Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 3884/16 #1Usnesení ÚS ze dne 11.12.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vl... více
Věcný rejstříkodůvodnění
kupní smlouva
nemovitost
katastr nemovitostí/vklad
Předběžné opatření
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.3884.16.1
Datum podání23.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 68 písm.b

256/2013 Sb., § 18 odst.4

500/2004 Sb., § 77

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 76f


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 3884/16 ze dne 11. 12. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Krbcové, zastoupené Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem, sídlem Na Příkopě 18, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016 č. j. 30 Cdo 1163/2016-283 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 10. prosince 2015 č. j. 69 Co 322/2015-257, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Radoslava Prečana, 2) Ing. arch. Vladimíra Palouška a 3) Mgr. Jany Palouškové, jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek zaručené v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a v čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na podnikání zaručené v čl. 26 odst. 1 Listiny.

2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou dne 29. 10. 2014 u Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") proti vedlejším účastníkům se stěžovatelka domáhala určení vlastnického práva vedlejšího účastníka 1) k nemovitým věcem specifikovaným v žalobě. Uvedla, že usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 5. 2014 č. j. 23 Cm 107/2014-47 bylo rozhodnuto o předběžném opatření, kterým bylo vedlejšímu účastníkovi 1) nařízeno, aby se zdržel dispozice s předmětnými nemovitými věcmi. Předběžné opatření bylo do katastru nemovitostí zaznamenáno s účinky zápisu ke dni 29. 5. 2014. Dne 31. 3. 2014 vedlejší účastník 1) uzavřel s vedlejšími účastníky 2) a 3) smlouvu o převodu těchto nemovitých věcí. Řízení před Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, KP Olomouc pod sp. zn. V-4987/2014 bylo zahájeno dne 7. 4. 2014 a zápis byl proveden dne 13. 6. 2014, tedy po nastoupení účinků předběžného opatření. Podle stěžovatelky měl být návrh na vklad vlastnického práva správně zamítnut. Naléhavý právní zájem podle stěžovatelky byl zřejmý již z nařízeného předběžného opatření a měl spočívat ve vážném ohrožení výkonu soudních rozhodnutí, jimiž byly stěžovatelce přiznány pohledávky.

3. Rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 4. 2015 č. j. 17 C 411/2014-218 bylo určeno, že vlastníkem předmětných nemovitých věcí je vedlejší účastník 1). Vedlejším účastníkům byla dále uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 40 452 Kč. Okresní soud v odůvodnění zejména uvedl, že kupní smlouva byla sice uzavřena ještě před vydáním předběžného opatření, avšak ke dni doručení usnesení o nařízení předběžného opatření katastrálnímu úřadu nebylo vlastnické právo vedlejších účastníků 2) a 3) zapsáno v katastru nemovitostí. Z tohoto důvodu se stal návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí neúčinným a měl být zamítnut.

4. Proti rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník 1) odvolání. V něm uvedl, že okresní soud se nezabýval otázkou oprávněnosti nároku stěžovatelky na zaplacení částky 1 630 000 Kč uplatněného ve směnečném řízení vedeném krajským soudem pod sp. zn. 23 Cm 107/2014, což namítal i ve svém vyjádření k žalobě. Nebude-li tomuto návrhu stěžovatelky vyhověno, bude nařízení předběžného opatření podle vedlejšího účastníka 1) znamenat zneužití práva stěžovatelkou. Rovněž upozornil, že v okamžiku uzavření kupní smlouvy žádné omezení dispozice neexistovalo.

5. Rozsudkem krajského soudu ze dne 10. 12. 2015 č. j. 69 Co 322/2015-257 byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že žaloba se zamítá. Stěžovatelce byla dále uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi 1) náklady řízení před okresním soudem ve výši 64 856 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 37 428 Kč a vedlejším účastníkům 2) a 3) náklady řízení před okresním soudem ve výši 42 520 Kč. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu bylo vydáno věcně příslušným orgánem státní správy v rámci zákonem svěřené pravomoci

a nabylo účinků právní moci. Nejde-li o nicotný správní akt, platí podle krajského soudu i v případě věcné vadnosti nebo nezákonnosti takového rozhodnutí závěr vyplývající z ustanovení § 135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), že bylo-li jím rozhodnuto o otázce, jež má pro rozhodnutí soudu povahu předběžné otázky, soud z něj vychází.

6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. V něm vymezila otázky hmotného práva, které dosud neměly být v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny. Konkrétně šlo o otázku, zda je soud vázán rozhodnutím katastrálního úřadu o povolení vkladu, které bylo vydáno v rozporu s předběžným opatřením a proti kterému není připuštěn opravný prostředek, a zda je takové rozhodnutí katastrálního úřadu pouze vadné a nezákonné nebo přímo nicotné. I v dovolání stěžovatelka zopakovala, že katastrální úřad měl návrh na vklad vlastnického práva správně zamítnout. Označení rozhodnutí katastrálního úřadu krajským soudem za pouze nezákonné a nikoliv nicotné považuje stěžovatelka za rozporné se zásadami spravedlnosti, kdy toto rozhodnutí je navíc vyloučeno z přezkumu v rámci správního soudnictví.

7. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 č. j. 30 Cdo 1163/2016-283 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. Podle Nejvyššího soudu byly obě nastolené otázky již dříve vyřešeny. Nejvyšší soud v prvé řadě odkázal na usnesení ze dne 20. 7. 2006 sp. zn. 28 Cdo 1473/2006, v němž vyslovil závěr, že mimo rámec správního soudnictví nejsou soudy oprávněny zkoumat věcnou správnost správního aktu. Rovněž v rozsudku ze dne 24. 1. 2008 sp. zn. 21 Cdo 648/2007 vyložil, že zápisy o právních vztazích do katastru nemovitostí provádějí příslušné katastrální úřady, a proto nepatří do pravomoci soudů. V rozsudku ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1551/2009 dále vyslovil, že soudům v občanském soudním řízení nepřísluší hodnotit či přezkoumávat postupy a rozhodovací akty katastrálních úřadů. V tomto rozhodnutí rovněž doplnil, že došlo-li ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, je zapotřebí vycházet z toho, že zákonem stanovené předpoklady pro takový postup byly splněny. Proto i v řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci je podle Nejvyššího soudu předmětem posouzení platnosti příslušné věcné smlouvy z občanskoprávního hlediska a nikoliv z hlediska splnění podmínek vkladového řízení. Tyto závěry mají rovněž vyplývat z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 22 Cdo 4210/2014. Opačné závěry Nejvyšší soud nedovodil ani z rozhodovací praxe Ústavního soudu.

II.

Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy a okolnostmi převodu vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem mezi vedlejším účastníkem 1) a vedlejšími účastníky 2) a 3) odkazuje na ustanovení § 76f odst. 2 o. s. ř., podle nějž platí, že bylo-li účastníkovi předběžným opatřením uloženo, aby nenakládal s určitou nemovitou věcí, pozbývá návrh na vklad práva týkajícího se této nemovité věci, o němž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, své právní účinky. Vyjádřila proto přesvědčení, že uvedené vkladové řízení mělo být zastaveno a návrh na vklad vlastnického práva zamítnut.

9. Stěžovatelka v prvé řadě uvádí, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu se zásadami spravedlnosti a právního státu. Upozorňuje, že podle § 18 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "katastrální zákon"), proti rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, není přípustný žádný opravný prostředek, přezkumné řízení, obnova řízení ani žaloba podle ustanovení o. s. ř. o řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem. Rovněž podle ustanovení § 68 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), není správní žaloba přípustná tehdy, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci. V nyní posuzované věci proto neměla jinou možnost, než podání určovací žaloby. Z ústavního pořádku a přímo z Úmluvy podle stěžovatelky rovněž vyplývá, že každý má právo na projednání věci soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích. I za této situace však Nejvyšší soud dovodil, že nemá možnost rozhodnutí katastrálního úřadu jakkoliv přezkoumat a musí z něj vycházet. Tento závěr je podle stěžovatelky v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (např. nálezem ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 563/11 nebo nálezem ze dne

13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03; rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na nalus.usoud.cz) o přepjatém formalismu, odhlédne-li soud při rozhodování věci od reálných společenských vztahů. V této souvislosti stěžovatelka opakuje, že vedlejší účastník 1) se účelově zbavoval svého majetku, aby zmařil soudní výkon rozhodnutí vedoucí k uspokojení jejích pohledávek. Nepřihlédnutím k ustanovením Listiny

a Úmluvy se Nejvyšší soud podle stěžovatelky rovněž dopustil porušení pravidel výkladu norem soukromého práva, kdy právě z ustanovení § 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), z nějž vyplývá příkaz intepretace pouze ve shodě s Listinou. Podle ustanovení § 6 odst. 2 občanského zákoníku rovněž platí, že nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který sám vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

10. Další část argumentace stěžovatelky se vztahuje k údajné nicotnosti rozhodnutí katastrálního úřadu. Nejvyšší soud se podle jejích tvrzení touto námitkou v rozhodnutí o dovolání vůbec nezabýval. Z ustanovení § 77 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), vyplývá, že nicotné je takové rozhodnutí, které vydal orgán, jež k takovému postupu nebyl věcně příslušný. O tento případ v nyní posuzované věci podle stěžovatelky nešlo. Z odst. 1 citovaného ustanovení však vyplývá, že nicotným je i takové rozhodnutí, které trpí vadami, jež ho činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro které je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Vzhledem k tomu, že ze soudního rozhodnutí vyplýval zákaz dispozice s nemovitou věcí, je zřejmé, že katastrální úřad nemohl vklad vlastnického práva provést. Toto pochybení měl uznat i sám katastrální úřad, a proto stěžovatelka považuje jeho rozhodnutí za nicotné.

11. V závěru ústavní stížnosti se stěžovatelka vyjadřuje i dřívějším rozhodnutím Ústavního soudu, na něž v napadeném usnesení odkázal Nejvyšší soud. K usnesení ze dne 9. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 2801/15 uvádí, že se týkalo sice obdobné věci, avšak se zásadními odlišnostmi, zejména v tom, že katastrální úřad zde povolil vklad před tím, než bylo předběžné opatření vydáno.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.

15. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů o nemožnosti vyhovění určovací žalobě, došlo-li k nesprávnému postupu katastrálního úřadu spočívajícího ve vkladu vlastnického práva po nastoupení účinků nařízeného předběžného opatření, jímž vedlejšímu účastníkovi 1) byl uložen zákaz dispozice s předmětnými nemovitými věcmi. Konkrétní argumentace stěžovatelky spočívá jednak v tvrzení, že obecné soudy při výkladu soukromého práva nepřihlédly k základním hodnotám, které mají být těmito normami chráněny a k ústavnímu pořádku vůbec, jednak ve vlastním závěru, že rozhodnutí katastrálního úřadu je nicotné.

16. K prvnímu bodu argumentace stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že v nyní posuzované věci je třeba přihlédnout jak k soukromoprávnímu předpokladu, jímž je zejména uzavření platné kupní smlouvy, tak i předpokladu s veřejnoprávním přesahem, jímž je vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí či rozhodnutí katastrálního úřadu ve vkladovém řízení. Jde-li o povinnosti civilního soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení, byly i v nyní posuzované věci splněny. Obecné soudy měly v úmyslu soustředit se i na soukromoprávní aspekty nabytí vlastnického práva vedlejšími účastníky 2) a 3), avšak stěžovatelka v žalobě, opravných prostředcích, ani samotné ústavní stížnosti žádné konkrétní argumenty neuvedla. Jde-li však o posouzení vadnosti postupu katastrálního úřadu, je pravdou, že v současné době s ohledem na ustanovení katastrálního zákona a s. ř. s. citovaná v bodě 9. tohoto usnesení není možné rozhodnutí katastrálního úřadu přezkoumat, nelze tak však učinit ani v občanském soudním řízení, neboť tato otázka je plně svěřena do rozhodovací kompetence správního orgánu. Uvedené závěry Nejvyššího soudu, prezentované např. v citovaném usnesení ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 22 Cdo 4210/2014, již byly podrobeny přezkumu ústavním soudem, který se s nimi ztotožnil (srov. např. usnesení ze dne 9. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 2801/15, u nějž Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že jeho závěry nelze použít na nyní posuzovanou věc). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nenavrhla zrušení zákonného vynětí přezkumu rozhodnutí o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, nemohl Ústavní soud posoudit soulad procesních předpisů s ústavním pořádkem.

17. K argumentu o nicotnosti rozhodnutí katastrálního úřadu Ústavní soud uvádí, že z ustanovení § 77 odst. 1 správního řádu skutečně vyplývají důvody nicotnosti správního rozhodnutí, nicméně podle odst. 2 tohoto ustanovení platí, že nicotnost zjišťuje a rozhodnutím prohlašuje správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který nicotné rozhodnutí vydal. Takové rozhodnutí nadřízeného orgánu v nyní posuzované věci vydáno nebylo a závěr o nicotnosti nelze založit ani tvrzením stěžovatelky, ani rozhodnutím Ústavního soudu, neboť by tak nedovoleně zasáhl do rozhodovací kompetence ústavně nezávislého orgánu veřejné moci.

18. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího ani krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona

o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru