Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 388/20 #1Usnesení ÚS ze dne 31.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkvýkon rozhodnutí/náklady řízení
Správní soudnictví
důchod/starobní
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.388.20.1
Datum podání04.02.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 361 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 60 odst.7


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 388/20 ze dne 31. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josepha Petersona, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 16 Ad 101/2018-25 ze dne 29. 11. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o kasaci v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále též „krajský soud“) maje za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u krajského soudu domáhal přezkoumání rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) č. j. XXX ze dne 31. 10. 2018, jímž byly zamítnuty jeho námitky a potvrzeno usnesení č. j. USN-25.5.2018 – 427/XY ze dne 25. 5. 2018, kterým ČSSZ zastavila řízení ve věci žádosti stěžovatele o vdovecký důchod z důvodu její zjevné právní nepřípustnosti podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. ČSSZ svůj krok odůvodnila tím, že zemřelá manželka stěžovatele paní Gwendlyn Marie Peterson nebyla poživatelkou starobního nebo invalidního důchodu z českého důchodového systému, ani ke dni smrti nesplnila podmínku potřebné doby pojištění pro přiznání jakéhokoliv z uvedených důchodů, neboť nikdy nepobývala, ani nebyla pojištěna na území České republiky. Podle ČSSZ byl k rozhodnutí o vdoveckém důchodu příslušný kanadský nositel pojištění, kterému byla předmětná žádost již dříve postoupena. Stěžovatel s postupem ČSSZ nesouhlasil, přičemž v žalobě setrval na stanovisku, že jeho žádost o vdovecký důchod je legitimní a mělo být o ní vydáno meritorní rozhodnutí. Zastával názor, že ČSSZ vyložila ustanovení § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, o něž opíral svou žádost, nesprávně, když nad rámec znění zákona zakládala možnost přiznání vdoveckého důchodu stěžovateli na podmínce, podle níž musela být jeho manželka před svou smrtí poživatelem českého starobního či invalidního důchodu.

Krajský soud jemu předloženou žalobu posoudil, načež vydal rozsudek č. j. 16 Ad 101/2018-28 ze dne 29. 11. 2019, jímž ve výroku I. zrušil obě výše specifikovaná rozhodnutí ČSSZ a věc vrátil tomuto orgánu k dalšímu řízení. Ve výroku II. pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Krajský soud k tomu uvedl, že stěžovatel byl sice v řízení úspěšný, avšak nikoli z důvodů vymezených v žalobě. V této skutečnosti soud spatřoval existenci okolností hodných zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 60 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), na jehož podkladě stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Stěžovatel se s rozhodnutím krajského soudu o nákladech řízení neztotožnil, což dal najevo v ústavní stížnosti. Dle jeho názoru krajský soud vážně pochybil tím, že jej předem neupozornil na možnou aplikaci ustanovení § 60 odst. 7 s. ř. s. a nedal mu tak příležitost se proti tomu bránit. Takový postup přitom odporuje judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. IV. ÚS 529/16 ze dne 17. 5. 2016. Stěžovatel se současně vymezil i vůči důvodům, jež krajský soud vedly k užití citovaného ustanovení. Podle stěžovatele skutečnost, že krajský soud zrušil rozhodnutí ČSSZ pro jiné vady, než jaké namítal ve své žalobě, mu nelze přičítat k tíži a trestat jej tím, že musí nést náklady řízení ze svého.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah spisového materiálu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice krajského soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal přitom ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě. Spor o náhradu nákladů řízení, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze totiž z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Ústavněprávní dimenze by mohla tato otázka dosáhnout toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících předmětné řízení, v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecných soudů nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/06 ze dne 3. 4. 2008 (N 64/49 SbNU 9), nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365), nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) či nález sp. zn. II. ÚS 1066/12 ze dne 6. 6. 2013; všechna rozhodnutí jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí tím spíše pro rozhodování podle ustanovení § 60 odst. 7 s. ř. s., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Ústavní soud je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

V nyní posuzované věci ovšem Ústavní soud žádné pochybení, jež by bylo možno kvalifikovat jako porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nenalezl. Byť krajský soud samotný výrok o nákladech řízení odůvodnil poměrně stručně, přesto mu z hlediska ústavnosti nelze nic vytknout, neboť v zevrubnější podobě jsou důvody, proč přistoupil k užití moderačního ustanovení, zřetelně seznatelné z obsahu rozsudku jako celku. Krajský soud v něm zaznamenal, že žalovaná ČSSZ svým rozhodnutím, jímž zastavila řízení ve věci žádosti o vdovecký důchod, reagovala na opakované přípisy JUDr. Müllera, nynějšího právního zástupce stěžovatele, v nichž si stěžoval na průtahy v řízení. Jmenovaný advokát přitom v pořadí poslední urgenci uváděl, že stěžovatel svou žádostí neusiloval o přiznání vdoveckého důchodu z Kanady, nýbrž z českého systému důchodového pojištění, a v této souvislosti požadoval, aby ČSSZ vydala příslušné rozhodnutí. Dle zjištění krajského soudu se ovšem tvrzení JUDr. Müllera nezakládalo na pravdě, neboť žádost o vdovecký důchod, jež byla se stěžovatelem sepsána, směřovala výlučně vůči Kanadě, jak jednoznačně vyplývalo z jejího obsahu. V souladu se Smlouvou o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Kanadou ze dne 24. 5. 2001, č. 1/2003 Sb. m. s. (dále jen „Smlouva“) a Správním ujednáním k provádění Smlouvy byla tato následně přeposlána styčnému orgánu Kanady, o čemž byl stěžovatel opakovaně informován. Jelikož žádná jiná žádost, kterou by řešila ČSSZ, se stěžovatelem sepsána nebyla, pak dle krajského soudu nedošlo ani k zahájení řízení o vdovecký důchod dle zákona č. 155/1995 Sb., jejž by bylo možno zastavit. V daném případě, cítila-li ČSSZ potřebu vydat rozhodnutí, přicházel tudíž do úvahy toliko postup dle § 43 odst. 1 písm. a) správního řádu, tj. věc měla být usnesením odložena. Pozornosti krajského soudu však především neunikla skutečnost, že JUDr. Müller nebyl v rozhodné době osobou oprávněnou k jednání za stěžovatele, jelikož ke stížnostem, jimiž urgoval vyřízení věci, nepřipojil plnou moc udělenou mu stěžovatelem. JUDr. Müller zastupoval stěžovatele v posuzované věci až od 31. 5. 2018, tj. od data uvedeného na plné moci, která byla předložena ČSSZ společně s námitkami proti usnesení ČSSZ ze dne 25. 5. 2018. Dle krajského soudu by proto zcela postačovalo, pokud by ČSSZ na předchozí stížnosti JUDr. Müllera reagovala toliko písemným sdělením, v němž by jmenovaného upozornila, že není osobou oprávněnou k jejich podání.

Z pohledu Ústavního soudu výše řečené svědčí o tom, že krajský soud důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení § 60 odst. 7 s. ř. s., pro něž nebyly stěžovateli přiznány náklady řízení, nespatřoval v samotné okolnosti, že rozhodnutí ČSSZ zrušil pro jiné vady, než jaké byly namítány v žalobě. Potud stěžovatelova stížnostní argumentace tedy neobstojí. V projednávané věci naopak není pochyb o tom, že krajský soud ve svém rozhodnutí reflektoval ne zcela vhodnou procesní taktiku stěžovatele, respektive jeho zástupce ve správním a následně soudním řízení. Dle názoru Ústavního soudu lze za těchto okolností konstatovat, že se krajský soud otázkou náhrady nákladů řízení zabýval v míře a "rozumnosti", jež výsledku řízení přiměřeně odpovídá. Jeho závěry, tak jak jsou uvedeny v napadaném rozsudku, jsou řádně odůvodněné, srozumitelné a logické, z ústavně právního hlediska tedy plně akceptovatelné.

Stěžovateli lze nicméně přisvědčit v tom ohledu, že zamýšlel-li krajský soud aplikovat ustanovení § 60 odst. 7 s. ř. s., měl mu poskytnout procesní prostor, aby mohl na tento záměr reagovat, což je významné zejména z toho důvodu, že proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustná kasační stížnost (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3225/13 ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 3370/13 ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3845/15 ze dne 15. 3. 2016 či sp. zn. III. ÚS 2938/16 ze dne 27. 2. 2018). Pokud soud neumožnil stěžovateli, aby se k možné aplikaci § 60 odst. 7 s. ř. s. vyjádřil, zatížil bezpochyby řízení procesní vadou. Na druhou stranu však platí, jak bylo také v citovaných usneseních uvedeno, že ne každé porušení práva představuje současně i porušení základních práv a svobod účastníka řízení. Ústavní soud totiž neposuzuje zákonnost napadených výroků, ale to, zda extrémně nevybočily z ústavněprávních mezí. Vždy je tedy třeba zkoumat konkrétní okolnosti případu, které mohou mít vliv na konečné posouzení věci. Ústavní soud v nyní projednávaném případě přihlédl k tomu, že krajský soud rozhodoval bez nařízení jednání, neboť stěžovatel s tímto postupem vyjádřil souhlas.

Ústavní soud dále zohlednil skutečnost, že se v dané věci jednalo o řízení před soudem "prvního stupně", které co do provedených úkonů nebylo nikterak náročné. Tomu by odpovídaly také přiznané náklady soudního řízení, jež by dosahovaly bagatelní částky, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Podle Ústavního soudu lze, i s ohledem na předmět řízení, jakož i důvody, o které krajský soud opřel II. výrok rozsudku, uzavřít, že nepřiznání nákladů řízení neznamenalo pro stěžovatele tak intenzivní zásah do jeho ústavně zaručených práv, že by jej bylo možno označit za jejich porušení. Ústavní soud proto postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru