Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3893/19 #1Usnesení ÚS ze dne 28.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy ... více
Věcný rejstříkDokazování
důkazní břemeno
Bezdůvodné obohacení
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.3893.19.1
Datum podání05.12.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 135

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3893/19 ze dne 28. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti společnosti S.O.S. zvířatům, spol. s r. o., se sídlem Košinova 875/99, Brno, zastoupené JUDr. Davidem Zahumenským, advokátem, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2019 č. j. 28 Cdo 733/2019-745 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2018 č. j. 37 Co 92/2015-728, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Předchozí průběh řízení a vymezení věci

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. 12. 2019, stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2019 pak stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nad rámec návrhu ústavní stížnosti ze dne 5. 12. 2019 rozhodl tak, že náklady právního zastoupení, které vznikly stěžovatelce v rámci řízení před Ústavním soudem, a které stěžovatelka Ústavnímu soudu vyčíslila, hradí v plném rozsahu stát - Nejvyšší soud in eventum Krajský soud v Brně.

2. Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 47 C 183/2007 vyplývá, že stěžovatelka se žalobou proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových domáhala zaplacení částky 43 030 212 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka měla představovat náklady vynaložené na péči o 601 opuštěných zvířat, která připadla do vlastnictví žalované uplynutím času, vynaložené za dobu od 14. 4. 2001 do 13. 4. 2004. Z důvodu, že v daném sporu bylo nutno provést dokazování ohledně každého z 601 zvířat, žalovaná vznesla vůči nároku stěžovatelky řadu námitek, s nimiž se bude muset soud vypořádat a protože s největší pravděpodobností bude nutno výši nároku stěžovatelky určit znaleckým posudkem, rozhodl Městský soud v Brně usnesením ze dne 30. ledna 2007 č. j. 47 C 113/2003-156 podle § 112 odst. 2 o. s. ř. o vyloučení části nároku stěžovatelky k samostatnému řízení, a to co do částky 14 389 392 Kč s příslušenstvím, která je požadována za péči o psy uvedené ve výpočtu nákladů od 14. 4. 2001 do 13. 4. 2004 pod pořadovým číslem 1 až 100, s výjimkou nákladů na psa Cecila, uvedeného pod položkou 29.

3. Žalobu stěžovatelka odůvodnila tím, že provozuje útulek pro opuštěná zvířata v areálu Interpespensionu v Brně, v útulku se nacházela ztracená a opuštěná zvířata, jejichž majitel není znám, tato zvířata po uplynutí jednoho roku připadla podle § 135 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, do vlastnictví státu a žalovaná byla podle zákona povinna o zvířata ve vlastnictví státu pečovat. Na místo žalované tuto povinnost plnila stěžovatelka, čímž mělo dojít na straně žalované k bezdůvodnému obohacení. Částka 14 389 392 Kč představovala podle tvrzení stěžovatelky bezdůvodné obohacení za období od 14. 4. 2001 do 13. 4. 2004, popřípadě za dobu kratší, za péči o psy, označené jejich jmény. Mezitímním rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2008 č. j. 47 C 183/2007-120 bylo ohledně částky 270 507,60 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 2. 2003 do zaplacení řízení pravomocně zastaveno, co do částky 1 485 794,40 Kč byla žaloba pravomocně zamítnuta a nárok stěžovatelky byl ohledně psů ve II. výroku rozsudku vyjmenovaných shledán co do základu opodstatněný. Předmětem sporu tak zůstala částka 12 633 091 Kč s příslušenstvím.

4. K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 6. 2009 č. j. 19 Co 462/2008-177 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl nárok stěžovatelky uznán co do základu opodstatněným, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Aniž nařídil jednání, dospěl odvolací soud k závěru, že specifikace a identifikace jednotlivých psů je v dokladech založených ve spise naprosto nedostatečná v tom smyslu, že nelze jednoznačně určit, že se opravdu jedná o konkrétního psa, ani kdy byl pes odchycen nebo doveden do útulku stěžovatelky. V dalším řízení Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 6. 2010 č. j. 47 C 183/2007-211 žalobu zamítl s tím, že je vázán právním názorem soudu odvolacího, přičemž stěžovatelka žádné doklady k identifikaci psů přes poskytnuté poučení nepředložila. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 3. 2011 č. j. 19 Co 287/2010-228 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ztotožniv se se závěry soudu prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2011 č. j. 28 Cdo 3172/2011-259 rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení z důvodu, že oba zrušené rozsudky trpěly nepřezkoumatelností svých skutkových závěrů.

5. Městský soud v Brně znovu rozhodl rozsudkem ze dne 12. 12. 2014 č. j. 47 C 183/2007-576, výrokem IV. uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce 3 147 000 Kč s 2 % úrokem z prodlení ročně z částky 2 190 000 Kč za dobu od 7. 2. 2004 do zaplacení a s 3 % úrokem z prodlení z částky 957 000 Kč za dobu od 28. 9. 2004 do zaplacení. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2015 č. j. 37 Co 92/2015-610 byl IV. výrok potvrzen. K dovolání podanému žalovanou, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 1. 2017 č. j. 28 Cdo 2320/2016-650 zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2015 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně rozhodl znovu rozsudkem ze dne 6. 6. 2017 č. j. 37 Co 92/2015-683 tak, že výrok IV. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2014 č. j. 47 C 183/2007-576 změnil tak, že žalobu co do zaplacení částky 3 147 000 Kč s příslušným úrokem z prodlení zamítl. Odvolací soud uzavřel, že k vyřešení otázky množství zvířat, o něž se stěžovatelka v rozhodném období starala, nebylo možno použít volnou úvahu opírající se o ustanovení § 136 o. s. ř. vycházejíce z vypracovaného znaleckého posudku znalce MVDr. Frühbauera a stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, kteří psi, respektive kolik psů vlastněných žalovanou bylo v rozhodném období v péči stěžovatelky. Základ nároku tak nebyl dán. K dovolání, podanému stěžovatelkou, byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018 č. j. 28 Cdo 4501/2017-706 a věc byla vrácena Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Dovolací soud spatřoval nedostatečné především odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který řádně nehodnotil důkazy a neuvedl, jak k jednotlivým prokázaným a jím neprokázaným skutečnostem dospěl.

6. Krajský soud v Brně, rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozhodl stejně jako v rozsudku ze dne 6. 6. 2017 č. j. 37 Co 92/2015-683 a žalobu co do částky 3 147 000 Kč s požadovaným úrokem z prodlení zamítl. I proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

7. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

II.

Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti shrnula skutkové okolnosti celé věci a uvedla, že se s žalovanou snažila o smírné vyřešení, to však nebylo možné, proto podala žalobu na vydání bezdůvodného obohacení.

9. Stěžovatelka uvedla, že pro přiznání nároku na vydání bezdůvodného obohacení byla pro ve věci rozhodující soudy stěžejní otázka identifikace, resp. dostatečnost identifikace zvířat ve vlastnictví žalované, o které stěžovatelka pečovala. Přestože stěžovatelka tato zvířata podle svého názoru identifikovala vyčerpávajícím způsobem pomocí listin a fotografií, v pozdějších fázích řízení na ni byl soudy kladen požadavek identifikace pomocí čipů či tetování. Vzhledem k tomu, že tomuto požadavku objektivně nelze zpětně vyhovět (zvířata zpětně opatřit čipem či tetováním), se tak podle názoru stěžovatelky ve věci rozhodující soudy dopustily zásadního pochybení, jestliže na stěžovatelku retroaktivně kladly nepřiměřené důkazní břemeno a ukládaly jí tudíž povinnost, kterou v době, kdy se o zvířata starala, nemohla spravedlivě očekávat a tak jej nemohla ani zpětně plnit. Tak mělo dojít i k porušení principu legitimního očekávání stěžovatelky v kontextu ochrany majetku ve stavu, který je pro stěžovatelku zjevně nespravedlivý. Proto stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná, nepředvídatelná a překvapivá.

10. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na původní rozhodnutí ve věci rozhodujících soudů, kterými bylo jejímu nároku vyhověno a na judikaturu Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva i Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3563/2008 ve věci žalobkyně Eugenie Sychrovské, resp. psího útulku Bouchalka, na který stěžovatelka konstantně odkazovala ve všech fázích řízení před obecnými soudy. Podle tvrzení stěžovatelky byly ve věci rozhodující soudy vázány tímto uvedeným rozsudkem, který byl vydán ve skutkově podobné věci, přičemž soudy své rozdílné rozhodnutí ani jakkoliv nezdůvodnily.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11 Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně právního zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

14. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud, který není povolán k výkladu a použití jiných než ústavních předpisů, jež při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům, považuje argumentaci soudů za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval jeho zásah. Ústavní soud v závěrech napadených rozhodnutí neshledal znaky libovůle ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné a vyžadovaly si jeho zásah.

15. Krajský soud v Brně jako soud odvolací přezkoumal, z podnětu stěžovatelkou podaného odvolání, napadený rozsudek Městského soudu v Brně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Odvolací soud se ztotožnil se závěry obsaženými v odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2014, konkrétně že doklady o pobytu psů v útulku jsou nedostatečné, nevěrohodné a neumožňují identifikaci psů tak, jak to ostatně vyplývá i ze závěrů znaleckého posudku MVDr. Frühbauera. Vzhledem k tomu, že se s ohledem na závazný právní názor dovolacího soudu nebylo možno řídit za použití § 136 o. s. ř. kvalifikovaným odhadem obsaženým ve zmíněném znaleckém posudku, bylo podle závěru učiněného odvolacím soudem nutno žalobu pro neunesení důkazního břemene zamítnout. Pokud šlo o náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, použil odvolací soud ve prospěch stěžovatelky ustanovení § 150 o. s. ř., když stěžovatelka byla v řízení osvobozena od soudních poplatků a její majetkové poměry byly doloženy prohlášením dodaným 7. 4. 2017.

16. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že výtky stěžovatelky směřující proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu ani proti nezopakování důkazů, neprovedení revizního znaleckého posudku a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, nemohou přípustnost dovolání založit. K tomu nelze kvitovat postup soudu prvního stupně, který i přes závěr, o neprokázání základu nároku dovodil opodstatněnost žaloby skrze svou úvahu podloženou zejména odhadem znalce vysloveným v jeho výpovědi před soudem. Pokud pak podle závěru učiněného dovolacím soudem odvolací soud založil své rozhodnutí na důkazech provedených před soudem prvního stupně, jež oba shledaly neprokazujícími základ nároku uplatňovaného stěžovatelkou, nevyplývá-li z nich konkrétní počet psů, za péči o něž by jí příslušela požadovaná náhrada, přičemž jeho určení pomocí volného uvážení soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. je vyloučeno, nelze jeho závěry považovat za nekorektní. Poukaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3563/2008 měl dovolací soud za nepřípadný, neboť se v něm dovolací soud zabýval především otázkou samotné možnosti opuštění zvířete a jeho následného vlastníka. K tomu oproti aktuálnímu sporu v tamním řízení soudy vycházely z principiálně odlišných skutkových zjištění, jež bez pochybností prokazovala základ uplatňovaného nároku. Nejvyšší soud uzavřel, že při řešení stěžovatelkou označených problémů se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nikterak neodchýlil.

17. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a uvedly důvody, které je vedly k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelkou uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích, zejména v rozhodnutí dovolacího soudu, který stěžovatelce vysvětlil, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a z jakého důvodu považoval odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3563/2008 za nepřípadný.

18. Postup odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu, hodnocení dokazování i vyvození právních závěrů přitom extrémně nevybočuje z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. kupř. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)]. Odvolací soud rozhodoval nestranně, zohlednil veškeré okolnosti souzené věci, dospěl k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinil přezkoumatelné právní závěry. Dovolací soud se pak námitkami vznesenými stěžovatelkou rovněž řádně zabýval a náležitě se s nimi vypořádal. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.

19. Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatelky, že až v pozdějších fázích řízení na ni byl soudy kladen požadavek identifikace pomocí čipů či tetování, neboť žalovaná již od počátku vůči nárokům stěžovatelky vznesla řadu námitek, včetně námitky neoznačení psů nezaměnitelným způsobem, např. čipem či tetováním s tím, že u psů se podle názoru žalované nejednalo o psy nalezené, neboť většina z nich se v útulku narodila (srov. str. 2 rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2008 č. j. 47 C 183/2007-120). Z obsahu odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2009 č. j. 19 Co 462/2008-177, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl nárok stěžovatelky uznán co do základu opodstatněným, zrušen, vyplývá, že odvolací soud považoval specifikaci a identifikaci jednotlivých psů v dokladech založených ve spise za naprosto nedostatečnou v tom smyslu, že nelze jednoznačně určit, že se opravdu jedná o konkrétního psa, ani kdy byl pes odchycen nebo doveden do útulku stěžovatelky. Požadavek řádné identifikace psů pomocí čipů či tetování byl tedy na stěžovatelku kladen již od počátku procesu.

20. Poukaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 28 Cdo 3563/2008 ve věci žalobkyně Eugenie Sychrovské, se kterým se ve svém usnesení vypořádal i Nejvyšší soud, nebyl shledán případným, přičemž Ústavní soud se se závěry učiněnými dovolacím soudem ohledně tohoto rozsudku ztotožnil z důvodu, že zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.

21. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.

22. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

23. K návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem, resp. nákladů právního zastoupení, které vznikly stěžovatelce v rámci řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle § 62 odst. 4 ani podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti nejsou splněny.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru