Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3895/13 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkRestituce
Vlastnictví
Vlastnické právo
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.3895.13.1
Datum podání20.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

100/1945 Sb.

108/1945 Sb.

5/1945 Sb.

99/1963 Sb., § 153, § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3895/13 ze dne 8. 9. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti korporace MONING ECOLOGY, s.r.o., sídlem Cejl 76, Brno, zast. JUDr. Vladimírem Focko, advokátem, sídlem Pellicova 2c, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2013, č.j. 28 Cdo 1508/2012-319, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15.11.2011, č.j. 20 Co 555/2008-277, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6.2.2008, č.j. 32 C 321/95-194, účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, Harryho R. Kirsche a MUDr. Reneé Bergnerové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka napadla ústavní stížností ze dne 17.12.2012, doručenou Ústavnímu soudu dne 20.12,2013, v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv na soudní ochranu, a to čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K napadeným rozhodnutím formuluje řadu námitek, zejména neúplně zjištěný skutkový stav věci, důkazy posouzené v rozporu se zjištěným skutkovým stavem i dobrými mravy, vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a nesprávné právní a ústavně nesouladné posouzení. Konkrétně uvádí, že soudy nesprávně žalobcům přisoudily nemovitosti, které ani jejich předchůdci nikdy nevlastnili (pozemek parc. č. X1 v kat. úz. Zábrdovice, když se žalobci ani jeho vydání nedomáhali), a že vlastnické právo právních předchůdců žalobců zaniklo ze zákona vyhlášením dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., tj. že došlo ke znárodnění. V doplnění obsaženém v podání ze dne 21.3.2014 stěžovatelka zpochybnila i rehabilitaci JUDr. R. Kirsche. V závěru tohoto podání shrnul dva důvody, pro které žádá zrušení napadených rozhodnutí, a to opomíjené znárodnění nemovitostí a nezákonného požadavku na vlastnictví pozemku X1, včetně staveb, v kat. úz. Zábrdovice.

Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Čl. 90 Ústavy

Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

II.

Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. K posléze zaslanému doplnění ústavní stížnosti již Ústavní soud nezasílal účastníkům a vedlejším účastníkům, neboť doplnění je zčásti opakováním důvodů z původního podání, zčásti (ohledně rehabilitace JUDr. R. Kirsche) přesahuje nárok uplatněný v soudním řízení.

Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku (správně má být "usnesení") a požádal, aby bylo považováno za součást vyjádření. Zdůraznil, že k odmítnutí dovolání došlo v důsledku respektování platné úpravy přípustnosti dovolání s odkazem na tuto úpravu a judikaturu; posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti ponechal na Ústavním soudu.

Krajský soud pouze lapidárně sdělil, že nemůže než odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí, na kterém v plném rozsahu trvá; návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.

Městský soud ještě stručněji sdělil, že rozhodnutí o stížnosti ponechává na úvaze Ústavního soudu.

Vedlejší účastnice - Česká republika - se ztotožnila s názorem předestřeným stěžovatelkou, a to ohledně důsledků dekretu č. 100/1945, a též se podrobně se zabývala podmínkami použití určovací žaloby.

Další vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti nevyjádřili.

Zaslaná vyjádření účastníků a vedlejší účastnice nezasílal Ústavní soud na vědomí stěžovatelce, neboť neobsahují žádné relevantní údaje pro posouzení přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti.

Ze spisu městského soudu Ústavní soud zjistil tyto skutečnosti:

Žalobou doručenou městskému soudu dne 6.11.1995 se žalobci (JUDr. R. Kirsch, Harry R. Kirsch a MUDr. Renné Bergnerová) domáhali vůči třem žalovaným vydání souboru nemovitostí v kat. úz. Zábrdovice (a to pozemků parc. č. X7, X1 s objektem č.p. X3 a dalšími stavbami, pozemku parc. č. X4, staveb na pozemků parc. č. X4 a pozemku parc. č. st. X5 a X6, včetně staveb) s odůvodněním, že nedošlo k jejich znárodnění. V roce 2000 žalobu změnili na určení, že Julius Zwicker, byl ke dni své smrti vlastníkem id. 1/2 nemovitostí a že Zuzana Kirschová, Harry R. Kirsch a MUDr. Renné Bergnerová jsou vlastníky každý jejich id. 1/6 (in eventum, že JUDr. R. Kirsch byl ke dni své smrti vlastníkem id. 1/2) a v roce 2005 na určení že jejich id. 1/2 patří do neodevzdané pozůstalosti po Juliu Zwickerovi a že vlastníkem druhé id. poloviny byl ke dni své smrti R. Kirsch. Řízení bylo od r. 2005 vedeno vůči stěžovatelce a vůči České republice. V roce 2007 připustil městský soud usnesením ze dne 12.6.2007, č.j. 32 C 321/95-155, změnu žaloby, takže řízení bylo vedeno ohledně průmyslového objektu č.p. X3 na pozemku parc. č. X2, objektu bez č.p./č.e. na pozemku parc. č. X1, objektu bez č.p./č.e. na pozemku parc. č. X7, objektu bez č.p./č.e. na pozemku parc. č. X4, a pozemků X1, X2, X7, X4 a X6. Městský soud rozsudkem ze dne 6.2.2008, č.j. 32 C 321/95-194, žalobě vyhověl, což odůvodnil zjištěním, že československý stát se nikdy nestal právoplatným vlastníkem předmětných nemovitostí. Česká republika i stěžovatelka napadly rozsudek soudu I. stupně samostatnými odvoláními, v nichž každá poukazovala na závěry, kromě jiného, Ústavního soudu obsaženými ve stanovisku Pl. ÚS st. 21/05. Krajský soud s odvoláním na tyto závěry rozsudkem ze dne 17.2.2009, č.j. 20 Co 555/2008-230, změnil prvostupňový rozsudek a žalobu zamítl, následné dovolání vedlejších účastníků Nejvyšší soud zamítl. Nálezem Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 894/10 byl rozsudek krajského soudu i rozsudek Nejvyššího soudu zrušen. V další fázi řízení krajský soud rozsudkem ze dne 15.11.2011, č.j. 20 Co 555/2008-277, potvrdil rozsudek městského soudu a dovolání České republiky i stěžovatelky byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2013, č.j. 28 Cdo 1508/2012-319, odmítnuta. Odůvodnění vyhovujících rozhodnutí bylo založeno na zjištění, že čs. stát se nestal vlastníkem předmětných nemovitostí, že poznámka národní správy nebyla vymazána, ač bylo národnímu správci uloženo odevzdat majetek původním vlastníkům.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s předloženými rozhodnutími a se spisem městského soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny. K tvrzenému zásahu do práva na spravedlivý proces Ústavní soudu dodává, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení tohoto práva teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů, resp. napadenými rozhodnutími, nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelčino právo. V průběhu mnohaletého sporu (od r. 1995) uplatňovala stěžovatelka řadu námitek a argumentů vůči požadavkům žalobců, přičemž z obsahu spisu vyplývá, že obecné soudy se s nimi řádně vypořádaly (byť např. s možností využití určovací žaloby až po nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 894/10). Toto zjištění se týká i sporného pozemku parc. č. X1 v kat. úz. Zábrdovice, neboť - jak vyplývá z usnesení městského soudu ze dne 12.6.2007, č.j. 32 C 321/95-155 - byl i tento pozemek součástí žalobního návrhu. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka dále od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy v otázce aplikace dekretu č. 100/1945 Sb. Tím však stěžovatelka staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka (příp. i vedlejší účastnice č. 1) nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí (zejména v rozsudcích městského soudu a krajského soudu) v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru