Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3891/16 #1Usnesení ÚS ze dne 17.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Nymburk
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zásada věci... více
Věcný rejstříkodsouzený
stížnost
trest odnětí svobody/podmíněné propuštění
trestný čin/loupež
Ne bis in idem
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.3891.16.1
Datum podání23.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.5, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 88 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3891/16 ze dne 17. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti N. R., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Barborou Peškovou, advokátkou se sídlem Odlehlá 321/67, 190 00 Praha 9, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 479/2016-40 ze dne 25. 10. 2016 a usnesení Okresního soudu v Nymburce č. j. 2 PP 80/2016-32 ze dne 27. 9. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Nymburce podle § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (a contrario) zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudky Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 1 T 75/2013 ze dne 27. 5. 2013 v trvání 6 let a sp. zn. 1 T 11/2010 z 19. 4. 2010 v trvání 267 dnů. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, již Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále též "tr. ř.") jako nedůvodnou zamítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že ve vztahu ke splnění hmotně právního předpokladu pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, tj. očekávání, že po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody povede řádný život, Okresní soud v Nymburce i Krajský soud v Praze v rozporu s § 2 odst. 5 trestního řádu absolutně ignorovaly skutečnosti svědčící v jeho prospěch, tj. zejména úspěšné dokončení studia středního odborného učiliště v červnu 2016, obdržení kázeňské odměny, příslib budoucího zaměstnání a bydlení u matky stěžovatele a pevné rodinné zázemí v osobě matky stěžovatele, která má do výchovy svěřeny dva nezletilé syny stěžovatele. Stěžovatel dále namítl, že soudy se dopustily nepřípustného dvojího přičítání viny v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny. Krajský soud v Praze se dle názoru stěžovatele soustředil pouze na předchozí život stěžovatele před nástupem výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel tak soudům vytkl, že jeho budoucí chování dovodily z jeho chování minulého, které však již bylo zohledněno v odsuzujících rozsudcích Okresního soudu v Ústí nad Orlicí. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud zejména v nesouhlasu stěžovatele s hodnocením jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu obecnými soudy. V této spojitosti je však třeba připomenout, že z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1845/09, sp. zn. III. ÚS 1280/08, sp. zn. III. ÚS 590/09, sp. zn. III. ÚS 338/10 aj., dostupná, jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz). Nejedná se tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Dokonce ani samotná absence takového institutu v právním řádu republiky by nutně nemusila být v rozporu s principy demokratického právního státu (srov. obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 1114/15 ze dne 12. 5. 2015). Ústavní soud dále zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily; o relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel vůbec obstát. Obecně pak nelze rezignovat na přikročení k přezkumu v tom smyslu, zda v příslušném řízení byly dodrženy principy spravedlivého procesu, garantované ustanoveními hlavy páté Listiny.

Podstatou úvah obecných soudů při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je především možnost učinit závěr o prokazatelném polepšení odsouzeného v důsledku chování a plnění povinností ve výkonu trestu, a o důvodnosti předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu na svobodě řádný život s minimalizací rizika jeho recidivy. Pokud bylo shledáno, že popsané podmínky, konkrétně druhý okruh těchto hmotně právních podmínek, nebyly ve věci stěžovatele splněny, je to záležitostí uvážení obecných soudů [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 56/05 (N 7/37 SbNU 715), nebo ze dne 20. 9. 2001 sp. zn. III. ÚS 284/01]. Ty vycházely především ze skutečnosti, že stěžovatel se v minulosti dopustil opakovaně stejné trestné činnosti po předchozím podmíněném propuštění z výkonu dříve mu uloženého trestu odnětí svobody za trestný čin loupeže, a to ještě ve zkušební době, riziko recidivy tak u něj bylo se zřetelem k okolnostem případu zvýšeno. Krajský soud v tomto směru a dle názoru Ústavního soudu přiléhavě naznačil, že stěžovateli byla již dána šance, aby prokázal, že je schopen řádného života. Pokud totiž byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, tak záhy se stejné násilné trestné činnosti opět dopustil, přičemž ani hrozba trestu na něj neměla žádný účinek (str. 2 - 3 napadeného usnesení stížnostního soudu). Těmto úvahám nelze ničeho vytknout.

Podobnost s případem řešeným v nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405), na který se stěžovatel v ústavní stížnosti odvolává, je toliko zdánlivá. Především je třeba podotknout, že ve stěžovatelem citovaném nálezu se jednalo o situaci, kdy stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí v zásadě toliko zopakoval z odsuzujícího rozsudku, že společenská nebezpečnost jednání pachatele byla hodnocena jako vysoká, z čehož posléze dovodil, že po výkonu poloviny uloženého trestu nelze dospět k závěru, že je dána prognóza řádného vedení života odsouzeného na svobodě. V nyní posuzované věci je však situace jiná. Překážkou pro podmíněné propuštění stěžovatele na svobodu totiž nebyla toliko samotná povaha trestné činnosti, nýbrž především skutečnost, že stěžovatel se po předchozím podmíněném propuštění z výkonu dřívějšího trestu dopustil další, a to stejné trestné činnosti, kdy předchozí nepodmíněný trest odnětí svobody nevedl k jeho nápravě, resp. minul se svým výchovným účinkem. Takové "zohlednění trestní minulosti" nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je tak pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 17. ledna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru