že soudy v její věci rozhodovaly nestranně a nezávisle (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny). Z uvedených důvodů navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Relevantní znění příslušných článků Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva,

Čl. 11 odst. 1 Listiny:

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že okresní soud napadeným rozsudkem určil, že právní úkon ing. B.W. učiněný spolu se žalovanou, tj. stěžovatelkou, v zastoupení zákonného zástupce, v její prospěch, tj. darování konkrétních nemovitostí prostřednictvím darovací smlouvy ze dne 6.4.1998, nemá vůči žalobci v rozsahu přiznané pohledávky právní účinky, protože shledal, že byly naplněny podmínky tzv. odporovatelnosti právního úkonu stanovené v § 42a obč. zákoníku. Kromě jiného se vypořádal též s právním nástupnictvím IPB, a.s., a ČSOB, a.s. a zdůraznil, že není důležité, kdy byla darovací smlouva sepsána, ani kdy byl tento právní úkon schválen za nezletilou, ale skutečnost, kdy nastaly právní účinky vkladu. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž se soustředila na argumentaci o prekluzi nároku a setrvala na tvrzení o nedostatku aktivní legitimace žalobce. Krajský soud shledal, že odvolání není důvodné a prvostupňový rozsudek potvrdil, přičemž zdůraznil správnost skutkových i právních závěrů, především ohledně sukcese na straně věřitelské a ohledně zachování stanovené tříleté lhůty (zde připomenul, že teprve zápisem vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastává zkrácení uspokojení pohledávky dlužníkova věřitele, a odkázal na Rc 41/2001). Též se zabýval posouzením, zda nezletilá stěžovatelka mohla, či nemohla, jednat se znalostí úmyslu dlužníka zkrátit věřitele a uzavřel, že majetková situace dlužníka musela být známá její matce, které ji při uzavírání darovací smlouvy zastupovala. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. Nejvyšší soud dovolání, jako nepřípustné, odmítl, protože rozsudek odvolacího soudu, se shoduje s ustálenou judikaturou vyšších soudů.

Po provedeném zjištění Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelčin návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základního práva stěžovatelky na ochranu majetku a na spravedlivý proces nebylo zjištěno. K tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud připomíná, že - v souladu s jeho dosavadní judikaturou - k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno jediné stěžovatelčino právo, jako procesní strany; jestliže soudy nepřisvědčily jejímu právnímu názoru, nelze uvažovat o nespravedlivém procesu a neposkytnutí náležité ochrany. V posuzované věci jde o problematiku tzv. relativní bezúčinnosti právních úkonů učiněných in fraudem creditoris. Takové právní úkony sice zůstávají platné a účinné, mohou však být pravomocným rozhodnutím soudu na návrh věřitele zbaveny právních následků vůči němu, jako tzv. zkrácenému věřiteli, což mu umožňuje požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co takovým úkonem ušlo z dlužníkova majetku. To znamená, že až do případného výkonu rozhodnutí je nabyvatel věci stále subjektem vlastnického práva, a tudíž nemůže namítat porušení základního práva na ochranu majetku. K provedeným zjištěním dále Ústavní soud dodává, že stěžovatelka, resp. její právní zástupce, opakovaně a tvrdošíjně zastává nesprávný a ryze účelový výklad předmětu relativní bezúčinnosti, tj. o vymezení úkonu, jímž by byl věřitel zkrácen. Takovým úkonem nemůže být vklad do katastru nemovitostí, už proto, že jde o zápis, který provádí katastrální úřad, nikoliv převodce nebo nabyvatel vlastnického práva. Navíc, konstrukci dvoufázového převodu vlastnického práva využívající učení o titulu a modu adquirendi dominii (viz § 133 odst. 2 obč. zákoníku) je nutno chápat jako celek, proto je důvodný právní závěr obecných soudů, že lhůta k podání odpůrčí žaloby (§ 42a odst. 2 obč. zákoníku) počíná běžet až dovršením převodu, nikoliv samotným uzavřením smlouvy, která je pouhým titulem pro převod.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2006

František Duchoň,

předseda I. senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru